Vydání 1/2012

Žalobkyně byla zajištěna podle § 124 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 16. 2. 2011. Doba zajištění byla stanovena na šedesát dnů ode dne omezení osobní svobody s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména pak k tomu, že žalobkyně na území České republiky pobývala bez platného cestovního dokladu, že z území nevycestovala v době stanovené rozhodnutím o správním vyhoštění a je s ní vedeno řízení o správním vyhoštění.

Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2011 rozhodla žalovaná podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o prodloužení doby zajištění za účelem správního vyhoštění o třicet dnů. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2011, čj. 7 A 89/2011-20, a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení, neboť soud shledal rozhodnutí nepřezkoumatelným pro neuvedení důvodů vyloučení aplikace zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců a nedostatečné specifikace důvodu prodloužení doby zajištění.

Dne 13. 5. 2011 vydala žalovaná rozhodnutí, jímž žalobkyni podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužila dobu zajištění za účelem správního vyhoštění stanovenou v rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011 o šedesát dnů. V odůvodnění uvedla, že se v době, po kterou byla žalobkyně do současné doby zajištěna, i přes přihlédnutí k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění nepodařilo toto správní vyhoštění realizovat, neboť nebyla ověřena totožnost cizinky, která je potřebná k vystavení náhradního cestovního dokladu, a nadále jsou zajišťovány náležitosti potřebné k realizaci správního vyhoštění ve spolupráci se zastupitelským úřadem Ukrajiny.

Žalobkyně podala proti posledně uvedenému rozhodnutí žalované žalobu u Městského soudu v Praze, v níž mimo jiné namítala, že žalovaná porušila § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 123b odst. 1 písm. a) téhož zákona. Povinnost zvažovat, zda by nebylo namístě užít mírnějšího prostředku, tj. zvláštního opatření za účelem vycestování cizince, by žalovaná neměla mít pouze v případě vydání prvého rozhodnutí o zajištění, ale i v případě vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění.

Podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žalovaná povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají, po celou dobu pobytu cizince v zařízení pro zajištění cizinců. Skutečnost, že v daném případě není možné uplatnit mírnější donucovací prostředky, je přitom důvodem, bez kterého zajištění cizince není možné. Otázka možné aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování musí být zkoumána nejen v prvním rozhodnutí o zajištění cizince, ale po celou dobu jeho pobytu, a tedy i při rozhodování o prodloužení doby jeho zajištění. Proto bylo povinností žalované vypořádat se v napadeném rozhodnutí i s otázkou možného uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců a svůj závěr náležitě zdůvodnit. To však žalovaná neučinila, a její rozhodnutí je tak v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě nesouhlasila s námitkou žalobkyně, že měla být uplatněna tzv. zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí o prodloužení doby zajištění vychází z podstaty rozhodnutí o zajištění cizince, ve kterém se žalovaná s otázkou, zda nepostačuje uložit zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců, vypořádala. V době trvání zajištění nemohou nastat takové skutečnosti, které by vedly k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, a žalovaná přistupuje k neuložení zvláštních opatření z důvodů, které jsou uvedeny ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Tato směrnice uvádí případy, kdy lze osobu bezprostředně zajistit, aniž je využito zvláštních opatření za účelem vycestování.

Podle názoru žalované nevyplývá povinnost posouzení aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování při rozhodování o prodloužení zajištění ani z § 126 citovaného zákona. Toto ustanovení ukládá žalované pouze povinnost zkoumat, zda v průběhu zajištění nenastaly překážky omezení osobní svobody cizince, tedy skutečnosti týkající se například řízení o správním vyhoštění, udělení mezinárodní ochrany, doby zajištění či realizace správního vyhoštění.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.