Vydání 6/2023

(…)

[21] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou věcně nesprávného výkladu § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC ze strany krajského soudu, a to pokud jde o dopad tohoto ustanovení na statické cizince, kteří dlouhodobě pobývají na území ČR ve společné domácnosti se svým příbuzným, který až v průběhu tohoto pobytu nabyl státní občanství ČR.

[22] Na úvod je třeba zdůraznit, že pro posouzení projednávané věci je rozhodná právní úprava ZPC ve znění účinném do 1. 8. 2021. Žalobce totiž podal žádost o přechodný pobyt dne 25. 1. 2021, tedy ještě za účinnosti této staré právní úpravy (srov. přechodná ustanovení obsažená v části první, čl. II bodu 1 zákona č. 274/2021 Sb.).

[23] Podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC platí, že . Podle § 15a odst. 3 ZPC platí, že .

[24] Režim přechodného pobytu pro rodinné příslušníky občanů EU ve smyslu § 15a ZPC je upraven v § 87b ZPC. Podle § 87b odst. 1 a 2 ZPC platí, že rodinní příslušníci, kteří doprovázejí nebo následují občana ČR na území ČR, jsou povinni podat žádost o přechodný pobyt, pokud hodlají na území přechodně pobývat po dobu delší než 3 měsíce. Musí tak učinit ve lhůtě 3 měsíců od vstupu na území, . Podle § 87b odst. 4 ZPC poté platí, že . Důvody, pro které ministerstvo žádost o přechodný pobyt zamítne, jsou konečně stanoveny v § 87e ZPC.

[25] Pro posouzení projednávané věci je určující, že se skutkově jedná o situaci (synů žalobce), kteří dlouhodobě pobývají na území ČR (od roku 2004 a 2008) a kteří v letech 2016 a 2019 nabyli státní občanství ČR naturalizací. Od těchto statických občanů ČR chce v roce 2021 odvodit své postavení jakožto rodinného příslušníka jejich (otec), jenž na území ČR pobývá od roku 2004 na základě jiných předchozích pobytových oprávnění (v letech 2004 až 2017 na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání; v letech 2017 až 2019 poté na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území). Žalobce tvrdí, že se svými syny sdílel společnou domácnost ve Vietnamu před svým vstupem na území ČR (v roce 2004). Má s nimi rovněž žít ve společné domácnosti i na území ČR.

[26] Podstatou argumentace stěžovatelky v kasační stížnosti přitom je, že § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC dopadá pouze na situace, kdy rodinný příslušník či občana EU (ČR) na území. S ohledem na tento základní předpoklad stěžovatelka namítá, že společná domácnost musí být vedena v jiném státě, a to bezprostředně před vstupem rodinného příslušníka na území ČR a podáním žádosti o přechodný pobyt. Tyto podmínky přitom žalobce nesplňuje. Poslední zemí, kde žil s občany EU (ČR) ve společné domácnosti, je ČR. Pobyt ve společné domácnosti ve Vietnamu před rokem 2004 poté není , protože se nejedná o soužití bezprostředně přecházející podání žádosti.

[27] Před Nejvyšším správním soudem je tudíž nastolena otázka, zda § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC dopadá výlučně na , kdy rodinný příslušník žádá o prvotní přechodný pobyt v souvislosti se svým přesunem na území ČR z důvodu doprovázení či následování občana ČR, s nímž bezprostředně předtím žil ve společné domácnosti jiné zemi. Anebo zda daná ustanovení dopadají i na , v nichž rodinný příslušník žádá o přechodný pobyt jako o další, resp. následné pobytové oprávnění na území ČR, a to poté, co se s ohledem na okolnosti nastalé až v průběhu pobytu teprve stal rodinným příslušníkem občana ČR (např. právě vzhledem k nabytí státního občanství ČR jeho příbuzným, s nímž sdílí společnou domácnost, jako tomu má být v projednávané věci).

[28] Výslovné znění § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC, pokud by bylo čteno izolovaně od zbytku daného ustanovení, skutečně předpokládá jistý pohyb občana EU (ČR) a jeho rodinného příslušníka ze státu, v němž spolu tyto osoby sdílely společnou domácnost, směrem na území ČR. Toto ustanovení totiž výslovně vyžaduje život ve společné domácnosti , a to navíc (rodinný příslušník) , resp. . Stejně tak důvodová zpráva k tomuto zákonu (č. 314/2015 Dz) váže okamžik soužití ve společné domácnosti na dobu „“. Tento výklad přijala i Nejvyššího správního soudu, jež dospěla k závěru, že požadavek na život ve společné domácnosti s občanem EU je nutno vykládat tak, že musí jít o společné soužití s občanem EU, které bezprostředně předchází vstupu cizince (rodinného příslušníka) na území členského státu EU (srov. rozsudek ze dne 7. 12. 2016, čj. 1 Azs 273/2016-29, č. 3536/2017 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 16. 10. 2019, čj. 7 Azs 374/2018-28, č. 3946/2019 Sb. NSS).

[29] Za rodinné příslušníky ve smyslu § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC tak budou bezesporu považováni cizinci, kteří na území ČR žádají o prvotní přechodný pobyt v důsledku toho, že doprovázejí nebo sem následují občana EU (včetně ČR), s nímž bezprostředně předtím žili ve společné domácnosti v jiné zemi. Tito rodinní příslušníci podáním žádosti o přechodný pobyt ostatně plní povinnost, kterou jim pro případ, že zde chtějí pobývat déle než 3 měsíce, výslovně ukládá § 87b odst. 1 a 2 ZPC.

[30] Nejvyšší správní soud však nesdílí náhled stěžovatelky, že § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC dopadá na tyto situace. Podle názoru Nejvyššího správního soudu dotčená ustanovení v určitých případech dopadají rovněž na občany EU a jejich rodinné příslušníky, a z povahy věci právě na občany ČR, kteří již na území pobývají a žijí zde ve společné domácnosti, a u nichž tedy bezprostředně před podáním žádosti o přechodný pobyt nedošlo k přesunu z jiného členského státu (a tedy vstupu na území). Je tomu tak z následujících důvodů.

[31] Za prvé, § 15a ZPC transponuje požadavky plynoucí z čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES do českého právního řádu. Uvedené ustanovení konkrétně přebírá definici rodinných příslušníků občanů EU (osoby definované v čl. 3 odst. 1 a čl. 2 směrnice, promítnuté do § 15a odst. 1 ZPC) a dalších oprávněných osob (osoby definované v čl. 3 odst. 2 směrnice, promítnuté do § 15a odst. 2 ZPC), jež pro účely českého zákona o pobytu cizinců společně považuje za „rodinné příslušníky občanů EU“.

[32] Směrnice 2004/38/ES se nicméně vztahuje pouze na občany EU, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na rodinné příslušníky takových občanů EU. Právo pobytu v členském státě na základě směrnice 2004/38/ES totiž nepřísluší všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pouze těm, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice rodinnými příslušníky občana EU, který využil své právo volného pohybu. Pokud tedy občan EU nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nespadá pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES, stejně tak ani jeho rodinný příslušník (srov. např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 25. 7. 2008, , C-127/08, bod 73, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 5. 2011, , C-434/09, body 35 až 43).

[33] Pobytová oprávnění , kteří nevyužili své právo volného pohybu, a jejich rodinných příslušníků 2004/38/ES. Úprava těchto otázek tak zůstává v pravomoci členských států. Proto i stanovení pobytových oprávnění na území ČR pro státní občany ČR a jejich rodinné příslušníky přísluší českému zákonodárci. Ten přitom svoji pravomoc využil tak, že již zavedený režim rodinných příslušníků občanů EU, jež plyne ze směrnice 2004/38/ES a který je transponován citovanými ustanoveními ZPC (zejména § 15a odst. 1 a 2 a § 87b), rozšířil i na cizince, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů ČR. Tento závěr jasně plyne z § 15a odst. 3 ZPC, který výslovně stanoví, že . Tímdošlo nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodinných příslušníků občanů ČR s rodinnými příslušníky občanů EU (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS).

[34] Posledně zmiňované je zapotřebí zdůraznit: šlo o výlučné rozhodnutí českého zákonodárce vztáhnout režim směrnice i na „cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR“ skrze § 15a odst. 3 ZPC. Situace cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana ČR, , je již z povahy věci podchycena scénáři odstavců 1 a 2 daného ustanovení. Čeští občané jsou rovněž občany Unie. Odstavec 3 pak musí logicky dopadat na rodinné příslušníky státních občanů ČR, kteří žádné svobody pohybu v rámci Unie nevyužili, tedy rovněž situace občanů ČR. V opačném případě by byl odstavec 3 naprosto prázdnou množinou.

[35] Za druhé, § 15a odst. 2 ZPC, který dopadá na právě projednávaný případ, do českého právního řádu transponuje závazky plynoucí z čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, pokud jde o tzv. „další oprávněné osoby“. Tuto kategorii osob, přitom český zákonodárce zrovnoprávnil s privilegovanou kategorií rodinných příslušníků ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice (§ 15a odst. 1 ZPC). Cizinci, kteří spadají pod definici rodinného příslušníka obsaženou v § 15a odst. 2 ZPC, tak mohou od svého příbuzného občana EU přímo odvozovat právo na přechodný pobyt na území ČR ve smyslu § 87b ZPC, stejně jako tak mohou činit osoby definované v § 15a odst. 1 ZPC (jež odpovídá čl. 3 odst. 1 směrnice).

[36] Rovněž § 15a odst. 2 ZPC dopadá jak na situace, které jsou (tj. případy, kdy občané EU využili svého práva volného pohybu), tak i na případy, jež zůstaly v působnosti vnitrostátního práva (v případě statických občanů ČR). Použití této právní úpravy rovněž na čistě vnitrostátní situace je taktéž i zde důsledkem rozhodnutí českého zákonodárce (§ 15a odst. 3 ZPC). Tím současně český zákonodárce umožnil nad rámec závazků plynoucích z unijního práva rodinným příslušníkům občanů EU, jež spadají pod § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC (tj. osobám žijícím ve společné domácnosti), odvozovat svá pobytová oprávnění od svého příbuzného – občana EU, včetně ČR (§ 87b ZPC), a to i v případech, kdy je statický.

[37] S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že aplikace § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC v projednávané věci směrnice 2004/37/ES. Žalobce je totiž příbuzným občana ČR. Tato situace je tedy v působnosti českého vnitrostátního práva. S ohledem na § 15a odst. 3 ZPC je nicméně tato vnitrostátní právní úprava svojí textací shodná s tou, jež do působnosti práva EU spadá.

[38] Vzhledem k tomuto rozšíření unijního režimu rodinných příslušníků občanů EU na vnitrostátní situace občanů ČR není § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC omezen pouze na situace, kdy dochází k přesunu občana ČR z jiného státu zpět na území ČR a za tímto účelem jej doprovází či následuje jeho rodinný příslušník, s nímž bezprostředně předtím žil ve společné domácnosti v jiném státě. Pokud český zákonodárce zrovnoprávnil kategorie osob podle § 15a odst. 1 a 2 ZPC a zároveň rozhodl, že se tato právní úprava použije rovněž na statické občany ČR a jejich rodinné příslušníky, musí § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC . Není přitom rozhodující, že zákonodárce tuto situaci výslovně nepředvídal. Spíše je důležité, že ji ani výslovně nepopřel, a tato situace přitom logicky plyne z jeho volby rozšířit působnost české úpravy nad rámec požadovaný směrnicí.

[39] V opačném případě by totiž byli rodinní příslušníci občanů ČR, kteří spolu žijí ve společné domácnosti na území ČR, nekoncepčně vyčleněni z dosahu uvedených ustanovení. Praktickým důsledkem by bylo jejich znevýhodnění oproti v zásadě srovnatelným situacím občanů ČR, kteří v jiné zemi založili rodinný život ve společné domácnosti s příslušníkem třetí země a nyní se vrací na území ČR. Pro takový přístup není žádný rozumný důvod. Naopak by se jednalo o výklad, který je v rozporu se smyslem a cílem, který dotčená právní úprava sleduje.

[40] Jak bylo uvedeno, § 15a ZPC dopadá jak na situace (dynamických občanů EU), tak na situace (statických občanů ČR a jejich rodinných příslušníků). Pro oba typy situací ZPC stanovuje stejná pravidla a používá stejné výrazy. Pojmy obsažené v tomto ustanovení je tudíž nutné vykládat souladně. Ačkoli totiž směrnice 2004/38/ES na situaci statických občanů ČR a jejich rodinných příslušníků přímo nedopadá, s ohledem na odkaz vnitrostátního práva, obsažený v § 15a odst. 3 ZPC se uplatní i v těchto případech, byť pouze nepřímo, a to na úrovni zachování pojmové jednoty kategorií, které se vnitrostátně vztahují jak na situace unijním právem upravené, tak na situace, na které členský stát stejnou úpravu jednostranně rozšířil. To výslovně potvrdil Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku čj. 1 Azs 273/2016-29, v němž uzavřel, že „“ (shodně též usnesení rozšířeného senátu čj. 3 As 4/2010-151)

[41] To znamená, že rovněž § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC je nutné interpretovat tak, aby výklad uvedeného ustanovení a jeho dopad na rodinné příslušníky občanů ČR v rámci situací spadajících výhradně do působnosti české právní úpravy byl souladný s úpravou přijatou na úrovni EU. Zohledněna by tak měla být ustanovení směrnice 2004/38/ES (zejména čl. 3), Soudního dvora, a především účel a smysl, který tato právní úprava a její ustanovení sledují.

[42] V tomto směru je předně důležité, že ustanovení směrnice 2004/38/ES, jež výslovně stanovují požadavek na „následování“ nebo „doprovázení“ občana EU na území hostitelského státu [např. čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 1 či čl. 10 odst. 2 písm. c) a d)], jsou důsledkem omezení působnosti směrnice jen na dynamické přeshraniční situace v rámci EU. Směrnice 2004/38/ES tedy vůbec nepředvídá svůj dopad na případy, v nichž o pobytová oprávnění žádají rodinní příslušníci statických občanů členských států. Právní úpravu těchto situací tak pochopitelně ani neobsahuje. Na tyto případy, pokud jde o rodinné příslušníky občanů ČR, se unijní právní úprava uplatňuje pouze zprostředkovaně, a to z důvodu, že tak rozhodl český zákonodárce. Nelze proto automaticky dovozovat, že rovněž vůči rodinným příslušníkům občanů ČR se příslušná právní úprava uplatní toliko tehdy, pokud „doprovázejí“ či „následují“ občana ČR na území. Takový výklad by popíral rozhodnutí českého zákonodárce rozšířit režim rodinných příslušníků občanů EU i na rodinné příslušníky občanů ČR, kteří jsou statičtí (pobývají v ČR). Znamenal by vlastně, že volba zákonodárce aplikační rámec rozšířit by byla následně aplikační praxí znovu zúžena odkazem na dodatečné podmínky, které se z povahy věci na danou situaci nemohou vztahovat.

[43] „Následování“ či „doprovázení“ občana EU navíc není nezbytnou podmínkou pro vznik odvozených oprávnění na pobyt na území hostitelského státu ani v rámci režimu spadajícího do působnosti směrnice 2004/38/ES. Soudní dvůr totiž ve své judikatuře dovodil, že tato směrnice nevyžaduje, aby občan EU založil rodinu již předtím, než se přestěhuje na území hostitelského členského státu. Zákonodárce Společenství tím, že stanovil, že rodinní příslušníci občana EU mohou tohoto občana EU následovat v hostitelském členském státě, naopak připustil možnost, že občan EU založí rodinu až poté, co využije svého práva volného pohybu. Směrnice 2004/38/ES se tudíž vztahuje i na ty rodinné příslušníky, kteří do hostitelského členského státu vstoupili nezávisle na občanu EU a až tam získali postavení rodinného příslušníka nebo s tímto občanem EU založili rodinný život. V tomto ohledu je navíc bez významu, že rodinný příslušník v době získání postavení rodinného příslušníka nebo založení rodinného života dočasně pobývá v hostitelském členském státě na základě právních předpisů tohoto členského státu (rozsudek velkého senátu Soudního dvora ve věci , body 87, 88, 93 a 94, a usnesení Soudního dvora ze dne 19. 12. 2008, , C-551/07, body 27, 28 a 33).

[44] Z uvedeného je tak zřejmé, že rovněž samotná směrnice 2004/38/ES připouští, aby odvozená práva pobytu v hostitelském státě měly i osoby, které s občanem EU . Důraz na hostitelský stát přitom odpovídá omezené působnosti směrnice 2004/38/ES toliko pouze na občany EU, kteří využili svého práva na pohyb a přemístili se do jiného členského státu. Pokud však česká právní úprava tento režim rozšiřuje na občany ČR a jejich rodinné příslušníky, je stejnou logikou vhodné chránit i rodinný život, který občan ČR založí až na území ČR (či v něm zde pokračuje poté, co získá státní občanství ČR).

[45] Za druhé, je rovněž třeba podtrhnout cíl čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, který česká právní úprava transponuje a přebírá v § 15a odst. 2 ZPC. Tímto cílem je (bod 6 odůvodnění směrnice). Osoby ve smyslu tohoto ustanovení jsou totiž k občanovi EU vázány úzkými a stabilními rodinnými vztahy z důvodu specifických faktických okolností, jako je ekonomická závislost, skutečnost, že jsou členy domácnosti nebo vážné zdravotní důvody, což odůvodňuje jejich zvýhodnění při získávání pobytových oprávnění na území členského státu. Tento cíl právní úpravy je výslovně vyjádřen v úvodním bodě 6 směrnice 2004/38/ES a opakovaně jej zdůrazňuje i Soudního dvora (např. již citovaný rozsudek velkého senátu ve věci , bod 32, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 3. 2019, , C-129/18, bod 60, nebo rozsudek ze dne 15. 9. 2022, , C-22/21, bod 24).

[46] Tento cíl a účel právní úpravy není ze své podstaty nijak omezen jen na přeshraniční migraci v rámci EU. Úzké a stabilní rodinné vztahy z důvodu specifických faktických okolností (finanční, zdravotní či emocionální závislost) mohou stejně tak vznikat a existovat v čistě statických situacích. S ohledem na požadavek souladného výkladu je proto nutné vztáhnout tento cíl úpravy plně také na výklad ustanovení ZPC v případech, v nichž se jedná o cizince, jenž je rodinným příslušníkem občana ČR. Výklad § 15a ZPC proto musí i v případě rodinných příslušníků občanů ČR reflektovat smysl a cíl právní úpravy, jímž je zachování rodinných vazeb v širokém slova smyslu.

[47] Z judikatury Soudního dvora navíc plyne, že u osob žijících ve společné domácnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES (jenž odpovídá právě § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC aplikovanému v nyní projednávané věci) se jedná o závislost emocionální. Soudní dvůr konkrétně v rozsudku ve věci konstatoval, že výraz „rodinný příslušník, který s občanem EU sdílí společnou domácnost“ „ [takovou] [EU] “. Při posuzování existence stabilní osobní vazby mezi občanem EU a jeho příbuzným je přitom nutné zohlednit mj. dobu trvání společného domácího života, a to nezávisle na okamžiku, kdy byl získán občana EU (rozsudek ve věci , bod 29).

[48] Pokud takto významné rodinné vazby mezi občanem ČR a jeho rodinným příslušníkem existují, není rozhodné, zda byly navázány na území jiného státu, či až na území ČR. Pro rozlišování mezi těmito dvěma situacemi není žádný rozumný důvod. V obou případech se může jednat o vztah závislosti založený na úzkých a stálých osobních vazbách, který je třeba v souladu s účelem sledovaným dotčenou právní úpravou zachovat. Pokud proto § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC chrání rodinný život vedený s občanem ČR v zahraničí, musí stejnou logikou chránit i rodinný život vedený v rámci společné domácnosti na území ČR (a to ať už rodinný život navázaný až na území ČR, tak i rodinný život, v jehož vedení příbuzní pokračují i poté, co jeden z nich nabyl státní občanství ČR).

[49] Za třetí, vztažení § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC na občany ČR a jejich rodinné příslušníky, kteří žijí ve společné domácnosti na území ČR, vychází rovněž vstříc právu na rodinný život podle čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (č. 209/1992 Sb.). Dotčeno přitom není pouze právo na rodinný život samotného žadatele o přechodný pobyt, ale stejnou měrou i právo na rodinný život občana ČR, který s žadatelem žije ve společné domácnosti. Přijetí uvedeného výkladu v tomto směru předchází nepříznivému dopadu na rodinný život těch občanů ČR, kteří navázali svůj rodinný život s určitou osobou až na území ČR, případně v něm na tomto území pokračují po nabytí státního občanství ČR, a to oproti občanům ČR, kteří žili se svým rodinným příslušníkem ve společné domácnosti v jiné zemi (a kterým právní úprava umožňuje v tomto rodinném životě pokračovat i na území ČR). V případě nedůvodného rozlišování mezi těmito v zásadě shodnými případy by se totiž mohlo jednat o nerovné zacházení v právech v rozporu s čl. 1 ve spojení s čl. 10 Listiny, případně i čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

[50] Právo Evropské unie samo o sobě nikterak nezakazuje „obrácenou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti“ v podobě, kdy členský stát zachází se svými vlastními státními příslušníky hůře než s občany jiných členských států, kteří budou zahrnuti do určitého preferenčního režimu v důsledku vnitrostátního provádění unijních závazků (viz kupř. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 15. 11. 2016, , C-268/15, bod 47). Taková vnitrostátní úprava nicméně v situacích, kdy nedůvodně odlišuje v zacházení se srovnatelnými situacemi (především v situacích, kdy odlišnost zacházení neplyne automaticky z faktického rámce právní úpravy, která se z povahy věci může vztahovat pouze na přeshraniční situace) narazí na čistě vnitrostátní imperativ rovné důstojnosti v právech a zákazu diskriminace, v českém kontextu tedy čl. 1, respektive čl. 3 odst. 1 Listiny. Podobné limity pak vnitrostátního zákonodárce logicky vedou k rozšíření aplikovatelnosti daného režimu na všechny srovnatelné situace, jako by ostatně šlo dovodit ze znění § 15a odst. 3 ZPC. V takovém případě pak však není možné zpětně vsouvat do podobně rozšířeného aplikačního rámce zužující podmínky, které se logicky vztahovaly na výchozí unijní rámec, a ve vnitrostátních situacích nemohou nalézt racionálního uplatnění.

[51] Konkrétní promítnutí právě uvedeného v projednávané věci ostatně dokládá výklad zastávaný žalovanou, podle níž se musí i pro účely § 15a odst. 3 ZPC jednat výhradně o soužití v rámci společné domácnosti v jiné zemi, a to navíc bezprostředně před podáním žádosti o přechodný pobyt. Svéráz tohoto přístupu výstižně ilustruje námitka žalobce uplatněná v odvolacím a žalobním řízení. Žalobce poukázal na to, že podmínky stanovené v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC by splnil, pokud by on a jeho zletilí synové (občané ČR) společně vycestovali na území Vietnamu, tam (i krátce) pokračovali v životě ve společné domácnosti a následně se všichni vrátili na území ČR. V takovém případě by žalobce naplnil veškeré podmínky stanovené v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC.

[52] Za čtvrté, statičtí rodinní příslušníci občanů ČR, kteří na území už určitou dobu pobývají na základě předchozích pobytových oprávnění, zde navíc zpravidla budou již do určité míry začleněni. Mezi těmito cizinci a státem tak už může existovat vazba, která je nejen žádoucí pro další setrvání cizince na území, ale je též předpokladem pro případné získání trvalého pobytu (k tomu srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2018, čj. 8 Azs 60/2018-46). Taková vazba naopak nebude existovat u těch cizinců, kteří teprve na území ČR žádají o prvotní pobytové oprávnění poté, co zde následují či doprovázejí občana ČR, s nímž žili ve společné domácnosti v jiné zemi. Rovněž tato skutečnost tak hovoří ve prospěch závěru, že by pro účely aplikace § 15a odst. 3 ZPC nemělo být rozlišováno mezi rodinným životem občana ČR navázaným a udržovaným v rámci společné domácnosti v jiné zemi či tím, který občan ČR navázal až na území ČR, či jej zde udržuje po nabytí české státní příslušnosti. Tato úvaha rovněž znovu ukazuje svérázné důsledky výkladového přístupu stěžovatelky ústící do obrácené diskriminace, která by ve svém důsledku znamenala, že s osobami, u kterých lze s ohledem na jejich „statiku“ a délku předchozího pobytu na území ČR předpokládat nejvyšší míru integrace, by bylo s ohledem na možnost získání odvozeného pobytového oprávnění zacházeno nejhůře.

[53] S ohledem na všechny výše uvedené důvody lze tedy uzavřít, že slovní spojení „před vstupem na území“, obsažené v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC, dopadá pouze na případy, kdy rodinný příslušník doprovází či následuje občana EU (ČR) na území ČR z jiného státu a pro tento účel žádá v ČR o prvotní pobyt. V takovém případě je nutné, aby rodinný příslušník občana EU (ČR) prokázal soužití s takovým občanem v rámci společné domácnosti v jiném státě, a to bezprostředně před svým vstupem na území ČR.

[54] Ustanovení § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC nicméně dopadá rovněž na situace, kdy o přechodný pobyt žádá rodinný příslušník občana ČR, který na území ČR již dlouhodobě pobývá a žije ve společné domácnosti s osobou, jež má k okamžiku podání žádosti státní občanství ČR. V takovém případě slovní spojení „stát, ve kterém měl povolený pobyt“, obsažené v § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC, musí logicky zahrnovat i území samotné ČR. Mezi občanem ČR a jeho příbuzným nicméně musí skutečně existovat „“ (rozsudek Soudního dvora ve věci ). Pokud jde o časové hledisko, tedy k jakému okamžiku musí takový stav existovat, z logiky věci a s ohledem na účel právní úpravy (zachování existujících rodinných vazeb) je zřejmé, že rozhodující je doba bezprostředně předcházející podání žádosti o přechodný pobyt. Samotný okamžik získání statusu občanství EU (ČR) přitom není pro toto posouzení určující (rozsudek ve věci , bod 29). Důkazní břemeno ohledně existence takového stavu závislosti nicméně nese obecně žadatel (srov. výslovně § 15a odst. 2 ZPC).

[55] Námitky stěžovatelky, podle níž § 15a odst. 2 písm. a) bod 1 ZPC ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC dopadá pouze na situaci, kdy rodinný příslušník doprovází či následuje na území ČR občana ČR z jiného státu, a tudíž že k soužití ve společné domácnosti musí vždy dojít v jiném státě, proto nejsou důvodné.

[56] Vztaženo k projednávané věci: skutečnost, že synové žalobce nabyli státní občanství až během pobytu na území ČR, nebrání kvalifikaci žalobce jakožto rodinného příslušníka svých zletilých synů podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC, pokud je aplikován ve spojení s § 15a odst. 3 ZPC. Rozhodující je, že synové žalobce byli státními občany ČR ke dni podání žádosti o přechodný pobyt. Krajský soud tedy správně konstatoval, že výklad žalované, která z tohoto důvodu žádost žalobce o přechodný pobyt zamítla, není zákonný. Stejně tak nebrání kvalifikaci žalobce, jakožto rodinného příslušníka podle § 15a odst. 2 písm. a) bodu 1 ZPC, skutečnost, že v době bezprostředně předcházející podání žádosti o přechodný pobyt pobýval podle svých tvrzení ve společné domácnosti se svými zletilými syny na území ČR a nikoli na území jiného státu. Rozhodující je existence vztahu závislosti založeného na úzkých a stálých osobních vazbách panující v době bezprostředně předcházející před podáním žádosti o přechodný pobyt. (…)