Vydání 6/2019

(…) [13] Stěžovateli bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno na základě § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož „ […] […]“.

[14] Toto povolení bylo původně vydané Ministerstvem vnitra dne 22. 6. 2015 na základě § 68 téhož zákona poté, co stěžovatel předložil doklady požadované v jeho § 70. Mezi ně patří podle § 70 odst. 2 písm. h) také „ […]“. (…)

[18] Další námitka je založena na tvrzení, že městský soud dostatečně neodůvodnil svůj závěr, že si stěžovatel musel být vědom toho, že zkoušku dne 3. 12. 2014 nesložil. Městský soud k tomu v bodě [10] rozsudku uvedl: „“

[19] Tato úvaha je jistě stručná, to je však dáno tím, že se městský soud ztotožnil s podrobným věcným posouzením v rozhodnutí žalované, na které zde výslovně odkázal. Ani z pohledu Nejvyššího správního soudu není k posouzení provedenému na stranách 7 a 8 napadeného rozhodnutí žalované co dodat. Žalovaná zde připomněla, že stěžovatel, který se k jazykové zkoušce dostavil dne 3. 12. 2014, si musel být vědom toho, že úspěšné složení může konstatovat výhradně zkušební komise. Měl zkušenosti s tím, jak tato zkouška probíhá, neboť ji již předtím neúspěšně skládal. Z dokumentace vedené jazykovou školou a založené nyní ve správním spise bylo zjevné, že neuspěl v písemné části, neboť v části čtení s porozuměním dosáhl jen 8 bodů a v části poslech s porozuměním jen 5 bodů, přestože v obou případech by k postupu do ústní části potřeboval získat alespoň 12 bodů. K ústní části zkoušky nebyl vůbec připuštěn, z čehož mu muselo být zřejmé, že ve zkoušce neuspěl. I podle Nejvyššího správního soudu je z tohoto popisu žalované, na který městský soud odkázal, zcela zjevné, že nemohl být v dobré víře, že uspěl. Stěžovatelem v žalobě naznačovaná představa, že se cizinci dostavují k vykonání této zkoušky, aniž by vůbec znali nejzákladnější podmínky jejího úspěšného složení, a tedy aniž by na jejím konci vůbec pochopili, zda ji absolvovali, je podle Nejvyššího správního soudu neuvěřitelná. Nelze tedy uvěřit tvrzení, že stěžovatel neuspěl ve dvou ze tří částí písemné zkoušky, vůbec nebyl připuštěn k části ústní, a přesto odešel s pocitem, že ve zkoušce uspěl.

[20] Za této situace nemohl být v dobré víře, když ke své žádosti o povolení k trvalému pobytu přiložil osvědčení, podle něhož při zkoušce dne 3. 12. 2014 znalost českého jazyka prokázal. Naopak si musel být vědom, že pozitivní osvědčení, které navzdory negativnímu výsledku zkoušky k žádosti přiložil, je buď padělané, nebo pozměněné nebo že přinejmenším údaje v něm obsažené neodpovídají skutečnosti. Kterákoli z těchto tří možností dostačuje podle § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu.

[21] Je pravdou, že zákon o pobytu cizinců je třeba vykládat konformně se směrnicí 2003/109/ES, jak konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, čj. 9 Azs 95/2016-29, č. 3448/2016 Sb. NSS, jehož právní věta zní: „“ V bodech [24] a [25] téhož rozsudku pak v návaznosti na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, , C-14/83, Recueil, s. 1891, vyložil, že zásada nepřímého účinku směrnic „ […]legem.“

[22] Ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je tedy třeba vykládat konformně s čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES, který transponuje do českého práva. Toto ustanovení zní: „

; […]“

[23] Česká a unijní úprava zde nejsou v rozporu, jak tvrdí stěžovatel, neboť vnitrostátní ustanovení lze vyložit souladně s požadavky právě citovaného článku směrnice 2003/109/ES. Z povinnosti vykládat § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců konformně s citovaným ustanovením směrnice plyne, že k naplnění jeho podmínek je potřebný taktéž aspekt podvodného jednání, byť v samotném zákonném ustanovení není výslovně uveden. Jinak řečeno, ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu je možno přistoupit pouze tehdy, pokud jsou cizincem předložené náležitosti padělané, anebo pozměněné, v takovém případě je totiž aspekt „“ obsažen již v samotném pojmu padělání či pozměnění, anebo pokud cizinec předloží náležitosti, v nichž uvedené údaje podstatné pro posouzení žádosti neodpovídají skutečnosti, a to z důvodu podvodného jednání.

[24] Stěžovatel ovšem jde ve svém výkladu citovaného ustanovení ještě dál a tvrdí, že nestačí jen přítomnost podvodného jednání, ale že musí jít o podvod připsatelný samotnému cizinci. K tomu pak uvádí, že on sám se podvodu nedopustil, zejména pak ne podvodu ve smyslu § 209 trestního zákoníku. K tomu je třeba nejprve vyjasnit, že z ničeho neplyne, že by podmínka „“ uvedená v čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES byla naplněna pouze spácháním trestného činu podvodu ve smyslu českého trestního zákoníku. Takový výklad by odporoval principu autonomního výkladu pojmů unijního práva, přičemž z ničeho neplyne, že by směrnice ke splnění této podmínky vyžadovala všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu (popřípadě dokonce odsouzení za něj), tedy nejen uvedení v omyl, využití cizího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti, ale také „“ a způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku. Navíc nelze přehlédnout, že jiné jazykové verze, které jsou i z hlediska českého práva stejně závazné jako jazyková verze česká, dávají pro toto odlišení terminologický podklad, když mluví spíše o „“ než o „“ (příkladem možno uvést německé „“, anglické „ “, francouzské „ “ či slovenské „ “). Citovaný článek tedy požaduje, aby právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta bylo získáno „ “ v obecném významu tohoto spojení, nikoli nutně aby bylo získáno „“ ve smyslu skutkové podstaty obsažené v § 209 trestního zákoníku.

[25] Je pravdou, že ve správním řízení ani v řízení před městským soudem nebylo prokazováno, zda a případně jakým způsobem se podvodného jednání dopustil sám stěžovatel. Ze samotného textu směrnice 2003/109/ES, a tedy ani z § 77 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vykládaného konformně s ní, na první pohled neplyne, zda je nutné, aby se podvodného jednání dopustil přímo sám cizinec, o jehož povolení k trvalému pobytu jde, nebo zda za určitých podmínek stačí, že se tohoto podvodného jednání dopustil někdo jiný.

[26] Tuto spornou právní otázku nicméně nedávno v reakci na předběžnou otázku nizozemské Státní rady jasně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, , C-557/17. Ten reagoval na případ, kdy bylo povolení k pobytu odňato otci rodiny, který v žádosti o pobytové povolení uváděl nepravdivé údaje o obchodní společnosti, jíž měl být zaměstnán, a v návaznosti na to byla odňata pobytová povolení také jeho manželce a jeho synovi, kteří se sami žádného podvodného jednání nedopustili a nesli pouze důsledky podvodného jednání spáchaného jinou osobou (otcem, respektive jeho údajným zaměstnavatelem), přičemž údajně ani nevěděli, že informace uvedené v jejich žádostech o získání povolení k pobytu jsou nepravdivé. Nizozemská Státní rada položila Soudnímu dvoru mimo jiné následující předběžnou otázku: „“ Soudní dvůr na takto položenou otázku jednoznačně odpověděl: „ V bodě [65] pak dodal, „“ Jinak řečeno, není nutné, aby se podvodného jednání dopustil samotný cizinec. Podstatné je, že k podvodnému jednání dojde a že jej cizinec využije.

[27] Právě uvedená úvaha je nicméně pouze reakcí na tvrzení obsažené v bodě [3] kasační stížnosti, kde stěžovatel polemizoval s názorem žalované potvrzeným nyní Soudním dvorem, že ke zrušení povolení k trvalému pobytu postačuje i podvodné jednání jiné osoby než samotného cizince, o jehož povolení k pobytu jde. V nyní posuzovaném případě ovšem bylo pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dostatečné již to, že bylo bez pochyb prokázáno, že se podvodného jednání dopustil sám stěžovatel. Výše již bylo rozebráno, že u jazykové zkoušky neuspěl a musel si být svého neúspěchu vědom, a přesto předložil osvědčení tvrdící pravý opak. I samotné předložení osvědčení, které prokazuje úspěšné složení zkoušky, přestože zkouška byla složena neúspěšně a cizinec si musel být neúspěšného složení zkoušky vědom, je podle názoru Nejvyššího správního soudu nutno chápat jako „ “ ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES. Za této situace správní orgány nemusely zjišťovat, zda kromě podvodného jednání samotného stěžovatele, spočívajícího v předložení vědomě nepravdivého osvědčení Ministerstvu vnitra, bylo přítomno i další podvodné jednání spočívající ve vyhotovení tohoto osvědčení, ať už v podobě jeho zfalšování, pozměnění nebo třeba vyhotovení pracovníkem jazykové školy v důsledku korupce. I takové podvodné jednání jiné osoby, pokud by je stěžovatel využil ve svůj prospěch, by sice pohledem právě citovaného rozsudku Soudního dvora bylo dostatečné k naplnění podmínky podvodného jednání ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) směrnice 2003/109/ES; v nyní posuzovaném případě je však podstatné to, že se podvodného jednání spočívajícího ve vědomém předložení tohoto nepravdivého osvědčení dopustil sám stěžovatel.