2988/2014
Pobyt cizinců: povolení k přechodnému pobytu; zadržení cestovního dokladu
Pobyt cizinců: povolení k přechodnému pobytu; zadržení cestovního dokladu
k § 117 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 21. 12. 2011 (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“)
I. Orgány České republiky nejsou oprávněny zadržet cestovní doklad cizince předložený zmocněným zástupcem cizince spolu s žádostí o povolení k pobytu, pokud nejsou splněny zákonem výslovně stanovené důvody k takovému postupu (především § 117 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky).
II. Cizinec může pověřit svého zmocněnce k vyřízení žádosti o povolení k pobytu, pokud zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, výslovně nevyžaduje osobní podání takové žádosti cizincem, a za účelem obstarání této záležitosti může zmocněnci rovněž svěřit svůj cestovní doklad.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2013, čj. 4 Aps 6/2013-37)
Prejudikatura:
č. 603/2005 Sb. NSS, č. 689/2005 Sb. NSS a č. 2724/2013 Sb. NSS.; nález Ústavního soudu č. 240/2005 Sb.Věc:
Z. X. proti Ministerstvu vnitra o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce, občan Čínské lidové republiky, rodinný příslušník občana České republiky, se rozhodl podat žádost o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že nemohl svoji žádost žalovanému s cestovním dokladem předložit osobně, doručil cestovní doklad a nezbytné dokumenty prostřednictvím své manželky, která v České republice žije. Žalobce využil svého práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a k podání uvedené žádosti a k zastupování v řízení si zvolil zástupkyni Mgr. Ilonu Sedlákovou, advokátku. Tato zástupkyně k fyzickému podání žádosti pověřila podle § 26 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, svoji zaměstnankyni, která žádost podala dne 21. 12. 2011 na pracovišti žalovaného v Brně. Cestovní doklad žalobce jí však nebyl vrácen s odůvodněním, že není vystaven na její jméno, a proto není oprávněna jej držet. Žalovaný trval na tom, že žalobce se musí dostavit osobně, cestovní doklad si převzít, jinak bude odeslán na zastupitelský úřad Čínské lidové republiky.
Žalobce podal dne 19. 1. 2012 u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu, kterého se měl žalovaný dopustit tím, že zadržel jeho cestovní doklad. Žalobce zdůraznil, že žalovaný nesdělil žádné zákonné ustanovení, na základě kterého postupoval, když odmítl cestovní doklad vydat jeho zástupkyni. Žalovaný neuvedl ani žádné zákonné ustanovení, na základě kterého vyžadoval, aby se žalobce pro pas dostavil osobně do 29. 12. 2011 a na základě kterého v opačném případě předá jeho cestovní doklad zastupitelskému úřadu Čínské lidové republiky v České republice.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, čj. 11 A 10/2012–39, žalobu zamítl. Soud v prvé řadě uvedl, že z obsahu spisového materiálu je nesporné, že žádost o povolení k přechodnému pobytu podal žalobce prostřednictvím zaměstnankyně své zástupkyně na základě substituční plné moci s tím, že tato pověřená zaměstnankyně spolu s žádostí žalobce o přechodný pobyt předložila originál cestovního dokladu žalobce, který ji nebyl vrácen s odůvodněním, že cestovní doklad lze vrátit buď oprávněnému držiteli (žalobci) nebo státu, který cestovní doklad vystavil (Čínská lidová republika). Zadržení cestovního dokladu žalobce označil městský soud za faktický úkon správního orgánu, který se dotýká právní sféry žalobce. Městský soud poukázal na skutečnost, že jde o cestovní doklad vystavený Čínskou lidovou republikou, a proto nelze přehlédnout poučení v něm obsažené, které mimo jiné uvádí, že držitel cestovního dokladu není oprávněn propůjčovat cestovní doklad jiným osobám. Městský soud dále dospěl k závěru, že lze analogicky vycházet z právní úpravy, jež je ve vztahu k cestovním dokladům provedena zákonem č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech. Poukázal na znění § 33 citovaného zákona, ze kterého vyplývá, že každý, kdo získá cestovní doklad jiného občana, je povinen odevzdat ho příslušnému orgánu a není oprávněn s ním jakýmkoliv způsobem disponovat. Podle městského soudu tak jsou příslušné orgány oprávněny zadržet cizí cestovní doklad a zaslat ho orgánu příslušnému k jeho vydání. Žalovanému proto nelze vytýkat, pokud postupoval s analogickým použitím § 33 zákona o cestovních dokladech a cestovní doklad žalobce, který se sám osobně nenacházel na území České republiky a ve stanovené lhůtě si jej nevyzvedl, předal státu, který cestovní doklad vydal. Uvedený postup nelze podle názoru městského soudu považovat za nezákonný, neboť je nepochybné, že cestovní doklad je dokladem, se kterým není oprávněn disponovat nikdo jiný, než jeho držitel, popř. ten, který doklad sám vystavil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž městskému soudu mimo jiné vytknul, že městský soud zcela odhlíží od konkrétní situace, v jaké byl jeho cestovní doklad použit v řízení před správním orgánem. Argumentaci městského soudu, v níž poukázal na poučení obsažené v cestovním dokladu a analogicky aplikoval zákon o cestovních dokladech, stěžovatel označil za nepřípadnou. Městský soud podle stěžovatele nevzal v potaz, že cestovní doklad nebyl jeho zástupkyni půjčen, aby byl použit např. k prokázání totožnosti při hraniční kontrole, ale byl jí svěřen, aby jej v rámci zastoupení stěžovatele předložila jako jednu z příloh k žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Stěžovatel dále poukázal na § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvedl, že toto ustanovení žalovaný v praxi vykládá tak, že žádost o přechodný pobyt mohou podávat i cizinci, kteří se nacházejí mimo území České republiky. Pokud se cizinec na území nenachází a nemá ani vízum nebo jiné oprávnění ke vstupu, nemůže logicky svoji žádost osobně podat na podatelně žalovaného a musí si k tomu zvolit zástupce, který s plnou mocí předloží žádost spolu s přílohami uvedenými v § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, mezi které náleží i cestovní doklad. V takovém případě není cestovní doklad použit k prokázání totožnosti nebo jinému účelu, ke kterému jej může použít výlučně držitel. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že podání žádosti o přechodný pobyt představuje realizaci jeho práva na právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které nemohl uplatnit jinak, než pomocí práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Postup žalovaného, který odebral cestovní doklad stěžovatele jeho zástupkyni, přestože jej nezneužila a předložila v zájmu stěžovatele v souladu se zákonem, označil stěžovatel za rozporný s čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť postup správního orgánu i rozsudek městského soudu jsou podle jeho názoru v souladu s právními předpisy. Vyjádřil přesvědčení, že nelze přijmout argumentaci stěžovatele, podle které jeho cestovní doklad nebyl jeho zástupkyni půjčen, aby byl použit např. k prokázání totožnosti při hraniční kontrole, ale byl jí svěřen, aby jej zástupkyně v rámci zastoupení předložila jako jednu z náležitostí k žádosti o povolení k přechodnému pobytu. Nařízení prezidenta Čínské lidové republiky (tj.
relevantní
čínský předpis upravující nakládání s cestovními doklady) ani poučení na zadní straně předmětného cestovního dokladu podle žalovaného nerozlišuje, za jakým účelem byl doklad jiné osobě předán, tudíž i svěření za účelem podání žádosti je podle žalovaného v rozporu s povinností občanů cestovní doklad nefalšovat, nepozměňovat, nepřenechávat, záměrně nepoškozovat a v rozporu se zákonem nezabavovat. Držitel pasu je navíc povinen jej pečlivě uschovávat, což stěžovatel nemohl dodržet, pokud jej předal do zahraničí jiné osobě. Žalovaný dále uvedl, že předáním cestovního dokladu stěžovatele cizí osobě by se dopustil porušení závazků vyplývající České republice z mezinárodního práva a stejně jako v žalobě poukázal na zásadu nevměšování se do vnitřních záležitostí státu. Žalovaný uzavřel, že cestovní doklad předal k doručení stěžovateli, nezadržuje jej, jak bylo namítáno v žalobě.Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
II. Posouzení kasační stížnosti
(...) [17] Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné předeslat, že od 1. 1. 2012 lze v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem formulovat i
deklaratorní
výrok určující, že zásah, který už pominul, byl nezákonný. Tato možnost byla do soudního řádu správního včleněna novelou provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. Od 1. 1. 2012 tak § 82 s. ř. s. nevyžaduje trvání zásahu nebo jeho důsledků jako jednu z podmínek žalobní legitimace. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 12. 9. 2012, čj. 1 Aps 6/2012-5, č. 2724/2013 Sb. NSS, v němž vyslovil, že „podle důvodové zprávy k zákonu č. 303/2011 Sb. má nová právní úprava řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu zajistit vyšší standard ochrany tím, že umožní fyzickým a právnickým osobám domáhat se deklarování nezákonného zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu tehdy, pokud již zásah ani jeho důsledky netrvají a nehrozí jeho opakování. I pouhé konstatování nezákonnosti zásahu může být podle zákonodárce pro občany velmi důležité, neboť u veřejnosti posiluje důvěru v právní stát a napomáhá kultivovat činnost orgánů veřejné správy. Z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, má nová právní úprava zásahové žaloby především významný psychologický efekt pro poškozené účastníky. Podle zákona č. 82/1998 Sb.,
[o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem] není pro uplatnění náhrady škody způsobené úředním postupem (pod který se zařazuje i nezákonný zásah), na rozdíl od nezákonného rozhodnutí, vyžadováno předchozí rozhodnutí o nesprávnosti úředního postupu, resp. deklarace nezákonnosti předmětného zásahu soudem. Rozhodnutí správního soudu o nezákonnosti takového zásahu nepochybně přispěje ke zrychlení rozhodování příslušných úřadů o odškodnění a v konečném důsledku i ke zrychlení řízení o nároku na náhradu škody u civilních soudů, u kterých se poškozený může domáhat náhrady škody, neuspokojí-li příslušný úřad plně nárok poškozeného (srov. sněmovní tisk č. 319/0, 6. volební období, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz). Přínosy nové právní úpravy v podobě usnadnění případného řízení o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb. [...] zdůrazňuje i odborná literatura (Lichnovský, O. Nezákonný zásah v daňovém řízení.
Právní rozhledy, 2012, č. 10, s. 343).
“[18] Nejvyšší správní soud se při posouzení nastíněné otázky v prvé řadě zabýval tím, podle jaké právní normy žalovaný v posuzované věci postupoval. Podle článku 2 odst. 2 Listiny totiž „[s]
tátní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
“, přičemž podle odst. 3 téhož článku Listiny, „[k]aždý
[včetně cizinců, poznámka Nejvyššího správního soudu] může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
“.[19] Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel spatřuje nezákonný zásah žalovaného v tom, že zabavil jeho zmocněné zástupkyni stěžovatelův cestovní doklad.
[20] Zákon o pobytu cizinců definuje cestovní doklad v § 108. Podmínky, za nichž jsou české úřady oprávněny zadržet cizozemské cestovní doklady, jsou stanoveny v § 117 téhož zákona.
[21] Podle § 108 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „
Za cestovní doklad se pro účely tohoto zákona považuje: a) veřejná listina, která je jako cestovní doklad uznaná Českou republikou, b) veřejná listina, která splňuje podmínky podle odstavce 2.
“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení: „Za cestovní doklad podle odstavce 1 písm. b) lze pro účely tohoto zákona uznat veřejnou listinu vydanou cizím státem za účelem cestování do zahraničí, pokud z hlediska jejího provedení a jazyka, v němž jsou uvedeny údaje, odpovídá mezinárodním zvyklostem, její územní platnost zahrnuje území a lze z ní zjistit a) údaje o státním občanství cizince, b) údaje o jeho totožnosti, c) fotografii držitele, d) údaj o době platnosti
.“[22] Podle § 117 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[p]
olicie zadrží při hraniční kontrole nebo pobytové kontrole a) cestovní doklad, pokud nebyl vydán na jméno kontrolovaného cizince a 1. cizinec se tímto dokladem prokazuje jako vlastním, nebo 2. cizinec hodnověrně nezdůvodní, proč má takový cestovní doklad v držení, b) cestovní doklad podle § 108 odst. 1 písm. d), e) nebo f), pokud jej lze považovat za neplatný podle tohoto zákona, c) cestovní doklad podle § 108 odst. 1 písm. a), b), c), g) nebo h), pokud je orgánem státu, který jej vydal, prohlášen za neplatný nebo odcizený
“. Odstavec 4 téhož ustanovení uvádí: „Policie vydá držiteli cestovního dokladu podle § 108 odst. 1 písm. a), b), c), g) nebo h) potvrzení o jeho zadržení a tento doklad bez zbytečného odkladu předá Ministerstvu zahraničních věcí, pokud nejde o doklad padělaný, pozměněný nebo o doklad, který je důkazním prostředkem v trestním řízení
.“[23] S ohledem na popsaný skutkový stav a znění výše uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců má Nejvyšší správní soud za to, že v posuzované věci zjevně nebyly dány zákonem o pobytu cizinců stanovené podmínky k tomu, aby orgány České republiky (a tím méně žalovaný) byly oprávněny zadržet, resp. zabavit stěžovateli cestovní doklad. V posuzované věci se totiž nejedná o některý z případů vymezených v § 117 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že postup žalovaného (zadržení cestovního dokladu stěžovatele jeho zástupkyni) byl v posuzované věci nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS, „[o]
chrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li – a to kumulativně, tedy zároveň – splněny následující podmínky: Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením (,
zásahem‘ v širším smyslu) správního orgánu, který není rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž ,
zásah‘ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování ,
zásahu‘ (6. podmínka). Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.
“ V posuzované věci městský soud tedy nesprávně došel k závěru, že nebyla naplněna třetí výše uvedená podmínka vyplývající z § 82 s. ř. s., neboť jednáním žalovaného soud shledal souladné se zákonem (poslední podmínka vytyčená v naposledy uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu se neuplatní s ohledem na již zmíněnou novelu soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.).[24] Nejvyšší správní soud dodává, že se nejednalo ani o případ stanovený v § 137 zákona o pobytu cizinců, kdy je Policie ČR oprávněna zadržet cestovní doklad cizince při umístění zajištěného cizince do zařízení.
[25] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s argumentací žalovaného správního orgánu a městského soudu, v níž shodně poukazovaly na obsah poučení uvedeného v cestovním dokladu stěžovatele, podle kterého držitel tohoto pasu není mimo jiné oprávněn jej propůjčovat jiným osobám a z jeho obsahu poté dovozovaly oprávnění žalovaného k odnětí cestovního dokladu stěžovatele jeho zástupkyni. Nejvyšší správní soud má totiž za to, že úkon stěžovatele, který z objektivního důvodu (své nepřítomnosti v České republice) svěřil cestovní doklad své zástupkyni (advokátce) pouze za účelem vyřízení žádosti o přechodný pobyt, nelze považovat za půjčení, resp. propůjčení či jinou neoprávněnou dispozici s tímto cestovním dokladem. Je nepochybné, že v případě cestovních dokladů, které jsou zpravidla ve vlastnictví států, které tyto doklady vydaly, jsou tyto doklady pouze zapůjčeny osobám, kterým byly v souladu se správním řádem příslušného státu vydány (držitelům cestovních dokladů). Je proto nepřípustné, aby držitel cestovního dokladu s dokladem majetkově nakládal (např. jej prodal, zastavil apod.). Na druhou stranu toto pravidlo nemůže bránit držiteli cestovního dokladu, aby s dokladem zacházel způsobem, k němuž je tento doklad určen, např. jej předal („ vylučoval např. právě zákonem vyžadované předložení cestovního dokladu při podání žádosti o povolení k pobytu, respektive při vyřizování vízových záležitostí, přičemž takové „
propůjčil
“) státním orgánům jiného státu za účelem ověření své totožnosti, případně vyřízení jiných úředních úkonů. Výklad zastávaný žalovaným a městským soudem by ad absurdum
propůjčení
“ cestovních dokladů často trvá i několik týdnů či měsíců. Přitom je běžnou praxí, že státy s takovým postupem počítají, dokonce umožňují vydání druhého pasu (včetně České republiky, srov. § 17 odst. 1 zákona o cestovních dokladech).[26] Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný ani závěr městského soudu, že žalovanému nelze vytýkat, pokud analogicky postupoval podle § 33 odst. 1 věty první zákona o cestovních dokladech, podle které „[k]
do získá cestovní doklad jiného občana, je povinen jej neprodleně odevzdat orgánu příslušnému k jeho vydání, popřípadě matričnímu úřadu, nejbližšímu útvaru policie nebo zastupitelskému úřadu
“. V prvé řadě je třeba uvést, že citovaná právní úprava se týká výlučně cestovních dokladů vydávaných českými orgány. Pokud by zástupkyně stěžovatele skutečně neoprávněně nakládala s cestovním dokladem stěžovatele, byl by namístě nikoli postup podle § 33 odst. 1 zákona o cestovních dokladech, ale postup podle § 107 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého, „[k]do nalezne či jinak získá cestovní doklad uvedený v § 108 odst. 1, průkaz o povolení k pobytu, potvrzení o přechodném pobytu na území, průkaz o povolení k trvalému pobytu, pobytovou kartu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo průkaz o povolení k trvalému pobytu občana Evropské unie, je povinen je neprodleně odevzdat policii
“.[27] Analogická aplikace zákona o cestovních dokladech zjevně není namístě, neboť se nejednalo o situaci, kdy právo neřeší určitý právní problém, a je tudíž nutné užít analogii zákona, tj. aplikovat svou povahou a účelem nejbližší zákonné ustanovení. V oblasti veřejného práva, pak s ohledem na zásady uvedené v již zmíněném čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny jsou navíc meze analogie zúženy, tj. není přípustná analogie jdoucí k tíži účastníka správního řízení (respektive jednotlivce ve vztahu k orgánům veřejné moci). V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04, č. 240/2005 Sb., který poté, co poukázal na řadu pramenů odborné literatury, uvedl, že „
i z takto nastíněného přehledu názorů doktrinárních, ve vší jejich mnohoznačnosti, lze dovodit závěr, dle něhož připouští-li vůbec doktrína použití analogie v oboru správního řízení, pak toliko za omezujících podmínek – pouze v omezeném rámci za účelem vyplňování mezer procesní úpravy a dále pouze ve prospěch ochrany práv účastníků správního řízení
“. K obdobným závěrům ve své judikatuře dospěl také Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS).[28] Nejvyšší správní soud má dále za to, že analogická aplikace § 33 odst. 1 zákona o cestovních dokladech, stejně jako aplikace § 107 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nepřichází v úvahu také proto, že tato ustanovení zavazují toho, kdo získá cestovní doklad jiné osoby (občana, resp. cizince). S ohledem na použití výrazu „
získá
“, který obecně znamená něco nabýt (ať již v materiální či nemateriální oblasti), je podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedená ustanovení třeba vykládat tak, že dopadají na situace, kdy osoba, která získá cizí cestovní doklad, s ním disponuje nezávisle na jeho držiteli a má jej plně ve své moci (např. jej nalezne na ulici a není možné jej bezprostředně vrátit jeho oprávněnému držiteli). V posuzované věci se však o takový případ nejedná, neboť stěžovatel v rámci realizace svého práva na právní zastoupení zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, podle kterého „[k]aždý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení
“, svůj cestovní doklad zástupkyni svěřil za přesně vymezeným účelem – podání žádosti o povolení k pobytu. Zástupkyně stěžovatele tak byla s jeho cestovním dokladem oprávněna nakládat pouze v souvislosti s podáním uvedené žádosti, což ostatně fakticky také činila. Stěžovatel tak v podstatě měl stále svůj cestovní doklad ve své moci a disponoval s ním, neboť ho své zástupkyni pouze svěřil a ta byla oprávněna s ním nakládat pouze stěžovatelem stanoveným způsobem. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil námitce stěžovatele, že argumentace městského soudu, v níž poukázal na poučení obsažené v cestovním dokladu a analogicky aplikoval zákon o cestovních dokladech, je nepřípadná. Nejvyšší správní soud dodává, že z § 87b zákona o pobytu cizinců, podle kterého stěžovatel podal žádost o povolení k přechodnému pobytu, nevyplývá, že by cizinec (rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie) byl povinen tuto žádost podat osobně. Pakliže cizinec nemusí být při podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu osobně přítomen, je zřejmé, že žádost o přechodný pobyt podle § 87b zákona o pobytu cizinců mohou v zastoupení podávat i cizinci, kteří se nacházejí mimo území České republiky, tak jak to učinil stěžovatel.[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný by mohl zástupkyni stěžovatele zadržet, respektive zabavit cestovní doklad stěžovatele pouze tehdy, pokud by zákon o pobytu cizinců (respektive jiný zákonný předpis) k takovému postupu žalovaného opravňoval. V posuzované věci však takovéto zákonné oprávnění žalovaného dáno nebylo. Žalovaný tudíž měl s cestovním dokladem stěžovatele zacházet pouze jako s přílohou jeho žádosti o přechodný pobyt a poté jej zástupkyni stěžovatele vrátit, byla-li k tomu oprávněna na základě plné moci udělené stěžovatelem. S ohledem na podstatu institutu zastoupení spočívající v tom, že za splnění zákonných podmínek jsou úkony zástupce přičítány zastoupenému, má Nejvyšší správní soud na rozdíl od žalovaného za to, že vrácení cestovního dokladu stěžovatele jeho zmocněné zástupkyni nepředstavuje porušení závazků České republiky vyplývající z mezinárodního práva. Je tomu tak proto, že převzetí cestovního dokladu zástupkyní stěžovatele od žalovaného po podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu je (stejně jako samotné podání této žádosti a předložení cestovního dokladu stěžovatele v této souvislosti) jednáním, ke kterému byla zástupkyně stěžovatele v souvislosti s podáním předmětné žádosti oprávněna na základě generální plné moci udělené jí stěžovatelem. Toto jednání je proto třeba přičítat samotnému stěžovateli, který byl v posuzované věci oprávněn vyřídit (a také tak učinil, jak již bylo uvedeno výše) veškeré záležitosti spojené s podáním své žádosti (tedy i předložení svého cestovního dokladu) prostřednictvím své zástupkyně. Převzetí cestovního dokladu prostřednictvím zástupkyně stěžovatele tak podle názoru Nejvyššího správního soudu spadá pod zacházení s cestovním dokladem podle zákona o pobytu cizinců, ke kterému je stěžovatel oprávněn, a toto jednání tudíž nemůže být protiprávní.
[30] K poukazu žalovaného na nařízení prezidenta Čínské lidové republiky Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgány jsou podle § 2 odst. 1 správního řádu povinny v řízení postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (České republiky). Nařízení prezidenta Čínské lidové republiky pod uvedený výčet norem, podle kterých jsou správní orgány povinny postupovat, nespadá, a proto podle tohoto nařízení nelze v posuzované věci postupovat ani se jej jakkoliv dovolávat, jak to činí žalovaný ve vyjádření v žalobě, na které odkázal ve vyjádření ke kasační stížnosti. Obsah tohoto cizozemského předpisu ostatně nebyl soudu ani nijak doložen.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.