3812/2018
Pobyt cizinců: povolení k dlouhodobému pobytu
Pobyt cizinců: povolení k dlouhodobému pobytu
k § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b), § 44a odst. 3 a § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni 22. 1. 2015.
k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399, kterým se stanoví
kodex
Unie o pravidlech upravujících příhraniční pohyby osob (Schengenský hraniční kodex
)I. Skutečnost, že cizinec pobýval v rámci povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky krátkou dobu, není sama o sobě jinou závažnou překážkou bránící prodloužení platnosti tohoto povolení podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (ve znění účinném do 16. 8. 2015).
II. Pro zjištění celkové doby pobytu cizince na území České republiky jsou základním podkladem záznamy v cestovním dokladu, u nichž platí domněnka správnosti, kterou je možné vyvrátit v souladu s pravidly danými nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 (Schengenským hraničním kodexem). Břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá cizince, který sám nejlépe ví, kdy a kde se skutečně zdržoval v době platnosti svého povolení k pobytu na území České republiky.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018, čj. 5 Azs 82/2016-29)
Věc:
Andrey K. proti Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, o kasační stížnosti žalobce.Žalobce požádal dne 24. 8. 2011 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Plzeň (dále jen „správní orgán I. stupně“) o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – účasti v právnické osobě. K žádosti doložil zákonem požadované náležitosti včetně cestovního dokladu s platností od 4. 4. 2008 do 4. 4. 2013, cestovního dokladu s platností od 26. 7. 2011 do 26. 7. 2021 a výpisu z obchodního rejstříku vedeného na společnost MARKON Inc. s. r. o., v němř je žalobce uveden jako jeden ze společníků a jednatelů.
Na základě předložených cestovních dokladů správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce pobýval na území České republiky a schengenského prostoru v rámci platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, které měl od 29. 9. 2009 do 28. 9. 2011, maximálně 99 dní. Z toho správní orgán I. stupně dovodil formálnost povoleného dlouhodobého pobytu bez jeho faktické konzumace a využívání, což není cílem zákona o pobytu cizinců. Dle tohoto zákona se cizinci povolí pobyt k určitému účelu, a jestliže tento pobyt cizinec nevyužíval, je třeba mu pobyt zrušit, resp. neprodloužit jeho platnost pro „
jinou závažnou překážku pobytu cizince na území
“ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně proto žalobcův dosavadní dlouhodobý pobyt na území České republiky neprodloužil – a to při současném posouzení přiměřenosti tohoto rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatele, jehož matka, otec i sestra pobývají na území České republiky.Žalobce podal proti rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu odvolání, které žalovaná zamítla. Podobně jako správní orgán I. stupně vyšla z toho, že žalobce pobýval na území České republiky v rámci posledního povoleného (dlouhodobého) pobytu v souhrnu pouze 99 dní; tím přestal splňovat podmínku pro udělení dlouhodobého pobytu, resp. jeho prodloužení. Nepobývání cizince na území České republiky na základě dlouhodobého pobytu po zákonem předpokládanou dobu pobytu totiž podle žalované ukazuje na formálnost pobytu cizince (žalobce) a z toho vyplývající závažnou překážku pro prodloužení doby platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu.
Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Plzni zamítl rozsudkem ze dne 29. 1. 2016, čj. 30 A 23/2015-88.
Žalobce zpochybnil především to, že nedostatečný pobyt cizince na území má za následek neplnění účelu, pro který byl pobyt cizinci udělen, obzvláště jedná-li se o pobyt za účelem podnikání. Takový závěr žalované, potažmo správního orgánu I. stupně, nemůže obstát a je v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, který neumožňuje ukončit, resp. neprodloužit dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pouze z toho důvodu, že cizinec pobýval na území nedostatečnou dobu. Vedle právního posouzení zpochybnil žalobce též skutkový stav věci – konkrétně délku svého pobytu na území České republiky v rozsahu 99 dní. Poukázal na některá vstupní razítka z cestovních dokladů, která správní orgány nezohlednily (ze dnů 11. 12. 2010, 28. 12. 2010 a 27. 4. 2011). Navíc připomněl, že prostá razítka v cestovním pase nemusejí věrohodně prokazovat skutečnou délku pobytu cizince na území, neboť v praxi při cestě autem zejména na hranicích s Polskem pracovníci příslušných pohraničních orgánů cestovní pasy razítky neopatřují.
Krajský soud nejprve v obecné rovině připustil, že jediným kritériem pro rozhodnutí žalované by neměl být počet dní skutečného pobytu stěžovatele na území České republiky. S odkazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, čj. 9 A 66/2010-50, č. 2951/2014 Sb. NSS) konstatoval, že
relevantní
je jak pobyt na území, tak faktické vykonávání podnikatelské činnosti – a právě tuto tzv. materiální stránku podnikání podle názoru krajského soudu stěžovatel nenaplnil. Nebylo totiž prokázáno, že by žalobce skutečně vykonával na území České republiky takovou činnost, která by vyžadovala jeho dlouhodobý pobyt, resp. prodloužení tohoto pobytu. Z hlediska skutkového stavu věci krajský soud konstatoval, že cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se systematicky označují otiskem razítka při vstupu/výstupu na/z území schengenského prostoru, a to na základě čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanovuje
kodex
Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (dále jen „starý Schengenský hraniční kodex“); nyní čl. 11 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/399 ze dne 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex
Unie o pravidlech upravujících příhraniční pohyb osob (dále jen „nový Schengenský hraniční kodex“). Přechodová razítka tak lze považovat za dostatečný důkaz o skutečném pobytu žalobce na území České republiky a tvrzení o laxním přístupu polských pohraničních orgánů nemají pro věc význam. Nadto jediné konkrétní tvrzení žalobce ohledně absence vstupního razítka se týká až období roku 2013, nikoli období posuzovaného, tj. roku 2009 až 2011. Krajský soud tedy, stejně jako oba správní orgány, vzal za relevantní
souhrnnou dobu 99 dní, kdy žalobce pobýval na území České republiky. Tuto dobu nebylo možno nijak „prodloužit
“, a to ani s ohledem na žalobcem namítané nezohlednění některých vstupních razítek (ze dnů 11. 12. 2010, 28. 12. 2010 a 27. 4. 2011), neboť nesdělil, s kterými výstupními razítky měla být spárována. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejprve zpochybnil, že by měl mít nedostatečný pobyt cizince na území České republiky za následek bez dalšího to, že cizinec neplní účel, pro který mu byl pobyt povolen. Dále namítl, že krajský soud vedle skutečného pobytu na území vzal za
relevantní
požadavek doložení materiální stránky podnikatelské činnosti, ačkoli tento požadavek nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců. Navíc není nijak blíže odůvodněno, na základě čeho dospěl k závěru, že stěžovatel materiální stránku svého podnikání na území České republiky nenaplnil. Vedle nesprávného právního posouzení věci pochybil dle stěžovatele krajský soud stejně jako správní orgány i ve výpočtu celkové skutečné doby jeho pobytu na území České republiky; tato byla odvozena v nesprávné výši 99 dnů – a to na základě vstupních a výstupních razítek v cestovních dokladech. Razítka však nejsou spolehlivou a věrohodnou oporou pro uvedený závěr, jak podrobně popsal stěžovatel v žalobě, a skutečnost, že některá z nezohledněných vstupních razítek nespároval s razítky výstupními, na tom nic nemění. Navíc v důsledku plynutí času se pro stěžovatele toto „
spárování
“ stalo nemožným. Nebyl v tomto směru nijak poučen a pochybení v podobě celkové délky správního řízení probíhajícího tři roky nemůže jít na vrub stěžovateli. Kdyby správní orgány vydávaly svá rozhodnutí v zákonných lhůtách, stěžovatel by si již v té době bez zbytečných odkladů vyřídil nové pobytové oprávnění, popř. by byl schopen doložit skutečnou délku pobytu příslušnými důkazy (např. účtenkami z cest či elektronickou komunikací s obchodními partnery). Nelze mu proto v tomto ohledu vytýkat jakoukoli pasivitu, a to tím spíše, že správní orgán I. stupně a posléze ani žalovaná žádné důkazy v tomto ohledu nepožadovaly.Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na obsah svého rozhodnutí, jakož i na napadený rozsudek krajského soudu.
Nejvyšší správní soudu zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…)
IV.b) K nezákonnosti rozsudku krajského soudu
[21] Podle § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: „
Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 6 měsíců a trvá-li stejný účel pobytu.
“ Podle § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců se na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vztahují obdobně § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 téhož zákona.[22] Podle § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců: „
Dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37)
.“ Podle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců přitom platí, že: „Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza, za podmínky, že důsledky tohoto rozhodnutí budou přiměřené důvodu pro zrušení platnosti víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince.
“[23] Konečně podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců: „“ (pozn. zvýraznění doplněno Nejvyšším správním soudem).
Dlouhodobé vízum
[…] ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je
zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území
[24] V daném případě byl stěžovateli povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání v období let 2009 až 2011. Následně mu rozhodnutím správního orgánu I. stupně v roce 2012 nebyl tento pobyt prodloužen, což potvrdila v roce 2015 svým rozhodnutím též žalovaná. Oba správní orgány vyšly ze shodného skutkového i právního posouzení věci a žádost stěžovatele o prodloužení jeho dlouhodobého pobytu za účelem podnikání zamítly s odkazem na shora citovaný § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců – konkrétně z důvodu zjištění tzv. „
jiné závažné překážky
“ pobytu stěžovatele na území České republiky; tuto závažnou překážku spatřovaly v tom, že stěžovatel svůj předchozí pobyt v letech 2009 až 2011 nevyužíval, resp. nenaplnil, pokud pobýval na území České republiky v souhrnu pouze 99 dní. [25] To znamená, že onou závažnou překážkou pro další pobyt stěžovatele byla vlastně pouze krátká doba jeho předchozího faktického pobytu na území České republiky, což správní orgány odvodily na základě záznamů v předložených cestovních dokladech stěžovatele. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
[26] Prostá skutečnost, že cizinec pobývá na území České republiky málo, není jinou závažnou překážkou bránící prodloužení jeho pobytu, jak již bylo zdejším soudem opakovaně judikováno ve skutkově obdobných věcech, např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2016, čj. 7 Azs 322/2015-43, či v rozsudku ze dne 8. 11. 2017, čj. 10 Azs 262/2016-41; v obou případech šlo rovněž o to, že správní orgány založily své rozhodnutí o neprodloužení dlouhodobého pobytu na krátkodobosti předchozího faktického pobytu cizince na území České republiky (v prvém případě se zde cizinec zdržoval 63 dní, ve druhém případě zde pobýval 38 dní – vždy v rámci předchozího povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání v letech 2009 až 2011, resp. 2010 až 2012).
[27] Ve světle citované
relevantní
judikatury Nejvyšší správní soud i v nyní souzené věci opakuje, že nápadně krátký pobyt v rámci předchozího dlouhodobého pobytu není sám o sobě (bez dalšího) důvodem pro zamítnutí žádosti o prodloužení tohoto pobytu. Může však být indicií, která povede správní orgány ke zjišťování, nakolik cizinec skutečně plní účel pobytu, kterým v případě stěžovatele je podnikání, a je tudíž na místě posoudit, zda skutečně vykonával (v letech 2009–2011) podnikatelskou činnost, nebo zda jeho podnikání v České republice probíhalo pouze formálně – „na papíře
“ – bez toho, že by se projevovalo ve vnějším světě. Nestačí mít totiž pouhé formální zapsání do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona o pobytu cizinců. Ten stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musejí být skutečně na území České republiky vykonávány; k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81.[28] Lze tedy učinit dílčí závěr, dle kterého se rozhodující správní orgány primárně zaměřily na nesprávné skutkové okolnosti, když posuzovaly pouze skutečnou dobu pobytu stěžovatele v rámci jeho předchozího povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání; z této doby – v rozsahu 99 dní – pak bez dalšího dovodily, že stěžovatel fakticky nevyužívá účelu, pro který mu byl dlouhodobý pobyt povolen, což představuje tzv. „
jinou závažnou překážku
“ jeho dalšího pobytu, a proto mu tento pobyt neprodloužily. Opomněly ovšem, že účelem povolení k pobytu není pobyt samotný, nýbrž konkrétně určený účel, pro který byl pobyt povolen a kterým v tomto případě bylo podnikání – účast stěžovatele ve společnosti MARKON Inc. s. r. o., v níž byl společníkem a vykonával rovněž funkci jednatele. A právě plněním tohoto účelu pobytu, tj. výkonem podnikatelské činnosti v rámci jmenované obchodní společnosti, se měly správní orgány zabývat.[29] Vzhledem k tomu, že tímto způsobem nepostupovaly, měl krajský soud podané žalobě vyhovět, napadené rozhodnutí žalované zrušit a věc jí vrátit k dalšímu řízení s tím, aby se podrobně zabývala otázkou reálného využívání, či nevyužívání účelu dlouhodobého pobytu stěžovatele na území České republiky. Namísto toho krajský soud sám přistoupil k posouzení podnikatelské činnosti stěžovatele a napadené rozhodnutí žalované v podstatě doplnil o nový důvod zamítnutí žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, když poukázal na to, že stěžovatel nenaplnil materiální stránku podnikání – tedy, že zde fakticky nepodnikal. Tento postup krajského soudu nelze akceptovat.
[30] Správní soudnictví je založeno na principu kasačním, což znamená, že krajský soud nemůže nezákonné správní rozhodnutí měnit ani nahrazovat vlastním rozhodnutím, nýbrž ho může pouze zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010-65). Nemůže proto ani nahradit chybějící důvody správního rozhodnutí. Nehledě na to, že k tomuto postupu neměl krajský soud náležitou oporu ve skutkovém stavu věci. Již bylo zmíněno, že správní orgány nijak blíže neposuzovaly podnikatelskou činnost stěžovatele jako takovou a tento
deficit
krajský soud nemohl nijak zhojit – a to tím spíše, že rozhodoval ve věci bez nařízení jednání a jakéhokoli doplnění dokazování. [31] K tomu je ještě dlužno dodat, že
judikatura
, na kterou krajský soud v tomto směru odkazoval, na nyní projednávanou věc nedopadá, neboť řešila případy neudělení, resp. neprodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání z důvodu dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, zatímco v případě stěžovatele správní orgány aplikovaly důvod dle § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Toto rozlišení krajský soud pominul, ačkoli jde zjevně o dva odlišné důvody neprodloužení dlouhodobého pobytu spočívající v tom, že: (i) „cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno
“ [§ 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců] a (ii) „cizinec přestal splňovat některou z podmínek pro udělení víza
“ [§ 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců]; navíc v případě důvodu ad (ii) zákon jeho aplikaci výslovně podmiňuje zásadou přiměřenosti, zejména z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života cizince.[32] Nutnost naznačeného rozlišení uvedených dvou důvodů pro neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu velmi přiléhavě vystihl Nejvyšší správní soud v již výše citovaném rozsudku pod čj. 7 Azs 322/2015-43, v němž konstatoval následující: „
Nejvyšší správní soud opakovaně, například v rozsudcích ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011-81, ze dne 19. 1. 2012, čj. 9 As 80/2011-69, nebo ze dne 28. 5. 2014, čj. 4 As 165/2013-50 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), dovodil, že nenaplnění účelu předchozího pobytu je závažnou překážkou dle ust. § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců, a tudíž důvodem pro neprodloužení dlouhodobého pobytu dle ust. § 37 odst. 2 písm. b) tohoto zákona (aplikovaného na základě odkazu v ust. § 44a odst. 3 tohoto zákona). V rozsudku ze dne 8. 8. 2012, čj. 3 As 15/2012-29, přitom Nejvyšší správní soud poukázal na to, že tento důvod je odlišný od důvodu dle ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Toto ustanovení totiž nelze aplikovat, jestliže v době před vydáním rozhodnutí o prodloužení platnosti povolení k pobytu začal cizinec účel pobytu plnit. Jinými slovy neplnění účelu pobytu a nenaplnění účelu předchozího pobytu jsou dva samostatné důvody pro neprodloužení platnosti povolení k pobytu, pro které je rozhodné jiné období, za které se jednání žadatele posuzuje. Zatímco v prvním případě je rozhodující jednání i v průběhu řízení o prodloužení platnosti povolení k pobytu, v druhém případě se zkoumá pouze plnění účelu pobytu v době platnosti povolení k tomuto pobytu.
“[33] Přeneseno na nyní projednávanou věc to znamená, že byla-li dovozována ze strany správních orgánů formálnost předchozího pobytu (bez jeho faktické konzumace), nepochybně bylo namístě zkoumat skutečné plnění účelu tohoto pobytu stěžovatele v dané době – tedy v letech 2009 až 2011, a to především na základě vlastního posouzení výkonu podnikatelské činnosti stěžovatele, nikoli pouze na základě jeho skutečné celkové doby pobytu na území České republiky.
[34] Tato doba není a nemůže být pro posouzení věci rozhodná. Současně však nelze říci, že by šlo o údaj zcela irelevantní, neboť jak již bylo uvedeno výše, může indikovat problém či pochybnosti právě ve vztahu k tomu, zda cizinec skutečně reálně plní účel, pro který mu byl pobyt povolen. Logicky – byl-li cizinci povolen dlouhodobý pobyt, předpokládá se, že se na území České republiky bude zdržovat dlouhodobě. A nezdržuje-li se zde cizinec dlouhodobě (převážnou část doby, na niž mu byl pobyt povolen), pak je na správních orgánech, aby náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z toho závěr, na základě něhož cizinci jeho pobyt následně prodlouží, nebo naopak neprodlouží. Musejí si být přitom vědomy rozdílu mezi důvody neprodloužení podle § 37 odst. 1 písm. b) a § 37 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců a podle toho také musejí posuzovat plnění účelu pobytu k aktuálnímu stavu, anebo do minulosti.
[35] Pro zjištění skutečné celkové doby pobytu na území České republiky je základním podkladem nepochybně cestovní doklad cizince. Ostatně jedná se o jednu ze základních náležitostí žádosti o prodloužení pobytu a jak správně s odkazem na starý Schengenský hraniční
kodex
(čl. 10) poznamenaly správní orgány a nakonec i krajský soud, cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka. Nicméně v praxi nelze vyloučit opomenutí otisku razítka, na které stěžovatel opakovaně upozorňoval, a tudíž nelze vyloučit ani možnost jiných věrohodných podkladů dokládajících další skutečný pobyt cizince na území České republiky. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní však v tomto ohledu stíhá cizince a stěžovatel mu v této věci zcela nedostál. Jednak poukázal na absenci razítek z období v roce 2013, nikoli z posuzovaného období v roce 2009 až 2011, jednak namítl nezohlednění vstupních razítek z let 2010 a 2011, aniž by však uvedl výstupní razítka, s nimiž se mají vzájemně spárovat.[36] Je to jen cizinec sám, kdo ví, kdy a kde se po dobu svého povolení k (dlouhodobému) pobytu na území České republiky reálně zdržoval. Je tedy logicky na něm, aby přesvědčivě tvrdil a především doložil svůj skutečný pobyt v případě, že neodpovídá údajům (otiskům razítek) v cestovním dokladu. Tyto údaje či záznamy v cestovním dokladu nelze zpochybnit pouhým tvrzením, platí u nich domněnka správnosti plynoucí z čl. 11 starého Schengenského hraničního kodexu (nyní čl. 12 nového Schengenského hraničního kodexu), dle jehož odst. 1: „
Není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě.
“ Tuto domněnku lze přitom prolomit podle odst. 2 téhož článku starého Schengenského hraničního kodexu, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, např. v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států Evropské unie; k otázce záznamů v cestovním dokladu shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, čj. 9 Azs 218/2015-51. [37] Stěžovatel se o vyvrácení domněnky správnosti záznamů v cestovních dokladech sice pokusil, ale ne zcela úspěšně (viz výše). Neunesení důkazního břemena ze strany stěžovatele ve vztahu k celkové délce jeho skutečného pobytu na území České republiky v rozsahu 99 dnů tak nemůže jít k tíži žalované ani správního orgánu I. stupně, jak se snaží sugerovat stěžovatel – a to ani za situace, kdy nebylo rozhodováno v zákonných lhůtách. Celková délka správního řízení sama o sobě nic nemění na naznačeném rozložení břemena tvrzení a důkazního břemena, jemuž odpovídá § 52 správního řádu, dle něhož jsou účastníci řízení povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení.
[38] Na druhou stranu nelze přehlédnout, že správní řízení je obecně ovládáno zásadou vyšetřovací a zásadou materiální pravdy (§ 3 a § 50 odst. 2 a 3 správního řádu) a že k otázce skutečné délky pobytu ani k otázce plnění účelu pobytu (podnikání) nebyl stěžovatel vyslechnut, byť se toho v odvolání dožadoval a navrhoval mj. výslech všech jednatelů společnosti MARKON Inc. s. r. o. Žalovaná však namísto provedení výslechu alespoň stěžovatele samotného a zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pouze poukázala „
od stolu
“ na formálnost předchozího dlouhodobého pobytu stěžovatele a potvrdila zamítavé rozhodnutí správního orgánu I. stupně.[39] Rozsudek krajského soudu, který tento postup aproboval, proto nemůže obstát – a to nejen z důvodu nesprávného posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale také z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaná v napadeném rozhodnutí vychází, nemá oporu ve spisech [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěr žalované, že stěžovatel neplnil účel předchozího dlouhodobého pobytu na území České republiky a že je tento pobyt pouze pobytem formálním, nelze postavit bez dalšího dokazování pouze na záznamech z cestovních dokladů stěžovatele, z nichž vyplývá příliš krátká doba jeho skutečného pobytu na území České republiky a schengenského prostoru.
[40] Žalovaná potažmo správní orgán I. stupně se měly zabývat výkonem podnikatelské činnosti stěžovatele – tedy faktickým chodem společnosti MARKON Inc. s. r. o., a pokud by tak učinily, bezpochyby by zjistily pravou podstatu pobytu stěžovatele na území České republiky, včetně dalších okolností týkajících se jeho soukromého a rodinného života. Podmínkou neprodloužení dlouhodobého pobytu totiž v daném případě byla i jeho přiměřenost z hlediska dopadů do rodinného a soukromého života cizince; tím se ovšem oba správní orgány nijak blíže nezabývaly, přestože stěžovatel má v České republice povolen pobyt již delší dobu společně se svojí nejužší rodinou – otcem, matkou a sestrou, jež jsou rovněž v pozici společníků a jednatelů společnosti MARKON Inc. s. r. o., jak je zřejmé z výpisu z obchodního rejstříku připojeného k žádosti stěžovatele podané dne 24. 8. 2011.
[41] Uvedené naznačuje, že se v daném případě jednalo o rodinný podnik, který však správní orgány vůbec neprověřovaly, nezabývaly se skutečným podílem stěžovatele na obchodním vedení jmenované společnosti, způsobem jejího řízení, potřebou kvalifikace stěžovatele v oblasti lázeňské medicíny atd. Při posuzování přiměřenosti svého rozhodnutí z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života, které zahrnují nejen právo na rozvíjení osobních, ale také obchodních či profesních vztahů, se tudíž správní orgány dopustily v podstatě stejného pochybení, které je jim vytýkáno výše. Postupovaly zcela povrchně a v zásadě spekulativně, pokud jen na základě skutečnosti, že stěžovatel pobýval na území České republiky v rámci předchozího dlouhodobého pobytu málo (99 dní), konstatovaly, že neprodloužením dosavadního pobytu stěžovatele nebude zasaženo do jeho rodinného a soukromého života včetně podnikatelské činnosti.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.