Vydání 3/2020

[6] Klíčovou otázkou je, zda správní orgány posoudily řádně přiměřenost dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR do soukromého a rodinného života stěžovatelky a její dcery.

[7] Rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 30. 7. 2019 policie vydá „cizinci, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, není-li cizinec oprávněn pobývat na území“. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední mj. povahu a pevnost rodinných vztahů, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem (§ 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců).

[8] Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že i v případě vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců je třeba posuzovat přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí dle § 174a téhož zákona (viz např. rozsudek ze dne 28. 3. 2017, čj. 7 Azs 24/2017-29, č. 3574/2017 Sb. NSS; dále srov. např. rozsudek ze dne 19. 12. 2018, čj. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS, podle kterého se takto postupuje i po novele provedené zákonem č. 222/2017 Sb.). Při posuzování rozsahu narušení soukromého a rodinného života je dle judikatury nutné zkoumat nejen vliv na ekonomický, osobní a rodinný život cizince, ale i na ostatní rodinné příslušníky, kteří by jinak měli právo pobývat na území ČR (rozsudky ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-39, či ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 Azs 41/2014-34).

[9] daném případě bylo třeba především zkoumat, zda povinnost stěžovatelky vycestovat z území je přiměřená dopadům do soukromého a rodinného života, zejména pak do života jejích dětí. Ze správního spisu plyne, že stěžovatelka přicestovala na území ČR v roce 2005. O dva roky později se stěžovatelce narodila dcera L., která je státní příslušnicí ČR. Otec L. nejeví o výchovu zájem, dcera je ve výlučné péči stěžovatelky. Na podzim v roce 2011 stěžovatelka odjela s tehdy čtyřletou dcerou L. do Vietnamu, kde žily nepřetržitě pět let až do roku 2016. Dcera L. tam nastoupila do mateřské školky a absolvovala čtyři ročníky základní školy. Stěžovatelka ve Vietnamu uzavřela manželství s panem B. V. H. a v roce 2012 porodila syna. Zpět do ČR se stěžovatelka vrátila v listopadu roku 2016. Dcera L. nastoupila do Základní školy v Aši. Manžel zůstal ve Vietnamu. V lednu roku 2017 se stěžovatelce narodila další dcera. Obě mladší děti stěžovatelky (syn narozený v roce 2012 a dcera narozená v roce 2017) mají státní příslušnost Vietnamské socialistické republiky.

[10] Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 19. 7. 2017 zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu stěžovatelky na území ČR. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka nepobývala na území ČR po dobu delší než dva po sobě jdoucí roky [viz § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců]. Toto rozhodnutí potvrdila Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 10. 10. 2017. Stěžovatelka měla do 9. 11. 2017 vycestovat. Od 10. 11. 2017 tedy stěžovatelka pobývala na území ČR neoprávněně bez platného povolení k pobytu. Rozhodnutím ze dne 27. 6. 2018 byla stěžovatelce uložena povinnost opustit území ČR do 60 dnů od oznámení rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila odvoláním, které však podle § 170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemá odkladný účinek. Stěžovatelka rozhodnutí o povinnosti opustit území ze dne 27. 6. 2018 nerespektovala a ve stanovené době nevycestovala. Dne 27. 9. 2018 se stěžovatelka dostavila na oddělení Policie ČR s tím, že na území ČR pobývá neoprávněně. Správní orgány následně dne 31. 10. 2018 vydaly nové rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR. Toto rozhodnutí je předmětem přezkumu v nynější kauze.

[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti trvá na tom, že při hodnocení přiměřenosti rozhodnutí o povinnosti opustit území ČR bylo nezbytné vzít v potaz, že dcera L. je státní občankou ČR a chodí v ČR do základní školy. Správní orgány i krajský soud jsou naproti tomu přesvědčeny, že povinnost vycestovat z území ČR nezasahuje nepřiměřeným způsobem do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Přihlédly zejména k tomu, že stěžovatelka s dcerou L. již v minulosti vycestovala do Vietnamu, kde spolu nepřetržitě žily po dobu pěti let. Prostředí Vietnamu tedy není pro dceru L. cizí. Další stěžovatelčiny nezletilé děti jsou státními příslušníky Vietnamu. Stěžovatelka má prý ve Vietnamu vybudováno dostatečné rodinné, soukromé i ekonomické zázemí.

[12] Nejvyšší správní soud s názorem správních orgánů a krajského soudu nesouhlasí. Správní orgány i soud nevzaly náležitě na zřetel, že stěžovatelka zde vychovává nezletilou (dvanáctiletou) dceru, která je státní občankou ČR. Proto rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky opustit území má ve vztahu k nezletilé dceři protiústavní dopady. Konkrétně je toto rozhodnutí v rozporu s čl. 14 odst. 4 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle níž občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. Jak vysvětlil Ústavní soud, toto ustanovení „zcela jistě znemožňuje vyloučit českého občana ze společenství občanů České republiky jako demokratického státu, k němuž ho váže pouto státního občanství“ (nález ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, N 93/41 SbNU 195; č. 434/2006 Sb., věc eurozatykač, bod 64). Argument, že dcera stěžovatelky je na Vietnam zvyklá, je lichý - Listina nijak nerozlišuje české občany, kteří nikdy nikam necestovali, a občany, kteří jsou s cizím prostředím dobře seznámeni.

[13] Dcera L. je ve výlučné péči stěžovatelky, otec o ni nejeví zájem. Realizace rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky opustit území ve svém důsledku znamená, že dcera L., občanka ČR, bude nucena nedobrovolně opustit vlast a vycestovat s matkou do Vietnamu. Jako nezletilé dítě závislé na výlučné péči matky přirozeně sdílí matčin osud. Nelze rozhodně argumentovat, že stěžovatelka si může ve Vietnamu snadno vyřídit pobytové oprávnění. Je obecně známo, že podání žádosti o pobytové oprávnění na české ambasádě ve Vietnamu je mnohdy velmi zdlouhavý a nejistý proces vzhledem k enormnímu zájmu vietnamských občanů o pobyt na území ČR. Není proto vůbec zřejmé, za jak dlouho a zda vůbec by se dcera L. mohla se svou matkou, stěžovatelkou, vrátit do ČR.

[14] Jedinou alternativou právě nastíněného scénáře je, že by stěžovatelka zanechala dvanáctiletou dceru samotnou v ČR. Jen tak by sice dcera zůstala v ČR, ovšem současně by to logicky vedlo k jejímu umístění do ústavní výchovy. Že by takováto situace nebyla v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, č. 104/1991 Sb.), ale naopak v zájmu nejhorším, snad netřeba dále rozvádět.

[15] Je dále třeba poznamenat, že jako česká státní občanka má dcera L. na základě čl. 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) rovněž občanky Unie. Podle čl. 20 SFEU mají občané EU mj. právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Soudní dvůr v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 5. 2017, Chavez-Vilchez a další, C-133/15, v této souvislosti konstatoval, že „existují velmi specifické situace, v nichž navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a že dotyčný občan Unie nevyužil svobody pohybu, musí být státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, přiznáno právo pobytu, neboť jinak by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, kdyby v důsledku odepření takového práva byl tento občan ve skutečnosti nucen opustit území Unie jako celek, a byl tak zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z tohoto statusu“ (bod 63). Pokud by totiž státní příslušník nečlenské země EU musel opustit území EU, jeho dítě, občan EU, by dle okolností věci čelilo volbě buď zcela ztratit pravidelný styk se svým rodičem, anebo také opustit území EU jako celek. Případná povinnost cizozemského rodiče opustit území EU by mohla jejich nezletilé děti, jež jsou občany EU, připravit o možnost skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana EU (srov. Chavez-Vilchez, bod 65; dále srov. např. rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 8. 3. 2011, Ruiz Zambrano, C-34/09, Sb. rozh., s. I-01177, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 Azs 178/2018-37, č. 3869/2019 Sb. NSS, bod 22).

[16] Lze uzavřít, že v kontextu výše uvedených skutečností bylo rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky opustit území nejen nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, ale především protiústavní (viz shora cit. čl. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší správní soud opakuje, že přiměřenost rozhodnutí je třeba zkoumat i ve vztahu k ostatním rodinným příslušníkům, kteří by jinak měli právo pobývat na území ČR (srov. bod [8]), zde tedy především k nezletilé dceři L. jako státní občance ČR. Rozhodnutí krajského soudu i správních orgánů proto nemohou z hlediska zákonnosti a ústavnosti obstát.

(…)