3852/2019
Pobyt cizinců: povinnost opustit území; právo na respektování soukromého a rodinného života cizince
Pobyt cizinců: povinnost opustit území; právo na respektování soukromého a rodinného života cizince
k § 50a odst. 3 písm. c) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 427/2010 Sb., č. 314/2015 Sb. a č. 222/2017 Sb.
Správní orgány jsou povinny i po novele provedené zákonem č. 222/2017 Sb. při vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území [§ 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky] se zabývat přiměřeností dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince (§ 174a téhož zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, čj 8 Azs 290/2018-27)
Prejudikatura:
č. 2112/2010 Sb. NSS, č. 3574/2017 Sb. NSS; rozsudky Soudního dvora ze dne 5. 4. 1979, Ratti (C-148/78, Recueil, s. 1629) a ze dne 4. 12. 1974, van Duyn (C-41/74, Recueil, s. 1337).Věc:
Tran T. V. proti Policii České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie o povinnost opustit území, o kasační stížnosti žalobce. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje (dále „správní orgán I. stupně“) uložila dne 7. 4. 2018 žalobci povinnost opustit území České republiky podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K vycestování stanovila lhůtu do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Správní řízení bylo nejprve vedeno jako řízení o správním vyhoštění, avšak v jeho průběhu bylo zjištěno, že vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění by došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce a jeho dcery. Proto správní orgán I. stupně postupoval dle § 50 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a vedl řízení o povinnosti opustit území.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná dne 4. 5. 2018 zamítla.
Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou ke Krajskému soudu v Plzni (dále „krajský soud“). Správní orgány obou stupňů podle něj nedostatečně zkoumaly přiměřenost rozhodnutí z hlediska dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života a postupovaly nepřiměřeně tvrdě. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 28. 3. 2017, čj. 7 Azs 24/2017-29) bylo třeba posuzovat přiměřenost dle § 174a zákona o pobytu cizinců také v případě rozhodnutí o ukončení pobytu cizince. Jelikož se přiměřeností zabývaly správní orgány pouze rámcově, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Žalobce argumentoval svým blízkým vztahem s dcerou Terezou, která je občankou ČR a při studiu je na žalobci závislá. Důkazní návrh jejím výslechem nebyl bez odůvodnění akceptován. Žalobce má na území ČR rovněž manželku s povoleným trvalým pobytem. Sám měl navíc povolen pobyt po dobu téměř 30 let, kdy zde podnikal a pracoval. S ohledem na tyto skutečnosti u něj měl převážit zájem na ochraně rodinného života.
Krajský soud žalobu zamítl. Poukázal především na poslední větu § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, podle níž přiměřenost dopadů rozhodnutí správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to zákon stanoví. Jelikož taková povinnost není v případě rozhodování o povinnosti opustit území ČR stanovena, jsou veškeré žalobcovy námitky v tomto směru irelevantní. Soud může zkoumat pouze podmínky pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území a dále to, zda postup správních orgánů nevykazoval vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Žalovaná navíc nad rámec svých povinností na námitky týkající se přiměřenosti dopadů rozhodnutí reagovala.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Neztotožnil se především se závěrem krajského soudu, podle něhož se správní orgány nemohly zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Krajský soud se totiž nevypořádal s argumentací Nejvyššího správního soudu ve shora zmiňovaném rozsudku sp. zn. 7 Azs 24/2017, která má relevanci i ve vztahu k této věci. I v případě rozhodnutí o ukončení pobytu podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců je potřeba posuzovat přiměřenost dle § 174a téhož zákona. Ačkoliv byl citovaný rozsudek vydán ještě před novelizací, kterou byla přijata úprava obsažená v § 174a odst. 3 větě poslední, je aplikace tohoto ustanovení ve spojení s § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců v rozporu s právem EU, což je přesvědčivě odůvodněno ve výše odkazovaném rozsudku (v bodě 24). Soud se tak měl minimálně vypořádat s úpravou obsaženou v právu EU.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(…)[11] Nejvyšší správní soud se otázkou povinnosti zkoumat přiměřenost dopadů do soukromého a rodinného života cizince v případě rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců již zabýval, byť se tak stalo před přijetím novely, na kterou krajský soud odkazuje. Ve shora již zmiňovaném rozsudku sp. zn. 7 Azs 24/2017, č. 3574/2017 Sb. NSS, k tomu Nejvyšší správní soud výslovně uvedl:
„
[23] S názorem stěžovatelky, že při vydání rozhodnutí podle citovaného ustanovení není možné provádět posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců, se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť jej pokládá za rozporný jednak s právem EU, jednak se smyslem posuzování přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života.
[24] Co se týče nesouladnosti s právem EU, Nejvyšší správní soud plně souhlasí s názorem městského soudu, který připomněl, že § 50a zákona o pobytu cizinců transponuje do vnitrostátní úpravy čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115/ES. Její čl. 5 ukládá členským státům povinnost náležitě při jejím provádění zohlednit a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země a dodržet zásadu nenavracení. Zmíněná kritéria odpovídají těm, která jsou zmíněna ve výčtu uvedeném v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, takže stěžovatelka měla v případě napadeného rozhodnutí přikročit k posuzování přiměřenosti.
[25] Z hlediska teleologického výkladu je pak třeba odmítnout stěžovatelčin názor, že v případě vydání rozhodnutí o ukončení pobytu cizince podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců již není třeba znovu posuzovat otázku přiměřenosti podle § 174a téhož zákona, neboť otázka přiměřenosti již byla v rámci tohoto řízení posouzena. Smyslem § 174a zákona o pobytu cizinců je posouzení ‘
přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona’ do soukromého a rodinného života. Jinak řečeno, posuzuje se, zda konkrétní zásah představovaný konkrétním rozhodnutím nezasahuje nepřiměřeně do soukromého a rodinného života cizince.
[26] V případě žalobkyně nelze spatřovat pochybení v tom, že krajské ředitelství poté, co zahájilo řízení o jejím vyhoštění a usoudilo, že rozhodnutí v podobě správního vyhoštění by představovalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, neboť zde má dceru, druha a další rodinné příslušníky, tak následně ‚
odklonilo‘ řízení do rámce § 50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ten počítá právě se situací cizince, u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Z toho však nijak neplyne, že když krajské ředitelství rozhodovalo o tomto odlišném postupu, tedy potenciálně o novém typu zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, nemělo povinnost posoudit i přiměřenost tohoto konkrétního zásahu, tedy zvážit, zda tento mírnější zásah již je přiměřený, či nikoli. Posuzování přiměřenosti se totiž váže nejen ke konkrétní osobě, ale ke konkrétnímu rozhodnutí, jehož přiměřenost ve vztahu k soukromému a rodinnému životu má být zvažována.
“[12] V nyní posuzované věci jde o obdobnou situaci, kterou se Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku zabýval. V obou případech nejprve správní orgány shledaly, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo nepřiměřené vzhledem k soukromému a rodinnému životu cizinců, a proto dále postupovaly podle § 50a zákona o pobytu cizinců v řízení o vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území. V obou případech se pak soudy zabývaly otázkou, zda při takovém rozhodování aplikovat § 174a zákona o pobytu cizinců a zkoumat opětovně nepřiměřenost. Pokud se za těchto okolností hodlal krajský soud odchýlit od dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu (na kterou stěžovatel v žalobě poukazoval), mohl tak učinit pouze způsobem, že by nabídl vlastní interpretaci práva, v níž by uvedl „
vlastní racionální a závažné konkurující důvody
“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2010, čj. 4 Ads 77/2007-91, č. 2112/2010 Sb. NSS). To krajský soud v napadeném rozsudku také učinil a své rozhodnutí odůvodnil novelizací dotčeného ustanovení, které podle něj znemožňuje, aby byla přiměřenost dopadů zkoumána v případech, kde to zákon výslovně nestanoví. [13] S tímto závěrem krajského soudu však nelze souhlasit. Nejvyšší správní soud má za to, že shora citovaná novelizace (§ 174a odst. 3) zákona o pobytu cizinců sama o sobě nemohla změnit podstatu citovaného závěru plynoucí z výše uvedeného rozsudku zdejšího soudu, podle něhož postup vylučující posuzování přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života je v případě rozhodování o povinnosti opustit území rozporná s právem EU (konkrétně čl. 5 směrnice 2008/115/ES). Za těchto okolností nemůže být pro posouzení dané věci určující ani to, pokud do vnitrostátního práva přibude úprava, která rozpornou transpozici směrnice výslovně stvrdí. Citovaná změna se součástí § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stala v důsledku poslaneckého pozměňovacího návrhu k novele č. 222/2017 Sb. Odůvodnění této změny ve vztahu k otázce vztahu k právu EU zcela mlčí. Jádro odůvodnění spočívá v tom, že „
v případech, kdy zákon výslovně nestanoví povinnost posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí, se má obecně za to, že správní orgán přiměřenost dopadů rozhodnutí neposuzuje, protože posouzení nutnosti takového postupu provedl již předem zákonodárce.
“ (odůvodnění pozměňovacího návrhu č. 5813 poslance Václava Klučky ke sněmovnímu tisku č. 990, dostupné na http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=7&t=990).Judikatura
soudů České republiky však dochází střídavě k tomuto i k opačnému závěru, a proto je žádoucí doplnit úpravu § 174a zákona o pobytu cizinců o ustanovení, podle kterého se přiměřenost dopadů rozhodnutí posuzuje pouze v případech, kdy tak zákon výslovně stanoví[14] V této souvislosti je nutno připomenout povinnost aplikovat na základě zásady přímého účinku směrnici namísto vnitrostátního práva. Jak plyne z judikatury SDEU, členský stát nemůže těžit ze svého vlastního pochybení vykonat povinnosti, které mu směrnice ukládá, a vůči jednotlivci se dovolávat přísnější národní normy, pokud sám příslušnou směrnici neprovedl (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 4. 1979,
Ratti,
C-148/78, Recueil, s. 1629). Přímý účinek směrnic byl dále popsán především v rozsudku Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, van Duyn
, C-41/74, Recueil, s. 1337. Zde byly definovány rozhodné skutečnosti pro jeho použití, konkrétně: 1) marné uplynutí lhůty pro transpozici a implementaci směrnice, 2) dostatečná přesnost a bezpodmínečnost dotyčného ustanovení, 3) přímou aplikací směrnice nedojde k uložení povinností jednotlivci. [15] V případě směrnice 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí byla implementační lhůta stanovena do 24. 12. 2010, tedy již marně uplynula. Čl. 5 směrnice lze rovněž považovat za dostatečně přesný a bezpodmínečný, neboť jasně a výslovně stanovuje, jaké faktory musí členské státy při provádění směrnice náležitě zohlednit [„
a) nejvlastnější zájem dítěte, b) rodinný život a c) zdravotní stav dotčeného státního příslušníka třetí země
“]. Jak přitom plyne z výše již citované judikatury zdejšího soudu, rozhodování o povinnosti opustit území bylo do právního řádu ČR transponováno právě na základě čl. 6 této směrnice. Splněna je rovněž poslední z citovaných podmínek, neboť přímou aplikací čl. 5 nevznikne jednotlivci (stěžovateli) žádná povinnost. S ohledem na výše uvedené je tedy nutno setrvat na závěru, že v návaznosti na již existující judikaturu Nejvyššího správního soudu jsou správní orgány povinny se i po přijetí novely č. 222/2017 Sb. zabývat přiměřeností dopadů rozhodnutí o povinnosti opustit území (dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců) do soukromého a rodinného života cizince. [16] Nejvyšší správní soud se proto v nyní projednávané věci nemohl ztotožnit se závěry krajského soudu, podle něhož nebylo povinností žalovaného zabývat se otázkou dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.