Vydání 12/2023

[9] Omezení práva pobytu z důvodu veřejného pořádku upravuje čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. V odstavci 1 stanoví, že členské státy smějí omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. V odstavci 2 zakotvuje zásadu přiměřenosti, tedy že

[10] Následně čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES vymezuje skutečnosti, které mají být vzaty v úvahu před přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Jsou jimi

[11] K pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS. Uvedl, že „.“

[12] Předchozí odsouzení pro trestný čin tedy samo o sobě neodůvodňuje automatické přijetí opatření omezujících výkon práva na volný pohyb. Jinými slovy, samotné předchozí odsouzení dotyčného pro trestný čin nepostačuje k tomu, aby bylo možné automaticky vycházet z toho, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, jež je samo o sobě způsobilé odůvodnit omezení práv, které mu přiznává unijní právo (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 11. 2011, , C-430/10, bod 38). Existenci předchozího odsouzení za trestný čin lze zohlednit jen tehdy, jsou-li okolnosti, které vedly k tomuto odsouzení, důkazem osobního chování, představujícího současnou hrozbu ve výše uvedeném smyslu (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. 1. 1999, ,C-348/96, bod 24). Opatření z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, ukáže-li se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ze strany příslušných vnitrostátních orgánů, že osobní chování dotyčné osoby představuje ohrožení v současné době (rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 5. 2018, , C-331/16, bod 56). Již ze samotného čl. 27 odst. 2 poslední věty směrnice 2004/38/ES plyne, že nejsou přípustná odůvodnění, která buďto nesouvisejí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s tzv. generální prevencí.

[13] Ústavní soud pak v nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, č. 233/2020 Sb. ÚS, bod 39, uvedl, že „“

[14] Žalovaný individualizoval okolnosti trestné činnosti stěžovatele při hodnocení toho, zda tento je hrozbou závažného narušení veřejného pořádku, dostatečně. Z toho, že z judikatury vyplývá, že odsouzení za trestný čin samo o sobě nemusí představovat závažné narušení veřejného pořádku, totiž ještě neplyne, že takové závažné narušení veřejného pořádku nemůže představovat již samotné spáchání trestného činu. Naopak, způsob hodnocení trestné činnosti stěžovatele tak, jak je shrnuto v bodě [19] napadeného rozsudku krajského soudu, je pro přezkoumatelnost rozhodnutí žalované zcela dostačující.

[15] Nejvyšší správní soud se však neztotožnil se způsobem, jak žalovaná a krajský soud vyhodnotily aktuálnost nebezpečí závažného ohrožení veřejného pořádku na základě trestného činu, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Odsouzen byl za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem ve stadiu přípravy. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 10 let. Skutkově jeho jednání spočívalo v tom, že v březnu až červnu roku 2012 jako člen organizované skupiny dodával marihuanu prodejcům v cizích státech (Norsko, Německo), a to v pěti případech vždy několik kilogramů této látky. Stěžovatel v žalobě uváděl, že od ukončení páchání trestné činnosti do vydání napadeného rozhodnutí žalované uplynulo ca 10 let. Zároveň byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, tedy v době vydání napadeného rozhodnutí žalované se již více než 3 roky pohyboval na svobodě.

[16] Žalovaná i krajský soud však časový odstup od okamžiku, kdy stěžovatel ustal s pácháním trestné činnosti, nezohlednily. Dospěly k závěru, že kvůli trvající zkušební době, v níž se stěžovatel nacházel po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, je nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku u něho stále aktuální.

[17] Paušalizované hodnocení skutečnosti, že odsouzený byl podmíněné propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, a tedy za trvání zkušební doby podmíněného propuštění i nadále bez dalšího vždy u něho hrozí závažné narušení veřejného pořádku, jak to učinily žalovaná a krajský soud, však není přípustné. Podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku platí, že Z odborné literatury se přitom podává, že „“ (Púry, F. § 88. In: Šámal, P. a kol. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1077 až 1078) Pokud má trestní právo plnit rehabilitační funkci, jak je stále častěji prosazováno v moderní teorii trestního práva, bylo by zcela v rozporu s tímto účelem, aby se na odsouzeného, který svým chováním splnil podmínky pro předčasné podmíněné propuštění z výkonu trestu, neboť je vzhledem ke všem okolnostem důvodné očekávat, že jeho chování nepovede k recidivě, bez dalšího hledělo jako na osobu, od níž hrozí nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku.

[18] Již zcela chybná je úvaha žalované a krajského soudu, že s ohledem na možnost recidivy stanovil trestní soud stěžovateli zkušební dobu v horní polovině rozpětí, a že až do skončení zkušební doby tedy představuje stěžovatel potenciální hrozbu pro veřejný pořádek. Chybná je ze dvou důvodů.

[19] V první řadě z usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 36 PP 35/2019, vůbec nevyplývá, jaké skutečnosti soud při stanovení délky zkušební doby zohlednil, neboť se jedná o zjednodušené usnesení. Zároveň podle odborné literatury je „“ (Púry 2012, komentář k § 88) Zkušební doba je ovlivněna nejen chováním odsouzeného, ale také závažností trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1960, sp. zn. Tzv 10/60, č. 12/1961 Sb. roz. tr.). Není tak zjevné, z čeho žalovaná usuzovala, že by při stanovení zkušební doby bral trestní soud v potaz taktéž možnost recidivy (i s ohledem na odbornou literaturu citovanou v předchozím odstavci). Naopak lze uvažovat o tom, že do délky zkušební doby se nezbytně musela promítnout závažnost trestné činnosti spáchané stěžovatelem, již Nejvyšší správní soud rozhodně nezpochybňuje.

[20] Dále je nutné zopakovat, že zkušební doba je nezbytným důsledkem podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody – má za účel dát odsouzenému možnost prokázat soudu v této době, že došlo k jeho nápravě, a že zbytek trestu tedy není potřeba vykonávat. Bylo by tvrdit na jedné straně, že je odsouzený propuštěn na svobodu, aby dostal šanci se osvědčit, na druhou stranu mu tuto šanci automaticky neposkytnout na území České republiky proto, že nezíská pobytové oprávnění, neboť je ve zkušební době, a tudíž bez dalšího stále představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Tento závěr je o to absurdnější, že kdyby dotyčný odsouzený podmíněně propuštěn nebyl, neboť by nesplňoval předpoklady pro vedení řádného života, otázku legalizace svého pobytu by vůbec řešit nemusel (jelikož by byl stále ve výkonu trestu odnětí svobody).

[21] Argumentace judikaturou Nejvyššího správního soudu v napadeném rozhodnutí žalované není na nyní projednávanou věc přiléhavá, a navíc žalovaná tuto judikaturu zčásti dezinterpretuje. V rozsudcích ze dne 12. 1. 2017, čj. 10 Azs 312/2016-59, a ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 Azs 147/2016-30, Nejvyšší správní soud rozhodoval v obou případech za situace, kdy bylo cizincům zrušeno povolení k trvalému pobytu, tedy nejvyšší pobytové oprávnění, které je cizinci na území České republiky možné udělit. Zároveň je třeba uvést, že ze stejného důvodu Nejvyšší správní soud ani v jednom z citovaných rozsudků nehodnotil význam pojmů „nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku“. V obou případech Nejvyšší správní soud posuzoval možnost zrušení trvalého pobytu s ohledem na zásah do soukromého a rodinného života podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců (ve znění účinném do 17. 12. 2015). V žalovanou citované části rozsudku čj. 10 Azs 312/2016-59 Nejvyšší správní soud používá pouze pojem „nebezpečí pro společnost“, což s pojmem „závažná hrozba pro veřejný pořádek“ nelze ztotožňovat, neboť tehdejší znění citovaného ustanovení tento pojem neužívalo. Dále je sice pravda, že podle současné právní úpravy lze cizinci odsouzenému pro spáchání úmyslného trestného činu nebo odsouzenému k trestu odnětí svobody přesahujícímu 3 roky zrušit bez dalšího trvalý pobyt, tato právní úprava se však opět vztahuje k onomu nejvyššímu pobytovému oprávnění.

[22] Ostatně i sama žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 2 Azs 147/2016 uvedla, že „“. Samotné odsouzení za trestný čin tak sice může znamenat automatickou ztrátu nejvyššího pobytového oprávnění, nemělo by však bez dalšího znamenat ztrátu možnosti získat jakékoli pobytové oprávnění. Tento závěr je i v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu citovanou výše v tomto rozsudku. V rozsudku čj. 10 Azs 312/2016-59 Nejvyšší správní soud sice uvedl, že podmíněné propuštění automaticky neznamená, že by již stěžovatel nepředstavoval nebezpečí pro společnost, na druhou stranu však z takového závěru nelze dovozovat, že by i přes podmíněné propuštění stěžovatel naopak měl bez dalšího stále představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. To, zda takové nebezpečí podmíněně propuštěný odsouzený představuje, anebo nikoli, je třeba pečlivě posoudit na základě individuálních okolností týkajících se jeho osoby.

[23] Prizmatem uvedeného je proto potřeba jako nesprávný hodnotit způsob, jakým žalovaná a krajský soud přistoupily k hodnocení toho, že stěžovatel byl ke dni vydání rozhodnutí žalované stále ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a i s ohledem na to pak nehodnotily, zda i v tento okamžik stěžovatel představuje hrozbu pro veřejný pořádek, i když od ukončení jeho trestné činnosti uplynulo již více než 10 let a i když již nějakou dobu vedl nezávadný život ve zkušební době. V navazujícím řízení proto bude úkolem žalované tato pochybení napravit. Zváží osobní vývoj stěžovatele a dostupné informace o jeho aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla představovat nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku. V úvahu vezme i jakékoli další informace o chování stěžovatele, které si opatří nebo které v řízení vyjdou najevo. Podstatné je, aby o chování stěžovatele usuzovala ke dni svého rozhodnutí a v perspektivě jeho budoucího chování; minulost stěžovatele je potud, pokud může přiměřeně pravděpodobně napovědět o současném a budoucím chování stěžovatele. Po vyhodnocení výše uvedených informací žalovaná znovu rozhodne, zda vydání povolení k přechodnému pobytu stěžovateli brání to, že dotyčný představuje nebezpečí závažného narušení veřejného pořádku, jak je vymezeno v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. (…)