4580/2024
Pobyt cizinců: neudělení či odnětí pobytového titulu kvůli výhradě veřejného pořádku
Pobyt cizinců: neudělení či odnětí pobytového titulu kvůli výhradě veřejného pořádku
k § 75 odst. 1 písm. c) a e), § 75 odst. 2 písm. e) a f), § 77 odst. 1 písm. h) a i), § 77 odst. 2 písm. a), e) a f), § 83 odst. 1 písm. b) a § 85 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“)
k čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (v textu jen „směrnice 2003/109/ES“)
Aby mohlo Ministerstvo vnitra neudělit či odejmout cizinci – dlouhodobému rezidentovi (ve smyslu směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty) – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku [zde podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky], musí shledat, že jeho osobní chování je pro veřejný pořádek nejen hrozbou skutečnou a dostatečně závažnou, ale i hrozbou aktuální.
Totéž platí u všech dalších důvodů, s nimiž zákon o pobytu cizinců na území České republiky spojuje neudělení či odnětí pobytového titulu a které vycházejí z čl. 6 odst. 1 a čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES [§ 75 odst. 1 písm. c) a e), § 75 odst. 2 písm. e) a f), § 77 odst. 1 písm. h) a i), § 77 odst. 2 písm. a), e) a f), § 83 odst. 1 písm. b) a § 85 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona].
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2024, čj. 10 Azs 292/2023-53)
Prejudikatura:
č. 1948/2009 Sb. NSS a č. 3448/2016 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 233/2020 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 945/20); rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 2. 5. 2018, K. a H. F. (Právo pobytu a tvrzení o válečných zločinech)
(C-331/16 a C-366/16); rozsudky Soudního dvora ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri
(C-482/01 a C-493/01), ze dne 8. 11. 2011, Ziebell
(C-371/08), a ze dne 3. 9. 2020, UQ a SI
(C-503/19 a C-592/19).Věc:
I. S. proti Ministerstvu vnitra o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, o kasační stížnosti žalobce. Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval odnětím povolení k trvalému pobytu pro odsouzení za úmyslné trestné činy.
Dospěl k závěru, že žalovaný nemůže odejmout cizinci – dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi – povolení k trvalému pobytu mimo jiné podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, pokud nezjistí, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Takto individuálně a do budoucna ministerstvo žalobcův případ neposuzovalo.
Žalobce – občan Ukrajiny – do Česka přicestoval v roce 2007 a od listopadu 2012 zde pobýval na základě povolení k trvalému pobytu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2021, čj. 5 To 265/2020-704 (jemuž předcházel rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 6. 2020, čj. 1 T 140/2019-537), byl odsouzen za spáchání úmyslných trestných činů (přečinu výtržnictví a zločinu těžkého ublížení na zdraví) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce tří let. Žalovaný mu proto rozhodnutím ze dne 13. 10. 2022 zrušil platnost povolení k trvalému pobytu [§ 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců] a současně mu uložil povinnost vycestovat z českého území (§ 77 odst. 3 téhož zákona).
Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem. V ní mimo jiné namítal, že od spáchání trestného činu už uplynula určitá doba, po kterou se choval jako řádný občan (i trestní soud při jeho podmíněném propuštění uznal, že se napravil). Veřejný zájem, jímž argumentoval žalovaný, by tak mohl být žalobcovým setrváním v České republice dotčen jen minimálně. Z ničeho neplynulo, že by žalobce hodlal v trestné činnosti pokračovat, naopak byl připraven se znovu zařadit do společnosti. Žalovaný však nechal tyto podstatné okolnosti stranou.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, čj. 195 A 6/2022-75, zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. V ní mimo jiné zopakoval, že od spáchání trestného činu už uplynula určitá doba, po kterou se choval řádně. Navíc ve své trestní věci podal návrh na obnovu řízení, o kterém nebylo dosud rozhodnuto. Než se tak stane, nemělo by se rozhodovat ani ve věci jeho trvalého pobytu. Dále se stěžovatel věnoval výkladu pojmu
veřejný pořádek
, který má být podle něj vykládán v souladu s čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a s judikaturou Soudního dvora. Takový výklad vyžaduje posoudit každý jednotlivý případ na základě osobního chování cizince, nikoli jen poukazem na obecné zájmy společnosti (tedy zájmem na generální prevenci trestné činnosti). Ani odsouzení za trestný čin nelze samo o sobě považovat za hrozbu pro veřejný pořádek do budoucna. Výhradu veřejného pořádku mají členské státy vykládat restriktivně a eurokonformně. Stěžovatelův trestný čin nepředstavuje trvající a dlouhodobou hrozbu, ale naopak do jisté míry exces; z ničeho neplynula důvodná obava, že by v nežádoucím jednání mohl pokračovat i do budoucna.Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel není občanem Evropské unie ani jeho rodinným příslušníkem, proto se na něj směrnice 2004/38/ES nevztahuje. Při zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců není nutné hodnotit hrozbu pro veřejný pořádek do budoucna. Žalovaný dále podrobně popsal okolnosti trestných činů, které stěžovatel spáchal, a doplnil, že byl stěžovatel v květnu roku 2023 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se zkušební dobou do května roku 2026. Dodal, že si stěžovatel v červnu 2023 požádal o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území [podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců], které mu však pro závažnost trestného činu nebylo uděleno.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
[15] Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do tří let včetně a jestliže toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince [§ 77 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky]. (…)
3.1 Cizinec musí představovat aktuální hrozbu pro veřejný pořádek
[17] Ze záznamu ve správním spisu vyplývá, že byl stěžovatel držitelem povolení k trvalému pobytu a současně měl
status
dlouhodobě pobývajícího rezidenta třetí země, jehož postavení upravuje směrnice 2003/109/ES. [18] Tato směrnice upravuje v čl. 9 odnětí nebo ztrátu právního postavení. Podle odstavce 3 tohoto článku:
Členské státy mohou stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta,
ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek
, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12
.Podle čl. 12 odst. 1 této směrnice potom platí, že:
Členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.
[19] Vztahem české úpravy odnímání trvalého pobytu a citovaného ustanovení směrnice 2003/109/ES se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 23. 7. 2020, čj. 2 Azs 144/2020-33. Vykládal v něm § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců, podle něhož
ministerstvo zruší platnost trvalého pobytu, jestliže byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující tři roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
.[20] Dospěl v něm k závěru, že § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců je vadným vnitrostátním provedením čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES. Když už se zákonodárce rozhodl provést dobrovolné ustanovení směrnice, musí respektovat jeho smysl a účel, nikoli jej popírat a vytvářet si vlastní přísnější pravidla nad rámec směrnicových důvodů. To konkrétně znamená, že vnitrostátní úprava, která vychází z čl. 9 odst. 3 směrnice, nesmí být paušalizující a automatická, ale musí poskytovat prostor k individuálnímu posouzení jednotlivých případů. Přesně takový prostor § 77 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců nedává, protože ukládá ministerstvu povinnost zrušit platnost povolení k trvalému pobytu, je-li splněna tam uvedená objektivní podmínka, a to bez ohledu na individuální okolnosti. Nejvyšší správní soud proto dovodil přímý účinek čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES (v podrobnostech body 18 až 25 rozsudku čj. 2 Azs 144/2020-33).
[21] Tyto závěry lze bezezbytku převzít i na důvod pro zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, kterým se Nejvyšší správní soud zabývá v nynější věci. Logika obou ustanovení je stejná, obě vycházejí z totožného ustanovení směrnice 2003/109/ES, rozdíl je jen v hranici trestní sazby za předchozí odsouzení (a v tom, že u důvodů podle § 77 odst. 2 je ministerstvo ze zákona povinno zkoumat přiměřenost zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, zatímco u důvodů podle § 77 odst. 1 tuto povinnost dovodila
judikatura
).[22] Protože v této věci přímo působí směrnice, je Nejvyšší správní soud vázán i výkladem Soudního dvora k ní. Čtvrtý senát Soudního dvora v rozsudku ze dne 3. 9. 2020,
UQ a SI
, C-503/19 a C-592/19, vykládal čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES, který zní:Členské státy mohou zamítnout přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta
z důvodu veřejného pořádku
nebo veřejné bezpečnosti.
Při přijímání takového rozhodnutí členský stát posoudí závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí, s přiměřeným ohledem na délku pobytu a vazby na zemi pobytu.
Vyjadřoval se tedy k důvodům pro zamítnutí pobytového oprávnění kvůli ohrožení veřejného pořádku, nikoli odnětí. Dospěl k tomu, že takové zamítnutí vyžaduje vzít v úvahu a poměřit několik faktorů,
„
a sice na jedné straně závažnost nebo povahu trestného činu, kterého se dopustila dotčená osoba, nebezpečí, které představuje pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, a na druhé straně délku jejího pobytu v hostitelském členském státě, jakož i její případné vazby s tímto členským státem
“ (bod 38).Je nutné posoudit každý jednotlivý případ, což vylučuje, aby bylo cizinci odepřeno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta jen proto, že má záznam v rejstříku trestů, tedy bez ohledu na povahu jeho činu (bod 39). Příslušné orgány členského státu nemohou státnímu příslušníkovi třetí země automaticky odepřít právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodů veřejného pořádku podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES jen proto, že byl
jakkoli odsouzen v trestním řízení
(bod 42).[23] Současně však Soudní dvůr do tohoto rozsudku ke směrnici 2003/109/ES o dlouhodobých rezidentech převzal závěry, ke kterým dospěl ve své předcházející judikatuře k výhradě veřejného pořádku v čl. 27 odst. 2 jiné směrnice, totiž směrnice 2004/38/ES (na tento článek odkazuje i stěžovatel v kasační stížnosti)1). Konkrétně citoval z rozsudku velkého senátu ze dne 2. 5. 2018,
K. a H. F. (Právo pobytu a tvrzení o válečných zločinech)
, C-331/16 a C-366/16, bodu 52 a tam uvedené judikatury, podle něhož„
opatření založená na důvodech veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ukáže, že
osobní chování
dotyčné osoby představuje
v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti
“.
[24] Ačkoli Soudní dvůr tyto závěry vyslovil k čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES týkajícímu se důvodů pro
zamítnutí
postavení, je třeba je vztáhnout i na důvody pro odnětí
postavení podle čl. 9 odst. 3 totožné směrnice. Nejvyšší správní soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se výhrada veřejného pořádku vykládala pro tato dvě ustanovení odlišně. Nebrání tomu ani fakt, že čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES neobsahuje – na rozdíl od čl. 6 odst. 1 – žádný druhý pododstavec (o tom, že má stát posoudit závažnost nebo druh protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí, a přiměřeně zvážit délku pobytu a vazby na zemi pobytu). Závěry k čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, které Soudní dvůr převzal do věci UQ a SI
, se totiž týkají obecně (jakýchkoli) opatření přijatých z důvodů veřejného pořádku
. Těmi mohou být jak zamítnutí postavení (čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES), tak i odnětí postavení (čl. 9 odst. 3 téže směrnice, který se uplatní v nynější věci). Navíc čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES nestanoví žádná podrobnější kritéria, která by měl správní orgán zvážit; o to naléhavěji je zde proto třeba uplatnit výklad, který Soudní dvůr zaujal ve věci podobné.[25] Soudní dvůr ve věci
UQ a SI
neřešil, že čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES ve druhém pododstavci výslovně uvádí, že osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti
, zatímco čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES podobnou formulaci neobsahuje. Naopak označil (s odkazem na bod 52 rozsudku ve věci K. a H. F.
) za svou ustálenou judikaturu, že„ (rozsudek ve věci
opatření založená na důvodech veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti
“UQ a SI
, bod 40).
Krom toho se Soudní dvůr v rozsudku ve věci
K. a H. F.
(jeho bodě 52, který NSS citoval v bodě [23] výše) přihlásil i ke své starší judikatuře, v níž ve vztahu k opatřením odůvodněným veřejným pořádkem dospěl k totožným závěrům, ovšem na podkladě jiných směrnic a rozhodnutí, jiných pobytových situací včetně vyhoštění a odlišně formulovaných výhrad veřejného pořádku (rozsudky ze dne 8. 12. 2011, Ziebell
, C-371/08, bod 82, a ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri
, C-482/01 a C-493/01, bod 77, a v nich citovaná judikatura
).[26] Z toho je patrné, že Soudní dvůr chápe jako
obecné pravidlo
, že omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jenom tehdy, když posoudí individuálně jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou
a dostatečně závažnou
hrozbu pro veřejný pořádek.[27] To má dále důsledky pro výklad zákona o pobytu cizinců, protože toto pravidlo by mělo platit minimálně pro všechna ustanovení tohoto zákona obsahující výhradu veřejného pořádku, která se překrývají s unijním právem. V případech
zrušení
platnosti povolení k trvalému pobytu, které vyplývají z čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, jsou to důvody podle § 77 odst. 1 písm. h) a i) zákona o pobytu cizinců:Ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže
a)
byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující tři roky anebo byl cizinec opakovaně pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nebo
b)
byl cizinec v České republice ve třech a více případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, za podmínky, že od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než jeden rok
;a podle § 77 odst. 2 písm. a), e) a f) téhož zákona:
Ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže
a)
cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu;
b)
cizinec je zařazen do informačního systému smluvních států a příslušný orgán, který cizince do tohoto systému zařadil, poskytne dodatečné informace, po jejichž vyhodnocení lze mít za to, že trvá důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při svém pobytu na území jiného smluvního státu ohrozit jeho bezpečnost nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek;
c)
byl cizinec pravomocně odsouzen soudem České republiky za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce do tří let včetně
;a navíc i podle § 85 odst. 1 písm. a) a b) citovaného zákona:
Ministerstvo rozhodnutím zruší platnost rozhodnutí o přiznání právního postavení rezidenta na území, nejsou-li důvody pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu, jestliže
a)
rezident na území závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost státu, nebo
b)
jiný členský stát Evropské unie rozhodl o ukončení přechodného pobytu rezidenta na území na svém území z důvodu závažného porušení veřejného pořádku.
V případech
zamítnutí
žádosti o trvalý pobyt se to týká důvodů, které mají mít základ v čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/109/ES: totiž důvodů podle § 75 odst. 1 písm. c) a e) zákona o pobytu cizinců:Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže
a)
je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob (§ 154;
podle odstavce 1 tohoto ustanovení se nežádoucí osobou rozumí cizinec, jemuž nelze umožnit vstup na území z důvodu, že by tento cizinec při pobytu na území mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek, ohrozit veřejné zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých nebo obdobný zájem chráněný na základě závazku vyplývajícího z mezinárodní smlouvy);
b)
cizinec nesplňuje podmínku trestní zachovalosti [§ 174;
podle odstavce 1 tohoto ustanovení se za trestně zachovalého pro účely tohoto zákona považuje cizinec, který nemá a) ve výpisu z evidence rejstříku trestů záznam, že byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu, b) v dokladu cizího státu obdobném výpisu z evidence rejstříku trestů záznam, že byl odsouzen za jednání, které naplňuje znaky trestného činu]
;a podle § 75 odst. 2 písm. e) a f) téhož zákona:
Ministerstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu dále zamítne, jestliže
a)
cizinec ohrozil bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo je důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, nebo
b)
cizinec ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie nebo závažným způsobem narušil jeho veřejný pořádek
;a konečně podle § 83 odst. 1 písm. b) citovaného zákona:
Ministerstvo v rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu přizná cizinci právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území, jestliže cizinec nenarušil závažným způsobem veřejný pořádek nebo neohrozil bezpečnost státu nebo jiného členského státu Evropské unie
.Všechna tato ustanovení totiž mají vztah k veřejnému pořádku jako směrnicovému důvodu pro zamítnutí či neudělení postavení dlouhodobého rezidenta. [K tomu, že zákonodárce provázal úpravu právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle směrnice 2003/109/ES s vnitrostátním trvalým pobytem podle § 68 zákona pobytu cizinců (po pěti letech pobytu), podrobněji rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2016, čj. 9 Azs 95/2016-29, č. 3448/2016 Sb. NSS, body 20 a 21. K tomu, že konkrétní výčet důvodů a typových situací ve směrnici je úplný, také rozsudek čj. 2 Azs 144/2020-33, bod 23.]
[28]
Judikatura
Nejvyššího správního soudu není v této otázce jednotná.[29] V rozsudku ze dne 9. 11. 2021, čj. 10 Azs 177/2021-64, bodu 19, vykládajícím § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, vyslovil Nejvyšší správní soud s poukazem na rozsudky Soudního dvora ve věcech
UQ a SI
a K. a H. F.
, že ohrožení veřejného pořádku musí být aktuální (v současné době
). Stejně tak v rozsudku ze dne 10. 3. 2023, čj. 4 Azs 6/2023-32, uvedl, že v rozsudku ve věci UQ a SI
zobecnil Soudní dvůr svoji ustálenou judikaturu tak, že opatření založená na důvodech veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti„.“ (bod 44).
lze přijmout pouze tehdy, když se po konkrétním posouzení každého jednotlivého případu ukáže, že osobní chování dotyčné osoby představuje v současné době skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.
V judikatuře Soudního dvora týkající se omezení práva pobytu cizích státních příslušníků je tedy jasně patrný trend, který umožňuje zrušit právo pobytu z důvodu trestné činnosti pouze tehdy, jestliže by daná osoba i do budoucna představovala závažnou hrozbu pro veřejný pořádek
Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu sice v uvedené věci řešil zrušení povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka českého občana podle § 87l odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, který má svůj předobraz v čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES2); uvedl však navíc, že i kdyby na stěžovatele nedopadala pobytová směrnice, která se týká občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků, ale „jen“ směrnice o právním postavení státních příslušníků třetích zemí (její čl. 9 odst. 3), dospěl by k totožným závěrům.
[30] Naproti tomu v rozsudku ze dne 18. 11. 2022, čj. 3 Azs 235/2022-27, uvedl třetí senát Nejvyššího správního soudu k § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, že toto ustanovení neukládá zkoumat, zda cizinec aktuálně ohrožuje veřejný pořádek, a že takový závěr je v souladu s čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, protože ohrožení veřejného pořádku se při odnímání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta posuzuje ve vazbě na závažnost protiprávního jednání, kterého se cizinec dopustil (body 21 a 22). Takový závěr není vzhledem k vývoji judikatury Soudního dvora správný. K totožným (a nesprávným) právním závěrům dospěl Nejvyšší správní soud i v rozsudcích ze dne 23. 3. 2023, čj. 9 Azs 47/2023-42, bod 13, a ze dne 4. 5. 2023, čj. 10 Azs 67/2023-44, bod 12 [k § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců], nebo ze dne 12. 5. 2023, čj. 10 Azs 34/2023-43, bod 14 [k § 77 odst. 1 písm. h) téhož zákona].
[31] Přestože Nejvyšší správní soud shledal rozpor ve své judikatuře, nepředložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, protože spornou otázku už závazně vyřešil Soudní dvůr (k zamítání a odnímání trvalých pobytů podle směrnice 2003/109/ES nejpozději rozsudkem ve věci
UQ a SI
). Rozšířený senát by tak svým rozhodnutím mohl sjednotit odlišné právní názory Nejvyššího správního soudu jen formálně (rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2005, čj. 2 Afs 180/2004-44, část IV.c), a k rozhodování za takové situace proto není vůbec příslušný (usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 7. 2009, čj. 2 As 35/2008-56, č. 1948/2009 Sb. NSS).[32] Nejvyšší správní soud tedy ještě jednou shrnuje, že aby mohlo ministerstvo neudělit či odejmout cizinci – dlouhodobému rezidentovi ve smyslu směrnice 2003/109/ES – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku, zde podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců [ale totožně to platí u důvodů podle § 77 odst. 1 písm. h) a i), § 77 odst. 2 písm. a), e) a f), § 75 odst. 1 písm. c) a e), § 75 odst. 2 písm. e) a f), § 83 odst. 1 písm. b); a § 85 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců], musí shledat, že jeho
osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek
.3.2 Ministerstvo neposoudilo, zda cizinec představuje aktuální hrozbu pro veřejný pořádek
[33] Takto žalovaný stěžovatelovo chování nehodnotil; jeho rozhodnutí proto nemůže obstát.
[34] Žalovaný hodnotil závažnost stěžovatelova jednání v souvislosti s veřejným zájmem na ochraně veřejného pořádku v části, v níž tuto závažnost poměřoval se zásahem do stěžovatelova soukromého a rodinného života.
[35] V úvodní části rozhodnutí v podstatě převzal popis skutku, za který byl stěžovatel potrestán, z výrokové části trestního rozsudku; jeho závažnost nijak nehodnotil. Později zmínil, že stěžovatel spáchal opakovanou úmyslnou trestnou činnost i za přítomnosti svých rodinných příslušníků, na které nebral ohled. Tato trestná činnost podle žalovaného svědčí o tom, že se stěžovateli nepodařilo integrovat do české společnosti, protože musel vědět, že se jeho jednání nedá v České republice nijak tolerovat a je nezákonné. Stěžovatel zaútočil na poškozeného baseballovou pálkou, údery vedl na hlavu a těžce ho na ní zranil. Musel u toho být srozuměn s tím, že takové jednání může v krajním případě přivodit poškozenému i smrt. Takový fatální následek nenastal jen shodou okolností nezávislých na jeho jednání. Není ve veřejném zájmu, aby na českém území pobýval na základě povolení k trvalému pobytu cizinec, který byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
[36] Krajský soud úvahy žalovaného potvrdil a sám doplnil, že stěžovatelovo jednání nelze označit za ojedinělý
exces
, ale za promyšlené opakované vědomé brutální útoky na zdraví a život člověka.[37] Většina tohoto odůvodnění je schematická a paušální a bylo by možné ji vyslovit v situaci jakéhokoli odsouzení za úmyslný trestný čin (zde proti životu a zdraví) k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tedy podle žalovaného už jen fakt, že cizinec naplnil podmínky § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, svědčí o tom, že se „
nedostatečně integroval do společnosti
“ a že jeho pobyt na území je jednoznačně v rozporu s veřejným zájmem. Tyto úvahy jsou nedostatečné a v rozporu s judikaturou jak Nejvyššího správního soudu, tak Soudního dvora.[38] Jedinými individualizovanými okolnostmi, které žalovaný hodnotil – a to ve stěžovatelův neprospěch – je fakt, že stěžovatel spáchal trestnou činnost opakovaně, za přítomnosti rodinných příslušníků (z odůvodnění není zřejmé, zda tím žalovaný myslí na území České republiky, či to, že stěžovatel spáchal činy před domem, ve kterém se v tom okamžiku nacházela jeho manželka a dvě dcery), a že útočil poškozenému na hlavu baseballovou pálkou.
[39] Nejvyšší správní soud se seznámil s trestními rozsudky (Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 6. 2020, čj. 1 T 140/2019-537, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2021, čj. 5 To 265/2020-704) a na rozdíl od žalovaného a krajského soudu nevidí situaci tak jednoznačně černobíle, tedy výlučně ve stěžovatelův neprospěch. Z odůvodnění trestních rozsudků vyplývá, že oba skutky se staly asi čtyři dny po sobě před domem, ve kterém stěžovatel bydlel i se svou manželkou a dvěma dcerami (jednou nezletilou). Zjednodušeně řečeno se poškození – v tom okamžiku pod vlivem tvrdých drog – vypravili před dům s kárkou pro staré dveře, které před ním ležely, a stěžovatel se je baseballovou pálkou snažil odehnat, své útoky přitom stupňoval. Odvolací krajský soud potom hodnotil jako přitěžující okolnosti způsob útoku a následky na zdraví druhého z poškozených (těžké ublížení na zdraví – zranění hlavy, které si vyžádalo tříměsíční léčení), polehčující však podle něj bylo, že stěžovatel nebyl ve svých 56 letech dosud trestán a že se „
na jeho straně jedná toliko o
“, a podnětem ke stěžovatelovu jednání bylo i chování poškozených.exces
[40] Z toho je zjevné, že hodnocení žalovaného a krajského soudu nevystihuje individuální okolnosti věci, ani co se týče závažnosti stěžovatelova jednání. Tím nechce Nejvyšší správní soud tuto závažnost snižovat, žalovaný a krajský soud však vyzdvihli jen okolnosti svědčící maximálně ve stěžovatelův neprospěch, aniž ukázali celkový obrázek. Úplně potom chybí posouzení hrozby
do budoucna
: žalovaný v tomto směru neřekl vůbec nic. Krajský soud sice uvedl, že se o exces
nejednalo, tento svůj názor ale o nic neopřel.[41] V dalším řízení bude třeba, aby žalovaný posoudil stěžovatelovo osobní chování znovu a pečlivěji, aby opětovně vyhodnotil jeho závažnost, a zejména zjistil, zda stěžovatel představuje
aktuální
hrozbu pro veřejný pořádek. U toho by měl hledět nejen na okolnosti činů, za které byl stěžovatel odsouzen, ale také na jeho chování po činu, okolnosti jeho podmíněného propuštění apod.[42] Žalovaný je u toho povinen zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch i neprospěch (§ 50 odst. 3 správního řádu). Nejvyšší správní soud však současně apeluje i na stěžovatele (který byl navíc zastoupen už ve správním řízení), aby byl sám aktivní ve věci, o kterou mu jde. Stěžovatel sice na jednu stranu vytýká žalovanému a krajskému soudu, že jejich odůvodnění jsou paušální a nekonkrétní, sám ale svá podání formuluje rovněž obecně, dovolává se obecných právních ustanovení a nabízí jen nekonkrétní, ničím nepodepřená tvrzení o tom, že jeho jednání je „
do jisté míry excesivní
“. Tvrdí ve svůj prospěch, že byl podmíněně propuštěn, bližší okolnosti k tomu ale neuvádí. V žalobě k tomu citoval z usnesení o podmíněném propuštění, to ale krajskému soudu nedoložil. Stěžovatelova pasivita sice nezbavuje žalovaného povinnosti zjistit skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci, tato povinnost však má své limity a stěžovatel svým přístupem snižuje své šance na úspěch, neboť bez jeho součinnosti žalovaný všechny okolnosti (zejména ty ve prospěch) objektivně ani zjistit nemůže. (…)1) Článek 27 odst. 1 a 2 směrnice 2004/38/ES: 1.
S výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány k hospodářským účelům.
2. Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musejí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musejí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.
Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisejí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.
2) To, že se u nich má hodnotit aktuální hrozba pro veřejný pořádek, vyplývá výslovně z textu čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES, navíc to potvrdil už i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, č. 233/2020 Sb. ÚS, bodech 51 a 52.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.