Pobyt cizinců: navrácení v předešlý stav; povolení k dlouhodobému pobytu
Aplikace institutu navrácení v předešlý stav zakotveného v
§ 41 správního
řádu z roku
2004 je při rozhodování o žádostech cizinců o povolení k dlouhodobému pobytu
vyloučena, a to
vzhledem k existenci speciální úpravy obsažené v
§ 47 odst. 1
věta druhá zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, čj. 9
Ca
279/2008-31)
Věc: Nguyen T. C. (Vietnam) proti Policii České republiky, Ředitelství
služby cizinecké
policie, o povolení k dlouhodobému pobytu.
Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Hradec
Králové,
Inspektorátu cizinecké policie v Náchodě, ze dne 18. 4. 2008, bylo podle
§ 169 odst.
7 písm. d) zákona
o pobytu cizinců zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému
pobytu
na území České republiky za účelem zaměstnání, neboť žalobkyně podala žádost v době,
kdy k tomu již
nebyla oprávněna. Žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala odvolání,
které
žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 7. 2008 zamítl.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, v
níž poukázala na
to, že současně s podáním žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podala u správního
orgánu I.
stupně žádost o prominutí zmeškání úkonu ve smyslu
§ 41 správního
řádu z roku
2004. V žádosti uvedla skutečnosti týkající se opožděného podání své žádosti,
zejména to, že
dne 15. 2. 2008 se spolu s dalšími žadateli dostavila na Inspektorát cizinecké policie
Pardubice za
účelem podání předmětné žádosti. Pracovníci inspektorátu ovšem její žádost odmítli
přijmout s tím,
že není úřední den a že má přijít znovu v pondělí dne 18. 2. 2008. Když se v tento
den na
inspektorát dostavila, pracovníci inspektorátu opět odmítli její žádost přijmout,
neboť neobsahovala
všechny náležitosti, a poučili ji, že se má na inspektorát dostavit v okamžiku, kdy
bude mít veškeré
náležitosti k žádosti. Žalobkyně namítala, že se v důsledku tohoto nesprávného poučení
dostala do
situace, kdy její žádost podaná dne 9. 4. 2008 faxem a následně potvrzená písemným
podáním ze dne
10. 4. 2008 byla Inspektorátem cizinecké policie v Náchodě, který byl k vyřízení
žádosti příslušný z
důvodu změny bydliště žalobkyně, posouzena jako opožděně podaná. Žalovaný v odůvodnění
napadeného
rozhodnutí připustil možnost, že žalobkyně skutečně postupovala tak, jak je výše
uvedeno (což
žalobkyně dovozuje z věty: „I kdyby tvrzení žadatelky bylo pravdivé [...]“). Učinil
však nesprávný
závěr, že žalobkyně by v takovém případě stejně nedodržela zákonnou třídenní lhůtu
uvedenou v
§ 47 odst. 1
zákona o pobytu
cizinců, přičemž v této souvislosti konstatoval, že poslední den k podání
žádosti byl 15. 2.
2008. Žalobkyně tvrdila, že zákonnou třídenní lhůtu pro podání žádosti splnila, neboť
v podání
žádosti dne 15. 2. 2008 jí zabránila překážka na její vůli nezávislá (její podání
bylo odmítnuto s
odkazem na to, že není úřední den). Pokud tedy žalovaný připustil, že tvrzení žalobkyně
může být
pravdivé, pak se nedostatečným a nesprávně interpretovaným způsobem vypořádal s tvrzeními
žalobkyně
a vyvodil z nich nesprávný závěr.
Žalobkyně rovněž uvedla, že v případě žádosti o navrácení v předešlý stav rozhoduje
správní
orgán podle §
41 odst. 6
či odst. 7 správního
řádu z roku
2004 formou usnesení. Proto není v souladu se zákonem, pokud správní orgán
I. stupně v
odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval, že rozhodl o tom, že zmeškání úkonu nepromíjí.
Jeho
povinností bylo řádně se vypořádat s návrhem žalobkyně, na čemž nemůže nic změnit
ani žalovaným
tvrzená skutečnost, že k §
41
správního řádu z roku 2004 je třeba jako
lex specialis
použít
§ 47 odst. 1
zákona o pobytu
cizinců.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že nedodržením lhůty stanovené v
§ 47 odst. 1
zákona o pobytu
cizinců zaniklo žalobkyni oprávnění podat žádost o povolení k pobytu. Žádost
žalobkyně o
prominutí zmeškání lhůty byla odůvodněna tvrzením, že Inspektorát cizinecké policie
Pardubice odmítl
přijmout její neúplnou žádost. Poslední z předložených náležitostí žádosti žalobkyně
je datována
dnem 2. 4. 2008. I kdyby tvrzení žalobkyně bylo pravdivé, nebyla by dodržena lhůta
tří pracovních
dnů od odpadnutí překážky stanovená v
§ 47 odst. 1
citovaného
zákona. Toto ustanovení je ve vztahu k
§ 41 správního
řádu z roku
2004 speciální. V případě aplikace
§ 47 odst. 1
věty druhé zákona o
pobytu cizinců nejde o řešení samostatné otázky, která by měla být uvedena
ve výrokové části
rozhodnutí.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) V dané věci není mezi účastníky sporu o tom, že žalobkyně zmeškala lhůtu
k podání žádosti o
povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR zakotvenou v
§ 47 odst. 1
větě prvé zákona o
pobytu cizinců. Žalobkyni bylo dříve uděleno povolení k pobytu na vízum k
pobytu nad 90 dnů
za účelem zaměstnání s dobou platnosti od 3. 8. 2007 do 29. 2. 2008, takže poslední
den lhůty, ve
které byla žalobkyně dle §
47
odst. 1 věty prvé citovaného zákona povinna žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu na území
ČR podat, připadl na 15. 2. 2008. Žádost ze dne 9. 4. 2008, doručená správnímu orgánu
dne 10. 4.
2008, byla evidentně podána v době, kdy již k tomuto úkonu žalobkyně nebyla oprávněna.
Žalobkyně si této skutečnosti, tj. zmeškání lhůty k podání předmětné žádosti stanovené
v
§ 47 odst. 1
větě prvé
uvedeného zákona, byla nepochybně dobře vědoma, o čemž svědčí to, že spolu se žádostí
ze dne 9. 4.
2008 podala žádost, v níž s poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu dovozuje
splnění
podmínek uvedených v §
41 odst.
1 a odst.
2 správního
řádu z roku 2004 pro prominutí zmeškání úkonu spočívajícího ve (včasném) podání
této žádosti.
Soud má nicméně ve shodě s názorem žalovaného za to, že žalobkyně se v tomto případě
vůbec nemůže
dovolávat možnosti navrácení v předešlý stav ve smyslu úpravy obsažené v
§ 41 odst. 1
a
odst. 2 správního
řádu z roku
2004, neboť aplikace tohoto institutu je při rozhodování o žádostech cizinců
o povolení k
dlouhodobému pobytu vyloučena, a to vzhledem k existenci speciální úpravy obsažené
v
§ 47 odst. 1
větě druhé zákona o
pobytu cizinců, která stanoví, z jakých důvodů je cizinec oprávněn podat žádost
i po uplynutí
lhůty uvedené v §
47 odst.
1 větě prvé tohoto zákona (jestliže mu v podání včasné žádosti zabránily důvody
na vůli
cizince nezávislé) a v jaké náhradní lhůtě je tak povinen učinit (do 3 pracovních
dnů po zániku
těchto důvodů). V souladu s obecně uznávanou právní zásadou
lex specialis derogat
legi generali
se
tedy cizinci v případě zmeškání lhůty k podání žádosti o povolení k dlouhodobému
pobytu stanovené v
§ 47 odst. 1
větě prvé
citovaného zákona nemohou dovolávat navrácení v předešlý stav žádostí o prominutí
zmeškání úkonu
podle § 41 odst.
2 správního
řádu z roku 2004, a to ve lhůtě tam stanovené (15 dnů ode dne, kdy pominula
překážka, která
podateli bránila úkon učinit), ale mohou postupovat pouze podle úpravy obsažené v
§ 47 odst. 1
větě druhé zákona o
pobytu cizinců, která jim přiznává oprávnění podat předmětnou žádost do 3
pracovních dnů po
zániku důvodů na vůli cizince nezávislých, které mu zabránily podat žádost ve lhůtě
uvedené v první
větě téhož zákonného ustanovení.
Z výše uvedeného vyplývá též nedůvodnost argumentace obsažené v žádosti o prominutí
zmeškání
úkonu ze dne 9. 4. 2008, v níž žalobkyně uvádí, že dne 26. 3. 2008, kdy získala poslední
náležitost
ke své žádosti - povolení úřadu práce, počala běžet 15denní lhůta podle
§ 41 odst. 2
správního řádu z
roku 2004. Tato lhůta se, jak již bylo zdůvodněno shora, v souzené věci vzhledem
k existenci
speciální úpravy zakotvené v §
47 odst. 1 větě druhé zákona o pobytu cizinců vůbec neuplatní. Z téhož důvodu
také správní
orgán I. stupně nebyl povinen samostatným výrokem rozhodovat o žádosti žalobkyně
o prominutí
zmeškání lhůty podané podle §
41
odst. 2 správního řádu z roku 2004. Jeho povinností bylo zvážit, zda je žalobkyně
oprávněna
předmětnou žádost podat, a to z hlediska všech lhůt zakotvených v
§ 47 odst. 1
zákona o pobytu
cizinců. Při tomto posouzení se správní orgán nutně musel zabývat též relevancí
žalobkyní
uváděných důvodů, které jí údajně zabránily podat žádost včas (rozuměj ve lhůtě uvedené
v
§ 47 odst. 1
větě prvé
uvedeného zákona). Dospěl-li správní orgán přesto k závěru, že žalobkyně podala předmětnou
žádost v
době, kdy k tomu nebyla oprávněna, bylo jeho povinností postupovat podle
§ 169 odst.
7 písm. d) zákona
o pobytu cizinců, tj. usnesením řízení zastavit a v odůvodnění rozhodnutí
pak uvést, na
základě jakých úvah k tomuto závěru dospěl. To vše správní orgán I. stupně v projednávané
věci
učinil. Konstatování obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, že „na základě shora
uvedených
skutečností rozhodl o tom, že zmeškání úkonu nepromíjí“, je sice nesprávné, ale zároveň
zcela
nadbytečné, a jako takové nemohlo žalobkyni zkrátit na jejích právech, protože k
rozhodování o
žádosti žalobkyně o prominutí zmeškání úkonu podané podle
§ 41 odst. 2
správního řádu z
roku 2004 samostatným usnesením, popř. samostatným výrokem rozhodnutí nebylo
vzhledem k
nemožnosti aplikace tohoto institutu žádného důvodu.
Soud se plně ztotožňuje se závěrem žalovaného, že i kdyby bylo možné akceptovat
tvrzení žalobkyně
o nesprávném postupu správního orgánu I. stupně spočívajícím v poučení žalobkyně
o tom, že žádost
může účinně podat až v okamžiku, kdy bude mít obstarány veškeré její náležitosti,
a vyhodnotit tuto
okolnost jako důvod nezávislý na vůli žalobkyně, který jí zabránil ve včasném podání
žádosti, stejně
by ze strany žalobkyně nebyla dodržena lhůta k podání žádosti v trvání 3 pracovních
dnů po zániku
tohoto důvodu, takže její žádost ze dne 9. 4. 2008 by tak jako tak musela být posouzena
jako podaná
v době, kdy k tomu již žalobkyně nebyla oprávněna. Jak totiž žalovaný správně poznamenal
v
odůvodnění napadeného rozhodnutí, poslední z náležitostí žádosti žalobkyně o povolení
k dlouhodobému
pobytu je doklad o zajištění ubytování na území ČR
[§ 31 odst.
1 písm. d) zákona
o pobytu cizinců], který nese datum 2. 4. 2008. Případná lhůta k dodatečnému
podání žádosti
podle § 47 odst.
2 téhož
zákona v trvání 3 pracovních dnů, počítaná od data vyhotovení zmíněného dokladu,
tedy žalobkyni
marně uplynula dne 7. 4. 2008.
Napadené rozhodnutí žalovaného je postaveno na závěru, že usnesení o zastavení
řízení o předmětné
žádosti podle §
169 odst. 7
písm. d) uvedeného zákona z důvodu podání této žádosti v době, kdy k tomu
žalobkyně nebyla
oprávněna, bylo třeba vydat již na základě skutečností vyplývajících ze samotné žádosti
(datum
jejího podání) a příloh této žádosti, takže posuzování jakýchkoliv dalších skutečností
bylo v dané
věci nadbytečné. Soud se s tímto závěrem žalovaného, který z odůvodnění napadeného
rozhodnutí
jednoznačně vyplývá, plně ztotožňuje. Proto také nelze žalovanému vytýkat, že k žádným
dalším
skutkovým okolnostem uváděným žalobkyní v odvolání podaném proti rozhodnutí správního
orgánu I.
stupně (nesprávné poučení žalobkyně o možnosti podat žádost pouze se všemi náležitostmi,
či poukaz
na to, že se ze strany správního orgánu I. stupně jedná o běžnou praxi) nepřihlížel
a těmito se
nezabýval; posuzování těchto okolností by za daného stavu věci bylo zcela nadbytečné.
(...) Lze tak shrnout, že žalobkyně podala předmětnou žádost jak po uplynutí lhůty
k jejímu
podání zakotvené v §
47 odst. 1
větě prvé zákona o pobytu cizinců, která žalobkyni marně uplynula dne 15.
2. 2008, tak i po
uplynutí případné lhůty 3 pracovních dnů po zániku těch důvodů, které žalobkyni dle
jejích vlastních
tvrzení zabránily ve včasném podání žádosti. Řízení o žádosti žalobkyně bylo proto
právem zastaveno
podle § 169
odst. 7 písm.
d) uvedeného zákona, neboť žalobkyně podala žádost v době, kdy k tomu nebyla
oprávněna.
Žalobkyní zdůrazňované tvrzení, podle kterého se na Inspektorát cizinecké policie
v Pardubicích
dostavila dne 15. 2. 2008 a poté opětovně dne 18. 2. 2008, nemůže tento závěr nijak
ovlivnit, neboť
v uvedené dny žalobkyně žádnou žádost nepodala; její žádost nese datum 9. 4. 2008.