Vydání 7/2011

(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, čj. 10 Ca 196/2008 – 44)

Žalobce 22. 10. 2007 podal žádost o povolení k trvalému pobytu s tím, že v kolonce účel pobytu na území uvedl „rodinný příslušník obč. CZE – druh“. K žádosti bylo mj. doloženo potvrzení o souhlasu s ubytováním žalobce v bytě na adrese ulice B., Brno, ze dne 26. 9. 2007, které podepsala M. B. (podpis samostatně ověřen). Dne 25. 10. 2007 bylo doručeno podání žalobce, v němž uvedl, že žalobce žije v M. B. ve společné domácnosti na uvedené adrese, a navrhl, aby správní orgán I. stupně provedl důkaz místním ohledáním nebo šetřením v jejím bydlišti. Správní orgán I. stupně podle údajů v katastru nemovitostí zjistil, že majitelem domu na uvedené adrese je Mgr. Ivan G. Ten následně k výzvě správního orgánu I. stupně sdělil, že M. B. je nájemcem bytu na uvedené adrese, avšak spolu s ním není ve smlouvě ani evidenčním listu žalobce hlášen, ačkoli nájemci mají povinnost hlásit nového spolubydlícího pronajímateli a platit za něj poplatky za služby spojené s bydlením. Následně správní orgán I. stupně sdělil žalobci, že zjistil uvedenou skutečnost, a proto nemůže akceptovat doložený doklad o zajištění ubytování. Proto vyzval žalobce, aby předložil nový doklad o zajištění ubytování na území ČR s tím, že při nedoložení dokladu ve stanovené lhůtě může být žádost podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta. Žalobce ve stanovené lhůtě žádný doklad nepředložil, pouze požádal o prodloužení stanovené lhůty (žádost ze dne 19. 11. 2007). K výzvě správního orgánu I. stupně sdělil Magistrát města Brna, odbor sociální péče, že M. B. pobírala do dne 1. 11. 2007 příspěvek na živobytí. Společně posuzovanými osobami pro účely této dávky přitom byli od nora 2007 syn Josef a od září 2007 vnučka Amanta. Následně 27. 11. 2007 žalobce předložil nájemní smlouvu k předmětnému bytu ze dne 1. 3. 2007, v níž je mj. uvedeno, že spolu s nájemcem jsou byt oprávněny užívat následující spolubydlící osoby: Amanta B., Josef B. a Y. X., přičemž první dvě jména jsou vytištěna počítačem stejně jako zbytek smlouvy, jméno žalobce je dopsáno ručně, obdobně jsou dopsány údaje do evidenčního a výpočtového listu. Dále jsou připojeny kopie občanského průkaz M. B. a cestovního dokladu žalobce. Správní orgán I. stupně žalobce usnesením ze dne 18. 12. 2007 upozornil, že předložená smlouva je starší než 180 dnů (§ 87w zákona o pobytu cizinců), a proto nemůže být akceptována a vyzval předložení dokladu v nové lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Ve stanovené lhůtě žalobce pouze opětovně požádal o prodloužení lhůty.

Správní orgán I. stupně této žádosti usnesením ze dne 10. 1. 2008 nevyhověl. Žalobce dne 14. 1. 2008 doložil opětovně potvrzení o souhlasu s ubytováním cizince podepsané M. B., s ověřením jejího podpisu. Rozhodnutím z téhož dne správní orgán I. stupně (Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Brno, detašované pracoviště Brno), žádost podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl s odkazem na sdělení pronajímatele bytu na předmětné adrese, že předložený souhlas s ubytování podepsaný M. B. není dokladem ve smyslu § 87i odst. 2 zákona o pobytu cizinců a kopie smlouvy o nájmu bytu ze dne 1. 3. 2007 nesplňuje podmínku stanovenou § 87w zákona o pobytu cizinců, neboť je starší než 180 dnů.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Uvedl v něm, že M. B. jako nájemkyně bytu má právo rozhodnout o tom, které osoby s ní budou sdílet společnou domácnost, neboť toto právo je součástí jejího nájemního práva.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 7. 2008 odvolání zamítl s tím, že se ztotožňuje s názorem správního orgánu I. stupně v tom, že předložený doklad o zajištění ubytování neodpovídá § 87i odst. 2 a § 87w zákona o pobytu cizinců.

Proti rozhodnutí žalovaného žalobce brojil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Podle žalobce správní orgány vyšly z nesprávného právního názoru, že žalobce nepředložil doklad o zajištěném ubytování dle § 87i odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V daném případě žalobce předložil souhlas nájemce bytu, který splňuje náležitosti dle § 87i odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se takovým dokladem rozumí úředně ověřený podpis na písemném potvrzení oprávněné osoby o souhlasu s ubytováním občana Evropské unie nebo rodinného příslušníka. Pokud správní orgán I. stupně uvedl, že tento doklad není akceptovatelný, když nebyl doložen souhlas vlastníka nemovitosti, nemá takový postup oporu v právních předpisech, když zákon o pobytu cizinců nic takového nevyžaduje. V daném případě nelze vyžadovat souhlas vlastníka, neboť mezi nájemcem bytu a účastníkem řízení nebyla uzavřena podnájemní smlouva. Nelze vycházet ani z toho, že nájemkyně bytu neuvedla žalobce do evidenčního listu a neplatí za něj poplatky spojené s bydlením. Z této skutečnosti nelze dovozovat, že by byla omezena ve svém právu poskytnout ubytování žalobci. Právo poskytnout byt k užívání osobám, které žijí s nájemcem ve společné domácnosti, a to bez souhlasu pronajímatele, plyne mimo jiné i z § 688 občanského zákoníku. Zákon o pobytu cizinců pojem „oprávněné osoby“ nevymezuje. Pokud je ovšem nájemce oprávněn rozhodnout o tom, komu poskytne ubytování, které nemá charakter podnájemního vztahu, je nutno mít žalobcem doložený doklad za dostatečný ve smyslu § 87i zákona o pobytu cizinců.

Žalovaný vy vyjádření k žalobě uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou. Uvádí, že podle názoru žalobce by se měl správní orgán spokojit s tím, co mu účastník předloží a po ničem dalším již nepátrat. Žalovaný zastává názor zcela opačný, neboť má povinnost rozhodovat na základě zjištění úplného stavu věci. V případě žalobce má pak žalovaný důvodné pochybnosti o tom, že s M. B. žije ve společné domácnosti jak druh a družka, neboť až do podání žádosti se žalobce na území ČR zdržoval nelegálně. Jedinou možností pro žalobce, jak si legalizovat svůj pobyt, aniž by musel odjet z území ČR a podat žádost na zastupitelské úřadu v zahraničí, bylo podání žádosti o povolení k trvalému pobytu „nestandardním způsobem jako rodinný příslušník občana Evropské unie“. Ze znění § 87i odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že oprávněnou osobou je vlastník nemovitosti. Pokud se žalobce dovolává toho, že pronajímatel nemusí udělovat souhlas nájemci k tomu, aby si pozval návštěvu, která se zdrží několik dní, žalovaný poukazuje na to, že v takovém případě zcela jistě nejde o soužití ve společné domácnosti, které by vedlo k udělení povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.