Vydání 7/2021

(…)

[9] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda se v případě navrhovatele nejedná o zjevně neopodstatněný návrh.

[10] Podle § 13 odst. 3 pandemického zákona „[j]“.

[11] Kategorie návrhu je neurčitým právním pojmem. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu „[n] [soud] [jde o neurčitý právní pojem], [se] .“ (podle rozsudku NSS ze dne 28. 7. 2005, čj. 5 Afs 151/2004-73, č. 701/2005 Sb. NSS)

[12] Pandemický zákon, ačkoli daný pojem užívá, neuvádí žádné charakteristické znaky situací pod tento pojem spadajících. Blíže jej nevysvětluje ani důvodová zpráva k pandemickému zákonu.

[13] Obdobným institutem je odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost v řízení před Ústavním soudem podle § 47 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jehož formulací se § 13 odst. 3 pandemického zákona zřejmě inspiroval. Výklad pojmu „“ v kontextu návrhů na zrušení mimořádných opatření podle pandemického zákona však z § 47 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze dovodit, jelikož Ústavního soudu mu vnukla specifický význam aplikovatelný výlučně v souvislosti s posuzováním z hlediska dodržování ústavně chráněných práv a svobod.

[14] Výkladová vodítka ke však lze nalézt v judikatuře Nejvyššího správního soudu k pojmu či , s nímž pracuje § 36 odst. 3 s. ř. s., který se týká žádosti účastníka soudního řízení správního o osvobození od soudních poplatků. Pojem návrh, který , lze zásadně ztotožnit s pojmem zjevné neopodstatněnosti. Byť zákonodárce užil odlišných slovních výrazů, v jejich smyslu nelze vnímat podstatné významové nuance, které by vylučovaly aplikovatelnost již vyslovených judikaturních závěrů. Neopodstatněnost návrhu je tentýž výraz pro jeho nedůvodnost. Nedůvodnost přitom značí, že návrh není úspěšný. Zjevná neopodstatněnost návrhu je tak výrazovým synonymem pro návrh, který zjevně nemůže být úspěšný.

[15] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu „[z]“ (blíže viz např. rozsudky NSS ze dne 24. 3. 2006, čj. 4 Ads 19/2005-105, č. 909/2006 Sb. NSS, ze dne 10. 9. 2008, čj. 9 As 97/2007-29, či ze dne 19. 12. 2007, čj. 7 Afs 102/2007-72).

[16] V usnesení ze dne 9. 7. 2020, čj. 2 Ads 149/2020-19, Nejvyšší správní soud ve věci návrhu na obnovu řízení uvedl, že „“ (obdobně i rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2013, čj. 1 As 100/2013-16, či ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 101/2013-23).

[17] Odborná literatura uvádí, že „in claris fit .“ (Kühn, Z. . Praha : Wolters Kluwer, 2019.)

[18] V těchto intencích Nejvyšší správní soud posoudil obsah návrhu navrhovatele, který odmítá jakožto zaměstnanec podstupovat testování na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 podle napadeného opatření z důvodu, že časté výtěry z nosní dutiny při provádění testů zhoršují jeho alergii a alergickou rýmu, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněný.

[19] Podle Nejvyššího správního soudu je již na základě tvrzení navrhovatele bez nutnosti hlubšího zkoumání a provedení jakéhokoliv dokazování nesporně a jednoznačně možno konstatovat, že návrh nemá šanci na úspěch. Napadené opatření výslovně stanoví zaměstnanci povinnost podle čl. III podstoupit testování vymezené v čl. I. Článek I napadeného opatření dovoluje zaměstnavateli umožnit přítomnost na pracovišti jen těm zaměstnancům, kteří podstoupili „--“. Dále článek I napadeného opatření stanoví povinnost zaměstnavateli zajistit pro zaměstnance „“. Přesně takto definované druhy testů je zaměstnavatel povinen podle napadeného opatření pro zaměstnance zajistit. Napadené opatření tedy nikterak blíže nespecifikuje druhy testů zajišťované zaměstnavatelem podle toho, jakou cestou či způsobem mají být vzorky zaměstnancům odebírány. V tomto ohledu tedy napadené opatření toliko stanoví povinnost zaměstnance nějaký druh testu podstoupit a povinnost zaměstnavatele nějaký druh testu zajistit. V horizontálním vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem však neupravuje, jaké konkrétní preventivní testy pro samotestování zaměstnanců mají být zaměstnavatelem zajištěny. Záleží na individuálních okolnostech případu (např. na zdravotním stavu zaměstnance), kdy lze ze strany zaměstnance přiměřeně po zaměstnavateli požadovat zajištění toho kterého druhu preventivního testu a kdy je naopak zaměstnavatel povinen takový druh preventivního testu pro zaměstnance opatřit. Obdobně jako napadené opatření nestanoví povinnost zaměstnanci podstoupit preventivní test výtěrem z nosu, nestanoví ani zaměstnavateli povinnost, ale ani právo po svých zaměstnancích požadovat výlučně testování tohoto typu. Je přitom všeobecně známo, že cenově srovnatelných alternativ testování je na trhu reálně v čase dostupných hned několik, přičemž seznam testů použitelných k těmto účelům vede a uveřejňuje odpůrce na svých internetových stránkách [Ministerstvo zdravotnictví České republiky, 'Seznam antigenních testů' (, ze dne 27. února 2021)]. Kromě odběru výtěrem z nosu lze podle tohoto seznamu testovací vzorek odebírat výtěrem z krku, z dutiny ústní, ze stolice či přímo ze slin.

[20] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že pro přítomnost na pracovišti je možné provést kromě PCR testu a POC antigenního testu prováděného poskytovatelem zdravotních služeb i laický test, kterých je vícero druhů, což umožňuje zaměstnanci se testovat, aniž by musel provádět výtěry z nosu. Návrh tedy zjevně nemůže uspět, jelikož v něm navrhovatel brojí výslovně pouze proti provádění laických testů výtěrem z nosu. Nikterak však ve svém návrhu nezohledňuje, že ke splnění povinnosti mohou sloužit i jiné druhy testů, proti jejichž provádění ve svém návrhu nic nenamítá. Ani z jeho tvrzení o zhoršení alergické rýmy nelze nikterak dovodit, že by i jiné alternativy provádění laických testů mohly jeho zdravotní stav zhoršit. Není-li laický test prováděný výtěrem z nosu jediným způsobem, jak lze splnit povinnost podle napadeného opatření, nemůže návrh navrhovatele vést k jeho zrušení, ani kdyby se jeho tvrzení ukázala být pravdivými. Závažnost zhoršení alergické rýmy v porovnání s hrozícími následky epidemie, jejímuž rozvoji má kromě jiných i napadené opatření bránit, soud v této procesní situaci nemusel hodnotit. Navrhovatel ani nenamítá, že by zaměstnavatel odmítl zaměstnanci poskytnout jinou alternativu laického testu než výtěrem z nosu nebo že by jiné druhy laických testů byly finančně či jinak na trhu nedostupné. Nadto brojí výslovně pouze proti laickému provádění testů, ačkoliv napadené opatření umožňuje i testování prováděné poskytovatelem zdravotních služeb, které je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění. Bez návrhových námitek Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší se těmito úvahami zabývat. Ačkoliv navrhovatel srozumitelně formuloval, proti čemu brojí, jeho toliko obecné návrhové body již ze své podstaty nemohou dosáhnout zrušení napadeného opatření.

[21] Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti návrhových bodů se nelze vyjádřit ani k obecně formulované námitce navrhovatele, že laický test s výtěrem z nosu je šikanózní oproti jiným mimořádným opatřením odpůrce proti šíření nemoci, jejichž dodržování není vymáháno.

[22] Nejvyšší správní soud dodává, že věcí se nelze zabývat na základě paušálního odkazu navrhovatele na argumenty, které uvedl v jiném řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu o návrhu jiné osoby proti jinému mimořádnému opatření odpůrce (§ 101b odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud je při přezkumu opatření obecné povahy vázán rozsahem a obsahem návrhu v dané věci (§ 101d odst. 1 s. ř. s.).

[23] Z textu napadeného opatření je tedy podle Nejvyššího správního soudu na první pohled jednoznačné a nesporné, že neexistuje jakákoliv reálná šance, aby na základě návrhu navrhovatele tak, jak byl podán, bylo napadené opatření zrušeno. I kdyby svá tvrzení navrhovatel doložil, nemohlo by to nic změnit na tom, že návrh nemůže být důvodný. Nejvyšší správní soud poznamenává, že § 101b odst. 2 s. ř. s. brání tomu, aby navrhovatel návrhové body v dalším řízení ještě rozšiřoval.