Vydání 10/2005

Spornou otázkou je, zda při vydávání osvědčení o způsobilosti vykonávat funkci odborného zástupce při provozu lékárny je ČLK oprávněna a povinna zkoumat odborné osobní předpoklady žadatele nejen z pohledu jeho odborné způsobilosti (kvalifikace), nýbrž též z pohledu jeho odpovědnosti za odborné vedení zdravotnického zařízení v souladu s požadavky na provoz zdravotnického zařízení.

Podmínky a rozsah poskytování zdravotní péče v nestátních zdravotnických zařízeních a podmínky provozování těchto zařízení, mezi nimi též lékáren (viz § 37 zákona o péči o zdraví lidu, § 3 odst. 1 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, obojí ve znění ke dni vydání napadeného správního rozhodnutí žalobce – viz § 75 odst. 1, § 120 s. ř. s.), upravuje v první řadě zákon o nestátních zdravotnických zařízeních. Provozovat nestátní zdravotnické zařízení může fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění podle tohoto zákona a kterou zákon o nestátních zdravotnických zařízeních označuje za provozovatele. Nestátní zdravotnické zařízení musí být pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho provoz; Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškami hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a technické a věcné požadavky na vybavení zdravotnických zařízení (§ 4 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních). Technické a věcné požadavky na vybavení zdravotnických zařízení stanovilo ministerstvo velmi detailním způsobem ve vyhlášce č. 49/1993 Sb. Provozovatel nestátního zdravotnického zařízení je většinou (ne však vždy) podnikatelem [§ 2 odst. 1, odst. 2 písm. c) obch. zák.].

Provozovateli nestátních zdravotnických zařízení mohou být z hlediska jejich odborné způsobilosti osoby dvojího druhu. První skupinu tvoří fyzické osoby, které samy disponují zákonem předepsanou odbornou způsobilostí, jak je stanovena v § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, tj. disponují zákonem předepsanou odbornou kvalifikací podle povahy konkrétního zdravotnického zařízení. U těchto osob se odborná i ekonomická odpovědnost za provoz nestátního zdravotnického zařízení sjednocuje v jedné osobě. Druhou skupinu tvoří fyzické osoby, které nedisponují zákonem předepsanou odbornou způsobilostí, jak je stanovena v § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, a všechny právnické osoby (ty takovou způsobilostí již z povahy věci disponovat nemohou); u těchto osob dochází k jakémusi „rozdvojení“ odpovědnosti za provoz nestátního zdravotnického zařízení – za odborné aspekty provozu odpovídá odborný zástupce (§ 9 odst. 2 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních), který musí být provozovatelem vždy ustanoven a jehož vztah k provozovateli musí mít předepsanou specifickou právní povahu (odborný zástupce musí být v pracovním poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nestátního zařízení, anebo společníkem obchodní společnosti, která je provozovatelem – viz § 9 odst. 2 věta druhá zákona o nestátních zdravotnických zařízeních); za ekonomické aspekty provozu nestátního zdravotnického zařízení pak odpovídá provozovatel samotný. Smysl a účel uvedené úpravy je zřejmý: jejím cílem je umožnit, aby ekonomicky profitovat z provozu nestátního zdravotnického zařízení mohl kdokoli, kdo usoudí, že je vhodné do tohoto oboru podnikání investovat, a tedy do něho co nejvíce otevřít v ekonomické rovině vstup, umožnit konkurenci a nevylučovat z něho určité osoby jen proto, že samy nemají potřebnou odbornou kvalifikaci (nejsou lékaři, farmaceuty apod.), a zároveň zajistit, aby i v případě, že provozovatelem nestátního zdravotnického zařízení jsou osoby bez potřebné odborné způsobilosti, byl potřebný odborný standard služeb poskytovaných tímto zařízením zajištěn ve stejné míře, jako kdyby provozovatelem samotným byla osoba s potřebnou odbornou způsobilostí.

Znamená to tedy, že vstup na trh lékárnických služeb a podnikání na něm nejsou vyhrazeny toliko lékárníkům, nýbrž otevřeny všem, kdo způsobem stanoveným v právních předpisech zajistí předepsaný odborný standard poskytování lékárenských služeb. Ve světle takto vyjádřeného základního smyslu a účelu zákona je nutno veškerá jeho ustanovení vykládat (srov. v tomto ohledu jednoznačné závěry, k nimž dospěl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 1995, čj. 7 A 83/94-38, zveřejněném v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 222/1998 a v Soudní judikatuře č. 5/1998 na str. 136).

Oprávnění k provozování nestátního zařízení vzniká rozhodnutím o registraci příslušným úřadem, kterým je zpravidla krajský úřad (§ 8 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních). Žádost podává (potenciální) provozovatel zařízení. Podmínky registrace jsou pak stanoveny v § 9 a § 10 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních. Z těchto ustanovení je zřejmé, že se v nich promítá „rozdvojení“ odpovědnosti za provoz nestátního zdravotnického zařízení mezi provozovatele a odborného zástupce v případech, kdy je podle § 9 odst. 2 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních třeba jej ustanovit – v žádosti o registraci totiž provozovatel dokládá určité skutečnosti [a sice skutečnosti podle § 10 odst. 3 písm. a) nebo b), jakož i písm. c) a i) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních – viz § 10 odst. 5 téhož zákona] ve vztahu k osobě odborného zástupce, nikoli ve vztahu k osobě vlastní.

Obecné podmínky registrace nestátního zdravotnického zařízení stanovuje § 9 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních. Základní pravidlo stanoví § 9 odst. 1 cit. zákona: Je-li provozovatelem nestátního zařízení fyzická osoba, musí být 1) plně způsobilá k právním úkonům, 2) bezúhonná a 3) mít odbornou způsobilost podle § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením. Pro provozovatele, kteří nemají odbornou způsobilost podle § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, platí modifikované podmínky uvedené v § 9 odst. 2, které jsou ve vztahu k podmínkám podle odstavce 1 v poměru speciality, což znamená, že v rozsahu, ve kterém odstavec 2 stanovuje něco jiného, se vylučuje použitelnost odstavce 1. Ustanovení § 9 odst. 2 věty první stanoví, že je-li provozovatelem nestátního zařízení právnická osoba nebo fyzická osoba, která nemá odbornou způsobilost podle § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením, je povinna ustanovit odborného zástupce, který podmínky podle § 9 odst. 1 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních [tedy 1) plnou způsobilost k právním úkonům, 2) bezúhonnost a 3) odbornou způsobilost podle § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením] splňovat musí a který navíc musí být v pracovním poměru nebo v obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli nebo být společníkem obchodní společnosti (provozovatele). V § 9 odst. 2 větě druhé se pak odborný zástupce charakterizuje jako ten, kdo odpovídá za odborné vedení nestátního zdravotnického zařízení.

Uvedená charakteristika odborného zástupce není jednou z obecných podmínek registrace nestátního zdravotnického zařízení, nýbrž vymezením rozsahu a povahy odpovědnosti odborného zástupce – ten na základě uvedeného ustanovení odpovídá za veřejnoprávní aspekty provozu lékárny, tedy zejména za to, že provoz lékárny bude organizován a prováděn odborně bezvadným způsobem; porušení uvedených povinností může mít pro odborného zástupce za následek vedle trestněprávní odpovědnosti především odpovědnost disciplinární, neboť odborný zástupce musí být povinně členem ČLK (§ 3 odst. 3 zákona o zdravotnických komorách), takže podléhá disciplinární pravomoci této profesní komory (§ 13, § 18 zákona o zdravotnických komorách). Odborný zástupce má samozřejmě i odpovědnost soukromoprávní povahy, avšak toliko podle pracovněprávních či obchodněprávních předpisů, přičemž odpovídá svému zaměstnavateli či provozovatelské obchodní společnosti, je-li jejím společníkem; tato odpovědnost je z hlediska veřejnoprávních zdravotnických předpisů irelevantní. Odborný zástupce nemusí splňovat žádné další podmínky, než jaké plynou z § 9 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, neboť žádné další podmínky mu žádný zákon nestanoví.

Zdravotnické profesní komory (Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora) jsou veřejnoprávními samosprávnými profesními korporacemi s povinným členstvím. Je jim v některých oblastech svěřen výkon státní správy; vedle toho vykonávají i další veřejné funkce. Základním smyslem a účelem zdravotnických profesních komor je zajištění potřebné odborné úrovně služeb, které lékaři, stomatologové a lékárníci svým zákazníkům poskytují. Vzhledem k tomu, že se jedná o služby sofistikované, u nichž není pro běžného zákazníka ani pro třetí osobu, jež nemá potřebné odborné znalosti, jednoduché posoudit jejich odbornou kvalitu a to, zda byly poskytnuty patřičným způsobem a v patřičném rozsahu, a o služby, jež úzce souvisejí se zachováním života a zdraví lidí, shledal zákonodárce, že dohled nad odbornou úrovní a etikou poskytování těchto služeb mají v určité míře vedle orgánů státní správy provádět i veřejnoprávní samosprávné profesní , založené na vzájemné kontrole vykonavatelů těchto profesí prostřednictvím jejich profesních kolegů. Pravomoci profesních komor, jak plyne zejména z výčtu v § 2 a též z § 9 odst. 2 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, se týkají zabezpečování a ověřování odborné způsobilosti jejich členů a odborné kvality poskytování zdravotní péče, dalšího vzdělávání členů, kontroly dodržování profesní etiky, spoluúčasti na tvorbě státní zdravotnické politiky v podobě konzultací s příslušnými orgány a v podobě členství zástupců komor v odborných grémiích a vydávání závazných odborných stanovisek pro jejich členy v určitých případech.

Ze žádného ustanovení zákona o zdravotnických komorách neplyne, že by profesním komorám byla dána oprávnění přímo či nepřímo regulovat ekonomické aspekty výkonu profesí lékařů, stomatologů a lékárníků a podnikání v těchto oborech mimo relativně úzký rámec otázek spojených s odborností a profesní etikou. Ekonomické aspekty vstupu na trh zdravotní péče a fungování na něm jsou závislé především na podnikatelské strategii a úspěšnosti daného provozovatele na trhu a dále na specifických a v řadě ohledů jinak než jen trhem regulovaných pravidlech vstupu do odvětví a působení v něm, jež vyplývají ze systému veřejného zdravotního pojištění (viz § 13 a násl., zejm. pak § 17, zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů); tuto skutečnost reflektuje zákon o nestátních zdravotnických zařízeních ve svém § 7, v němž jsou definovány přípustné způsoby úhrady zdravotní péče.

V rozsahu, v němž vykonávají veřejnou moc rozhodováním o subjektivních právech a povinnostech svých členů nebo třetích osob, jsou profesní komory správními úřady, a proto i pro ně platí zásada enumerativnosti státních pretenzí a zásada legální licence, jež vyplývají z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a zásada, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z uvedených zásad zejména vyplývá, že při výkonu svých oprávnění nemohou profesní komory podmiňovat vydání určitého povolení či osvědčení splněním dalších podmínek nad rámec toho, co těm, kteří se vydání onoho povolení či osvědčení domáhají, ukládá zákon. Zejména nemohou odmítat vydání povolení či osvědčení s poukazem na vnitřní předpis profesní komory, stanovící šířeji než zákon rozsah podmínek, které mají být splněny (srov. k tomu obdobné závěry stran povahy vnitřního předpisu České lékárnické komory, Soudní ve věcech správních č. 610/2000 a Soudní č. 2/2000 na str. 144; srovnej též obdobné závěry, které se týkaly postavení Komory auditorů České republiky, pod č. 90/2004 Sb. NSS).

V § 10 odst. 3 písm. a) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních se praví, že k žádosti o registraci nestátního zdravotnického zařízení je žadatel povinen přiložit mj. osvědčení stavovské profesní organizace ustavené zákonem, je-li zřízena. Je-li žadatel osobou bez odborné způsobilosti, musí se takové osvědčení týkat jím ustaveného odborného zástupce (§ 10 odst. 5 cit. zákona). V daném případě se žalobkyně má stát odbornou zástupkyní při provozu lékárny, takže v jejím případě se ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) cit. zákona uplatní, neboť osvědčení v jejím případě vydává stěžovatelka, která v době podání žádosti o vydání osvědčení i v době rozhodování o ní byla jako profesní organizace zákonem zřízena. Ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) cit. zákona se tedy – jelikož příslušná profesní komora byla ustavena – neuplatní [takový výklad vyplývá i z dikce § 10 odst. 5 cit. zákona, který v souvislosti s doklady uvedenými v § 10 odst. 3 písm. a) a b) užívá spojky „nebo“, zatímco u dokladů podle písm. c) a i) užívá spojky „a“ – z toho lze dovodit, že v daném kontextu zákonodárce nepředpokládá možnost současné existence dokladů podle § 10 odst. 3 písm. a) a dokladů podle § 10 odst. 3 písm. b) u stejného žadatele o registraci nestátního zdravotnického zařízení]. Stejně tak se neuplatní ustanovení písm. c) téhož odstavce, neboť to by bylo aplikovatelné toliko na profese uvedené v § 6 cit. zákona, u nichž vydání osvědčení podle odst. 3 písm. a) není v pravomoci žádné ze tří profesních komor zřízených zákonem o zdravotnických komorách.

Podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotnických komorách jsou zdravotnické profesní komory, mezi nimi i stěžovatelka, oprávněny stanovovat podmínky k výkonu soukromé praxe svých členů a k výkonu funkce odborných zástupců podle zvláštního předpisu a vedoucích lékařů a primářů v nestátních zdravotnických zařízeních; podle písm. d) téhož odstavce jsou pak oprávněny vydávat osvědčení o splnění podmínek podle písmena c). Ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotnických komorách nelze při jeho ústavně konformním výkladu (k němu je obecný soud povinen, je-li takový výklad možný – viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1996 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 48/95, zveřejněný pod č. 21 ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozumět tak, že by profesní komory mohly stanovovat jakékoli podmínky k výkonu soukromých praxí svých členů, k výkonu funkcí odborných zástupců či k výkonu funkcí vedoucích lékařů a primářů v nestátních zdravotnických zařízeních, nýbrž mohou – vzhledem k tomu, že pravomoci podle § 2 odst. 2 písm. c) a d) vykonávají jako správní úřad – stanovovat jen takové podmínky, které jsou konkretizací podmínek stanovených zákonem. Podmínky pro to, aby určitá osoba mohla působit jako odborný zástupce, stejně tak jako obecné podmínky registrace nestátního zdravotnického zařízení jsou taxativně (a z hlediska věcného rozsahu navzájem shodně) stanoveny v § 9 ve spojení s § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních. Znamená to tedy, že stěžovatelka může v řízení o vydání osvědčení o splnění podmínek k výkonu funkce odborného zástupce „stanovovat“ (tj. od toho, kdo má být odborným zástupcem provozovatele, vyžadovat) splnění toliko těchto taxativně vymezených podmínek a žádných jiných.

Smyslem a účelem uvedené úpravy je zajistit, aby byla ověřena osobní odborná úroveň žadatele o vydání osvědčení. Stěžovatelce tedy zejména nepřísluší se v řízení o vydání osvědčení jakkoli zabývat věcnými a technickými podmínkami provozu lékárny, v níž má žadatel o vydání osvědčení působit jako odborný zástupce, neboť tuto podmínku nelze v taxativním výčtu obsaženém v § 9 ve spojení s § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních nalézt; nelze ji ani dovodit extenzivním výkladem pojmu „odborné způsobilosti podle § 6 odpovídající druhu a rozsahu zdravotní péče poskytované nestátním zařízením“ (§ 9 odst. 1 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních), neboť tím je zjevně míněna toliko odborná způsobilost osoby provozovatele, resp. jeho odborného zástupce, nikoli technická a věcná způsobilost určité lékárny poskytovat lékárenské služby zákonem předepsaným způsobem. To plyne z dikce § 6 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, neboť toto ustanovení je ve své podstatě toliko výčtem odborných zdravotnických profesí, jejichž výkon je příslušnými zákony reglementován.

Podle stavu ke dni rozhodování stěžovatelky byl výkon kvalifikovaných zdravotnických profesí upraven zákonem o péči o zdraví lidu a vyhláškou ministerstva zdravotnictví ČSR č. 77/1981 Sb., o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, ve znění pozdějších předpisů; nyní uvedenou problematiku komplexně upravují zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, a zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních); vedle toho jsou podle tehdejšího i současného právního stavu odborné předpoklady pracovníků zacházejících v lékárnách s léčivy stanoveny v zákoně č. 79/1997 Sb., o léčivech a o změnách a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o léčivech“), zejména pak v jeho § 43 odst. 5 a 6. Zkoumání a ověřování technických a věcných podmínek provozu lékárny je totiž ustanovením § 10 odst. 3 písm. f) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních svěřeno Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv, který postupuje podle vyhlášky č. 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení (odkaz na delší dobu již zrušenou vyhlášku Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 284/1990 Sb., o správné výrobní praxi, řízení jakosti humánních léčiv a prostředků zdravotnické a obalové techniky, který je v zákoně o nestátních zdravotnických zařízeních uveden v poznámce pod čarou č. 11, nemá normativní, nýbrž toliko informativní význam). O tom, že uvedená působnost Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv náleží, svědčí i ustanovení § 9 odst. 1 písm. e) bodu 3, části věty před středníkem in fine zákona o léčivech, které stanovuje, že Státní ústav pro kontrolu léčiv jako správní orgán kontroluje u provozovatelů [tedy i u lékáren jako nestátních zdravotnických zařízení – viz zejm. § 3 odst. 1, § 4 odst. 1 písm. c), § 43 zákona o léčivech] dodržování mj. podmínek stanovených v rozhodnutí vydaném podle zvláštních právních předpisů. Těmito předpisy nutno rozumět mj. zákon o nestátních zdravotnických zařízeních; takovému výkladu ostatně nasvědčuje – jakkoli nemá sama o sobě normativní hodnotu, nýbrž je toliko jednou z výkladových pomůcek – i poznámka pod čarou č. 3, která na zákon o nestátních zdravotnických zařízeních odkazuje. Ve významném rozsahu jsou technické a věcné podmínky způsobilosti provozu lékárny prověřovány rovněž orgánem ochrany veřejného zdraví, kterým je v daném případě krajská hygienická stanice, při schvalování provozního řádu nestátního zdravotnického zařízení [§ 10 odst. 3 písm. e) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních, § 15 odst. 1, odst. 2 věta první a § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů].

Vzhledem k tomu, že z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by stěžovatelka měla pravomoc prověřovat technické a věcné podmínky provozu lékárny, a že naopak tato pravomoc je svěřena jiným orgánům, nutno dospět k závěru, že stěžovatelka v rámci řízení o vydání osvědčení o splnění podmínek k výkonu funkce odborného zástupce tyto podmínky zkoumat nemůže.

Lichá je námitka, že v případě, že by právnické osoby a fyzické osoby bez odborné způsobilosti neměly jako provozovatelé při registraci zdravotnického zařízení podléhat posuzování, zda splňují požadavky ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních a požadavky jiné – protože profesní komora je zřízena a osvědčení by muselo být vydáno bez ohledu na splnění těchto požadavků – byly by tyto osoby nepřiměřeně zvýhodněny oproti těm provozovatelům – fyzickým osobám, kteří odbornou způsobilost splňují. Pokud by takováto stěžovatelkou popsaná nerovnost existovala, musela by nepochybně být považována za nerovnost neodůvodněnou, neboť k nerovnému zacházení se dvěma skupinami osob nacházejícími se v obdobné situaci by stěží bylo možno najít legitimní důvod. Uvedená námitka ovšem vychází z implicitního předpokladu stěžovatelky, že ona sama má ve vztahu k provozovatelům – fyzickým osobám, kteří odbornou způsobilost splňují, pravomoc posuzovat, zda splňují požadavky ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních a požadavky jiné. Tento předpoklad je však nesprávný, neboť uvedená pravomoc stěžovatelky z žádného ustanovení zákona nevyplývá. Zákon o nestátních zdravotnických zařízeních v tomto ohledu zachází se všemi provozovateli rovným způsobem – ČLK ověřuje odbornou (tj. ve své podstatě osobní) způsobilost provozovatele – fyzické osoby, jež odbornou způsobilostí sama disponuje, i odbornou způsobilost odborného zástupce provozovatele, který touto způsobilostí nedisponuje, stejným způsobem a ve stejném rozsahu, který vyplývá z § 2 odst. 2 písm. c) zákona o zdravotnických komorách a který v žádném případě nezahrnuje oprávnění prověřovat technickou a věcnou způsobilost určité lékárny poskytovat lékárenské služby zákonem předepsaným způsobem. U všech provozovatelů lékáren, bez ohledu na to, zda odborné standardy poskytování lékárenských služeb zajišťují oni sami anebo jejich odborní zástupci, totiž tyto technické a věcné požadavky prověřuje Státní ústav pro kontrolu léčiv v rozsahu stanoveném vyhláškou č. 49/1993 Sb., a to na základě ustanovení § 10 odst. 3 písm. e) zákona o nestátních zdravotnických zařízeních.

nutno dodat, že žádný obecně závazný právní předpis nezakazuje provozovatelům lékáren používat takové marketingové strategie a takové uspořádání prostor přiléhajících k lékárnám, které mají pro provozovatele ekonomicky výhodné synergické efekty vznikající spojením provozu lékárny s navazujícím prostorem, v němž se prodávají jiné druhy zboží, a to i formou samoobslužného prodeje. Podmínkou samozřejmě je, že lékárna, jež je součástí této „sdružené prodejny“, splní veškeré požadavky technické, věcné a hygienické povahy, jak je stanovují obecně závazné právní předpisy, a že při provozu lékárny budou provozovatel a jeho zaměstnanci dodržovat požadavky na profesní etiku prodeje a výdeje léčiv. Výkon povolání farmaceuta v takové lékárně nepochybně nemůže být sám o sobě považován za porušení pravidel profesní etiky. V konkrétním případě lékárny, v níž se má žalobkyně stát odborným zástupcem, je tedy zejména třeba, aby uspořádání lékárny tvořilo provozně uzavřený celek [odstavec 1 písm. a) společných ustanovení přílohy k vyhlášce č. 49/1993 Sb.] a aby byly splněny konkrétní podmínky pro lékárny základního typu, jak vyplývají z části II bodu 1 a oddílu A přílohy k vyhlášce č. 49/1993 Sb. Provozně uzavřeným celkem je nutno z hlediska vnímání lékárny zákazníkem rozumět takové uspořádání prostoru, v němž dochází ke kontaktu zákazníka s personálem lékárny vydávajícím či prodávajícím léčiva, zdravotnické prostředky a doplňkový sortiment, aby průměrnému zákazníkovi bylo zřejmé, kde tento prostor začíná a kde končí a přechází v prostor, v němž probíhá prodej jiného zboží než výše uvedeného. Prostor, v němž dochází ke kontaktu zákazníků a personálu lékárny, lze tak, aby jej průměrný zákazník vnímal jako oddělený od prostoru, v němž probíhá prodej jiného než lékárenského zboží, oddělit nejrůznějšími způsoby – například zdí, stěnou, sklem, přepážkou; zpravidla však postačí i oddělení např. bariérou z rostlin v květináčích (nebrání-li tomu hygienické důvody), vitrínami, pulty, paravány či jiným obdobným způsobem odpovídajícím konkrétním podmínkám prostor, v nichž je lékárna zřízena.

Pokud Státní ústav pro kontrolu léčiv vydal ve svém rozhodnutí ze dne 1. 7. 2003 souhlas s provozováním lékárny základního typu, v níž se žalobkyně hodlá stát odborným zástupcem, je otázka posouzení technických a věcných podmínek činnosti lékárny vyřešena, neboť Státní ústav pro kontrolu léčiv v rámci své pravomoci o této otázce pravomocně rozhodl. Co se týče stěžovatelky do personálních otázek provozu lékárny, zde jí přísluší toliko v rámci její disciplinární pravomoci dohlížet na to, aby žalobkyně jako odborný zástupce, kterému je podle § 9 odst. 2 zákona o nestátních zdravotnických zařízeních svěřena zvláštní odpovědnost za odborné vedení nestátního zdravotnického zařízení, vedoucí lékárník či vedoucí lékárníci (§ 43 odst. 6 zákona o léčivech) i další farmaceuti, kteří budou v lékárně zaměstnáni, a kteří tedy budou muset být povinně členy stěžovatelky (§ 3 odst. 3 zákona o zdravotnických komorách), vykonávali svoji činnost s potřebnou odbornou péčí a erudicí a v souladu s pravidly profesní etiky.

Žádný obecně závazný právní předpis rovněž nestanoví, že by provozovatel lékárny nebo jeho zaměstnanci či společníci nemohli vedle své činnosti v lékárně vykonávat či zajišťovat i další činnost, včetně zajišťování prodeje jiného druhu zboží než jen léčiv, zdravotnických prostředků a doplňkového sortimentu, pokud bude tento prodej jiného druhu zboží realizován jinde než v lékárně a pokud souběžným výkonem obou činností nedojde k porušení obecně závazných právních předpisů, zejména pak předpisů hygienických, bezpečnostních či technicko-organizačních, a k porušení pravidel profesní etiky (včetně např. porušení povinnosti mlčenlivosti či povinnosti přiměřeně diskrétního jednání se zákazníkem); sama o sobě taková činnost v rozporu s profesní etikou farmaceuta, vykonávajícího své povolání v lékárenském zařízení, jistě není. Součástí povinností žalobkyně jako odborného zástupce samozřejmě bude i dbát na to, aby provozovaná lékárna i nadále splňovala technické a věcné požadavky na její provoz v rozsahu odpovídajícím obecně závazným právním předpisům a aby při souběžném provozu lékárny a prodeje dalších druhů zboží v rámci „sdružené prodejny“ nedocházelo k porušování obecně závazných právních předpisů a pravidel profesní etiky. Pokud by žalobkyně tuto svoji povinnost zaviněně porušila, mohla by ji stěžovatelka disciplinárně postihnout.

Pokud stěžovatelka své pravomoci překročila a v řízení se žalobkyní o vydání osvědčení o splnění podmínek k výkonu funkce odborného zástupce po ní požadovala doložení technické a věcné způsobilosti lékárny, v níž by žalobkyně měla působit jako odborný zástupce, poskytovat lékárenské služby způsobem, který stěžovatelka považovala za přípustný, a nevydala osvědčení z důvodu, že v této lékárně mělo jít o výkon dvou souběžně provozovaných činností, z nichž „zdravotnická část“ provozu lékárny má být od běžného obchodního provozu, vykonávaného nezdravotnickými pracovníky, oddělena toliko právně-organizačními opatřeními, postupovala v rozporu se zákonem, a Městský soud v Praze proto zcela důvodně rozhodnutí stěžovatelky zrušil; právní otázku, která byla základem jeho rozhodnutí, posoudil zcela správně.