Vydání 4/2009

Z obsahu správního spisu a dokladů v něm založených Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil nárok na odškodnění dne 28. 11. 2002 jako osoba pozůstalá po zemřelém, údajně odvlečeném otci Kašparu K., narozeném 6. 1. 1903, který byl podle tvrzení žalobce odvlečen nejprve do Osvětimi a následně do Karagandy na území bývalého Sovětského svazu. Žádost o odškodnění doplnil stěžovatel čestným prohlášením, v němž mimo jiné uvedl, že jeho otec byl v době svého odvlečení občanem Československa. Dále uvedl, že podle vyprávění matky Marie K. si pro otce po jeho návratu z práce přišli sovětští vojáci a odvezli ho do Osvětimi, odkud byl odvlečen do SSSR. Jeho smrt v sovětském táboře potvrdil spoluvězeň, který se v roce 1950 měl vrátit do Štěpánkovic, okres Opava. Jeho jméno však žalobce nezná a z vyprávění matky ví, že již dávno zemřel. Otec nebyl německým vojákem, pracoval na šachtě jako horník. Žalobce dále předložil svůj rodný list, z něhož je patrno, že se narodil dne 23. 5. 1942 v Essenu, tedy na území Německa, matce Marii K., rozené W., narozené 21. 7. 1906, v Ostravě a otci Kašparu K., narozenému 6. 1. 1903 v Hlučíně, část Hať, okres Opava. Dále předložil úmrtní list otce Kašpara K., v němž je jako datum úmrtí uvedeno 30. 9. 1945, místo úmrtí neuvedeno. Úmrtní list obsahuje poznámku o zápisu na základě výnosu Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitury v Ostravě ze dne 26. 4. 1947. Přílohou žádosti je také protokol sepsaný v úřadovně místní komise pro státní občanství, dne 16. 3. 1945 v Hati, v němž matka stěžovatele Marie K., po upozornění, že vypovídá místopřísežně, uvedla, že její manžel Kašpar K. pracoval od roku 1926 v Německu (Essen) na československý pas. Ona v témže roce jela na práci za svým mužem a tam společně pracovali až do bombardování Essenu (rok 1944), kdy byli nuceni odejít zpět do Hatí. V Německu byli považování za cizince. V únoru 1945 byl její muž násilně odveden k Volksturmu a dosud je nezvěstný. Dále uvedla, že pokud je jí známo, neprovinil se proti zájmům ČSR ani proti zájmům lidskosti. Ve spise je dále založeno potvrzení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje – odboru vnitřních věcí ze dne 20. 3. 2006, podle něhož Kašpar K. narozený 6. 1. 1903 v Hati, naposledy bytem ke dni úmrtí 30. 9. 1945 v Hati č. p. 189 (místo úmrtí nelze zjistit), byl československým státním občanem. Československé státní občanství nabyl podle § 1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920, kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice československé. Československé státní občanství pozbyl podle § 1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a č. 300/1938 Sb. dne 10. 10. 1938. Československé státní občanství již nenabyl zpět.

Zákon č. 172/2002 Sb. se podle § 1 vztahuje na občany České republiky, kteří jako českoslovenští občané byli odvlečení do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech. Podle § 2 odst. 1 téhož zákona je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje následující podmínky:

a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,

b) v době odvlečení byla občanem Československa,

c) je občanem České republiky,

d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících.

Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zemřela-li osoba splňující podmínky podle odstavce 1 nebo byla-li prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami

a) děti a manžel oprávněné osoby,

b) rodiče oprávněné osoby.

Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že zákon č. 172/2002 Sb. obsahuje celou řadu legislativních i věcných nedostatků, některé pojmy nedefinuje vůbec, některé zaměňuje či směšuje. Proto také sociálně správní kolegium Nejvyššího správního soudu zaujalo Stanovisko k výkladu pojmu podle zmíněného zákona, (usnesení sociálně správního kolegia Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2005, čj. S 3401/2004-62), které bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 498, ročník 2005. Nejvyšší správní soud v něm zaujal stanovisko, že v souladu se záměrem zákonodárce, který přijetím zákona vyjádřil vůli i morální povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila ČSR (jako právní předchůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího státu (zde SSSR), je nutno pojem vykládat tak, že určitá osoba byla proti své vůli přinucena násilím opustit určitý prostor (území), přičemž tímto územím je nutno rozumět to území, nad nímž československé orgány vykonávaly jurisdikci v době tohoto odvlečení. Bylo totiž historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvlečení svých státních občanů sovětskou mocí, a tak rezignovaly na jednu ze základních povinností státu vůči svým státním občanům, a to povinnost ochrany občanů na svém státním území. Právě porušení této povinnosti bylo zvláštním důvodem, pro který bylo rozumné odškodnit právě tyto občany a z hlediska úmyslu zákonodárce nelze za nedůvodnou diskriminaci považovat to, jestliže mimo osobní působnost zákona zůstanou ti občané, kteří byli odvlečení z území, které nebylo pod kontrolou československé státní moci.

Uvedené stanovisko bylo tudíž zaujato pouze k jedné z podmínek, jimiž je charakterizována osoba oprávněná k odškodnění podle citovaného zákona. Tato podmínka je uvedena v § 2 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona, avšak vedle ní jsou zde kumulativně uvedeny i podmínky další, na roveň postavené podmínce první, mezi nimiž je též podmínka, že osoba musela být v době odvlečení občanem Československa. Pokud o odškodnění žádají osoby uvedené v § 2 odst. 2 cit. zákona, tedy i děti, pak zákon užil právní konstrukci, že nárok může být úspěšně prosazen tehdy, pokud osoba odvlečená splňovala podmínky uvedené v odstavci 1 téhož ustanovení.

Jak bylo ve správním řízení zjištěno a stěžovatel to v jeho průběhu, ani v průběhu řízení před krajským soudem nezpochybnil, narodil se jeho otec Kašpar K. dne 6. 1. 1903 v Hati, tedy na území někdejšího mocnářství Rakousko-Uherského, jež později náleželo Československé republice a nyní České republice. Je nepochybné, že Kašpar K. nabyl československé státní občanství podle § 1 odst. 2 Ústavního zákona č. 236/1920 Sb. ze dne 9. 4. 1920. Tohoto občanství pozbyl podle § 1 Smlouvy mezi Československou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a č. 300/1938 Sb., dne 10. 10. 1938. Podle tohoto ustanovení totiž českoslovenští státní občané, kteří měli 10. října 1938 své bydliště v některé obci připojené k Německé říši, nabývají s účinkem od 10. 10. 1938 německé státní příslušnosti, pozbývajíce zároveň československého státního občanství, jestliže a) se (mimo jiné) narodili před 1. lednem 1910 na území připojeném k Německé říši. Tyto podmínky Kašpar K. nepochybně splňoval, neboť se na takovém území narodil 6. 1. 1903. Proto také bez dalšího pozbyl československé státní občanství a získal státní příslušnost německou. Nebylo současně zjištěno, že by ve smyslu § 3 téže Smlouvy optoval pro československé státní občanství. Ani později československé státní občanství již nenabyl zpět. Nabytí, resp. zachování československého státního občanství umožňoval až Ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národností německé a maďarské, vydaný dne 2. 8. 1945, jehož účinnost nastala dnem 10. 8. 1945. Podle § 1 odst. 4 uvedeného dekretu Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době nesvobody přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválil-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, který vydá příslušní okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání rozhodných skutečností. Podle odstavce 2 téhož ustanovení osobám, spadajícím pod § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinili proti národům českému a slovenskému, nebo trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. Žádost o zachování československého státního občanství bylo možno podati do 6 měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru. Vzhledem k tomu, že tento právní předpis nabyl účinnosti dne 10. 8. 1945, kdy byl Kašpar K. již nezvěstný, je nepochybné, že takovou žádost podat nemohl; ostatně ku dni 30. 9. 1945 byl prohlášen za mrtvého. To však nemění nic na skutečnosti, že podmínku existence československého státního občanství ku dni tvrzeného odvlečení nesplňoval, ať již k tomuto odvlečení došlo v únoru 1945, o čemž svědčí protokol sepsaný v úřadovně místní komise pro státní občanství v Hati dne 16. 3. 1945, kde takové prohlášení učinila manželka zemřelého a matka žalobce Marie K., nebo snad později (stěžovatel nikdy neupřesnil datum, kdy údajně se do bytu jeho rodičů měli dostavit dva sovětští vojáci a přimět jeho otce k odchodu, v jednom ze svých vyjádření uvedl, že to bylo koncem války). Skutečnost, že není zcela zřejmý právní statut komise, před kterou učinila matka stěžovatele dne 16. 3. 1945 své prohlášení, neznamená ještě, že údaje v zápise, podchycené z výpovědi stěžovatelovy matky, jsou nepravdivé – ostatně jde o důkaz předložený samotným stěžovatelem.

Zcela nepřípadná, avšak na věci nic neměnící, je úvaha Krajského soudu v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku, na jejíž nesprávnost upozorňuje stěžovatel v kasační stížnosti, totiž že . Pokud by totiž osoba odvlečená mohla využít svého práva podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství, pak by jí toto státní občanství zůstalo zachováno nepřetržitě od jeho nabytí. V daném případě, jak již bylo shora uvedeno, nabyl tohoto občanství Kašpar K. v roce 1920 a toto občanství by mu při splnění dalších zákonných podmínek zůstalo zachováno nepřetržitě. To však nemění nic na tom, že žádost o zachování občanství nepodal (podat nemohl) a tudíž v době tvrzeného odvlečení československé státní občanství neměl. Tím nesplnil jednu z podmínek uvedeného ustanovení, která je nezbytná pro jeho kvalifikaci osobou oprávněnou z hlediska zákona č. 172/2002 Sb. V důsledku absence této podmínky, není ani stěžovatel osobou oprávněnou ve smyslu § 2 odst. 2 téhož zákona.

Krajský soud v Ostravě tudíž nepochybil, pokud žalobu stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí žalované, jímž byla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 2 cit. zákona zamítnuta, rovněž zamítl. Nejvyšší správní soud nezjistil (až na výše již vytknuté pochybení, zůstávající však bez vlivu na správnost závěru soudu), že by se tento soud dopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení řešené právní otázky. Z uvedených důvodů byla proto kasační stížnost stěžovatele podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.

Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud jen pro úplnost dodává, že s ohledem na prohlášení matky stěžovatele, učiněné do protokolu (již opakovně zmiňovaného) sepsaného dne 16. 3. 1945 v úřadovně místní komise pro státní občanství, v němž uvedla, že její manžel Kašpar K. byl násilně odveden k Volksturmu v únoru 1945, tedy německým vojenským pracovním oddílům, bylo by stěží možno dovozovat Kašpara K. tak, jak je předpokládá zákon č. 172/2002 Sb. pro možnost odškodnění. Nejvyšší správní soud připomíná smysl a účel zákona č. 172/2002 Sb., tedy poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám, na kterých se provinil bývalý československý režim tím, že jim neposkytl ochranu před zvůlí sovětské moci, která svévolně a v rozporu s právními předpisy Československa zatýkala a deportovala československé občany za činnost, ve které byl spatřován rozpor s tehdejšími zájmy Sovětského svazu; nešlo však o činnost, jejímž předmětem by byly válečné operace německé branné moci v době 2. světové války, respektive bojová činnost německých vojáků, event. pracovních čet, které této bojové činnosti sloužily. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že do německých pracovních oddílů byl Kašpar K. zařazen proti své vůli a byl takto násilně deportován na práce nejdříve snad na území Polska a pak znovu násilně odvlečen (zřejmě do zajetí) na území Sovětského svazu. Byl totiž takto odvlečen z území, nad kterým v únoru 1945, tedy v průběhu 2. světové války, neměla možnost Československá republika vykonávat svou právní jurisdikci, a z hlediska zákona č. 172/2002 Sb. tudíž nenese odpovědnost za takové odvlečení a jeho důsledky, ať již by se jednalo o odvlečení z polského území (Osvětim), tehdy okupovaného Německou říší, nebo z Hlučínska, připojeného v té době rovněž k Německé říši. Navíc, pokud byl Kašpar K. násilně odveden k Volksturmu, pak k odvlečení došlo nepochybně ze strany německé moci, na něž se zákon č. 172/2002 Sb. nevztahuje.

Nejvyšší správní soud je si vědom toho, že otec stěžovatele byl koncem druhé světové války v důsledku odvlečení na území jiného státu a nedobrovolného pobytu v táboře nucených prací vystaven trýznivým podmínkám končícím jeho smrtí a předpokládá rovněž, že pokud by měl možnost zůstat ve své domovské zemi, bylo by mu československé státní občanství zachováno. Nejvyšší správní soud nepochybuje ani o tom, že v důsledku těchto okolností, zejména smrtí otce, byl nepříznivě ovlivněn život tehdy nezletilého žalobce, nicméně zákonná úprava nároku na odškodnění nedovoluje žalovanému ani soudům ve správním soudnictví se od podmínek nároku odchýlit.