Vydání 8/2005

Číslo: 8/2005 · Ročník: III

614/2005

Osoby odvlečené do SSSR a státní občanství jako podmínka vzniku nároku

Ej 210/2005
Osoby odvlečené do SSSR: státní občanství jako podmínka vzniku nároku na jednorázovou peněžní částku
k § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech (dále jen „zákon č. 172/2002 Sb.“)
k § 29 obecného zákoníku občanského
k dekretu dvorské kanceláře z 1.3.1833, vydaného pod č. 2597 Sbírky zákonů soudních
Podle právní úpravy platné po vzniku Československé republiky nepostačovalo cizinci k nabytí československého státního občanství pouhé nepřetržité desetileté bydliště na území Československa (§ 29 obecného zákoníku občanského), ale bylo třeba, aby cizinec o toto občanství požádal u příslušného úřadu, který po složení státoobčanského slibu o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu (srov. dekret dvorské kanceláře z 1.3.1833 č. 2597 Sb. z. s.).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20.4.2005, čj. 3 Ads 66/2004-46)
Věc:
Vasilij T. v B. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 172/2002 Sb., o kasační stížnosti žalobce.
Žalobce podal dne 4.7.2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§ 2 odst. 2 téhož zákona). V žádosti mimo jiné uvedl, že doklad o československém státním občanství odvlečené osoby (svého otce) v době odvlečení předloží dodatečně.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 15.4.2003 žádost zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek zákona č. 172/2002 Sb., a to podmínka podle § 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (oprávněnou osobou je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa).
Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2004. V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že předmětem sporu je otázka, zda otec žalobce byl ke dni svého odvlečení do bývalého Svazu sovětských socialistických republik občanem Československa, neboť to je jednou z esenciálních podmínek oprávněné osoby podle zákona č. 172/2002 Sb. Mezi žalobcem a žalovanou dle městského soudu není tedy sporu o skutkových otázkách, ale právě jen o této otázce právní. V projednávané věci je nesporné, že otec žalobce Ing. Jiří T. od roku 1923 pobýval na území Československé republiky a v prosinci roku 1937 podal žádost o udělení československého státního občanství. Není však žádného dokladu o tom, že mu bylo československé státní občanství uděleno před 15.3.1939. Z listin předložených žalobcem pak dále vyplývá, že jeho otec žádal v roce 1940 o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava, avšak této žádosti výslovně nebylo vyhověno. Rovněž tak dle městského soudu není sporu o tom, že Ing. Jiří T. byl v roce 1945 zatčen orgány státní moci SSSR a odvlečen. Vrátil se až v roce 1956. K jednotlivým žalobním námitkám pak městský soud uvedl, že je nesporné, že v roce 1937, kdy otec žalobce žádal o udělení československého státního občanství, se na tyto záležitosti vztahovalo ustanovení § 3 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé (dále jen „ústavní zákon č. 236/1920 Sb.“). Tato norma odkazovala na ustanovení § 29 obecného zákoníku občanského vydaného císařským patentem č. 946/1811 ř. z., podle něhož cizinci nabývají (rakouského) státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Bez ohledu na to, kdy otci žalobce vzniklo domovské právo a kdy dovršil desetileté nepřetržité bydliště na území Československé republiky, nelze mít za to, že by československé státní občanství získal pouhým uplynutím času: samotné dovršení desetiletého nepřetržitého bydliště ve státě totiž nevede samočinně ke vzniku státního občanství, ale je jen jednou z podmínek pro jeho udělení, o němž musí příslušný úřad rozhodnout. Ačkoliv není sporu o tom, že otec žalobce podal žádost o udělení československého státního občanství poté, co dovršil deset let nepřetržitého pobytu na území Československé republiky, není nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani sám žalobce nepředložil k prokázání takové skutečnosti žádný určitý důkaz ani jej nenavrhl. Pokud jde o právní postavení držitele Nansenova pasu, kterým otec žalobce také byl, pak z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, publikované v ČSR pod č. 79/1935 Sb. z. a n., sice vyplývá, že smluvní státy se zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu, avšak to není z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstatné. Podle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona je oprávněnou osobou ten, kdo byl v době odvlečení občanem Československa. Uprchlík, držitel Nansenova pasu ve smyslu Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, byť i požíval na území Československé republiky konkrétních práv, státním občanem Československa nebyl. Další námitka žalobce vycházela z teze, že o žádosti Ing. Jiřího T. o udělení československého státního občanství z roku 1937 bylo rozhodnuto opožděně a že státem způsobené zpoždění vedlo k tomu, že tato žádost pozbyla ke dni 15.3.1939 relevance. Městský soud k tomu konstatoval, že o průběhu rozhodování o žádosti jmenovaného o udělení občanství není nic bližšího známo, a ani žalobce k tomu nic nedoložil; nelze tedy učinit žádný závěr o tom, zda k prodlevě s vyřízením žádosti došlo z příčin na straně státní moci anebo z důvodů jiných. Podle městského soudu sice nelze oprávněné osobě klást k tíži to, že v době svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Československo bylo okupováno, ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že dostatečně prokázal, že se v případě jeho otce naplnily všechny podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Je si vědom toho, že sice není schopen jednoznačným dokumentem prokázat, že jeho otec byl v době svého odvlečení občanem Československa, avšak prokázal, že byl v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn a že byl dne 7.7.1945 zatčen a repatriován do SSSR. Dále stěžovatel prokázal, že byl otec nositelem tzv. Nansenova pasu, který mu zajišťoval ochranu československého státu, a že si požádal o státní občanství, avšak tato žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou. Stěžovatel má za to, že prokázal, že jeho otec žil na území Československa od roku 1923, měl zde rodinu, majetek a vykonával zde podnikatelskou činnost. Stěžovatel dále namítá, že pokud městský soud odkazuje na dvorský dekret z roku 1833, který provádí obecný zákoník občanský, je třeba upozornit, že uvedený dvorský dekret má charakter pouze podzákonného právního předpisu, přičemž zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále jen „Ústava z roku 1920“), ve svém § 4 odst. 2 stanoví, že podmínky nabývání státního občanství určuje toliko zákon, tedy nepřipouští použití podzákonných předpisů. Dle stěžovatele se městský soud měl zabývat i charakterem statutu uděleného Nansenovým pasem: nositel tohoto pasu měl totiž z titulu mezinárodní úmluvy akceptované Československou republikou právo na ochranu proti vydání do země původu. Tento mezinárodní závazek československého státu měl mít přednost před zákonem upravujícím odškodnění odvlečeným, a proto jen na jeho základě by měl český stát stěžovateli odškodnění za odvlečení přiznat. Stěžovatel také nesouhlasí s argumentací městského soudu ohledně toho, že státu nelze vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Otec stěžovatele získal v Československu azyl před sovětským komunistickým režimem, na základě mezinárodních smluv mu byl zajištěn standard ochrany práv na úrovni československého občana, a pak ho stát v rozporu se svými ujištěními a závazky vydal sovětské moci. Ačkoli se pak stát zákonem č. 172/2002 Sb. alespoň zavázal poškozené odškodnit, nyní hledá důvody, proč tak neučinit. Z důvodů výše uvedených je tedy stěžovatel přesvědčen o tom, že byly naplněny všechny podmínky odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb. a případný
restriktivní
výklad naplnění podmínky dle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního státu i se zákazem diskriminace a s mezinárodními závazky České republiky. Stát se nemůže dovolávat vůči osobám oprávněným k odškodnění svých vlastních pochybení a porušování lidských práv, kterých se dopustil, ba dokonce ani objektivních okolností, které poškozený, jenž má být odškodněn, nemohl ovlivnit.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že jednou z podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. je podmínka státního občanství Československa v době odvlečení, stanovená v § 2 odst. 1 písm. b). Podle § 4 odst. 2 Ústavy z roku 1920 podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé republiky určuje zákon. Tímto zákonem byl ústavní zákon č. 236/1920 Sb., podle jehož § 3 se dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství nemění a zůstávají nadále v platnosti. Nabývání československého státního občanství se tak v rozhodné době řídilo ustanovením § 29 obecného zákoníku občanského a dvorským dekretem z roku 1833, jehož aplikaci Ústava nevyloučila vzhledem k tomu, že otázky nabývání státního občanství svěřila zákonu, přičemž nevyloučila možnost jeho odkazu na podzákonný právní předpis. Ustanovení dvorského dekretu z roku 1833 recipované do právního řádu Československé republiky tak zajišťovalo svobodu občana při volbě státního občanství. Z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků vyplývá, že se postavení těchto uprchlíků, kterým byly vydávány Nansenovy pasy, v otázce jejich práv (s výjimkou práv politických) blížilo právům státních příslušníků smluvních stran, přičemž na rozdíl od nich byli v některých oblastech zvýhodněni. Z této úmluvy jednoznačně vyplývá, že držitelé Nansenových pasů měli postavení uprchlíků a nebyli státními příslušníky Československa. K námitce stěžovatele, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. není v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními závazky České republiky, považuje účastník řízení za nutné uvést, že Ústavní soud ve svém nálezu č. 279/2001 Sb. vedle dalšího konstatoval, že „
je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předchozím režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné
“.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Nejvyšší správní soud dospěl stejně jako žalovaná a Městský soud v Praze k závěru, že otec stěžovatele v době odvlečení nebyl státním občanem Československa.
Státní občanství je institutem, se kterým právní řád spojuje významná práva a povinnosti a každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých lze získat jeho občanství. Nově vzniklý československý stát přijal recepční zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, v jehož čl. 2 se uvádí, že veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají v platnosti. Ústava z roku 1920 v § 4 odst. 2 stanovila, že podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé republiky určuje zákon. Pro tuto oblast byl přijat ústavní zákon č. 236/1920 Sb., jehož § 3 říká, že dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání občanství, pokud se tímto zákonem nemění, zůstávají nadále v platnosti. Proto nadále platilo i ustanovení § 29 obecného zákoníku občanského, které stanovilo, že cizinci nabývají československého státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Stále také platil dvorský dekret z roku 1833 (žádný právní předpis jeho použití nevyloučil), podle něhož měl desetiletý nepřetržitý pobyt dovršený v zemích, pro který je závazný obecný zákoník občanský, vést k nabytí rakouského (československého) státního občanství jen u cizince, který se o tom řádně vykázal u zemského úřadu svého posledního bydliště, na jeho nařízení u něho samotného nebo u příslušného krajského úřadu vykonal poddanskou přísahu a o tom obdržel ověřovací listinu.
Výkladem citovaných ustanovení dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k získání státního občanství československého po roce 1918 nepostačovalo pouhé nepřetržité desetileté pobývání fyzické osoby, která toto občanství neměla, na území Československa, ale bylo třeba, aby osoba o československé občanství požádala u příslušného úřadu, který o jeho udělení rozhodl a vydal ověřovací listinu. Nejvyšší správní soud zde musí konstatovat, že kdyby se daná ustanovení interpretovala argumentem
reductione
ad absurdum
, dospělo by se k nesmyslnému závěru, že každý cizinec s nepřetržitým desetiletým bydlištěm na území Československa automaticky nabyl československé státní občanství, a to i pokud o jeho nabytí vůbec nestál.
Posouzení uvedených právních ustanovení je rovněž v souladu s judikaturou prvorepublikového Nejvyššího správního soudu, podle níž se za splnění podmínek v občanském zákoníku uvedených nenabývalo státního občanství
ipso iure
, nýbrž konstitutivním správním aktem, který byl vázán dalšími podmínkami, a vzhledem k povaze těchto dalších podmínek nebyl na vydání tohoto aktu právní nárok (srov. např. rozhodnutí prvorepublikového Nejvyššího správního soudu publikovaná pod čísly Boh. 2793/23, 2536/23, 2599/23 a 4538/25).
Pokud tedy v projednávané věci není žádný správní akt příslušného úřadu o udělení československého státního občanství otci stěžovatele, není prokázáno, že československé občanství v době odvlečení do SSSR nabyl. Navíc z písemností založených v předloženém správním spise plyne, že otec stěžovatele si musel být vědom tehdy platné právní úpravy nabývání státního občanství a postupoval v souladu s ní, neboť v roce 1937 podal žádost o udělení československého státního občanství. Nebyl však nalezen a soudu předložen žádný doklad prokazující, jak o žádosti stěžovatelova otce bylo rozhodnuto, případně proč o ní rozhodnuto nebylo. Z listin založených ve spise dále vyplývá, že otec stěžovatele požádal v roce 1940 o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava, tato žádost však byla zamítnuta. Skutečnosti, že otec stěžovatele neměl v době odvlečení československé státní občanství, navíc svědčí i fakt, že ve všech soudu předložených písemnostech z doby bezprostředně před jeho odvlečením se o něm hovoří jako o osobě bez státní příslušnosti či jako o držiteli Nansenova pasu. To, že stěžovatelův otec získal státní občanství československé, je jednoznačně prokázáno až po jeho návratu ze SSSR, a to v září roku 1956.
Co se týče námitky stěžovatele o tom, že jeho otec jako držitel Nansenova pasu podle Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků by měl být za své odvlečení odškodněn dle zákona č. 172/2002 Sb. stejně jako osoby, který byly v době odvlečení občany Československa, Nejvyšší správní soud ji v projednávané věci považuje za zcela irelevantní. Připomíná pouze, že držitelé Nansenových pasů požívali na území Československé republiky postavení uprchlíků, a nebyli tedy jejími státními občany.
Jak vyplývá ze skutkových a právních zjištění ve věci, není stěžovatel osobou oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb., neboť nesplňuje podmínky pro přiznání nároku tam stanovené. Nejvyšší správní soud shrnuje, že zákon č. 172/2002 Sb. striktně vymezuje okruh oprávněných osob a soudu nepřísluší se od znění zákona odchýlit.
(ach)

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.