Vydání 8/2005

Žalobce podal dne 4.7.2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. jako osoba pozůstalá po zemřelé odvlečené osobě (§ 2 odst. 2 téhož zákona). V žádosti mimo jiné uvedl, že doklad o československém státním občanství odvlečené osoby (svého otce) v době odvlečení předloží dodatečně.

Žalovaná rozhodnutím ze dne 15.4.2003 žádost zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek zákona č. 172/2002 Sb., a to podmínka podle § 2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (oprávněnou osobou je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa).

Žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.9.2004. V odůvodnění rozsudku městský soud zejména uvedl, že předmětem sporu je otázka, zda otec žalobce byl ke dni svého odvlečení do bývalého Svazu sovětských socialistických republik občanem Československa, neboť to je jednou z esenciálních podmínek oprávněné osoby podle zákona č. 172/2002 Sb. Mezi žalobcem a žalovanou dle městského soudu není tedy sporu o skutkových otázkách, ale právě jen o této otázce právní. V projednávané věci je nesporné, že otec žalobce Ing. Jiří T. od roku 1923 pobýval na území Československé republiky a v prosinci roku 1937 podal žádost o udělení československého státního občanství. Není však žádného dokladu o tom, že mu bylo československé státní občanství uděleno před 15.3.1939. Z listin předložených žalobcem pak dále vyplývá, že jeho otec žádal v roce 1940 o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava, avšak této žádosti výslovně nebylo vyhověno. Rovněž tak dle městského soudu není sporu o tom, že Ing. Jiří T. byl v roce 1945 zatčen orgány státní moci SSSR a odvlečen. Vrátil se až v roce 1956. K jednotlivým žalobním námitkám pak městský soud uvedl, že je nesporné, že v roce 1937, kdy otec žalobce žádal o udělení československého státního občanství, se na tyto záležitosti vztahovalo ustanovení § 3 ústavního zákona č. 236/1920 Sb., kterým se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice Československé (dále jen „ústavní zákon č. 236/1920 Sb.“). Tato norma odkazovala na ustanovení § 29 obecného zákoníku občanského vydaného císařským patentem č. 946/1811 ř. z., podle něhož cizinci nabývají (rakouského) státního občanství nastoupením veřejné služby; desetiletým nepřetržitým bydlištěm v těchto státech dovršeným, leč pod podmínkou, že cizinec po tuto dobu neuvalil na sebe žádného trestu pro zločin. Bez ohledu na to, kdy otci žalobce vzniklo domovské právo a kdy dovršil desetileté nepřetržité bydliště na území Československé republiky, nelze mít za to, že by československé státní občanství získal pouhým uplynutím času: samotné dovršení desetiletého nepřetržitého bydliště ve státě totiž nevede samočinně ke vzniku státního občanství, ale je jen jednou z podmínek pro jeho udělení, o němž musí příslušný úřad rozhodnout. Ačkoliv není sporu o tom, že otec žalobce podal žádost o udělení československého státního občanství poté, co dovršil deset let nepřetržitého pobytu na území Československé republiky, není nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani sám žalobce nepředložil k prokázání takové skutečnosti žádný určitý důkaz ani jej nenavrhl. Pokud jde o právní postavení držitele Nansenova pasu, kterým otec žalobce také byl, pak z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, publikované v ČSR pod č. 79/1935 Sb. z. a n., sice vyplývá, že smluvní státy se zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu, avšak to není z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstatné. Podle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona je oprávněnou osobou ten, kdo byl v době odvlečení občanem Československa. Uprchlík, držitel Nansenova pasu ve smyslu Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, byť i požíval na území Československé republiky konkrétních práv, státním občanem Československa nebyl. Další námitka žalobce vycházela z teze, že o žádosti Ing. Jiřího T. o udělení československého státního občanství z roku 1937 bylo rozhodnuto opožděně a že státem způsobené zpoždění vedlo k tomu, že tato žádost pozbyla ke dni 15.3.1939 relevance. Městský soud k tomu konstatoval, že o průběhu rozhodování o žádosti jmenovaného o udělení občanství není nic bližšího známo, a ani žalobce k tomu nic nedoložil; nelze tedy učinit žádný závěr o tom, zda k prodlevě s vyřízením žádosti došlo z příčin na straně státní moci anebo z důvodů jiných. Podle městského soudu sice nelze oprávněné osobě klást k tíži to, že v době svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Československo bylo okupováno, ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel se domnívá, že dostatečně prokázal, že se v případě jeho otce naplnily všechny podmínky pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Je si vědom toho, že sice není schopen jednoznačným dokumentem prokázat, že jeho otec byl v době svého odvlečení občanem Československa, avšak prokázal, že byl v roce 1943 zatčen gestapem a vězněn a že byl dne 7.7.1945 zatčen a repatriován do SSSR. Dále stěžovatel prokázal, že byl otec nositelem tzv. Nansenova pasu, který mu zajišťoval ochranu československého státu, a že si požádal o státní občanství, avšak tato žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou. Stěžovatel má za to, že prokázal, že jeho otec žil na území Československa od roku 1923, měl zde rodinu, majetek a vykonával zde podnikatelskou činnost. Stěžovatel dále namítá, že pokud městský soud odkazuje na dvorský dekret z roku 1833, který provádí obecný zákoník občanský, je třeba upozornit, že uvedený dvorský dekret má charakter pouze podzákonného právního předpisu, přičemž zákon č. 121/1920 Sb., kterým se uvozuje ústavní listina Československé republiky (dále jen „Ústava z roku 1920“), ve svém § 4 odst. 2 stanoví, že podmínky nabývání státního občanství určuje toliko zákon, tedy nepřipouští použití podzákonných předpisů. Dle stěžovatele se městský soud měl zabývat i charakterem statutu uděleného Nansenovým pasem: nositel tohoto pasu měl totiž z titulu mezinárodní úmluvy akceptované Československou republikou právo na ochranu proti vydání do země původu. Tento mezinárodní závazek československého státu měl mít přednost před zákonem upravujícím odškodnění odvlečeným, a proto jen na jeho základě by měl český stát stěžovateli odškodnění za odvlečení přiznat. Stěžovatel také nesouhlasí s argumentací městského soudu ohledně toho, že státu nelze vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Otec stěžovatele získal v Československu azyl před sovětským komunistickým režimem, na základě mezinárodních smluv mu byl zajištěn standard ochrany práv na úrovni československého občana, a pak ho stát v rozporu se svými ujištěními a závazky vydal sovětské moci. Ačkoli se pak stát zákonem č. 172/2002 Sb. alespoň zavázal poškozené odškodnit, nyní hledá důvody, proč tak neučinit. Z důvodů výše uvedených je tedy stěžovatel přesvědčen o tom, že byly naplněny všechny podmínky odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb. a případný výklad naplnění podmínky dle § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního státu i se zákazem diskriminace a s mezinárodními závazky České republiky. Stát se nemůže dovolávat vůči osobám oprávněným k odškodnění svých vlastních pochybení a porušování lidských práv, kterých se dopustil, ba dokonce ani objektivních okolností, které poškozený, jenž má být odškodněn, nemohl ovlivnit.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že jednou z podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. je podmínka státního občanství Československa v době odvlečení, stanovená v § 2 odst. 1 písm. b). Podle § 4 odst. 2 Ústavy z roku 1920 podmínky nabývání, účinků a zániku státního občanství Československé republiky určuje zákon. Tímto zákonem byl ústavní zákon č. 236/1920 Sb., podle jehož § 3 se dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství nemění a zůstávají nadále v platnosti. Nabývání československého státního občanství se tak v rozhodné době řídilo ustanovením § 29 obecného zákoníku občanského a dvorským dekretem z roku 1833, jehož aplikaci Ústava nevyloučila vzhledem k tomu, že otázky nabývání státního občanství svěřila zákonu, přičemž nevyloučila možnost jeho odkazu na podzákonný právní předpis. Ustanovení dvorského dekretu z roku 1833 recipované do právního řádu Československé republiky tak zajišťovalo svobodu občana při volbě státního občanství. Z Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků vyplývá, že se postavení těchto uprchlíků, kterým byly vydávány Nansenovy pasy, v otázce jejich práv (s výjimkou práv politických) blížilo právům státních příslušníků smluvních stran, přičemž na rozdíl od nich byli v některých oblastech zvýhodněni. Z této úmluvy jednoznačně vyplývá, že držitelé Nansenových pasů měli postavení uprchlíků a nebyli státními příslušníky Československa. K námitce stěžovatele, že ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. není v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a s mezinárodními závazky České republiky, považuje účastník řízení za nutné uvést, že Ústavní soud ve svém nálezu č. 279/2001 Sb. vedle dalšího konstatoval, že „“.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.