2986/2014
Opatření obecné povahy: systém ekologické stability
Opatření obecné povahy: systém ekologické stability
k § 4 odst. 1 a § 59 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění zákona č. 289/1995 Sb.
k § 2 a § 4 odst. 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (v textu jen „prováděcí vyhláška“)
k § 39 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb.
I. Stanovení biokoridoru v zásadách územního rozvoje představuje zásah do vlastnického práva k pozemku, který je do biokoridoru zahrnut. Již v této fázi územního plánování je totiž vlastník omezen v možném budoucím využití pozemku. Například musí počítat s tím, že orgány veřejné správy na předmětném pozemku nepovolí (je-li povolení vyžadováno) činnost, která se neslučuje s fungováním biokoridoru.
II. Právní úprava rozlišuje mezi vymezením (§ 4 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a § 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb.) a vytvářením (§ 59 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 4 vyhlášky č. 395/1992 Sb.) systému ekologické stability. Vytvářením systému ekologické stability se rozumí uskutečňování konkrétních záměrů za účelem realizace koncepčních materiálů, jimiž došlo k vymezení systému ekologické stability. Těmito koncepčními materiály jsou plány systému ekologické stability, respektive územně plánovací dokumentace.
III. Vymezení a vytváření systému ekologické stability probíhá v několika fázích. Nejprve dochází k vymezení systému ekologické stability v plánu systému ekologické stability (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 395/1992 Sb.), který je schvalován v územně plánovací dokumentaci (zde v zásadách územního rozvoje). Poté jsou přijímány projekty k vytváření systému ekologické stability, pro něž je podkladem schválená územně plánovací dokumentace nebo plán systému ekologické stability (§ 4 odst. 2 vyhlášky č. 395/1992 Sb.). Ke schválení projektu dochází zpravidla v územním rozhodnutí. Na schválení projektu navazuje další fáze, kterou je již samotná realizace konkrétního projektu – provedení konkrétního opatření, jakým může být změna druhu pozemku, výsadba zeleně, založení remízu či vybudování protierozního opatření.
IV. Proces přijímání plánu systému ekologické stability není zcela odděleným procesem od procesu územního plánování. Teprve územně plánovací dokumentace (zde zásady územního rozvoje), do které je plán systému ekologické stability inkorporován, je konečným výstupem procesu vymezení systému ekologické stability. Plán systému ekologické stability tedy nelze napadnout samostatně. Případná pochybení při jeho přijímání je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání územně plánovací dokumentace (zde zásad územního rozvoje – viz § 39 a násl. stavebního zákona z roku 2006).
V. Ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, upravuje kroky navazující na vymezení systému ekologické stability. Povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku ukládá toto ustanovení až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, například v podobě změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu, vybudování protierozního opatření apod. Dohoda s vlastníkem pozemku není vyžadována ve fázi vymezování systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování územně plánovací dokumentace (zde zásad územního rozvoje).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, čj. 7 Aos 3/2013-30)
Prejudikatura:
č. 740/2006 Sb. NSS, č. 1865/2009 Sb. NSS a č. 1910/2009 Sb. NSS.Věc:
Ing. Ctibor F. proti Středočeskému kraji o návrh na zrušení opatření obecné povahy, o kasační stížnosti navrhovatele.Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 13. 5. 2013, čj. 50 A 4/2013-34, zamítl návrh navrhovatele na zrušení opatření obecné povahy – Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které byly schváleny usnesením Zastupitelstva Středočeského kraje ze dne 19. 12. 2011, a to v části, kterou se stanovuje Nadregionální biokoridor K 59.
Krajský soud při svém rozhodování dospěl k názoru, že dohoda s vlastníkem pozemku k zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje jeden z podstatných předpokladů, které citovaný zákon určuje pro účely zajišťování těchto podmínek (a tím i nepřímo ke stanovení biokoridoru). Dále krajský soud uvedl, že proces zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability je procesem od územního plánování odděleným. Úkolem pořizovatele zásad územního rozvoje podle § 40 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 v procesu přijímání zásad územního rozvoje je toliko přezkum návrhu zásad územního rozvoje s požadavky zvláštního zákona a nikoliv přezkum postupu jiných správních orgánů v rámci řízení, která přijímání zásad územního rozvoje předchází a souvisí s nimi pouze nepřímo. Vymezení systému ekologické stability stanoví orgán ochrany přírody a krajiny, tedy subjekt odlišný od orgánu územního plánování. Pokud by měl pořizovatel zásad územního rozvoje přezkoumávat též zákonnost postupu jiných správních orgánů v předchozím řízení, a to navíc z moci úřední, byly by tyto požadavky fakticky nerealizovatelné a takový postup by představoval specifický dozorčí prostředek, což neodpovídá podstatě právní úpravy územního plánování a není v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy. V postupu pořizovatele zásad územního rozvoje proto krajský soud žádnou nezákonnost neshledal. Dále krajský soud konstatoval, že vymezením biokoridoru na pozemku navrhovatele došlo k určitému omezení jeho možností nakládat s tímto pozemkem. Při aplikaci jednotlivých nástrojů územního plánování však z povahy věci může k omezení vlastnického práva docházet. Takové zásahy musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů, jen v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším ze způsobů, vedoucích rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačně, s vyloučením libovůle a na základě zákona. K takovým zásahům procesu územního plánování v drtivé většině případů dochází bez dohody s vlastníkem pozemku. Krajský soud dospěl k závěru, že i proto není namístě v dané věci shledat nezákonnost procesu přijímání zásad územního rozvoje.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl, že Krajský úřad Středočeského kraje nepostupoval v souladu se zákonem, neboť došlo k předložení materiálu Zastupitelstvu Středočeského kraje k rozhodnutí, aniž by v rámci jeho vypracování byly dodrženy zákonem stanovené povinnosti. Krajský soud konstatoval, že dohoda s vlastníkem pozemku je jedním z podstatných předpokladů pro zajištění podmínek pro zajištění systému ekologické stability. Současně však zcela protichůdně až nelogicky zbavil odpůrce jakékoli odpovědnosti. Ustanovení § 101 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 zakotvuje možnost předkupního práva pro kraj či obec. Možnost vyvlastnit pozemky určené územním plánem jako biokoridor pak stanoví § 170 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006. V daném případě tedy bylo zřejmé, že zmíněným rozhodnutím by mohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele. Pořizovatel územního plánu, odbor územního plánování Městského úřadu Černošice, požadoval omezení plynoucí z Nadregionálního biokoridoru K 59 zapracovat do územního plánu městyse Štěchovice, a tím omezit možnosti využití předmětného pozemku, což představovalo další zásah do práv stěžovatele. Odpůrce opomenul, že § 40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 mu ukládá povinnost zajistit při tvorbě zásad územního rozvoje soulad s požadavky zvláštních právních předpisů. Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením odpůrce, že zákon o ochraně přírody a krajiny v § 59 odst. 1 stanovuje nutnost realizace dohody pouze při případné změně druhu pozemků nebo výsadbě dřevin na dotčených pozemcích. Tato problematika je upravena v § 59 odst. 2 citovaného zákona, avšak v souvislosti s případným nesouhlasem vlastníka pozemku a následné nabídce jiného pozemku ve vlastnictví státu. Dále stěžovatel odmítl přisvědčit žalovanému, že rozlišení mapového podkladu, do kterého jsou Zásady územního rozvoje Středočeského kraje zakresleny, nemá dostatečnou podrobnost, aby z něj bylo možné specifikovat dotčené pozemky. Pokud odpůrce učinil jakýkoliv zásah do mapového podkladu v jakémkoli rozlišení, vždy se týká určitého pozemku či souboru pozemků. Pokud zákon o ochraně přírody a krajiny ukládá povinnost uzavřít dohodu s majitelem pozemku, je záležitostí odpůrce, jakým způsobem tak učiní.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Stěžovatel v kasační stížnosti zopakoval, že se cítí být stanovením Nadregionálního biokoridoru K 59 v Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje dotčen na svém vlastnickém právu. Tuto skutečnost Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje. Stanovení uvedeného biokoridoru v zásadách územního rozvoje bezpochyby představuje zásah do vlastnického práva k pozemku, který je do biokoridoru zahrnut. Ze zákona totiž vlastníkovi pozemku plyne povinnost tento prvek systému ekologické stability chránit (viz § 4 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně přírody a krajiny). Již v této fázi územního plánování je tak omezen v možném budoucím využití pozemku. Například musí počítat s tím, že orgány veřejné správy na předmětném pozemku nepovolí (je-li povolení vyžadováno) činnost, která se neslučuje s fungováním biokoridoru.
Ačkoliv mapová část Zásad územního rozvoje Středočeského kraje není natolik podrobná, aby bylo možné jednoznačně určit, které konkrétní pozemky jsou do daného biokoridoru zahrnuty, tato skutečnost nemůže jít k tíži stěžovatele. Není nutné, aby u všech záměrů zahrnutých do zásad územního rozvoje bylo zřejmé, jakých konkrétních pozemků se dotýkají. V důsledku nižšího rozlišení mapové části zásad územního rozvoje však bude vždy nutné určit okruh pravděpodobně dotčených pozemků co nejšíře. Nelze-li vyloučit, že pozemek stěžovatele je skutečně zahrnut do stanoveného biokoridoru, je nutno presumovat, že tomu tak je.
Dotčení vlastnického práva stěžovatele ovšem samo o sobě nemůže vést ke zrušení příslušné části Zásad územního rozvoje Středočeského kraje. Důvodem pro takový postup by mohlo být toliko: 1) absence pravomoci vydat zásady územního rozvoje, 2) překročení mezí zákonem vymezené působnosti, 3) porušení zákonem stanoveného procesního postupu, 4) rozpor obsahu zásad územního rozvoje s hmotným právem, nebo 5) neproporcionalita zásad územního rozvoje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS). V souladu s § 101d odst. 1 s. ř. s. je (s účinností od 1. 1. 2012) nutné, aby tyto důvody navrhovatel namítal. Při rozhodování je totiž soud vázán rozsahem a důvody návrhu.
Stěžovatel ve svém návrhu uplatnil jako jediný důvod pro zrušení Zásad územního rozvoje Středočeského kraje skutečnost, že byl porušen zákonem stanovený procesní postup při vydávání zásad územního rozvoje. Konkrétně mělo dojít k porušení § 40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 ve spojení s § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Podle § 40 odst. 1 písm. d) stavebního zákona z roku 2006 „[k]
rajský úřad přezkoumá soulad návrhu zásad územního rozvoje zejména s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů
“.Souladem návrhu zásad územního rozvoje s požadavky zvláštních právních předpisů ve smyslu citovaného ustanovení se podle stěžovatele rozumí také soulad s § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ten však podle něj odpůrce nezajistil, neboť při zapracování Nadregionálního biokoridoru K 59 do Zásad územního rozvoje Středočeského kraje nebyl vyžádán stěžovatelův souhlas.
Krajský soud této námitce nepřisvědčil s odůvodněním, že proces zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability je procesem odděleným od územního plánování. Pořizovatel zásad územního rozvoje podle krajského soudu přezkoumává pouze soulad návrhu zásad územního rozvoje s požadavky zvláštního zákona a nikoliv postup jiných správních orgánů v rámci předcházejících řízení.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve zaměří na komplexní posouzení povahy procesů vymezení a vytváření systému ekologické stability a jejich vztahu k procesu územního plánování. V návaznosti na to bude dále nutné posoudit, k jakým postupům správních orgánů je potřeba souhlas vlastníka pozemku ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Stěžovatel totiž v kasační stížnosti rozporuje také právní názor odpůrce, že zákon o ochraně přírody a krajiny v § 59 odst. 1 stanovuje nutnost realizace dohody pouze při případné změně druhu pozemků nebo výsadbě dřevin na dotčených pozemcích.
Zákonná úprava procesů vymezení a vytváření systému ekologické stability je obsažena především v § 4 odst. 1 a dále v § 59 odst. 1 a odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Její konkretizace je provedena v prováděcí vyhlášce.
Podle § 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny „[v]
ymezení systému ekologické stability, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství. Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ; jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát. Podrobnosti vymezení a hodnocení systému ekologické stability a podrobnosti plánů, projektů a opatření v procesu jeho vytváření stanoví Ministerstvo životního prostředí České republiky [...] obecně závazným právním předpisem
.“Podle § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny „[k]
zajištění podmínek pro vytváření systému ekologické stability se v dohodě s vlastníkem pozemku uskuteční opatření, projekty a plány podle § 4 odst. 1
“.Podle § 59 odst. 2 téhož zákona „[v]
yžaduje-li vytváření systému ekologické stability změnu v užívání pozemku, se kterou jeho vlastník nesouhlasí, nabídne mu pozemkový úřad výměnu jeho pozemku za jiný ve vlastnictví státu v přiměřené výměře a kvalitě, jako je původní pozemek, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemku původního
“.Prováděcí vyhláška pro své účely v § 1 vymezuje pojmy biocentrum a biokoridor. „[B]
iocentrum je biotop [...] nebo soubor biotop v krajině
[...], který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému
.“ „[B]iokoridor je území, které neumožňuje rozhodující části organismů trvalou dlouhodobou existenci, avšak umožňuje jejich migraci mezi biocentry a tím vytváří z oddělených biocenter síť
.“Podle § 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky „[v]
ymezení místního, regionálního i nadregionálního systému ekologické stability stanoví orgány ochrany přírody v plánu systému ekologické stability
“.Podle § 2 odst. 3 věty prvé prováděcí vyhlášky „[p]
lán systému ekologické stability je podkladem pro projekty systému ekologické stability podle § 4, provádění pozemkových úprav, pro zpracování územně plánovací dokumentace, pro lesní hospodářské plány a pro vodohospodářské a jiné dokumenty ochrany a obnovy krajiny
“.Podle § 4 odst. 1 prováděcí vyhlášky „[p]
rojekty k vytváření systému ekologické stability [...] jsou souborem přírodovědné, technické, ekonomické, organizační a majetkoprávní dokumentace; jsou nezbytným podkladem zejména k provádění pozemkových úprav
“.Podle § 4 odst. 2 prováděcí vyhlášky „[p]
odkladem pro zpracování projektu je schválená územně plánovací dokumentace nebo plán systému ekologické stability
“.Podle § 5 odst. 1 prováděcí vyhlášky „[p]
lán systému ekologické stability a projekt systému ekologické stability schvalují příslušné orgány územního plánování v územně plánovací dokumentaci nebo v územním rozhodnutí
“.S posledně citovaným ustanovením koresponduje i čl. I odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. b) Přílohy 4 vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti. Obsahem zásad územního rozvoje je podle těchto ustanovení mimo jiné i vymezení územního systému ekologické stability.
Jak je z citovaných ustanovení patrné, právní úprava rozlišuje mezi vymezením (§ 4 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 2 prováděcí vyhlášky) a vytvářením (§ 59 zákona o ochraně přírody a krajiny a § 4 prováděcí vyhlášky) systému ekologické stability. Vytváření systému ekologické stability probíhá uskutečňováním (tj. realizací) opatření, projektů a plánů (§ 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). Vytvářením systému ekologické stability se tedy rozumí uskutečňování konkrétních záměrů za účelem realizace koncepčních materiálů, jimiž došlo k vymezení systému ekologické stability. Těmito koncepčními materiály jsou plány systému ekologické stability, respektive územně plánovací dokumentace.
Vymezení a vytváření (realizace) systému ekologické stability probíhá v několika fázích. Nejprve dochází k vymezení systému ekologické stability v plánu systému ekologické stability (§ 2 odst. 1 prováděcí vyhlášky), který je schvalován v územně plánovací dokumentaci (§ 5 odst. 1 prováděcí vyhlášky). Poté jsou přijímány projekty k vytváření systému ekologické stability, pro něž je podkladem schválená územně plánovací dokumentace nebo plán systému ekologické stability (§ 4 odst. 2 prováděcí vyhlášky). Ke schválení projektu dochází zpravidla v územním rozhodnutí (§ 5 odst. 1 prováděcí vyhlášky). Na schválení projektu tedy navazuje další fáze, kterou je již samotná realizace konkrétního projektu – tedy provedení konkrétního opatření, jakým může být změna druhu pozemku, výsadba zeleně, založení remízu či vybudování protierozního opatření.
Z výše uvedeného plyne, že proces přijímání plánu systému ekologické stability není zcela odděleným procesem od procesu územního plánování, jak uvedl krajský soud. Oba procesy se do značné míry překrývají, neboť plán systému ekologické stability je schvalován právě územně plánovací dokumentací, zde zásadami územního rozvoje. Teprve zásady územního rozvoje, do kterých je plán systému ekologické stability inkorporován, jsou konečným výstupem procesu vymezení systému ekologické stability. Plán systému ekologické stability tedy nelze napadnout samostatně. Případná pochybení při jeho přijímání je potřeba považovat za porušení zákonem stanoveného postupu pro přijímání zásad územního rozvoje. Zákonnost procesu přijímání plánu systému ekologické stability je proto nutno posuzovat jak při schvalování zásad územního rozvoje, tak při jejich následném soudním přezkumu.
Opačný závěr krajského soudu je nesprávný a kasační stížnost je v této části důvodná. Zbývá posoudit, k jakým úkonům orgánů veřejné správy je potřeba dohody s vlastníkem pozemku ve smyslu § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.
Jak je patrné z citované právní úpravy, jednotlivé fáze plánování a realizace prvků systému ekologické stability nadmístního významu jsou prakticky totožné s plánováním a realizací jiných záměrů nadmístního významu. Zde obecně platí, že je záměr nejprve zapracován do zásad územního rozvoje, poté konkretizován v územním plánu a následně jsou činěny konkrétní kroky k realizaci již přesně specifikovaného záměru územním rozhodnutím a poté stavebním povolením. Souhlas vlastníka pozemku je vyžadován až v situaci, kdy má dojít k realizaci záměru, nikoliv ve fázi jeho plánování v územně plánovací dokumentaci (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS).
Stejně tomu musí být podle názoru Nejvyššího správního soudu také v případě prvků systému ekologické stability. Jejich povaha je totiž plně srovnatelná s povahou jiných záměrů. Bylo by nelogické vyžadovat souhlas vlastníka pozemku ve fázi, kdy ještě není zcela zřejmé, zda bude nutno provést nějaká konkrétní opatření k zajištění fungování systému ekologické stability. Velká část jeho prvků totiž bude zpravidla odpovídat skutečnému stavu ekosystému a nebude vyžadovat provedení žádných konkrétních změn. Navíc vymezení jednotlivých prvků systému ekologické stability v zásadách územního rozvoje není konečné a bude docházet k jejich upřesnění a úpravám v rámci územního plánu. Vyžadování souhlasu všech vlastníků dotčených pozemků se samotným vymezením biokoridoru či biocentra v zásadách územního rozvoje by prakticky znemožnilo přijímání této územně plánovací dokumentace. Souhlas tisíců dotčených osob s přijetím zásad územního rozvoje by bylo možné jen stěží očekávat.
Výše uvedené podporuje i samotný text § 59 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, který hovoří o vytváření systému ekologické stability a uskutečňování opatření, projektů a plánů dle § 4 odst. 1 citovaného zákona. Upravuje tedy zjevně kroky navazující na vymezení systému ekologické stability. Povinnost postupovat v dohodě s vlastníkem pozemku ukládá až ve vztahu k samotné realizaci konkrétních kroků, například v podobě změny druhu pozemku, výsadby zeleně, založení remízu, vybudování protierozního opatření apod. Stěžovateli (a ani krajskému soudu) proto nelze přisvědčit, že měl být vyžadován souhlas stěžovatele již ve fázi vymezování systému ekologické stability, tedy při pořizování plánu systému ekologické stability, popřípadě při schvalování zásad územního rozvoje.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že problematiku změny druhu pozemků nebo výsadby dřevin upravuje až § 59 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. V odstavci prvním i druhém § 59 je upravena problematika vytváření systému ekologické stability (tj. např. cestou změny druhu pozemku či výsadby dřevin). Odstavec první stanoví obecné pravidlo, že tyto kroky musejí být činěny v dohodě s vlastníkem. Odstavec druhý pak stanoví pravidlo pro případ, kdy dohoda není uzavřena – tj. vlastník pozemku nevysloví souhlas s opatřením, které vyžaduje změnu v užívání pozemku.
Lze tedy uzavřít, že k vymezení Nadregionálního biokoridoru K 59 nebylo potřeba vyžadovat souhlas stěžovatele. Zásady územního rozvoje Středočeského kraje proto nelze považovat za nezákonné z důvodu, že takový souhlas nebyl dán.
Jelikož však krajský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby učinil na základě zcela odlišných úvah než Nejvyšší správní soud, napadený rozsudek jako celek nemůže obstát. Za dané situace nemůže Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítnout a část důvodů krajského soudu nahradit důvody vlastními (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Krajský soud své rozhodnutí vystavěl výlučně na závěru o nemožnosti zkoumat při přijímání zásad územního rozvoje (a tudíž i při jejich následném soudním přezkumu), zda byl proces vymezení systému ekologické stability proveden v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud má ve shodě se stěžovatelem za to, že tento závěr je nesprávný.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.