Vydání 8/2017

Na návrh správce drobného vodního toku Týnecký potok, kterým je Povodí Vltavy, státní podnik (zpracovatel podkladu pro vyhlášení záplavového území), vydal magistrát města Kladna, odbor životního prostředí (odpůrce), jako vodoprávní úřad dne 30. 11. 2015 opatření obecné povahy, jímž stanovil záplavové území Týneckého potoka a současně vymezil aktivní zónu záplavového území, a to v úseku k. ú. Koleč, Dřetovice, Třebušice, Brandýsek, Cvrčovice, Hnidousy a Motyčín, od říčního km 0,00 do 12,752.

Navrhovatel se u Krajského soudu v Praze domáhal zrušení opatření obecné povahy s odkazem na to, že je spoluvlastníkem rodinného domu, v obci Brandýsek, tedy nemovitosti, jež byla opatřením obecné povahy zahrnuta do záplavových území Q5, Q20 i Q100, čímž je podle navrhovatele znehodnocena, a nadto mu bylo zakázáno provádět jakoukoliv přestavbu nemovitosti s výjimkou oprav, či zřídit jím plánované oplocení.

Krajský soud návrh na zrušení opatření obecné povahy zamítl rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, čj. 50 A 4/2016-26, neboť dospěl k závěru, že daná situace navrhovateli nezakládá důvod argumentovat diskriminací vlastníků nemovitostí v ulici V Angreštovně, neboť odlišná situace vlastníků pozemků v Hnidousech a Motyčíně je dána odlišnými charakteristikami toku potoka v obou srovnávaných územích.

Připomněl také, že územní plánování se od stanovení záplavových území a aktivní zóny záplavového území podstatnou měrou liší. Záplavové území včetně jeho aktivní zóny je stanovováno na základě objektivních dat a přírodních zákonitostí, ze kterých posléze vychází matematický model, na jehož základě je určeno. Mají-li taková data být objektivní, nemohou záviset na vůli vlastníka pozemku či pořizovatele opatření obecné povahy, stejně jako ani jejich výstupy, které mají podle § 6 odst. 5 písm. c) a d) prováděcí vyhlášky povahu výsledků matematických výpočtů na základě objektivních vstupních dat.

Krajský soud zdůraznil, že pro účely vstupních údajů nelze vycházet z toho, že na daném území k žádné povodni v posledních 150 letech nedošlo. Je třeba přihlédnout k tomu, že pětiletá povodeň nemusí ve smyslu § 2 písm. f) prováděcí vyhlášky nastat každých 5 let a dvacetiletá každých dvacet let. Jedná se o průměrnou hodnotu.

Proti rozsudku navrhovatel (stěžovatel) podal kasační stížnost, ve které namítal, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s diskriminací vlastníků nemovitostí v ulici V Angreštovně. Podle soudu je odlišná situace vlastníků pozemků v Hnidousech a Motyčíně dána odlišnými charakteristikami toku potoka v obou srovnávaných územích, kdy v jedné rozlivu potoka nic nebrání a ve druhé je koryto potoka pevně sevřeno v podzemním potrubí dostačující kapacity. Není jasné, jakým způsobem dospěl krajský soud k těmto ničím nepodloženým závěrům. Sám zpracovatel ve svém vyjádření k připomínkám účastníků uvádí, že důvodem, proč není v Hnidousech a Motyčíně stanovena aktivní zóna záplavového území, je "" zatrubnění předmětného potoka. Z volených jazykových prostředků je zřejmé, že ani sám zpracovatel neví, zda-li je zatrubnění skutečným důvodem - pouze , avšak současně zde právě z těchto důvodů nebyla stanovena aktivní zóna záplavového území. Odpůrce se spokojil s tímto dohadem a dle navrhovatele není jasné, jak krajský soud dospěl k ničím nepodloženým závěrům, že v případě povodní by kapacita podzemního potrubí byla dostatečná, zatímco v oblasti Motyčína nic nebrání rozlivu.

Úvaha krajského soudu o tom, že úkolem napadeného opatření obecné povahy je popsat skutečný stav v území, byť založený v nezbytné míře při neúplnosti vstupních dat na určitých odhadech, analogiích a matematických přepočtech, a nikoliv stav, jaký by si zpracovatel či dotčené osoby přály či jakého teprve plánují dosáhnout, stěžovatel označil za zvrácenou, neboť podle článku 11 Listiny základních práv a svobod se v daném případě jednalo o otázku zasahování do vlastnického práva. Stěžovatel namítal, že pokud je omezen na svých základních právech, tak tomu tak má být na základě přesně daných důvodů a nikoliv na základě dokumentu, který je založen na "" a "" opatřením administrativní povahy, když je dle stěžovatele více než zřejmé, že administrativně předpokládaný stav se zásadně liší od stavu skutečného. Stěžovatel namítl porušení zásady ochrany dobré víry upravené v § 2 odst. 3 správního řádu ze strany odpůrce. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS, vyplývá, že podmínkou zákonnosti územního plánu je mimo jiné i to, že veškerá omezení vlastnických práv (jiných věcných práv z něho vyplývajících) mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích navíc rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle, což představuje zásadu subsidiarity a minimalizace zásahu. Stěžovatel měl za to, že tento závěr lze analogicky aplikovat i na projednávanou věc, zejména u tak hraničního případu, kdy v korytě daného potoka ani žádná voda není a minimálně jedno století zde ani žádná povodeň nebyla. Odpůrce v tomto případě úplně rezignoval na činnost správního orgánu a stal se pouze "" opatření obecné povahy vycházejícího z návrhu správce drobného vodního toku, aniž by zjistil skutkový stav.

Dle vyjádření odpůrce se v uvedeném případě nejedená o diskriminaci, neboť rozdílné zacházení je dáno objektivní odlišností stěžovatelem namítaných území.

Odpůrce ve vyjádření shledal zpochybňování vstupních dat za nedůvodné. Vycházel z podkladů zpracovatele (navrhovatele stanovení záplavového území), který si data vyžádal od Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), přičemž neexistuje jiný subjekt, jež by v obdobném měřítku data zpracovával na území České republiky.

Odpůrce zdůraznil, že povodňové situace na malých tocích nejsou způsobovány rozsáhlými povodněmi, ale kratšími intenzivními epizodami dešťů.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.