Vydání 11/2014

Číslo: 11/2014 · Ročník: XII

3116/2014

Odpady: souhlas k provozování mobilní recyklační linky

Odpady: souhlas k provozování mobilní recyklační linky
k § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění zákonů č. 320/2002 Sb. a č. 188/2004 Sb.*)
Rozhodnutí krajského úřadu, kterým byl podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, žalobci udělen souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů a též souhlas s provozním řádem tohoto zařízení, neopravňuje žalobce k provozování jiného (stacionárního) zařízení, do kterého svou mobilní recyklační linku následně umístil.
(Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014, čj. 7 A 49/2011-72)
Věc:
Společnost s ručením omezeným SETRA proti Ministerstvu životního prostředí o uložení pokuty.
Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2010, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno, oddělení odpadového hospodářství (dále jen "ČIŽP") jako příslušný orgán veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství uložila žalobkyni podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech pokutu ve výši 125 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona o odpadech, tj. povinnosti nakládat s odpady podle tohoto zákona pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena, pokud není stanoveno jinak. Dle zjištění ČIŽP zachyceného v protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30. 3. 2010 a dle místního šetření provedeného dne 17. 3. 2010, jehož výsledek je zachycen v Zápise o kontrolním zjištění, bylo v provozovně "
Recyklace stavebních sutí Oblekovice
" v k. ú. Oblekovice města Znojma žalobkyní provozováno zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů bez souhlasu příslušného krajského úřadu. Do zařízení bylo v roce 2009 přijato a využito celkem 8 465,15 tuny odpadu a v období od 1. 1. 2010 do konce února 2010 celkem 617,5 tuny odpadu. Přijaté odpady byly dle vyhlášky č. 381/2001 Sb., katalog odpadů, ze skupiny č. 17 - stavební a demoliční odpady zařazené do kategorie "
ostatní
" odpad.
Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2011 žalovaný zamítl odvolání, které žalobkyně podala proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu zjistil následující skutkový a právní stav věci. ČIŽP provedla dne 17. 3. 2010 místní šetření v provozovně žalobkyně označené jako "
Recyklace stavebních sutí Oblekovice
", ze kterého byl sepsán zápis z inspekčního šetření. Za účelem projednání výsledků místního šetření a provedení kontroly vyžádaných dokladů následovala kontrola v kanceláři ČIŽP dne 30. 3. 2010, o jejímž výsledku byl sepsán Protokol o kontrolním zjištění. Jednatel žalobkyně, který se kontroly zúčastnil, odmítl protokol převzít, a proto byl protokol následně doručen do datové schránky žalobkyně (dne 1. 4. 2010). Dopisem ze dne 6. 4. 2010 zaslala žalobkyně námitky směřující proti Protokolu o kontrolním zjištění a současně byly zaslány i některé doklady vyžádané ČIŽP. K námitkám vydala ČIŽP dne 24. 5. 2010 rozhodnutí, dle kterého ředitel Oblastního inspektorátu Brno námitkám nevyhověl. Z výsledků inspekčních šetření ve dnech 17. 3. a 30. 3. 2010 a kontroly předložených dokladů je zřejmé, že žalobkyně v roce 2009 a části roku 2010 (do konce února 2010) provozovala zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů označené jako "
Recyklace stavebních sutí Oblekovice
" bez souhlasu uděleného příslušným krajským úřadem, jak požaduje § 14 odst. 1 zákona o odpadech.
ČIŽP ještě před oznámením zahájení správního řízení požádala dopisem ze dne 2. 7. 2010 Krajský úřad Jihomoravského kraje o informaci, jak postupuje řízení ve věci udělení souhlasu k provozování dotčeného zařízení. Dne 15. 7. 2010 obdržela od krajského úřadu odpověď, ze které vyplývá, že žalobkyni byl souhlas k provozování kontrolovaného zařízení udělen dne 7. 6. 2010 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 7. 2010.
Dopisem ze dne 16. 8. 2010 ČIŽP oznámila zahájení správního řízení a současně usnesením stanovila lhůtu deset dnů pro vyjádření se k podkladům řízení před vydáním rozhodnutí. Jak oznámení, tak usnesení bylo zasláno JUDr. Janu Svobodovi, advokátovi, a to na základě plné moci ze dne 25. 5. 2009, kterou ČIŽP vyhodnotila jako generální. JUDr. Svoboda uvedené dokumenty převzal dne 30. 8. 2010 a dne 8. 9. 2010 doručil ČIŽP podání k oznámení zahájení správního řízení s usnesením o lhůtě, v němž namítl, že s ohledem na § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu nepovažuje uvedenou plnou moc za generální a doručené oznámení o zahájení správního řízení vč. usnesení vrátil ČIŽP s tím, aby je zaslala žalobkyni. Z uvedeného důvodu ČIŽP vyhotovila nové oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20. 9. 2010 a nové usnesení o stanovení lhůty ze dne 20. 9. 2010 a obě tyto písemnosti doručila do datové schránky žalobkyně dne 24. 9. 2010. K zahájenému správnímu řízení se žalobkyně vyjádřila dopisem ze dne 1. 10. 2010, doručeným ČIŽP dne 4. 10. 2010. Ve vyjádření uvedla, že nesouhlasí s tím, že by se měla dopustit porušení zákona o odpadech, neboť vlastní souhlas k provozování zařízení - "
Mobilní recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů
" udělený rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2009, kterým byl současně schválen provozní řád zařízení. Namítla, že zákon o odpadech nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními, ale hovoří pouze o zařízeních k využívání odpadů, dále pak rozvíjela svůj názor na postup správních orgánů, jejich výklad zákona a praxi v udělování souhlasů k provozování zařízení k nakládání s odpady. Dle názoru žalobkyně není shromážděný podkladový materiál dostatečný k prokázání skutkové podstaty správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.
Následně vydala ČIŽP rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 125 000 Kč, proti kterému podala žalobkyně odvolání. V odvolání vyslovila názor, že rozhodnutí ČIŽP neobsahuje všechny náležitosti stanovené správním řádem, což jej činí nepřesvědčivým a nezákonným. Jeho odůvodnění je dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm není uvedeno, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení ze dne 6. 4. 2010. Žalobkyně se nemůže spokojit s konstatováním, že správní orgán o těchto námitkách rozhodl dne 24. 5. 2010 tak, že námitky byly zamítnuty. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2010, kterým ji byl dán souhlas k provozování "
Mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů
" a současně schválen provozní řád tohoto zařízení, není dostatečným dokladem pro to, aby podle něho mohla provozovat zařízení k využívání odpadů v Oblekovicích. Toto je dle žalobkyně v rozporu s právními předpisy, neboť zákon nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními.
Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí dospěl k závěru, že ČIŽP při rozhodování vycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci a její závěry jsou adekvátní závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobkyně dopustila. Následně se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami, přičemž kromě jiného označil názor žalobkyně, že pokud vlastní souhlas vydaný příslušným krajským úřadem k provozování "
Mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů
" a schválený provozní řád tohoto zařízení, může na základě tohoto souhlasu provozovat i zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů "
Recyklace stavební suti Oblekovice
", za irelevantní, a to zejména ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech.
Při nakládání s odpady je třeba dbát na dodržování povinností daných zákonem o odpadech. Podle tohoto zákona každý, kdo nakládá s odpady, musí jednat tak, aby tato činnost byla v souladu s tímto zákonem a dalšími právními předpisy v oblasti nakládání s odpady. Zákon o odpadech v § 12 odst. 2 stanoví obecnou povinnost, že s odpady lze podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena. Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů je možné provozovat jen na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým se uděluje souhlas k provozování zařízení a s jeho provozním řádem, což vyplývá z § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Podle § 78 odst. 2 zákona o odpadech krajský úřad uděluje souhlas k provozování zařízení a jeho udělení může vázat na podmínky. Podle odstavce 6 stejného ustanovení je k rozhodování podle odstavce 2 místně příslušný krajský úřad, v jehož obvodu je provozováno zařízení nebo činnost. Zákon sice nerozděluje zařízení na stacionární a mobilní, ale dává možnost krajským úřadům stanovit podmínky k provozování zařízení, a tím i upřesnit, o jaké zařízení se jedná. Je nereálné, aby provozovatel zařízení na jedno povolení - souhlas provozoval několik různých zařízení, neboť každé zařízení je jiné a pro každé je třeba stanovit jiné podmínky k provozu a zpracovat samostatný provozní řád. Pokud tedy žalobkyně vlastnila souhlas k provozování mobilního zařízení (rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2010), nemohla se domnívat, že tento souhlas se bude vztahovat i na zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů v Oblekovicích. Důkazem toho je i skutečnost, že Krajský úřad Jihomoravského kraje (po splnění určitých podmínek) udělil žalobkyni rozhodnutím ze dne 7. 6. 2010 samostatný souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů, způsob využívání R12, R13, R5, s názvem "
Recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů, provoz Znojmo-Oblekovice
".
Dle názoru žalovaného je z výše uvedeného zřejmé, že žalobkyně povinnost uvedenou v § 12 odst. 2 zákona o odpadech prokazatelně neplnila a porušením této povinnosti se dopustila správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.
Žalovaný závěrem uvedl, že pokud provozovatel zařízení k nakládání s odpady provozuje toto zařízení v rozporu se zákonem o odpadech (v daném případě neměla žalobkyně souhlas k provozování zařízení udělený příslušným krajským úřadem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech), dochází vždy k možnosti poškození životního prostředí, a to ze samé podstaty věci. Účelem uděleného souhlasu a současně schváleného provozního řádu je vymezit podmínky pro provoz zařízení k nakládání s odpady tak, aby možnost poškození životního prostředí byla co nejvíce minimalizována. Každé porušení zákonné povinnosti zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k poškození životního prostředí, a tedy znamená ohrožení životního prostředí. Ohrožení životního prostředí ze strany žalobkyně spočívá právě v jednání v rozporu s právními předpisy.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, popř. jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle názoru žalobkyně není správný výklad ČIŽP a potažmo i žalovaného týkající se nutnosti disponovat souhlasem příslušného krajského úřadu k provozování zařízení v Oblekovicích včetně schválení provozního řádu, kterýžto souhlas není podle názoru rozhodujících správních orgánů nahrazen souhlasem vydaným žalobci pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj (rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009). Poukazuje-li žalovaný na to, že tyto námitky žalobkyně jsou irelevantní ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech s tím, že uvádí výčet ustanovení zákona o odpadech včetně jejich dikce, z nichž však nelze jednoznačně dovodit argumenty ve prospěch názoru žalovaného, nelze tento jeho výklad považovat za přesvědčivý. Je pravdou, že podle § 12 odst. 2 zákona o odpadech lze s odpady nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena, přičemž dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, nicméně z těchto ustanovení nevyplývá, že by souhlas vydaný krajským úřadem žalobkyni pro mobilní zařízení neplatil současně také pro zařízení v Oblekovicích, je-li v tomto zařízení mobilní zařízení používáno. Mobilní zařízení má totiž dle rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009 bodu 1) vymezenou místní platnost na celé území Jihomoravského kraje, přičemž Oblekovice u Znojma nepochybně do této oblasti spadají. Skutečnost, že se mobilní zařízení žalobkyně nacházelo v provozovně v Oblekovicích, je doložena zjištěním ČIŽP dne 17. 03. 2010 (v zápise z místního šetření ze dne 17. 03. 2010 je uvedeno, že u hromad sutí stojí třídící linka). Toto zařízení je součástí mobilního zařízení, k němuž má žalobkyně vydaný potřebný souhlas (viz bod 3 provozního řádu mobilního zařízení, který obsahuje stručný popis zařízení - technické vybavení - technologie; mezi jednotlivými složkami mobilního zařízení je uveden třídič stavebních sutí - typ HARTL). Také pro mobilní zařízení je zpracován a schválen jeho provozní řád, a proto otázky ochrany životního prostředí jsou dostatečně ošetřeny. Skutečnost, že žalobkyně požádala o vydání souhlasu k provozování zařízení v Oblekovicích s názvem "
Recyklační linka na zpracování stavebních a demoličních odpadů, provoz Znojmo
-
Oblekovice
", byla vyvolána provozní realitou, kdy tento souhlas si žalobkyně opatřila pro případy, kdy mobilní zařízení, na které souhlas má, bude potřebovat umístit do jiné svojí provozovny v rámci Jihomoravského kraje, a tímto přemístěním mobilního zařízení by se provozovna v Oblekovicích ocitla bez příslušného souhlasu. V žádném případě z toho nelze dovozovat, že by tímto postupem žalobkyně sama připustila, že její názor o tom, že k provozování zařízení v Oblekovicích postačuje souhlas pro mobilní zařízení, byl nesprávný, jak to dovozuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně se naopak na základě bodu 5 rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009, v němž je uvedeno, že "
evidence odpadů přijatých do zařízení bude vedena v souladu s platnou legislativou a vykazována příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti podle místa nasazení zařízení
", domnívala, že souhlas k provozování mobilního zařízení se vztahuje také na zařízení v Oblekovicích. Má-li totiž být také v souvislosti s provozem mobilního zařízení vedena evidence odpadů, pak není prakticky žádný rozdíl mezi stacionárním a mobilním zařízením k nakládání s odpady z hlediska uložených povinností ve vztahu k ochraně životního prostředí a vyžadování souhlasu pro každé zařízení zvlášť je nelogické a nemá oporu v zákoně o odpadech.
Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Mimo jiné měl za to, že on sám, potažmo správní orgán I. stupně, se dostatečně vypořádal s poněkud svéráznou argumentací žalobkyně, že "
má vydané souhlasy k provozování zařízení k nakládání s odpady v jiných částech Jihomoravského kraje
" (a tedy nepotřebuje souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů ve Znojmě-Oblekovicích). Skutečnost, že žalobkyně disponovala souhlasem pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj, nemůže nic změnit na povinnosti disponovat také souhlasem k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadu ve Znojmě-Oblekovicích. Krom toho během podstatné části roku 2009 ani tento souhlas k provozování mobilního zařízení k využívání odpadů žalobkyni k dispozici nebyl. V tomto ohledu je dle žalovaného nepřípadná rovněž argumentace žalobkyně ohledně schváleného provozního řádu mobilního zařízení. Provozní řád mobilního zařízení nutně odráží specifika tohoto typu zařízení k nakládání s odpady (namístě je zde proto i požadavek na vedení evidence odpadů přijatých do zařízení dle místa nasazení zařízení), a naopak nemůže obsáhnout specifika činností provozovaných ve stacionárním zařízení k nakládání s odpady (mj. regulace činností týkajících se sběru a shromažďování odpadů). Zatímco sběr a výkup odpadů je záležitost víceméně kontinuální, samotná recyklace může probíhat v konkrétních provozovnách nárazově, dle aktuálních potřeb provozovatele (kupř. po nahromadění odpadů v množství opodstatňujícím návoz mobilní recyklační linky). Námitka žalobkyně, kterou napadá postup správních orgánů, jež vydávají souhlas k provozování mobilních zařízení k využívání odpadů s působností pouze na jednotlivé kraje, nikterak nesouvisí s předmětem daného sankčního řízení a v tomto směru také byla správními orgány vypořádána.
Městský soud v Praze žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Nedůvodnými shledal soud rovněž námitky hmotněprávního charakteru, směřující jednak proti klíčovému závěru správních orgánů obou stupňů, že podle zákona o odpadech bylo povinností žalobkyně provozovat předmětné zařízení pouze na základě rozhodnutí příslušného krajského úřadu, jímž byl udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, a dále proti souvisejícímu závěru, že souhlas vydaný žalobkyni rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17. 09. 2009 pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj neopravňoval žalobkyni k provozování předmětného zařízení. Soudu nezbývá než konstatovat, že se plně ztotožňuje s argumentací, kterou v tomto směru ve svém rozhodnutí zaujala ČIŽP a následně též žalovaný. Není pochyb o tom, že předmětné zařízení jakožto místo, kde žalobkyně prokazatelně nakládala s odpady (prováděla jejich sběr, výkup, skladování a též využívání spočívající v následné recyklaci odpadů s pomocí mobilní recyklační linky), je zařízením podle § 4 písm. e) zákona o odpadech. Na toto zařízení, stejně jako na kterékoliv jiné zařízení sloužící k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, dopadá § 14 odst. 1 věta prvá zákona o odpadech, podle něhož lze takové zařízení provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že žalobkyně takovým rozhodnutím (souhlasem) vztahujícím se k předmětnému zařízení až do dne 1. 7. 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí krajského úřadu ze dne 7. 6. 2010, nedisponovala. V takovém případě nelze než přitakat závěru správního orgánu, že žalobkyně nakládala s odpady v zařízení, ve kterém nebylo nakládání s odpady příslušným orgánem povoleno, čímž porušila povinnost uloženou § 12 odst. 2 větou prvou zákona o odpadech a zároveň naplnila skutkovou podstatu správního deliktu uvedenou v § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.
Souhlas příslušného krajského úřadu k provozování předmětného zařízení nelze v žádném případě zaměňovat se souhlasem, jenž byl žalobkyni vydán k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17. 09. 2009, a stejně tak nelze dovozovat, že žalobkyni vydaný souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů ze dne 17. 09. 2009 automaticky opravňoval žalobkyni k provozování jiných zařízení (zde předmětného zařízení v provozovně v k. ú. Oblekovice). Souhlas k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů udělený žalobkyni rozhodnutím krajského úřadu ze dne 17. 09. 2009 je souhlasem, který se váže výlučně ke konkrétnímu zařízení [mobilní recyklační lince jakožto technickému zařízení ve smyslu § 4 písm. e) zákona o odpadech], což je ostatně na první pohled zřejmé i z výrokové části tohoto rozhodnutí. Tento souhlas opravňuje žalobkyni pouze k těmto způsobům provozování mobilní recyklační linky - předúpravě odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených (v příloze 3 zákona o odpadech) pod označením R1-R10, a dále R5 - k recyklaci /znovuzískávání ostatních anorganických materiálů. Neopravňuje tedy žalobkyni k provozování předmětného zařízení, které není mobilní recyklační linkou, ale zařízením stacionárním [viz definice pojmu mobilního zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů obsažená v § 3 písm. a) vyhlášky č. 383/2011 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady], stejně jako ji neopravňuje k dalším, v rozhodnutí neuvedeným způsobům nakládání s odpady, které žalobkyně provozovala v předmětném zařízení (sběr či skladování odpadů).
Názor zastávaný žalobkyní, jehož podstatu lze vyjádřit tak, že souhlas krajského úřadu ze dne 17. 09. 2009 k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů žalobkyni opravňoval k provozování jakéhokoliv zařízení na území Jihomoravského kraje, kam svou mobilní recyklační linku umístí, je zcela mylný.
Krajský úřad se v souhlasu uděleném žalobkyni k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů ze dne 17. 09. 2009 nezabýval (ani k tomu neměl důvod) posuzováním jiných, stacionárních zařízení, ani neudělil žalobkyni souhlas k provozování těchto jiných zařízení. Protože se jeho rozhodnutí týkalo výlučně mobilní recyklační linky, nezabýval se vhodností jejího provozu v konkrétní lokalitě z hlediska ochrany zdraví lidí a životního prostředí, tj. neposuzoval, zda je z tohoto hlediska přípustné a možné provozování sběru či skladování odpadů na konkrétním místě (pozemcích). Posouzení těchto skutečností, stejně jako posouzení toho, zda dané zařízení vyhovuje podmínkám a technickým požadavkům, které na zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů kladou § 4, § 5, § 7 vyhlášky č. 383/2011 Sb., a případné stanovení podmínek, na které krajský úřad podle § 78 odst. 2 písm. a) může vázat udělení souhlasu, je totiž předmětem řízení o udělení souhlasu k provozování konkrétního zařízení (v daném případě předmětného zařízení v provozovně v k. ú. Oblekovice).
Žalovaný v tomto směru přiléhavě argumentuje tím, že každé zařízení je individuální, a pro každé zařízení je proto třeba stanovit jiné podmínky k provozu a zpracovat samostatný provozní řád. Soud k tomu dodává, že podle § 14 odst. 6 zákona o odpadech je účastníkem řízení o vydání souhlasu k provozování zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů a s jeho provozním řádem také obec, na jejímž území má být zařízení provozováno. Příslušná obec má tedy právo se jako účastník řízení o udělení souhlasu vyjádřit k tomu, že žalobkyně hodlá v předmětném zařízení nacházejícím se v konkrétní lokalitě provádět sběr odpadů, jejich skladování či využívání za pomoci (již schválené) mobilní recyklační linky.
Ze znění podmínky č. 5 obsažené v rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 9. 2009, podle níž je žalobkyně při provozování mobilní recyklační linky povinna vést evidenci odpadů přijatých do (tohoto) zařízení v souladu s platnou legislativou a vykazovat ji příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působnosti podle místa nasazení zařízení, nemohla žalobkyně důvodně usuzovat na to, že souhlas k provozování mobilní recyklační linky se vztahuje také na zařízení v Oblekovicích. Jedná se totiž o podmínku týkající se výlučně odpadů přijatých do schvalovaného zařízení, tj. do mobilní recyklační linky, nikoliv o podmínku, která by upravovala vedení evidence odpadů přijatých do předmětného zařízení v Oblekovicích a její předkládání příslušnému obecnímu úřadu. O tom, že by se souhlas krajského úřadu k provozování mobilní recyklační linky vztahoval na předmětné zařízení žalobkyně v Oblekovicích, není v tomto souhlasu samozřejmě ani zmínka; ze strany žalobkyně se jedná toliko o účelovou dedukci. Sama žalobkyně ostatně svou další argumentací, jíž zdůvodňuje podání žádosti o vydání souhlasu k provozování předmětného zařízení v Oblekovicích, potvrzuje, že mobilní recyklační linka na straně jedné a předmětné zařízení na straně druhé jsou zcela samostatnými zařízeními, která mohou být provozována nezávisle na sobě. Jiným způsobem totiž nelze vykládat její tvrzení o potřebě souhlasu s provozováním předmětného zařízení pro případ, že bude potřebovat umístit mobilní zařízení do jiné svojí provozovny v rámci Jihomoravského kraje.
Lze shrnout, že teprve na základě souhlasu vydaného ve formě rozhodnutí krajského úřadu, vztahujícího se přímo k předmětnému zařízení (a nikoliv na základě souhlasu k provozování mobilní recyklační linky, kterou lze z povahy věci používat na různých místech), byla žalobkyně oprávněna nakládat s odpady v předmětném zařízení. Její přesvědčení, že postup správních orgánů, jež vyžadují a vydávají souhlasy k provozování zařízení k využívání odpadů s omezením na jednotlivé kraje, nemá oporu v zákoně o odpadech, je nesprávné. V souzené věci se jedná o nakládání s odpady v předmětném zařízení, které je, jak již bylo soudem konstatováno shora, zařízením stacionárním. Souhlas k jeho provozování podle výslovného znění zákona vydává příslušný krajský úřad [§ 14 odst. 1, § 78 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech] a tento souhlas se nevztahuje na území celého kraje, ale váže se ke konkrétnímu zařízení, a tedy i ke konkrétní lokalitě, v níž se toto zařízení nachází. Žalovaný nesprávnost výše uvedeného, navíc do značné míry obecně formulovaného přesvědčení žalobkyně dostatečně vypořádal tím, že za správný označil závěr ČIŽP, že žalobkyně nebyla oprávněna nakládat s odpady v předmětném zařízení na základě souhlasu k provozování mobilní recyklační linky na zpracování stavebních a demoličních odpadů (rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 9. 2009), ale potřebovala k tomu podle zákona souhlas krajského úřadu vztahující se přímo k předmětnému zařízení. Právě tento závěr, který je v souladu se zákonem, byl pro rozhodnutí správního orgánu ve věci samé určující. (...)
Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. (...)
*)
S účinností od 1. 7. 2010 dále změněn zákonem č. 154/2010 Sb.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.