Vydání 11/2014

Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2010, Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno, oddělení odpadového hospodářství (dále jen "ČIŽP") jako příslušný orgán veřejné správy v oblasti odpadového hospodářství uložila žalobkyni podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech pokutu ve výši 125 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona o odpadech, tj. povinnosti nakládat s odpady podle tohoto zákona pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena, pokud není stanoveno jinak. Dle zjištění ČIŽP zachyceného v protokolu o kontrolním zjištění ze dne 30. 3. 2010 a dle místního šetření provedeného dne 17. 3. 2010, jehož výsledek je zachycen v Zápise o kontrolním zjištění, bylo v provozovně "" v k. ú. Oblekovice města Znojma žalobkyní provozováno zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů bez souhlasu příslušného krajského úřadu. Do zařízení bylo v roce 2009 přijato a využito celkem 8 465,15 tuny odpadu a v období od 1. 1. 2010 do konce února 2010 celkem 617,5 tuny odpadu. Přijaté odpady byly dle vyhlášky č. 381/2001 Sb., katalog odpadů, ze skupiny č. 17 - stavební a demoliční odpady zařazené do kategorie "" odpad.

Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2011 žalovaný zamítl odvolání, které žalobkyně podala proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a toto rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu zjistil následující skutkový a právní stav věci. ČIŽP provedla dne 17. 3. 2010 místní šetření v provozovně žalobkyně označené jako "", ze kterého byl sepsán zápis z inspekčního šetření. Za účelem projednání výsledků místního šetření a provedení kontroly vyžádaných dokladů následovala kontrola v kanceláři ČIŽP dne 30. 3. 2010, o jejímž výsledku byl sepsán Protokol o kontrolním zjištění. Jednatel žalobkyně, který se kontroly zúčastnil, odmítl protokol převzít, a proto byl protokol následně doručen do datové schránky žalobkyně (dne 1. 4. 2010). Dopisem ze dne 6. 4. 2010 zaslala žalobkyně námitky směřující proti Protokolu o kontrolním zjištění a současně byly zaslány i některé doklady vyžádané ČIŽP. K námitkám vydala ČIŽP dne 24. 5. 2010 rozhodnutí, dle kterého ředitel Oblastního inspektorátu Brno námitkám nevyhověl. Z výsledků inspekčních šetření ve dnech 17. 3. a 30. 3. 2010 a kontroly předložených dokladů je zřejmé, že žalobkyně v roce 2009 a části roku 2010 (do konce února 2010) provozovala zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů označené jako "" bez souhlasu uděleného příslušným krajským úřadem, jak požaduje § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

ČIŽP ještě před oznámením zahájení správního řízení požádala dopisem ze dne 2. 7. 2010 Krajský úřad Jihomoravského kraje o informaci, jak postupuje řízení ve věci udělení souhlasu k provozování dotčeného zařízení. Dne 15. 7. 2010 obdržela od krajského úřadu odpověď, ze které vyplývá, že žalobkyni byl souhlas k provozování kontrolovaného zařízení udělen dne 7. 6. 2010 a rozhodnutí nabylo právní moci dne 1. 7. 2010.

Dopisem ze dne 16. 8. 2010 ČIŽP oznámila zahájení správního řízení a současně usnesením stanovila lhůtu deset dnů pro vyjádření se k podkladům řízení před vydáním rozhodnutí. Jak oznámení, tak usnesení bylo zasláno JUDr. Janu Svobodovi, advokátovi, a to na základě plné moci ze dne 25. 5. 2009, kterou ČIŽP vyhodnotila jako generální. JUDr. Svoboda uvedené dokumenty převzal dne 30. 8. 2010 a dne 8. 9. 2010 doručil ČIŽP podání k oznámení zahájení správního řízení s usnesením o lhůtě, v němž namítl, že s ohledem na § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu nepovažuje uvedenou plnou moc za generální a doručené oznámení o zahájení správního řízení vč. usnesení vrátil ČIŽP s tím, aby je zaslala žalobkyni. Z uvedeného důvodu ČIŽP vyhotovila nové oznámení o zahájení správního řízení ze dne 20. 9. 2010 a nové usnesení o stanovení lhůty ze dne 20. 9. 2010 a obě tyto písemnosti doručila do datové schránky žalobkyně dne 24. 9. 2010. K zahájenému správnímu řízení se žalobkyně vyjádřila dopisem ze dne 1. 10. 2010, doručeným ČIŽP dne 4. 10. 2010. Ve vyjádření uvedla, že nesouhlasí s tím, že by se měla dopustit porušení zákona o odpadech, neboť vlastní souhlas k provozování zařízení - "" udělený rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2009, kterým byl současně schválen provozní řád zařízení. Namítla, že zákon o odpadech nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními, ale hovoří pouze o zařízeních k využívání odpadů, dále pak rozvíjela svůj názor na postup správních orgánů, jejich výklad zákona a praxi v udělování souhlasů k provozování zařízení k nakládání s odpady. Dle názoru žalobkyně není shromážděný podkladový materiál dostatečný k prokázání skutkové podstaty správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

Následně vydala ČIŽP rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 125 000 Kč, proti kterému podala žalobkyně odvolání. V odvolání vyslovila názor, že rozhodnutí ČIŽP neobsahuje všechny náležitosti stanovené správním řádem, což jej činí nepřesvědčivým a nezákonným. Jeho odůvodnění je dle žalobkyně v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť v něm není uvedeno, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníka řízení ze dne 6. 4. 2010. Žalobkyně se nemůže spokojit s konstatováním, že správní orgán o těchto námitkách rozhodl dne 24. 5. 2010 tak, že námitky byly zamítnuty. Nesouhlasí s názorem, že rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2010, kterým ji byl dán souhlas k provozování "" a současně schválen provozní řád tohoto zařízení, není dostatečným dokladem pro to, aby podle něho mohla provozovat zařízení k využívání odpadů v Oblekovicích. Toto je dle žalobkyně v rozporu s právními předpisy, neboť zákon nerozlišuje mezi stacionárními a mobilními zařízeními.

Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí dospěl k závěru, že ČIŽP při rozhodování vycházela ze spolehlivě zjištěného stavu věci a její závěry jsou adekvátní závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobkyně dopustila. Následně se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami, přičemž kromě jiného označil názor žalobkyně, že pokud vlastní souhlas vydaný příslušným krajským úřadem k provozování "" a schválený provozní řád tohoto zařízení, může na základě tohoto souhlasu provozovat i zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů "", za irelevantní, a to zejména ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech.

Při nakládání s odpady je třeba dbát na dodržování povinností daných zákonem o odpadech. Podle tohoto zákona každý, kdo nakládá s odpady, musí jednat tak, aby tato činnost byla v souladu s tímto zákonem a dalšími právními předpisy v oblasti nakládání s odpady. Zákon o odpadech v § 12 odst. 2 stanoví obecnou povinnost, že s odpady lze podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena. Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů je možné provozovat jen na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým se uděluje souhlas k provozování zařízení a s jeho provozním řádem, což vyplývá z § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Podle § 78 odst. 2 zákona o odpadech krajský úřad uděluje souhlas k provozování zařízení a jeho udělení může vázat na podmínky. Podle odstavce 6 stejného ustanovení je k rozhodování podle odstavce 2 místně příslušný krajský úřad, v jehož obvodu je provozováno zařízení nebo činnost. Zákon sice nerozděluje zařízení na stacionární a mobilní, ale dává možnost krajským úřadům stanovit podmínky k provozování zařízení, a tím i upřesnit, o jaké zařízení se jedná. Je nereálné, aby provozovatel zařízení na jedno povolení - souhlas provozoval několik různých zařízení, neboť každé zařízení je jiné a pro každé je třeba stanovit jiné podmínky k provozu a zpracovat samostatný provozní řád. Pokud tedy žalobkyně vlastnila souhlas k provozování mobilního zařízení (rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 9. 2010), nemohla se domnívat, že tento souhlas se bude vztahovat i na zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů v Oblekovicích. Důkazem toho je i skutečnost, že Krajský úřad Jihomoravského kraje (po splnění určitých podmínek) udělil žalobkyni rozhodnutím ze dne 7. 6. 2010 samostatný souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů, způsob využívání R12, R13, R5, s názvem "".

Dle názoru žalovaného je z výše uvedeného zřejmé, že žalobkyně povinnost uvedenou v § 12 odst. 2 zákona o odpadech prokazatelně neplnila a porušením této povinnosti se dopustila správního deliktu dle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech.

Žalovaný závěrem uvedl, že pokud provozovatel zařízení k nakládání s odpady provozuje toto zařízení v rozporu se zákonem o odpadech (v daném případě neměla žalobkyně souhlas k provozování zařízení udělený příslušným krajským úřadem podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech), dochází vždy k možnosti poškození životního prostředí, a to ze samé podstaty věci. Účelem uděleného souhlasu a současně schváleného provozního řádu je vymezit podmínky pro provoz zařízení k nakládání s odpady tak, aby možnost poškození životního prostředí byla co nejvíce minimalizována. Každé porušení zákonné povinnosti zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k poškození životního prostředí, a tedy znamená ohrožení životního prostředí. Ohrožení životního prostředí ze strany žalobkyně spočívá právě v jednání v rozporu s právními předpisy.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutí, popř. jeho zrušení, jakož i zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle názoru žalobkyně není správný výklad ČIŽP a potažmo i žalovaného týkající se nutnosti disponovat souhlasem příslušného krajského úřadu k provozování zařízení v Oblekovicích včetně schválení provozního řádu, kterýžto souhlas není podle názoru rozhodujících správních orgánů nahrazen souhlasem vydaným žalobci pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj (rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009). Poukazuje-li žalovaný na to, že tyto námitky žalobkyně jsou irelevantní ve vztahu k podmínkám uvedeným v zákoně o odpadech s tím, že uvádí výčet ustanovení zákona o odpadech včetně jejich dikce, z nichž však nelze jednoznačně dovodit argumenty ve prospěch názoru žalovaného, nelze tento jeho výklad považovat za přesvědčivý. Je pravdou, že podle § 12 odst. 2 zákona o odpadech lze s odpady nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady určena, přičemž dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem, nicméně z těchto ustanovení nevyplývá, že by souhlas vydaný krajským úřadem žalobkyni pro mobilní zařízení neplatil současně také pro zařízení v Oblekovicích, je-li v tomto zařízení mobilní zařízení používáno. Mobilní zařízení má totiž dle rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009 bodu 1) vymezenou místní platnost na celé území Jihomoravského kraje, přičemž Oblekovice u Znojma nepochybně do této oblasti spadají. Skutečnost, že se mobilní zařízení žalobkyně nacházelo v provozovně v Oblekovicích, je doložena zjištěním ČIŽP dne 17. 03. 2010 (v zápise z místního šetření ze dne 17. 03. 2010 je uvedeno, že u hromad sutí stojí třídící linka). Toto zařízení je součástí mobilního zařízení, k němuž má žalobkyně vydaný potřebný souhlas (viz bod 3 provozního řádu mobilního zařízení, který obsahuje stručný popis zařízení - technické vybavení - technologie; mezi jednotlivými složkami mobilního zařízení je uveden třídič stavebních sutí - typ HARTL). Také pro mobilní zařízení je zpracován a schválen jeho provozní řád, a proto otázky ochrany životního prostředí jsou dostatečně ošetřeny. Skutečnost, že žalobkyně požádala o vydání souhlasu k provozování zařízení v Oblekovicích s názvem "-", byla vyvolána provozní realitou, kdy tento souhlas si žalobkyně opatřila pro případy, kdy mobilní zařízení, na které souhlas má, bude potřebovat umístit do jiné svojí provozovny v rámci Jihomoravského kraje, a tímto přemístěním mobilního zařízení by se provozovna v Oblekovicích ocitla bez příslušného souhlasu. V žádném případě z toho nelze dovozovat, že by tímto postupem žalobkyně sama připustila, že její názor o tom, že k provozování zařízení v Oblekovicích postačuje souhlas pro mobilní zařízení, byl nesprávný, jak to dovozuje žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně se naopak na základě bodu 5 rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 09. 2009, v němž je uvedeno, že "", domnívala, že souhlas k provozování mobilního zařízení se vztahuje také na zařízení v Oblekovicích. Má-li totiž být také v souvislosti s provozem mobilního zařízení vedena evidence odpadů, pak není prakticky žádný rozdíl mezi stacionárním a mobilním zařízením k nakládání s odpady z hlediska uložených povinností ve vztahu k ochraně životního prostředí a vyžadování souhlasu pro každé zařízení zvlášť je nelogické a nemá oporu v zákoně o odpadech.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Mimo jiné měl za to, že on sám, potažmo správní orgán I. stupně, se dostatečně vypořádal s poněkud svéráznou argumentací žalobkyně, že "" (a tedy nepotřebuje souhlas k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadů ve Znojmě-Oblekovicích). Skutečnost, že žalobkyně disponovala souhlasem pro mobilní recyklační linku na zpracování stavebních a demoličních odpadů s působností pro Jihomoravský kraj, nemůže nic změnit na povinnosti disponovat také souhlasem k provozování zařízení ke sběru, výkupu a využívání odpadu ve Znojmě-Oblekovicích. Krom toho během podstatné části roku 2009 ani tento souhlas k provozování mobilního zařízení k využívání odpadů žalobkyni k dispozici nebyl. V tomto ohledu je dle žalovaného nepřípadná rovněž argumentace žalobkyně ohledně schváleného provozního řádu mobilního zařízení. Provozní řád mobilního zařízení nutně odráží specifika tohoto typu zařízení k nakládání s odpady (namístě je zde proto i požadavek na vedení evidence odpadů přijatých do zařízení dle místa nasazení zařízení), a naopak nemůže obsáhnout specifika činností provozovaných ve stacionárním zařízení k nakládání s odpady (mj. regulace činností týkajících se sběru a shromažďování odpadů). Zatímco sběr a výkup odpadů je záležitost víceméně kontinuální, samotná recyklace může probíhat v konkrétních provozovnách nárazově, dle aktuálních potřeb provozovatele (kupř. po nahromadění odpadů v množství opodstatňujícím návoz mobilní recyklační linky). Námitka žalobkyně, kterou napadá postup správních orgánů, jež vydávají souhlas k provozování mobilních zařízení k využívání odpadů s působností pouze na jednotlivé kraje, nikterak nesouvisí s předmětem daného sankčního řízení a v tomto směru také byla správními orgány vypořádána.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.