Vydání 12/2006

O námitkách žalobce obsažených v žalobě proti napadeným rozhodnutím uvážil soud následovně:

Prvním z napadených rozhodnutí byl žalobce sankcionován za jednání, které žalovaný shledal odporujícím zákonu o odpadech; druhým rozhodnutím pak byly stanoveny podmínky a lhůty pro zjednání nápravy protiprávního stavu. Předmětem sporu (v intencích vymezených žalobcovými námitkami) je, zda žalobce svou činností porušil zákon o odpadech. Žalobce svou obranu proti napadeným rozhodnutím staví na tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a z něho vyvozeny správné skutkové závěry; konkrétně tvrdí, že materiál použití k zavážení nebyl odpadem podle zákona o odpadech a že svou činnost prováděl v souladu s vydanými územními rozhodnutími.

Zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů, vymezuje v § 2 odst. 1 odpad jako movitou věc, která se pro vlastníka stala nepotřebnou a vlastník se jí zbavuje s úmyslem ji odložit, nebo která byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu. Okruh věcí, které se za dále stanovených podmínek považují za odpad, je uveden v příloze č. 1 zákona. Ta mj. v bodu 8 do okruhu věcí, které se považují za odpady, zařazuje odpad z průmyslových procesů (např. strusky, destilační zbytky). Katalog odpadů (vyhl. č. 337/1997 Sb.) pak pod číselným označením 100201 a 100202 uvádí "odpad z úpravy strusky" a "neupravená struska".

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce uzavřel s akciovou společností T. smlouvy o technologickém zpracování a uložení směsi hutních strusek a hutní sutě do lokality "Pískovna S.", jimiž se mj. zavázal převzít směs hutních strusek a hutní sutě (pro účely smlouvy byly dále označovány jako "výrobek") v množství potřeb obchodní společnosti, na vlastní náklady a vlastní odpovědnost zajistit její zpracování a uložení v souladu s právními předpisy a pokyny k tomu oprávněných státních orgánů. Správní spis rovněž dokládá množství směsi hutních strusek a hutní sutě, které byly v letech 1998 a 1999 žalobci dodány.

Soud se plně ztotožňuje se závěry obsaženými v napadených rozhodnutích (a na ně též pro stručnost odkazuje) v tom, že předmětný materiál byl odpadem, který žalobce převzal od jeho původce. Nad rámec argumentace žalovaného soud dodává, že smlouvy o technologickém zpracování a uložení směsi hutních strusek a hutní sutě do lokality "Pískovna S." užívají pojmu "výrobek" jen jako zkratky zavedené v bodech 1.1 těchto smluv, kterou se pak v dalším textu směs hutních strusek a hutní sutě označují; takové užití pojmu "výrobek" pak ani podle obsahu smlouvy nesměřovalo k vůli stran učinit předmětem smlouvy nakládání s touto směsí jako s výrobkem. Námitka žalobce, že užitý materiál není možno považovat za odpad, je proto lichá.

S odpady lze nakládat pouze způsobem stanoveným zákonem o odpadech a předpisy vydanými k jeho provedení. Podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech lze odpady podle tohoto zákona upravovat, využívat nebo zneškodňovat pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených, ve smyslu tohoto zákona nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Původce odpadu se může odpadu zbavit pouze způsobem, který je v souladu s tímto zákonem a jinými právními předpisy. Podle odstavce 5 citovaného ustanovení na každého, kdo převezme odpady od původce, přecházejí povinnosti původce.

Z uvedených ustanovení zákona o odpadech vyplývá, že žalobcova činnost, spočívající v ukládání předmětného odpadu na pozemcích uvedených v napadených rozhodnutích, by byla v souladu se zákonem, pokud by tyto pozemky byly místem k tomu určeným, jinak řečeno by tomu tak bylo tehdy, pokud by zde bylo pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, které by zakládalo oprávnění předmětné odpady na dotčených pozemcích ukládat. Žalobce v žalobě tvrdí, že tomu tak bylo, a dovolává se územních rozhodnutí vydaných Stavebním úřadem v S., kterými byla nejprve na pozemku p. č. 1504 (rozhodnutím ze dne 14. 10. 1994) a následně pak i na zbývajících pozemcích (rozhodnutím ze dne 19. 1. 1998, zrušeným až rozhodnutím 12. 8. 1999) povolena činnost pískovny a byla uložena podmínka provedení rekultivace vytěženého prostoru ekologicky nezávadnou sutí.

Námitka není důvodná. Žalovaný v rozhodnutích konstatoval (a jeho zjištění jsou v souladu s obsahem spisu) územní rozhodnutí, která byla ve věci využití území pro provádění těžby písku a následné rekultivace na předmětných pozemcích vydána. Ve shodě se žalovaným soud dospěl k závěru, že se jednalo o těžbu nevyhrazeného nerostu a s tím spojené navazující činnosti, tedy o činnost prováděnou hornickým způsobem.

K vlastnímu povolení využívání ložiska nevyhrazeného nerostu, ale též k zajištění a likvidaci hlavních důlních děl a lomů, je podle § 19 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb. potřebné povolení příslušného OBÚ; bez tohoto povolení nesmí být práce zahájeny. K žádosti o povolení dobývání ložiska nevyhrazeného nerostu musí být přiloženo územní rozhodnutí a též plán využívání ložiska, k žádosti o povolení zajištění nebo likvidace hlavních důlních děl a lomů pak přiložen plán jejich zajištění nebo likvidace (odst. 2 citovaného ustanovení). Ze správního spisu vyplývá (a žalobce ani netvrdí, že tomu tak není), že příslušný OBÚ Ostrava pouze vydal rozhodnutí, kterým byla žalobci povolena těžba nevyhrazeného nerostu v rozsahu otvírky, přípravy a dobývání ložiska nevyhrazeného nerostu - písku a štěrkopísku v pískovně S., vážící se schváleným plánem využití ložiska (který je součástí rozhodnutí) pouze k pozemku p. č. 1504/2; na ostatních pozemcích povolena těžba nebyla. S ohledem na předmětná žalobou napadená rozhodnutí je však podstatné především to, že OBÚ Ostrava nevydal žádné rozhodnutí povolující likvidaci lomu, opírající se o schválený plán likvidace; neexistence takového rozhodnutí bránila podle § 19 odst. 1 citovaného zákona zahájení prací směřujících k likvidaci lomu na předmětných pozemcích (včetně pozemku p. č. 1504/2).

Žalobce tak tím, že ukládal předmětný odpad na uvedených pozemcích, vykonával činnost v rozporu s ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb.; současně je však třeba z toho učinit závěr i o tom, že absence takového rozhodnutí brání považovat předmětné pozemky za místo určené ke zneškodňování, popř. využívání odpadu. Žalovanému je třeba přisvědčit i v tom, že převážná většina předmětných pozemků náleží do zemědělského půdního fondu a už tato skutečnost bránila na předmětných pozemcích nejen provádět těžbu nevyhrazeného nerostu, ale též ukládat odpady.

Z výše uvedeného je zřejmé, že předmětné pozemky nebyly místem určeným ke zneškodňování nebo využívání odpadů. Žalobcova námitka, že činnost spočívající v ukládání odpadů na těchto pozemcích (resp. minimálně na pozemku p. č. 1504) prováděl v souladu s vydanými rozhodnutími a v mezích, které tato rozhodnutí povolovala, není důvodná.

Pokud žalobce namítal porušení § 32 odst. 1 správního řádu, omezil se pouze na obecné konstatování, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutkový stav a z nesprávně zjištěného skutkového stavu vyvodil nesprávné závěry. V čem konkrétně podle něj spočívala nedostatečnost skutkových zjištění, však neuvedl. Soud proto může též jen odkázat na výše uvedené a uzavřít, že správní orgány obou stupňů shromáždily dostatek podkladů pro svůj závěr o tom, že žalobce zneškodnil v letech 1998 až 1999 na předmětných pozemcích odpad (směs odpadů katalogových čísel 100201 a 100202), ačkoliv tyto pozemky nejsou určeny ke zneškodňování výše uvedených odpadů, a z těchto skutkových zjištění vyvodil správný právní závěr o tom, že žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 4 zákona o odpadech, a vyvodil z toho důsledky spočívající v uložení sankce a rozhodl o podmínkách a lhůtách pro zjednání nápravy podle příslušných ustanovení zákona o odpadech. Ani tuto námitku proto soud neshledal důvodnou.