1768/2009
Odpady: přeshraniční přeprava odpadu určeného k energetickému využití
Odpady: přeshraniční přeprava odpadu určeného k energetickému využití
k § 4 písm. n), § 23 odst. 1 a k části deváté zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (zákon o odpadech), ve znění zákona č. 188/2004 Sb.*)
k nařízení Rady (EHS) č. 259/93 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj, z něj a o její kontrole, ve znění nařízení Rady (ES) č. 120/97 a nařízení Komise (ES) č. 2557/2001 (v textu též „nařízení č. 259/93“)**)
ke směrnici Rady 75/442/EHS o odpadech, ve znění směrnice Rady 91/156/EHS (v textu též „směrnice 75/442“)***)
I. Přepravu odpadu z členského státu Evropské unie do České republiky je nutno klasifikovat jako přepravu odpadu určeného k energetickému využití za předpokladu kumulativního naplnění čtyř kritérií operace nakládání s odpadem v zařízení, do něhož budou odpady přepraveny:
1) Hlavním účelem operace je výroba energie. Toto kritérium bude splněno, pokud se odpad stane užitečným jako zdroj energie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být použity.
2) Energie generovaná i získaná musí být větší než energie spotřebovaná, přičemž část přebytku energie musí být efektivně využita buď ve formě tepla vytvořeného spalováním, anebo po zpracování ve formě elektřiny.
3) Větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie zpracována a využita.
4) Použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo se odpad použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší (§ 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech).
II. Po přijetí oznámení přeshraniční přepravy odpadu je pro účely komplexního posouzení operace nakládání s tímto odpadem nezbytné přihlédnout i k účelu zařízení, ve kterém bude operace provedena. Pokud spalovna odpadů splňuje alespoň jednu z podmínek pro spalování uvedených v § 23 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, jedná se o zařízení určená k energetickému využívání odpadů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, čj. 2 As 44/2007-212)
Prejudikatura:
rozsudky Soudního dvora Evropských společenství ze dne 27. 2. 2002, ASA Abfall Service
(C-6/00, Recueil, s. I-1961), ze dne 13. 2. 2003, Komise v. Německo
(C-228/00, Recueil, s. I-1439), a Komise v. Lucembursko
(C-458/00, Recueil, s. I-1553), ze dne 3. 4. 2003, SITA
(C-116/01, Recueil, s. I-2969), ze dne 14. 10. 2004, Komise v. Nizozemsko
(C-113/02, Sb. rozh. s. I-9707).Věc:
Obchodní společnost Münchner Recycling GmbH (Německo) proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti akciové společnosti TERMIZO, o neplatnost námitky proti přepravě odpadu, o kasačních stížnostech osoby zúčastněné na řízení a žalobkyně.Dne 11. 11. 2004 žalovaný vznesl na základě oznámení žalobkyně námitku proti plánované přepravě odpadu z Německa do České republiky, konkrétně do spalovny komunálních odpadů TERMIZO, kterou provozuje osoba zúčastněná na řízení. Námitka byla vznesena dle nařízení č. 259/93, a to z důvodu nesprávné klasifikace operace využití odpadu podle přílohy č. 3, resp. odstranění odpadu podle přílohy č. 4, zákona o odpadech a z důvodu nedostatečné specifikace odpadu, který měl být do České republiky přepravován.
Rozklad žalobkyně proti námitce zamítl ministr životního prostředí dne 8. 2. 2005.
Žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí zamítl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2007.
Osoba zúčastněná na řízení (I. stěžovatelka) a žalobkyně (II. stěžovatelka) podaly proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítaly zejména důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelky jsou toho názoru, že městský soud nesprávně posoudil otázku, zda je spalovna TERMIZO zařízením k využívání odpadu, či zařízením k odstraňování odpadu ve smyslu zákona o odpadech a ve smyslu nařízení č. 259/93. Posouzení této otázky přitom bylo klíčové pro řízení o žalobě, neboť na odpovědi na ni závisí posouzení, zda byla II. stěžovatelka oprávněna dovážet odpad z Německa do České republiky a zda byla správní rozhodnutí vydána v souladu se zákonem. Pokud by totiž městský soud aplikoval právo Společenství i české právo správně, musel by dojít k závěru, že spalovna TERMIZO je zařízením k využívání odpadu. Na základě této skutečnosti by pak musel konstatovat, že II. stěžovatelka byla oprávněna odpad z Německa do České republiky dovézt. Městský soud tedy pochybil, když prohlásil, že účelem přeshraniční přepravy bylo odstranění odpadů ve smyslu nařízení č. 259/93, a když odmítl argumentaci II. stěžovatelky s poukazem na právo Společenství a judikaturu Soudního dvora. Podle stěžovatelek byl totiž výklad judikatury Soudního dvora podaný žalovaným i městským soudem nesprávný. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 6. 1998,
Dusseldorp
(C-203/96, Recueil, s. I-4075), podle nich vyplývá, že směrnici a nařízení nelze vykládat tak, že se principy soběstačnosti a blízkosti přímo vztahují na zásilky odpadů za účelem využití [viz rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 10. 2004, Komise v. Nizozemsko
(C-113/02, Sb. rozh. s. I-9707)]. Záměrem práva Společenství je totiž využití odpadů v rámci Evropské unie jako celku. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 27. 2. 2002, ASA Abfall Service
(C-6/00, Recueil, s. I-1961), je podstatným znakem operace využití odpadu jeho základní cíl, tedy že odpad nahrazuje jiné materiály, které by jinak musely být použity, a tak přispívá k zachovávání přírodních zdrojů. Klasifikace činnosti musí vycházet z primárního cíle dané činnosti. Činnosti při nakládání s odpadem musejí být kvalifikovány jako odstranění, nebo jako využití odpadů. Jedna operace nemůže být zároveň odstraňováním i využitím. Tam, kde by operace mohla být využitím i odstraňováním odpadů, je nutné přihlédnout k tom, že členské státy jsou povinny přijmout taková opatření, aby podporovaly využití odpadu. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 13. 2. 2003, Komise v. Německo
(C-228/00, Recueil, s. I-1439), by měl být způsob využití odpadu ve smyslu bodu R1 přílohy IIB směrnice 75/442 (tj. využití odpadu jako paliva nebo jiným způsobem za účelem výroby energie) vykládán tak, že pokrývá i spalování odpadu v cementárnách, pokud hlavním účelem operace je výroba energie. Soudní dvůr stanovil tři podmínky pro určení, zda jde o využití odpadu jako paliva podle směrnice 75/442: 1. základním účelem operace musí být výroba energie, 2. generovaná i získaná energie musí být větší než energie spotřebovaná, přičemž část přebytku energie musí být efektivně využita, 3. větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie získána a využita. Žalovaný i městský soud dále nesprávně interpretovali rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 2. 2003, Komise v. Lucembursko
(C-458/00, Recueil, s. I-1553), když dospěli k závěru, že spalovna TERMIZO splňuje podmínku druhou a třetí, nikoliv však podmínku první. Vycházeli přitom z pomocných kritérií vyslovených v tomto rozsudku a ze skutkových zjištění, že předmětné odpady neměly být do spalovny dodány oproti platbě provozovatele a že při nedostatku odpadu počítá spalovna TERMIZO s odstavením provozu, nebo provozem na zemní plyn. Stěžovatelky považují takový výklad za nesprávný. Dodaly, že rozsudek ve věci C-458/00 vycházel z jiného skutkového stavu, neboť v tomto případě námitky vznesla země původce odpadu. Ve věci C-458/00 se Komise pokoušela dokázat, že přeshraniční přeprava odpadu do zařízení, které bylo klasifikováno jako zařízení k odstraňování odpadu, je využitím odpadu, pokud dojde k zužitkování energie vzniklé spalováním. Soudní dvůr rozhodl, že tomu tak není, neboť šlo pouze o sekundární efekt. Vedle toho Soudní dvůr uvedl příkladmo dva druhy okolností (pomocná kritéria), které mohou nasvědčovat tomu, že jde o využití odpadu, avšak neuvedl tato kritéria jako součást právního posouzení povahy operace. Tato kritéria se nemohou aplikovat na spalovnu TERMIZO, neboť jde o zařízení k využití odpadu, a nikoliv k odstranění odpadu.Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že právní režim přepravy odpadů je jednoznačný. K aplikaci zákonných podmínek a k výkladu § 23 zákona o odpadech poznamenává, že předmětem řízení je přeshraniční přeprava odpadů, která musí být učiněna dle právních předpisů Společenství. K námitce týkající se vad ve skutkovém zjištění žalovaný zdůrazňuje, že v daném případě je posuzována operace přepravy odpadů z pohledu práva Společenství, nikoli klasifikace zařízení českého příjemce z pohledu českého práva. Podle žalovaného jsou procesy probíhající v zařízení českého příjemce
relevantní
pouze v tom ohledu, jaký proces má být aplikován na odpad zamýšlený k přepravě, a pokud jde o účel spalovny TERMIZO, žalovaný je přesvědčen, že samotné označení zařízení ve stavebním povolení, kolaudačním rozhodnutí či souhlasu krajského úřadu neznamená, že bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že jde skutečně o zařízení pro energetické využívání odpadu.Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...)
c) Přeshraniční přeprava odpadů byla v době rozhodné pro posuzovaný případ harmonizována nařízením č. 259/93 (pozn. s účinností od 12. 7. 2007 je přeshraniční přeprava odpadů regulována novým přímo použitelným právním předpisem Evropských společenství, kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů). Nařízení nastavuje pro účely přeshraniční přepravy odpadů rozdílný režim pro odpady určené k využití a pro odpady určené k odstranění, přičemž u prvně jmenované kategorie odpadů se uplatňují méně přísné podmínky. Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika využila možnosti stanovené nařízením a zásadně zakázala přeshraniční přepravu odpadů do České republiky za účelem jejich odstranění, stěžejní otázku sporu představuje posouzení charakteru zamýšlené přeshraniční přepravy odpadů, totiž zda oznámená přeshraniční přeprava odpadů měla být skutečně přepravou odpadů určených k odstranění, jak tvrdí žalovaný i městský soud, anebo přepravou odpadů určených k využití, jak tvrdí obě stěžovatelky. Při řešení této otázky je nutno přihlédnout rovněž k judikatuře Soudního dvora, která nařízení vykládá.
Pojem „odstraňování odpadu“ je definován zákonem o odpadech (stejně jako ve směrnici 75/442) pomocí vymezených činností, uvedených pod body D1–D15 v příloze č. 4. Stejným způsobem je definován i pojem „využití odpadu“, a to činnostmi uvedenými pod body R1–R13 v příloze č. 3 zákona o odpadech. Podle důvodové zprávy k zákonu o odpadech vyšel zákonodárce ze směrnic Evropského společenství rovněž při vymezení hranice, kdy je spalování nebo jiné energetické využití odpadů hodnoceno jako využití a kdy jako odstraňování. Pro účely zákona o odpadech se podle § 4 písm. n) rozumí energetickým využitím odpadů „, na spalovny, u nichž výše uvedené podmínky splněny jsou, je třeba nahlížet jako na zařízení k využívání odpadů.
použití odpadů hlavně způsobem obdobným jako paliva za účelem získání jejich energetického obsahu nebo jiným způsobem k výrobě energie
“. Ustanovení § 23 vymezuje v odstavci 1 kritéria, při jejichž splnění bude spalování odpadů považováno za energetické využití odpadů, následovně: „a) použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob, nebo b) odpad se použije jako palivo nebo jako přídavné palivo v zařízeních na výrobu energie nebo materiálů za podmínek stanovených právními předpisy o ochraně ovzduší
“. Odstavec druhý § 23 pak stanoví, že spalovny odpadů, u nichž nejsou splněny podmínky spalování podle odstavce 1, jsou zařízeními k odstraňování odpadů, neboli, a contrario
Přestože z důvodové zprávy k zákonu o odpadech není zřejmé, z jaké směrnice zákonodárce vycházel při podrobnějším stanovení hranice, kdy lze spalování odpadu považovat za jeho energetické využití, je nutné § 23 odst. 1 reflektovat i při posuzování přeshraniční přepravy odpadů, neboť i Soudní dvůr se v rozsudku ze dne 3. 4. 2003,
SITA
, C-116/01, Recueil, s. I-2969, body 55 a 56, vyjádřil, že členské státy si mohou stanovit vlastní kritéria (za předpokladu jejich souladu se směrnicí 75/442), která by rozlišovala operaci využití a odstranění odpadu. Právě za taková kritéria je nutné považovat kritéria stanovená v § 23 odst. 1 zákona o odpadech a konkrétně naplnění kritéria uvedeného v § 23 odst. 1 písm. a) téhož zákona, o němž se rovněž vede spor mezi stěžovatelkami a žalovaným, bude předmětem posuzování. K tomuto dílčímu závěru došel Nejvyšší správní soud i přesto, že podle judikatury Soudního dvora nelze kritérium výhřevnosti považovat (jak namítal žalovaný) za relevantní
při posuzování operace tohoto druhu (viz rozsudky Soudního dvora ve věci C-116/01, bod 56, a ve věci C-228/00, bod 47), když při posuzování otázky, zda použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo, hraje výhřevnost použitého odpadu (jak vyplývá z posudku) podstatnou roli. Kritérium stanovené v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech totiž vyžaduje i posouzení konkrétních technických možností zařízení (zejména splnění podmínek pro dosažení určité teploty spalování), ve kterém bude odpad zpracováván, nejedná se tedy o kritérium, které by vyžadovalo splnění konkrétní výhřevnosti odpadu (jako tomu bylo v případech C-228/00 a C-116/01, řešených Soudním dvorem).Vedle kritérií stanovených zákonem o odpadech v § 23 odst. 1 je však nutné respektovat při posuzování operace energetického využití/spalování odpadu rovněž ustálená kritéria vymezená judikaturou Soudního dvora (viz rozsudky ve věcech C-228/00, C-458/00 nebo C-116/01), jež svědčí pro klasifikaci operace jako využívání odpadu. Jedná se o následující kritéria:
1) Hlavním účelem operace je výroba energie. Pojem „použití“ ve smyslu bodu R1 (přílohy IIB směrnice 75/442) znamená, že podstatným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečný, totiž vytvořit energii.
2) Energie generovaná i získaná musí být větší než energie spotřebovaná, přičemž část přebytku energie musí být efektivně využita buď ve formě tepla vytvořeného spalováním, anebo po zpracování ve formě elektřiny.
3) Větší část odpadu musí být spotřebována a větší část energie zpracována a využita.
Žalovaný nezpochybňoval splnění druhého ani třetího kritéria, nýbrž toliko kritéria prvního, a sice že hlavním účelem operace je výroba energie. Jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora ve věci C-228/00 (body 46 a 47), spalování odpadu je využitím, pokud se odpad stane užitečným jako zdroj výroby energie tím, že nahradí primární zdroje energie, které by jinak pro tento účel musely být použity. Pokud jsou při využití odpadu jako paliva splněny stanovené podmínky, jedná se o operaci využití spadající pod bod R1 (přílohy IIB směrnice 75/442), aniž by musela být brána v úvahu další kritéria jako výhřevnost odpadu (viz také rozsudek Soudního dvora ve věci C-116/01), množství nebezpečných látek obsažených ve spalovaném odpadu nebo zda se jednalo či nejednalo o odpad smíšený (viz také rozsudek Soudního dvora ve věci C-113/02). Žalovaný se rovněž odvolává na příkladná vodítka (pomocná kritéria) k určení, že hlavním účelem operace je využití odpadu, která uvedl Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-458/00 (bod 44). Těmito pomocnými kritérii je nutnost použití primárního zdroje energie v předmětném zařízení při nedostatku odpadu a dodání odpadu do zařízení oproti platbě ze strany provozovatele zařízení. Ve světle judikatury Soudního dvora je však zřejmé, že každý případ přeshraniční přepravy odpadů je třeba posuzovat individuálně, neboť zejména pomocné kritérium platby ze strany provozovatele zařízení za spálení odpadu není podle názoru zdejšího soudu možné jednoznačně vnímat jako kritérium dokazující „užitečnost“ odpadu.
Při posuzování sporné otázky tedy je rozhodné, zda v konkrétním případě byla naplněna tři (výše uvedená) základní kritéria, jež vyplývají z judikatury Soudního dvora, a dále zda bylo naplněno (čtvrté) kritérium stanovené národní právní úpravou v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezpochybňoval naplnění druhého a třetího kritéria, Nejvyšší správní soud se zaměřil na přezkoumání naplnění kritéria prvního a čtvrtého při přepravě odpadů do spalovny TERMIZO.
Podle kritéria prvního má být hlavním účelem operace výroba energie. Pojem „použití“ ve smyslu bodu R1 znamená, že podstatným účelem této operace je umožnit odpadu být užitečný, totiž vytvořit energii.
Ze spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že I. stěžovatelce byl rozhodnutím ze dne 17. 12. 2003 udělen Krajským úřadem Libereckého kraje ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech souhlas k provozování zařízení k využívání odpadů i souhlas s provozním řádem tohoto zařízení. Nejvyšší správní soud konstatuje, částečně ve shodě s žalovaným a městským soudem, že stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí pro stavbu „Závod na termické využití odpadů – TVO Liberec“ není pro posouzení otázky, zda se přeshraniční přeprava odpadu v posuzovaném případě měla uskutečnit pro účely využití nebo odstranění odpadu, klíčovým důkazem, neboť otázkou sporu je účel operace, v rámci které budou přeshraničně přepravené odpady určitého druhu, nikoliv účel zařízení uvedený v kolaudačním rozhodnutí či stavebně technický stav spalovny TERMIZO. Nicméně od samotného zařízení, ve kterém by měl být odpad zpracován, resp. od jeho účelu, není jednoduše možné zcela odhlédnout. Je totiž nezbytné přihlédnout k tomu, jakým způsobem bude s konkrétním odpadem v zařízení naloženo, což může naznačovat i účel tohoto zařízení. Zásadním podkladem je v tomto ohledu krajským úřadem odsouhlasený „Provozní řád spalovny komunálních odpadů TERMIZO“ (dále jen „provozní řád spalovny TERMIZO“), z něhož mj. vyplývá, jaké odpady spalovna přijímá, jakým způsobem je s nimi nakládáno před spálením, jehož výsledkem je výroba elektrické energie, a jak je nakládáno ze struskou, jež zbude po zpracování odpadu.
Podle Nejvyššího správního soudu není pochyb, že spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO energie vzniká a je efektivním způsobem využívána (viz splnění druhé a třetí podmínky). Proto se jeví jako nelogické považovat spalování odpadu v posuzovaném případě za „neužitečné“, pokud přitom dochází k vytváření elektrické energie (a to ve větším množství, než kolik je energie spotřebované) a jejímu využití ve formě dodání jednotlivým odběratelům. Žalovaný nezpochybňuje, že by ve spalovně TERMIZO docházelo spalováním odpadů k výrobě elektrické energie, tuto skutečnost však považuje toliko za druhotný efekt této operace, jejímž hlavním účelem je přitom odstranění odpadu.
Obecně vzato spálením odpadu samozřejmě zároveň dochází vždy k jeho likvidaci, vždyť s úmyslem zbavit se odpadu v případě, kdy již není možné použít jiné, zákonem povinně upřednostňované způsoby (tj. opětovné použití či recyklaci) naložení s odpadem, jsou odpady do spaloven dopravovány. To ostatně vyplývá i ze samotné definice odpadu, podle které je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a která přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech (§ 3 odst. 1 zákona o odpadech), a z evropskou legislativou stanovené hierarchie nakládání s odpady. Pokud má být odpad dodán do spalovny TERMIZO, která je zařízením disponujícím technologií, jež umožňuje odpadu být užitečný, tj. vyrobit (tepelnou a elektrickou) energii, a nahradit tak primární zdroje energie, které by jinak k výrobě energie musely být použity, není možné podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně považovat takovéto využití odpadu za druhotný efekt jeho likvidace. Jak je zřejmé ze spisového materiálu, spalovna TERMIZO byla postavena s povolením všech k tomu příslušných orgánů státní správy jako zařízení k energetickému využívání odpadů, není proto důvodné se domnívat, že odpady přepravené do tohoto zařízení budou především odstraněny.
Nejvyšší správní soud považuje v posuzovaném případě za splněnou i podmínku „užitečnosti“ odpadu i přes skutečnost, že dodání odpadu do spalovny TERMIZO se mělo uskutečnit oproti platbě II. stěžovatelky. Odpad, který je do spalovny TERMIZO dopravován, je totiž obecně spalován za úplatu (viz internetové stránky spalovny TERMIZO, http://www.termizo.cz), přičemž tato skutečnost nemá v posuzovaném případě podle Nejvyššího správního soudu vliv na splnění kritéria užitečnosti, resp. první podmínky stanovené Soudním dvorem, pro jejíž splnění je podstatná skutečnost, že spálením odpadu dojde zároveň k výrobě energie a k jejímu efektivnímu využití.
Co se týká druhého „pomocného“ kritéria, na které žalovaný s ohledem na rozsudek Soudního dvora ve věci C-458/00 odkazuje, totiž že pokud by nebyl do předmětného zařízení dodáván odpad, musel by být použit primární zdroj energie, je nutné jej vykládat v souladu s evropským právem, konkrétně se směrnicí 75/442, která ve své preambuli stanoví, že „
základním účelem všech předpisů týkajících se odstraňování odpadů musí být ochrana lidského zdraví a životního prostředí před škodlivými vlivy sběru, přepravy, zpracování, skladování a skládkování odpadů
“; přitom „je třeba podporovat využití odpadů a použití využitých materiálů za účelem zachování přírodních zdrojů
“. V čl. 3 odst. 1 písm. b) směrnice 75/442 ukládá členským státům, aby přijaly vhodná opatření na podporu a) „využití odpadů prostřednictvím recyklace, opětovného použití, regenerace nebo každé jiné činnosti zaměřené na získávání druhotných surovin
“ nebo b) „používání odpadů jako zdroje energie
“. Pokud tedy není možné odpad recyklovat, opětovně materiálově nebo jinak využít, dalším způsobem naložení s takovým odpadem je jeho energetické využití, které stojí v hierarchii nakládání s odpady před jeho odstraněním. Spalováním odpadu ve spalovně TERMIZO dochází k jeho fyzikálně-chemickému využití, čímž fakticky dochází k přímému nahrazení primárních zdrojů energie. Jak se uvádí v provozním řádu spalovny TERMIZO (s. 26), při nedostatku odpadů bude provoz spalovny z technických důvodů odstaven, případně bude zařízení provozováno na zemní plyn. Pokud by tedy nebyl do spalovny dodáván odpad, buď by došlo k jeho nahrazení primárním zdrojem energie (tj. zemním plynem) v tomto zařízení, nebo by (při odstavení provozu spalovny) muselo dojít (za účelem dodání elektrické energie jednotlivým odběratelům) k vytvoření energie pomocí primárních zdrojů v jiném zařízení (konkrétně v Teplárně Liberec, která navíc tvoří se spalovnou TERMIZO jeden funkční celek). Lze tedy konstatovat, že pokud by nebylo možné energii získat spálením odpadu ve spalovně TERMIZO, k výrobě elektrické energie by muselo dojít vzhledem k pravidelnému odebírání elektrické energie jednotlivými odběrateli jiným způsobem. Spalováním odpadu tedy v posuzovaném případě dochází k náhradě jiného druhu paliva, které by muselo být použito v případě nedostatku odpadu.Na tomto místě je vhodné reagovat na námitku stěžovatelek, že by měl být odpad posuzován jako palivo ve smyslu vyhlášky č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší. Tato vyhláška explicitně v § 2 písm. a) vylučuje odpady z definice paliva, a tudíž nelze ve smyslu platné právní úpravy klást rovnítko mezi odpad a palivo, byť i odpad může být zdrojem energie.
Zbývá tedy posoudit, zda je naplněno i kritérium čtvrté, konkrétně zda použitý odpad nepotřebuje po vlastním zapálení ke spalování podpůrné palivo a vznikající teplo se použije pro potřebu vlastní nebo dalších osob. O naplnění druhé části kritéria není nutné pochybovat, to bylo v průběhu řízení dokázáno. K doložení splnění první části kritéria předložila I. stěžovatelka posudek, který hodnotí, zda ve spalovně TERMIZO dochází k energetickému využívání odpadu ve smyslu § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. Posudek vychází z výkonových a spotřebních ukazatelů z provozu spalovny TERMIZO v roce 2004, přičemž na základě provedených výpočtů je konstatováno, že odpad, který je zpracováván ve spalovně TERMIZO, vykazuje průměrnou výhřevnost 10 až 11 GJ/t a je schopen samostatného spalování bez přídavku podpůrného paliva.
Městský soud zkonstatoval, že posudek hodnotí pouze hledisko stanovené v národním právu, tj. splnění podmínky stanovené v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech ve spalovně TERMIZO, a nevychází z komunitárního práva, které je třeba při posuzování určení účelu přepravy odpadů použít přednostně. Jak bylo však uvedeno výše, kritéria stanovená v § 23 odst. 1 zákona o odpadech nejsou v rozporu s komunitárním právem, neboť upřesňují pojem „energetické využívání odpadů“, a proto není možné je nezohlednit. Proto je nutné akceptovat i výsledky předloženého posudku, které splnění kritéria stanoveného národním právem dokazují. Konstatuje-li městský soud s odkazem na provozní řád spalovny TERMIZO, že „
žalobcem předložený posudek tak dle názoru soudu nevyvrací názor žalovaného, že nelze vyloučit, že v některých časových úsecích nebude spalovací režim v předmětné spalovně nastaven tak, aby došlo k dokonalému spálení odpadu
“, nejedná se o skutečnost, která by vyvracela splnění kritéria stanoveného v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech. S ohledem na posuzování konkrétní přeshraniční přepravy odpadů tak zbývalo zjistit, zda odpad, jehož přeprava byla II. stěžovatelkou oznámena, spadá do okruhu odpadů, které je spalovna TERMIZO oprávněna zpracovávat. Podle provozního řádu spalovny TERMIZO patří mezi tyto odpady i odpady spadající pod kód 19 12 12, jež měly být podle stěžovatelek předmětem přeshraniční přepravy odpadů, tudíž lze předpokládat, že kritérium stanovené v § 23 odst. 1 písm. a) zákona o odpadech bude splněno i v tomto konkrétním případě. K tomu lze na okraj uvést, že z napadeného rozhodnutí městského soudu není patrné, co lze považovat za „dokonalé“ spálení odpadu, nicméně striktně vzato by s tímto přístupem nebylo možné kvalifikovat žádnou spalovnu odpadů jako zařízení pro využívání odpadů, což však rozhodně nebylo smyslem předmětného ustanovení zákona o odpadech. Nejvyšší správní soud nevidí důvod k pochybám ohledně výpočtů a výsledků uvedených v posudku, a proto v posuzovaném případě považuje za splněné i kritérium čtvrté.*) Ustanovení části deváté zákona byla později změněna zákony č. 7/2005 Sb. a č. 34/2008 Sb.
**) S účinností od 15. 7. 2006 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1013/2006 o přepravě odpadů.
***) S účinností od 17. 5. 2006 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2006/19/ES o odpadech.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.