Vydání 1/2009

Neopodstatněná je námitka, v níž žalobce správním orgánům obou stupňů vytýká porušení povinnosti zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, když tvrdí, že správní orgány v průběhu správního řízení nezjistily, jaké movité věci se na pozemcích v předmětné provozovně žalobce v Líních – Sulkově nachází, zda tyto jsou odpadem a zda to byl právě žalobce, kdo s těmito odpady v rozporu s § 12 odst. 2 zákona o odpadech na daném místě nakládal. Dle náhledu soudu si správní orgány v souzené věci opatřily dostatek důkazů, jimiž bylo prokázáno, s jakým druhem odpadu žalobce na pozemcích v předmětné provozovně nezákonně nakládal. Mezi tyto důkazy patří zejména veškeré protokoly o místních šetřeních a kontrolách provedených inspekcí či Okresním úřadem Plzeň-sever, referátem životního prostředí v provozovně žalobce, fotodokumentace pořízená v průběhu těchto kontrol a místních šetření, jakož i letecké snímky zachycující areál žalobce. Z uvedených důkazů nade vší pochybnost vyplývá oprávněnost závěru správních orgánů, že to je právě žalobce, kdo na pozemcích tvořících areál jeho provozovny v Líních – Sulkově již od roku 1995 ve značném množství soustřeďuje, skladuje a částečně též třídí směsné stavební a demoliční odpady, jež bylo lze zařadit pod katalogové číslo 17 07 01 – směsný stavební a/nebo demoliční odpad, patřící podle Katalogu odpadů obsaženého v příloze č. 1 vyhlášky č. 337/1997 Sb. mezi odpady nebezpečné. Složení směsi odpadů soustředěné a skladované žalobcem v areálu jeho provozovny, v níž převažuje netříděná stavební suť, je detailně popsáno ve výše zmíněných protokolech o místních šetřeních a kontrolách provedených u žalobce a je názorně dokumentováno též pořízenými fotografiemi. Správní orgány tímto způsobem pro účely správního řízení dostatečně přesně určily druh movitých věcí, které se na pozemcích v areálu provozovny žalobce nachází, a to včetně jednotlivých příměsí stavební a demoliční suti, z nichž některé jsou samy o sobě nebezpečnými odpady (plechovky se zbytky barev, plechovky se zbytky oleje či plastové folie), a jejich závěry v tomto směru tudíž nelze označit za pouhé přesvědčení, nemající oporu v provedených důkazech.

Přestože soud do jisté míry chápe snahu žalobce hájit se v řízení před správními orgány za pomoci jakýchkoliv argumentů, které uzná za vhodné, považuje za až troufalé tvrzení žalobce, že se ve skutečnosti nejedná o odpad, ale o stavební materiál. Skutečnost, že se v případě směsné stavební suti obsahující příměsi dalších druhů odpadů, jež byla žalobcem soustředěna na pozemcích v areálu jeho provozovny v Líních – Sulkově, jedná o odpad, a nikoliv o stavební či jiný materiál, je totiž na první pohled zřejmá již z fotografií pořízených správními orgány v průběhu kontrol, které názorným způsobem zobrazují stav, složení i způsob uložení tohoto „“ v areálu žalobce. Movité věci, které ve svém souhrnu směsnou stavební suť tvoří, plně vyhovují definici odpadu zakotvené v § 2 odst. 1 zákona o odpadech. Nepotřebnost movitých věcí tvořících ve svém souhrnu směsnou stavební suť pro jejich vlastníka pramení z nemožnosti jejich užití ke stavebním účelům bez dalších nezbytných úprav (vytřídění nežádoucích příměsí a roztřídění směsi na jednotlivé stavební materiály). Dle náhledu soudu je nepochybné, že bylo úmyslem osoby, jíž tyto věci patřily, se jich nějakým způsobem zbavit. Pokud se jedná o stavební a demoliční suť, projevil se tento úmysl jejího vlastníka navenek tím, že daná suť byla odvezena ze staveniště poté, co vlastník dospěl k logickému závěru o nepotřebnosti a neužitečnosti této suti pro další provádění stavby. To, že se původní vlastník hodlal nadobro zbavit movitých věcí, které tvoří nežádoucí příměsi stavební suti a které byly u žalobce při kontrolách rovněž zjištěny (zemina, zbytky elektroinstalačního materiálu, eternit, plasty, ojeté pneumatiky, zbytky poškozeného bytového zařízení, folie, nádoby se zbytky nátěrových hmot aj.), jakož i to, že svůj úmysl zbavit se těchto věcí jejich vlastník realizoval, je zřejmé již z toho, že se tyto věci jako nepoužitelné k původnímu účelu a z tohoto pohledu nepotřebné ocitly v haldě směsné stavební suti zjištěné v areálu žalobce, kam byly odloženy. Vzhledem ke zřejmé povaze stavební a demoliční suti zjištěné inspekcí v areálu provozovny žalobce nebylo důvodu, aby si inspekce opatřovala stanovisko příslušného správního orgánu v pochybnostech o tom, zda uvedené movité věci jsou odpadem – v projednávané věci žádné pochybnosti nebyly na místě.

Movité věci, které ve svém souhrnu tvoří směsnou stavební suť, jež byla žalobcem soustředěna na pozemcích v areálu jeho provozovny v Líních – Sulkově, jsou samozřejmě odpadem i dle stávající právní úpravy, neboť plně vyhovují též definici pojmu odpad zakotvené v § 3 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb. Dle tohoto zákonného ustanovení je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. O úmyslu osoby, jíž tyto věci patřily, se jich nějakým způsobem vzhledem k jejich nepotřebnosti zbavit a stejně tak o realizaci toho záměru bylo soudem pojednáno v předchozím odstavci.

Žalobci lze jistě přisvědčit v tom, že i směsná stavební a demoliční suť může obsahovat suroviny, které lze v budoucnu opětovně využít ke stavebním účelům. Přesvědčení žalobce o možnosti získání druhotných surovin použitelných k další stavební výrobě z odpadu tvořeného směsnou stavební sutí však ještě neznamená, že surovinou (a nikoliv odpadem) je i samotná stavební suť. Je totiž evidentní, že stavební suť v té podobě, jak byla správními orgány zdokumentována v průběhu místních šetření a kontrol prováděných u žalobce, je bez dalších úprav (vytřídění nežádoucích příměsí a roztřídění směsi na jednotlivé stavební materiály) ve stavebnictví nepoužitelná. Toho si je ostatně žalobce dobře vědom, neboť, jak bylo v průběhu správního řízení zjištěno, jeho zaměstnanci prováděli vytřiďování nežádoucích příměsí ze shromážděné směsné stavební suti (viz např. zápis z místního šetření ze dne 30. 5. 2001 či vyjádření žalobce k protokolu o kontrole ze dne 31. 5. 2001). Uvedené počínání zaměstnanců žalobce přitom nelze kvalifikovat jinak než jako nakládání s odpady ve formě jejich třídění, prováděného s cílem jejich následného využívání (§ 2 odst. 5 zákona o odpadech).

Žalobce si byl – alespoň do určité doby – dobře vědom toho, že v areálu své provozovny v Líních – Sulkově nesoustřeďuje stavební materiály, ale odpad v podobě směsné stavební suti. Tato skutečnost je zřejmá z řady důkazů, které si inspekce pro vydání rozhodnutí opatřila. Jednatel žalobce v prohlášení zachyceném v protokolu sepsaném dne 24. 5. 1995 při ústním jednání konaném u Okresního úřadu Plzeň-sever, referátu životního prostředí, uvedl, že skládka stavebních sutí byla zřízena pro žalobce jako mezideponie materiálu pro úpravu pozemků, které firma chtěla koupit vedle pronajatého areálu. Ve vyjádření k protokolu o kontrole konané dne 31. 5. 2001 žalobce také nehovoří o venkovním skladu stavebních materiálů, ale o odvozu materiálů a odpadů z rekonstrukcí bytů do areálu Sulkov a o následném třídění odpadů a jejich likvidaci. Na základě uvedených důkazů a ve světle kontrolních zjištění, k nimž inspekce v průběhu správního řízení dospěla a které byly popsány shora, je nutno obhajobu žalobce, že se ve skutečnosti nejedná o ukládání odpadu, ale o sklad materiálu, odmítnout jako nepravdivou. (...)