Vydání 10/2005

Deliktní odpovědnost právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání – tzv. odpovědnost za správní delikt – je konstruována na principu objektivní odpovědnosti, tedy odpovědnosti za následek, nikoliv za zavinění. Řízení o uložení pokuty fyzické osobě vystupující jako podnikatel nebo provozovateli kvalifikovaných činností (v daném případě nakládání s odpady – pozn. soudu) je odlišné od obecného postihu občanů za přestupky, neboť zvláštní zákony často nerozlišují, zda oprávněnou osobou je fyzická nebo právnická osoba, a při postihu kladou primárně důraz na charakter činnosti. Jednotícím znakem těchto deliktů pak není znak subjektu – odpovědné osoby, ale charakter prováděných činností. Tato úprava odpovídá rovněž zásadě rovnosti subjektů – nese-li s sebou výkon uvedených činností ohrožení veřejných zájmů, musí tomu odpovídat i stejné podmínky pro trestání všech, kdo je vykonávají. K subjektivním předpokladům odpovědnosti za tento druh správního deliktu se zásadně neřadí zavinění. Důvodem pro výjimku z jinak platné zásady, že fyzické osoby odpovídají za trestná jednání na základě zavinění, je výše uvedená skutečnost, že pro tento druh deliktu je určujícím znakem charakter činnosti bez ohledu na povahu a postavení osoby; podmínky postihu proto nemohou být rozdílné. V řízení o těchto správních deliktech se postupuje podle správního řádu s použitím speciálních procedurálních ustanovení, v daném případě podle zákona o odpadech.

Podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech lze odpady podle tohoto zákona upravovat, využívat nebo zneškodňovat pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených, ve smyslu tohoto zákona nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Při této činnosti nesmí být ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmí být překročeny limity znečištění stanovené zvláštními předpisy. Podmínky pro využití odpadů jako hnojiva stanoví Ministerstvo zdravotnictví v dohodě s Ministerstvem zemědělství vyhláškou.

Podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech uloží příslušný okresní úřad nebo inspekce pokutu do výše 500 000 Kč právnické osobě nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, která nakládá s nebezpečným odpadem jako s odpadem ostatním, upravuje, využívá nebo zneškodňuje odpady v zařízeních, která k tomu nejsou určena (§ 3 odst. 4 zákona o odpadech).

Nejvyšší správní soud shledal, že v dané věci není sporu o tom, že směsi hutních strusek a hutních sutí ukládal žalobce na parcelách vymezených v napadených rozhodnutích, označovaných jako „pískovna S.“. Nakládání s touto oblastí bylo vymezeno územním rozhodnutím ze dne 14. 10. 1994 s tím, že pozemek parc. č. 1208 v kat. území S. měl být využíván pro těžbu písku. Po ukončení těžby měl provozovatel zajistit na vlastní náklady zalesnění a rekultivaci pozemku, jež měla být provedena ekologicky nezávadnou sutí. Vzhledem k tomu, že hutní strusky a hutní sutě náleží do katalogových čísel odpadů č. 100201 a 100202, nelze na tyto materiály pohlížet jako na ekologicky nezávadnou suť, nýbrž jako na odpady, a manipulace s nimi podléhá režimu zákona o odpadech. Podle § 3 odst. 4 zákona o odpadech vznikla žalobci povinnost zneškodňovat odpady pouze v zařízeních, místech a objektech k tomu určených nebo za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Místem ke zneškodnění odpadů ovšem nebyl areál „pískovny S.“, neboť na základě výše uvedeného územního rozhodnutí bylo možné k rekultivaci území po ukončení těžby použít pouze ekologicky nezávadnou suť z železáren. Materiál ukládaný žalobcem do prostor „pískovny S.“, byť skutečně pocházející z železáren, totiž spadá do kategorie odpadů, a nebylo tedy možné jej použít k rekultivaci těžbou dotčených pozemků podle územního rozhodnutí platného v té době. Tímto jednáním se žalobce dopustil správního deliktu podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech, neboť zneškodňoval odpady v zařízeních, která k tomu nejsou určena. Tuto skutečnost pak správně posoudil správní orgán prvního stupně i žalovaný, jenž uvedl, že žalobce nevycházel při svém jednání z takových relevantních povolení a neměl k dispozici právní důvod k tomu, aby mohl zneškodňovat, případně jinak využívat odpady na dané lokalitě. Soud se ztotožnil i s tvrzením žalovaného, že pod záminkou rekultivace lokality „pískovny S.“ bylo fakticky prováděno ukládání odpadů za účelem jejich zneškodnění, a to jejich uložením do vytěženého lomu.