Vydání 4/2015

Na podnět společnosti Duracell Batteries BVBA ze dne 23. 1. 2009 Celní úřad Kolín (dále jen „správní orgán I. stupně„) zahájil okamžitou kontrolu skladových prostor společnosti Interhoek, s. r. o. Zjistil, že v těchto prostorech žalobkyně skladovala celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „ “; měl za to, že kontrolované zboží porušuje některá práva duševního vlastnictví dle § 8 odst. 2 písm. c) zákona o ochranných známkách, a proto jej téhož dne zadržel.

Dne 23. 3. 2009 správní orgán I. stupně zahájil navazující řízení o správním deliktu. Poté řízení o správním deliktu přerušil a vyčkal rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ve věci prohlášení slovní ochranné známky č. 288416 společnosti EL NIŇO, a.s. ve znění „ “ a kombinované ochranné známky č. 292152 téže společnosti ve znění „ “ (obě zapsané pro třídy 5, 32 a 33 mezinárodního třídění výrobků a služeb), jež užívala žalobkyně, za neplatné. Úřad průmyslového vlastnictví správnímu orgánu I. stupně dne 27. 8. 2009 sdělil, že rozhodnutími ze dne 27. 7. 2009 byly výše specifikované ochranné známky prohlášeny za neplatné s účinky a dne 30. 10. 2009 mu pak oznámil, že dne 16. 10. 2009 předseda Úřadu zamítl rozklady proti těmto rozhodnutím, a prohlášení těchto ochranných známek za neplatné tak nabylo právní moc. V návaznosti na to správní orgán I. stupně nejprve řízení o správním deliktu opět zahájil, a poté rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010 konstatoval, že výše specifikované zboží je ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele padělkem. Dovodil, že skladováním tohoto zboží za účelem prodeje žalobkyně porušila § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Proto správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobkyně dopustila správního deliktu užití nekalých obchodních praktik a dle § 24 odst. 9 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele jí uložil pokutu ve výši 1 000 000 Kč; žalobkyni rovněž uložil sankci propadnutí zboží dle § 28a odst. 1 písm. a) zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví. Žalobkyně se odvolala, žalovaný její odvolání posléze zamítl. Rozhodnutí žalovaného o odvolání nabylo právní moci dne 8. 11. 2010.

Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl svým rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, čj. 9 Af 59/2010-167. Městský soud se mj. vyjádřil k vlivu prohlášení ochranných známek za neplatné s účinky na odpovědnost žalobkyně za výše specifikovaný správní delikt. Konstatoval, že žalobkyně nemohla být v den vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně (6. 8. 2010) v dobré víře v oprávněné užívání těchto ochranných známek, neboť tyto byly prohlášeny za neplatné již dne 27. 7. 2009.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Upozornila, že logickým předpokladem odpovědnosti za správní delikt je protiprávní jednání. Stěžovatelka však tvrdila, že nejednala v rozporu s právem, protože nevyužívala starší ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA, ale ochrannou známku společnosti EL NIŇO, která byla Úřadem průmyslového vlastnictví rovněž do rejstříku ochranných známek zapsána. Ani žalovaný, ani městský soud se prý řádně nevypořádali s tím, že v den celní kontroly existovali dva oprávnění vlastníci totožných ochranných známek. Městský soud poukázal, že stěžovatelka nemohla mít ke dni vydání rozhodnutí celních orgánů dobrou víru v užívání ochranné známky „ “ a „ “, neboť tato byla prohlášena za neplatnou s účinky . Stěžovatelka nicméně tvrdila, že až do momentu, kdy jí městský soud předběžným opatřením uložil, aby neuváděla své zboží na trh, oprávněně a na základě licenční smlouvy využívala ochrannou známku společnosti EL NIŇO zapsanou pro třídy výrobků a služeb 5, 32 a 33 niceského třídění. Realizovala tak své subjektivní právo.

Za situace, kdy Úřad průmyslového vlastnictví prohlásil ochrannou známku společnosti EL NIŇO za od počátku neplatnou, nemohly celní orgány dovodit, že žalobkyně porušovala práva vlastníka podobné či shodné ochranné známky, která ve výsledku vymazána nebyla. Stěžovatelce nemůže být připsána vina za to, že Úřad průmyslového vlastnictví zaevidoval více totožných ochranných známek. Společnost EL NIŇO v dobré víře užívala práva z jí zapsaných známek, které na základě licenční smlouvy v dobře víře užívala i stěžovatelka. Protože si celní orgány byly vědomy toho, že totožné ochranné známky mají zaevidované dva vlastníci, vyčkaly, až Úřad průmyslového vlastnictví prohlásí jednu z těchto známek za neplatnou, aby následně rozhodly, že zboží stěžovatelky bylo od počátku padělkem. Jakkoli celní orgány věděly, že existuje více vlastníků ochranných známek, jednaly tak, jako by od počátku existoval pouze jeden z těchto vlastníků. Dle jejich závěrů tedy bylo toto zboží od počátku padělkem, tj. i v době před výmazem ochranných známek společnosti EL NIŇO. Celním orgánům však nepřísluší rozhodovat o tom, která známka má „“.

Stěžovatelka po právu užívala ochranné známky společnosti EL NIŇO, které v době tohoto užívání byly zapsány v rejstříku ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné předpoklady odpovědnosti za správní delikt vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán, v této době stěžovatelka nepáchala žádný správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Zboží bylo v době prohlášení ochranných známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou obchodní praktiku.

Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.