I. Je-li osoba vlastníkem nebo uživatelem výrobků, které obsahují označení v souladu s ochrannou známkou zapsanou Úřadem průmyslového vlastnictví, nemůže jít o padělek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jen proto, že v budoucnu bude táž ochranná známka se zpětnými účinky prohlášena za neplatnou pro zásah do práv majitele jiné ochranné známky (§ 32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
Stěžovatelka po právu užívala ochranné známky společnosti EL NIŇO, které v době tohoto užívání byly zapsány v rejstříku ochranných známek. V této době tak rozhodně neužívala ochrannou známku společnosti Duracell Batteries BVBA. Jelikož je nutné předpoklady odpovědnosti za správní delikt vztahovat k době, kdy je tento delikt páchán, v této době stěžovatelka nepáchala žádný správní delikt. Žalovaný i městský soud pochybili, pokud rozhodli, že žalobkyně využívala klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Zboží bylo v době prohlášení ochranných známek společnosti EL NIŇO za neplatné celními orgány zadrženo, v této době s ním nemohlo být manipulováno, a tudíž posléze nemohlo být ani považováno za klamavou obchodní praktiku.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, rozhodnutí správního orgánu I. stupně i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
(...) [10] Nejvyšší správní soud předesílá, že ve věcech energetických nápojů značky „
DURACELL
“ obecné soudy i Ústavní soud již několikrát rozhodovaly. Konkrétně již vyřešily otázku porušení práv z ochranné známky společnosti Duracell Batteries BVBA i otázku, zda jednání společnosti EL NIŇO BEVERAGES naplňovalo znaky nekalé soutěže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, čj. 23 Cdo 2662/2012-640). V režimu správního soudnictví se pak rozhodovalo o zákonnosti výmazu ochranných známek společnosti EL NIŇO, a.s. (zákonnost výmazu slovní ochranné známky č. 288416 ve znění „
DURACELL
“ byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, čj. 9 As 123/2012-136; zákonnost výmazu kombinované ochranné známky č. 292152 ve znění „
DURACELL ENERGY DRINK +
“ Nejvyšší správní soud potvrdil rozsudkem ze dne 10. 10. 2013, čj. 9 As 122/2012-135).
[11] V nyní posuzované věci je nesporné, že stěžovatelka ke dni 23. 1. 2009 skladovala celkem 185 941 kusů plechovek energetických nápojů s označením „
DURACELL
“. Klíčovou otázkou tohoto případu je, zda stěžovatelka mohla být potrestaná za správní delikt spočívající ve skladování padělků [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], a tím tedy užití nekalých obchodních praktik [§ 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona], ačkoliv v době údajného páchání deliktu na základě licenční smlouvy užívala jiné tehdy řádně zapsané ochranné známky. Jinak řečeno, mohla být vůči stěžovatelce vyvozena správněprávní sankce i v situaci, kdy své obchodní činnosti vykonávala v mezích tehdy platného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví?
[12] Ke kořenům známkového práva se vyjádřil Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že „[p]
odstata ochranné známky je založena zejména na principu výhradní ochrany, který spočívá v tom, že zápisem ochranné známky do rejstříku vzniká výlučné právo vlastníka ochranné známky tuto známku užívat ve spojení s výrobky a službami, pro které byla zapsána. Tomuto právu vlastníka ochranné známky pak odpovídá povinnost jiných subjektů zdržet se jakýchkoliv zásahů do práva k zaregistrované ochranné známce, tedy mimo jiné i zákaz užívat v obchodním styku shodná nebo podobná označení pro shodné nebo podobné výrobky a služby bez souhlasu vlastníka ochranné známky
.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2007, čj. 7 As 42/2007-94, č. 1758/2009 Sb. NSS).
[13] Jelikož Úřad průmyslového vlastnictví nemusí při zpracovávání přihlášky ochranné známky nad rámec zjevné
kolize
přihlašované ochranné známky se známkou starší zkoumat, zda byla přihlašovaná známka podaná v dobré víře [§ 4 písm. m) zákona o ochranných známkách], může dojít k zapsání známky, která neměla být vůbec zapsána. Dle § 32 odst. 1 téhož zákona pak „[ú]
řad v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6
“. Dle § 32 odst. 4 se „[n]
a ochrannou známku, která byla prohlášena za neplatnou,
[...]
hledí, jako by nikdy nebyla zapsána
.“ Ochranné známky, které stěžovatelka při své obchodní činnosti využívala, byly prohlášeny za neplatné s účinky
. Tato rozhodnutí nabyla po rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o rozkladu právní moci (viz i rozsudky Nejvyššího správního soudu citované v bodu [10] shora).
[14] Dle § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele se padělkem rozumí „
výrobek nebo zboží
[porušující některá práva duševního vlastnictví],
včetně jeho obalu, na němž je bez souhlasu majitele ochranné známky umístěno označení stejné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou, porušující práva majitele ochranné známky podle zvláštního právního předpisu, dále veškeré věci nesoucí takové označení (značky, loga, etikety, nálepky, prospekty, návody k použití, doklady o záruce apod.)
“. Dle § 5 odst. 2 téhož zákona se „[z]
a klamavou obchodní praktiku
[...]
považuje také nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb
porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků
za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále
neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu
v obchodním styku
“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Dle § 4 odst. 3 téhož zákona platí, že „[u]
žívání nekalých obchodních praktik při nabízení nebo prodeji výrobků, při nabízení nebo poskytování služeb či práv se zakazuje. Nekalé jsou zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky
.“ Konečně dle § 24 odst. 1 písm. a) téhož zákona se „[v]
ýrobce, dovozce, vývozce, dodavatel nebo prodávající dopustí správního deliktu tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik
“.
[15] Základním předpokladem vzniku správněprávní odpovědnosti je porušení právní povinnosti, tj.
protiprávnost jednání
. Chybí-li v momentu jednání údajného delikventa některý ze znaků protiprávnosti (např. pokud jednání delikventa není přesně subsumovatelné pod skutkovou podstatu deliktu, tj. zákon toto jednání nesankcionuje, jednání je pravomocným rozhodnutím správního orgánu dovolené atp.), nelze odpovědnost za správní delikt vyvozovat.
[16] Jednání stěžovatelky je nutné posuzovat právě touto optikou vzniku odpovědnosti za správní delikt. Jelikož je pro vznik odpovědnosti dle zákona o ochraně spotřebitele třeba, aby bylo označení chráněné ochrannou známkou užíváno
bez souhlasu jejího majitele
, a aby tímto užíváním delikvent
porušil práva majitele ochranné známky
podle zákona o ochranných známkách [§ 2 odst. 1 písm. r) bod 1 zákona o ochraně spotřebitele], stěžovatelka nemohla být za své jednání odpovědna. Ke dni, kdy bylo zjištěno spáchání správního deliktu žalobkyní (kontrola ze dne 23. 1. 2009), žalobkyně oprávněně užívala práva z ochranných známek č. 288416 společnosti EL NIŇO ve znění „
DURACELL
“ a č. 292152 téže společnosti ve znění „
DURACELL ENERGY DRINK +
“, jejichž vlastníkem byla společnost EL NIŇO. Skladované zboží proto nemohlo v této době vykazovat znaky padělku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. r) bodu 1 zákona o ochraně spotřebitele. Její jednání bylo
tehdy
dovolené, neboť na základě licence užívala
tehdy
řádně zapsané ochranné známky (a to na základě souhlasu majitele ochranné známky). Na tom nemůže nic změnit ani prohlášení těchto ochranných známek za neplatné s účinky
.
[17] Smyslem správního řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou (§ 32 zákona o ochranných známkách) je napravit nesoulad v těch právních vztazích, v nichž je za ochrannou známku považované označení, které nemá a nesplňuje předpoklady, aby bylo tímto způsobem zákonem chráněné. Hlavním účelem institutu prohlášení ochranné známky za neplatnou je tedy náprava údajů zapsaných ve veřejném rejstříku do takového stavu, aby tyto údaje, pro účely soukromoprávních sporů pramenících z nekalosoutěžního jednání, zrcadlily realitu práv duševního vlastnictví. Účel tohoto institutu ovšem nelze naplňovat tím, že osoba, jejíž ochranná známka byla prohlášena za neplatnou s účinky
, bude vedle odpovědnosti soukromoprávní nést správní odpovědnost za to, že
v době před prohlášením neplatnosti
užívala později zneplatněné známky.
[18] Za situace, kdy stěžovatelka ochrannou známku užívala v souladu s právem, nelze zpětně, po zrušení ochranné známky s účinky
, v rovině správního práva trestního deklarovat, že práva užívala v rozporu se zákonem. Takový postup by jednak odporoval snaze o důvěru subjektů práv v systém práva, jednak by tím došlo k narušení ústavního zákazu retroaktivity při trestání. Jelikož stěžovatelka v době, kdy ochranné známky užívala, vycházela z
presumpce
správnosti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, nemohla být později, a to až po zrušení tohoto rozhodnutí, v režimu správního práva trestního za své jednání sankciovaná. Pro řádné fungování materiálního právního státu, garantovaného článkem 1 Ústavy, je totiž potřebné zajistit ochranu oprávněné důvěry v právní řád i správně právní akty na jeho základě vydané, neboť „[ú]
stavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil, přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků
“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 535/2000, N 193/24 SbNU 449, č. 193/2001 Sb. ÚS; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 150/01, N 117/31 SbNU 57, č. 117/2003 Sb. ÚS; stejný přístup ostatně hájí i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 5. 2004, čj. 1 As 9/2003-90, č. 360/2004 Sb. NSS).
[19] Realizace správním orgánem potvrzených práv, i když tato byla později s účinky
prohlášena za neplatná, nemůže být podkladem k vyvození odpovědnosti podle správního práva trestního. Takové chápání správního práva trestního by přímo odporovalo zákazu retroaktivity při výkladu jeho ustanovení. Také Ústavní soud zdůraznil, že nejen
retroaktivita
, ale i retroaktivní výklad právních norem je z pohledu požadavků článku 1 Ústavy nepřípustný, neboť oba kolidují s principem právní jistoty a ochrany důvěry osob v právo (srov. např. nálezy ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94, N 30/3 SbNU 227, č. 30/1995 Sb. ÚS, a ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, N 35/56 SbNU 391, č. 35/1010 Sb. ÚS.
[20] Ačkoliv lze rozumět snaze celních úřadů chránit spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, nelze, zejména s ohledem na výše řečené, připustit, aby celní orgány postihovaly i ty subjekty, které využívaly zapsaných ochranných známek, jež byly posléze z důvodu
kolize
s jinou ochrannou známkou vymazány. Taková výkladová konstrukce nenachází přímý odraz ani v důvodové zprávě k zákonu, jímž byla definice padělku (viz bod [14] shora) jakožto zakázaného jevu vložena do zákona o ochraně spotřebitele. Zjevným účelem, který vedl zákonodárce ke schválení této úpravy, byla v roce 2000 nutnost reagovat na akutní zvýšení dovozu zboží, jež nerespektovalo práva duševního vlastnictví, a rovněž i nutnost zabezpečit, aby Česká republika respektovala své mezinárodní závazky směřující k ochraně těchto práv. Z důvodové zprávy ani z jiných zdrojů není patrné, že by se delikt nekalých obchodních praktik založený na výrobě, skladování a prodeji padělků měl vztahovat i na osoby, jimž byla jejich ochranná známka s účinky
vymazána (sněmovní tisk 496/0, III. volební období). Takové působení této normy je nezamýšleným a současně velice negativním důsledkem jejího prostého jazykového výkladu.
[21] Situaci stěžovatelky je tedy nutné odlišit od standardní situace, kdy se deliktní odpovědnost za neoprávněné užívání chráněného označení, nabízení, prodej nebo skladování zboží za tímto účelem uplatňuje. Osoby, které takto nakládají s padělaným zbožím, ostatně od počátku vědomě a bez souhlasu vlastníka ochranné známky jeho chráněné označení využívají. Deliktní odpovědnost související se skladováním, distribucí a nabídkou padělků, ale také i nedovolených napodobenin atp., se aktivuje právě za situace, kdy delikvent bez další legalizace svého označení neoprávněně využívá ochranné známky jiného (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. 9 As 49/2013-44, ve věci
DEICHMANN-OBUV
; ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 As 69/2013-41, ve věci
DEICHMANN-OBUV
; nebo ze dne 31. 3. 2014, čj. 4 As 112/2013-104, ve věci
). V případě stěžovatelky by tomu tak bylo až za situace, kdy by ochranné známky používala i po pravomocném výmazu jí užívané ochranné známky.
[22] Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně trestní právo označil jako prostředek
, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, N 186/43 SbNU 129, č. 186/2006 Sb. ÚS). Nejvyšší správní soud se s tímto chápáním plně ztotožnil, a to např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, čj. 1 As 11/2008-59, č. 1639/2008 Sb. NSS. Pokud je tedy určitý právní problém možno uspokojivě vyřešit jinými než trestněprávními prostředky (v širším slova smyslu), není z hlediska ústavnosti přípustné, aby byla táž věc podrobena správní represi. Jinak dochází k hypertrofii správněprávní represe za akty a činy, které dostatečné intenzity porušení správního práva nedosahují. Nabourává se tak subsidiarita správněprávní represe. Správní právo trestní není určeno k řešení sporu, který je ve svých základech sporem soukromoprávním, a tedy sporem vlastníka starší ochranné známky společnosti Duracell Batteries BVBA a uživatele stejného označení
v rozhodné době
zapsaného pod jinou ochrannou známkou, tj. stěžovatelky. Správní právo trestní zcela jistě není v tomto případě vhodným nástrojem k regulaci vzniklých právních sporů mezi dvěma vlastníky ochranných známek, neboť nemůže suplovat úlohu práva soukromého (např. nástroje práva regulujícího nekalou soutěž, určujícího náhradu škody nebo např. výši bezdůvodného obohacení).
[23] Stěžejní kasační námitka je tedy důvodná, projednání ostatních námitek je nadbytečné. Jen pro pořádek nicméně Nejvyšší správní soud upozorňuje na nesprávnou úvahu městského soudu, podle něhož licenční smlouva mezi stěžovatelkou a majitelkou později zrušených ochranných známek, společností EL NIŇO, nebyla zapsaná do veřejného rejstříku, pročež neměla žádné účinky vůči třetím osobám. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Podle § 18 odst. 3 zákona o ochranných známkách nabývá licenční smlouva účinnosti vůči třetím osobám zápisem do rejstříku ochranných známek. Licenční smlouva je institutem soukromého práva a pro smluvní strany je platná a účinná již dnem ve smlouvě specifikovaným, zpravidla dnem podpisu smlouvy, tedy ještě před zápisem licenční smlouvy do rejstříku ochranných známek [ve vztahu k předešlému zákonu o ochranných známkách (zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách), srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2005, čj. 7 A 73/2000-100, č. 785/2006 Sb. NSS]. Subjekt, jemuž byla udělena licence, je oprávněn po podpisu licenční smlouvy ochrannou známku užívat. Pokud zákon na tomto místě mluví o třetích osobách, myslí tím především jiné soukromoprávní subjekty. Celní úřady rozhodující ve správním řízení trestním naopak nelze považovat za třetí osoby, vůči kterým by nezapsaná licenční smlouva neměla
žádné
účinky. Jak již bylo pojednáno shora, klíčová byla (v rozhodném období)
legalita
vlastnictví ochranné známky její majitelkou, která následně umožnila užívání ochranných známek stěžovatelce. Ta se mohla až do okamžiku, než byly jí užívané ochranné známky zrušeny k tomu příslušným orgánem veřejné moci, ve vztahu k celním úřadům plně opřít o legalitu ochranných známek.