Vydání 11/2008

(...) Podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. .

Při výkladu pojmu pravděpodobnosti záměny (dále též „zaměnitelnost“) ochranné známky je třeba vycházet z toho, že ochrannou známkou podle § 1 zákona č. 441/2003 Sb. . Smyslem a účelem ochranných známek je tak rozlišení výrobků a služeb různých výrobců, resp. poskytovatelů; zaměnitelnost nespočívá pouze v možnosti záměny jednoho konkrétního výrobku (služby) za jiný, ale i v zaměnitelnosti výrobců (poskytovatelů) výrobků (služeb) stejného druhu. Toto znění zákona i jeho navazují na tradiční přístup známkového práva k otázce zaměnitelnosti, jak je zřejmé i z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu (např. Boh. A 6439/27: ).

Zaměnitelnost je nutno zkoumat vždy z několika hledisek, a to především vizuálního, fonetického a významového. Základním a rozhodujícím kritériem pro posouzení zaměnitelnosti známek označujících shodné nebo podobné výrobky či služby je vždy hledisko běžného spotřebitele, tedy posouzení, zda známky jsou natolik odlišné (distinktivní), že nemohou u běžného spotřebitele vyvolat možnost záměny a v tomto směru ho uvést v omyl. Zkoumání podobnosti nemůže být přitom založeno pouze na formálním porovnání jednotlivých prvků, ale musí se zakládat na porovnání známkových motivů střetnuvších se označení – tj. rozhodujících složek porovnávaných označení, které při celkovém posuzování jsou výrazem charakteristických vlastností srovnávaných označení. Zaměnitelnost označení může být dovozována z podobnosti v dominantním prvku nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají nízkou rozlišovací schopnost. V posuzované věci se jedná o známku kombinovanou (složenou), jejíž zvláštní povaha tkví v tom, že obsahuje jednak část obrazovou, vzbuzující určitý dojem zrakový, jednak část slovní, vzbuzující určitý dojem sluchový, a známku slovní. Vzhledem k zvláštní povaze kombinovaných známek je třeba při úvaze o celkovém dojmu, kterým známka působí, brát v úvahu jak část obrazovou, tak část slovní, neboť jak jedna, tak druhá může ve známce převládat, a tak ovlivnit celkové vnímání spotřebitelem. Při úvaze o podobnosti známky je tak nutno mít na zřeteli, že celkový dojem známky může vytvořit buď jen obrazová, nebo slovní část, každá sama o sobě, nebo obě společně. Na podobnost známek tak lze usuzovat podle toho, , tedy buď již z pouhé části obrazové, či slovní, nebo ze souhrnu obou. To, že zaměnitelnost může působit u více prvků i jeden jediný, bylo stabilně judikováno již dříve (např. Boh. A 9181/31: ).

Při posuzování zaměnitelnosti je dále rozhodující okruh subjektů, u nichž ochranné známky dojem záměny mohou vyvolat. K závěru o zaměnitelnosti není třeba, aby tento dojem byl všeobecný; rozhodující je hledisko „“, tedy toho, komu je značený výrobek (služba) určen. Za zaměnitelné lze považovat jen takové označení, které může vést při svém působení na trhu k omylu spotřebitele o shodě ochranné známy s jinou (shodně např. Boh. A 10.915/33-II.: „, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz). K této otázce viz i výklad hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných známek ve , svazek V., Brno 1948, s. 760, reprint Eurolex , Praha 2000:

Jak patrno, při posuzování zaměnitelnosti střetnuvších se ochranný známek je určujícím kritériem to, co vytváří celkový dojem ochranné známky. Obdobně judikuje i Evropský soudní dvůr: (rozsudek ze dne 11. 11. 1997, , C-251/95, bod 22); (tamtéž, bod 23).

Z uvedených kritérií posuzování zaměnitelnosti podle názoru zdejšího soudu vycházel i žalovaný.

Bylo již mnohokráte judikováno, že posouzení zaměnitelnosti je v odvětví správního práva tradičně otázkou skutkovou – viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího správního soudu publikovaný jako Boh. A 5342/31, dále např. rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 7 A 147/99-35, publikovaný pod č. SJS 952/2002, rozsudek (současného) Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 69/2006-92, k dispozici na www.nssoud.cz, a řadu jiných. Proto je – shodně jako jiné skutkové otázky vyskytující se v rozmanitých typech správních řízení – věcí volného hodnocení důkazů správním orgánem. Namítá-li proto stěžovatel nesprávnost hodnocení zaměnitelnosti známky správním orgánem, může soud rozhodnutí úřadu o této otázce (stejně jako rozhodnutí kteréhokoli správního orgánu o jakýchkoli skutkových otázkách) zkoumat v mezích žalobních bodů jen z hlediska § 34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), tj. zda rozhodnutí úvahu, na základě níž správní orgán dospěl k závěru o zaměnitelnosti či naopak o nezaměnitelnosti známek, obsahuje, zda úvaha neodporuje spisu a skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení nebo není-li jinak vadná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 A 106/2001-62, www.nssoud.cz). To pochopitelně v souladu s principem plné ve správním soudnictví platí jen v těch případech, kdy soud neprovádí vlastní dokazování podle § 77 s. ř. s. a nepostaví tak nový skutkový (eventuálně právní) stav. Městský soud v Praze dokazování neprováděl a ve shora popsaných směrech se ztotožnil se závěry žalovaného a do odůvodnění svého rozsudku je z podstatné části převzal, tedy evidentně vycházel z toho, že žalovaný svůj úsudek o zaměnitelnosti střetnuvších se známek řádně odůvodnil a že jeho závěr neodporuje zásadám známkového práva.

Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně zjištěných skutkových okolností, spočíval na mylném pojetí zákona nebo na skutkové podstatě odporující spisům a zásadám logického myšlení nebo by byl jinak vadný. Zdejší soud má za to, že žalovaný zcela správně vyhodnotil a přesvědčivě zdůvodnil, že celkový dojem přihlašované ochranné známky určuje stylizované písmeno „“ a celkový dojem takto vyvolaný působí, že běžný spotřebitel je schopen odlišit výrobky pocházející od osoby zúčastněné na řízení od výrobků pocházejících od stěžovatele. Žalovaný též odpovídajícím způsobem odůvodnil svůj závěr, že mezi střetnuvšími se označeními neexistuje podobnost ani vizuální, ani sémantická, ani fonetická. Ostatně zdejší soud je přesvědčen, že i kdyby žalovaný v souzené věci dospěl k existenci fonetické (sluchové, aurální) podobnosti střetnuvších se známek, na niž především (i když nikoli výlučně) stěžovatel míří, byla by v podstatě eliminována vjemem vizuálním, neboli celkový dojem, který střetnuvší se známky vzbuzují, by sluchová podobnost fakticky neformovala. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že k závěru o existenci fonetické podobnosti mezi střetnuvšími se označeními nedospěl ani Městský soud v Praze, jak se stěžovatel v kasační stížnosti snaží podsunout (s. 6), pouze v reakci na žalobní námitku, která se sluchové podobnosti dovolávala, uvedl, že .

Dále Nejvyšší správní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, podle něhož byla připuštěna situace, že kterýkoli konkurující výrobce si může přivlastnit zavedenou ochrannou známku, přidat k ní prvek, který by mohl být distinktivní, a používat ji na společném trhu pro stejné výrobky a služby. Taková situace nemůže být pokládána za tehdy, pokud pozdější ochranná známka, byť by obsahovala i ochrannou známku starší, je ztvárněna tak, že nemůže podle všech okolností, které je třeba brát v úvahu, způsobit pravděpodobnost záměny s takovouto starší ochrannou známkou. To platí tím spíše, je-li starší ochranná známka – jako v případě stěžovatele – tvořená výlučně označením fundamentálně druhovým, a proto méně distinktivním (zde zdejší soud zdůrazňuje, že tím nemíní říci, že namítaná ochranná známka rozlišovací způsobilost vůbec nemá – ostatně tato otázka ani není předmětem řízení – pouze se vyjadřuje k míře její rozlišovací způsobilosti vzhledem k přihlašované ochranné známce). Z tohoto hlediska je chybná také stěžovatelova úvaha, že Městský soud v Praze opominul aplikovat rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6. 10. 2005, , C-120/04. Závěr, který v něm Evropský soudní dvůr zaujal (), nelze na posuzovaný případ použít už třeba jen proto, že si stěžovatelova ochranná známka v ochranné známce přihlašované svou nezávislou roli nepodržuje, neboť – jak správně konstatoval žalovaný – v přihlašované ochranné známce slovní prvek „“ působí jako druhové označení výrobků, poskytovaných osobou zúčastněnou na řízení, v tom smyslu, že se jedná o výrobky klasické či standardní úrovně. Citovaný rozsudek Evropského soudního dvora tedy pro posuzovanou věc nemá význam. Totéž platí o poukazu stěžovatele na rozhodnutí žalovaného publikovaná ve Sbírce správních rozhodnutí ve věcech průmyslových práv, neboť závěry v nich obsažené () jsou v základu analogické tomu, co je vysloveno v právě citovaném rozsudku Evropského soudního dvora. Dovolává-li se pak stěžovatel porušení principu předvídatelnosti veřejné správy, resp. právní jistoty, je jeho námitka zcela lichá, neboť žalovaný vycházel z odlišného skutkového stavu, když správně nepovažoval v napadené ochranné známce za dominantní prvek slovo „“. Žalovaný tak vyšel ze skutkové podstaty nepodřaditelné citované abstrakci uvedených rozhodnutí (tj. nejednalo se o věc skutkově ani právně shodnou ani obdobnou) a za takovéto situace poukazovat na to, že žalovaný posuzovanou věc rozhodl v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí, se naprosto příčí zásadám správného usuzování.

Zdejší soud se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovou námitkou, že Městský soud v Praze zásadně pochybil, uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že „“. Toto tvrzení městského soudu je v souladu se zákonem o ochranných známkách, rovněž není v rozporu s relevantními mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána a jež dopadají na institut ochranné známky [Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví (publikována jako vyhláška č. 64/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 81/1985 Sb.), Madridská dohoda o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (publikována jako vyhláška č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), Protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek (publikován jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 248/1996 Sb.), Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 191/1995), Smlouva o známkovém právu (publikována jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 199/1996 Sb.)]. Na tomto místě je třeba opětovně připomenout znění § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož Z dikce tohoto ustanovení, u nějž zdejší soud neshledal rozpor s mezinárodními smlouvami dopadajícími na institut ochranné známky (srov. čl. 16 odst. 1 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví: ), jednoznačně plyne, že zápisnou nezpůsobilost přihlašovaného označení indikuje jen podobnost závadná, tj. podobnost zaměnitelná (starší literatura a hovoří též o podobnosti či zaměnitelnosti šalebné), tedy jen taková podobnost mezi přihlašovaným označením a starší ochrannou známkou (popřípadě mezi výrobky či službami, na něž se přihlašované označení a ochranná známka vztahují), jež působí pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti (zaměnitelnost) ohledně původu výrobků či služeb; zápisná nezpůsobilost přihlašovaného označení tedy není dána podobností jakoukoli, jak se domnívá stěžovatel, aniž by ovšem jeho názor – jak bylo právě ukázáno – měl oporu v právní úpravě.

V rozporu s názorem stěžovatele má Nejvyšší správní soud za to, že je nedůvodné vyčítat městskému soudu konstatování, že namítaná ochranná známka je slovní a nemá žádné fantazijní prvky. Takové vlastnosti ochranné známky se totiž významně podílejí na formování její rozlišovací způsobilosti. V posuzovaném případě pak žalovaný správní orgán i městský soud dospěly ke korektnímu závěru, že distinktivita namítané ochranné známky je nižší než známky napadené, a tento závěr přesvědčivě odůvodnily. V tomto kontextu se zdejší soud nemůže ztotožnit ani s námitkou, že městský soud i správní orgány pochybily, když namítanou ochrannou známku považovaly za známku s nižší rozlišovací způsobilostí. Nejvyšší správní soud pokládá takové hodnocení skutkového stavu za logicky bezvadné a řádně zdůvodněné. V souvislosti s tím Nejvyšší správní soud dodává, že se známkoprávní ochranou je pojmově spjato, že různé ochranné známky mají různý stupeň rozlišovací způsobilosti, neboli že míra pravděpodobnosti záměny se u každé z ochranných známek odlišuje a nelze ji paušálně považovat za identickou, v důsledku čehož se nutně různí i úroveň ochrany, které se jednotlivé ochranné známky těší. Ostatně z takového pojetí známkoprávní ochrany vychází i Evropský soudní dvůr, když kupř. judikuje, že (např. rozsudek ze dne 11. 11. 1997, , C-251/95, bod 24) nebo že (rozsudek ze dne 29. 9. 1998, , C-39/97, bod 18). (...)