Vydání 7-8/2015

Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2011 (dále jen "napadené rozhodnutí") předseda žalovaného zamítl rozklad podaný žalobkyní proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2009 o zrušení slovní ochranné známky ve znění "AMBROSIUS" pro část výrobků a toto rozhodnutí potvrdil s tím, že předmětná ochranná známka se podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách zrušuje pro následující výrobky zařazené do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb: "" a ponechává se v platnosti pro výrobek "" zařazený ve třídě 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí předseda žalovaného nejprve konstatoval, že dne 30. 7. 2001 byla do rejstříku ochranných známek zapsána slovní ochranná známka ve znění "AMBROSIUS" pro výrobky zařazené do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb. Návrhem doručeným žalovanému dne 27. 7. 2009 se Mgr. C. (navrhovatel) podle § 31 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách domáhal zrušení této ochranné známky pro všechny chráněné výrobky. Návrh byl odůvodněn tím, že napadená ochranná známka nebyla v České republice v posledních pěti letech předcházejících zahájení řízení o zrušení užívána v rozsahu chráněných výrobků. Žalovaný dne 17. 12. 2009 rozhodl o zrušení napadené ochranné známky pro část výrobků s odůvodněním, že žalobkyně jakožto vlastník napadené ochranné známky neprokázala její řádné užívání v rozsahu části výrobků zařazených do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, konkrétně "", v uplynulých pěti letech před podáním návrhu. Užívání napadené ochranné známky v rozsahu výrobku "" zařazeného do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb podle orgánu I. stupně řízení bylo žalobkyní prokázáno. Proti rozhodnutí I. stupně podala žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě formální rozklad, v němž uvedla, že odůvodnění rozkladu bude žalovanému zasláno v zákonné lhůtě jednoho měsíce. Formální rozklad v zákonné lhůtě jednoho měsíce však odůvodněn nebyl, věcné odůvodnění rozkladu bylo žalovanému předloženo až dne 18. 2. 2010.

Předseda žalovaného následně citoval právní úpravu [§ 31 odst. 1 písm. a), § 13 odst. 1, § 42 odst. 1 a 3 zákona o ochranných známkách, § 37 odst. 2, § 82 odst. 2 a § 89 odst. 2 správního řádu], a poté uvedl, že v daném případě byl podán formální rozklad splňující obecné náležitosti podání ve smyslu § 37 odst. 2 správního řádu. V rozkladu není uvedeno, v jakém rozsahu je rozhodnutí orgánu I. stupně napadeno. S ohledem na větu druhou § 82 odst. 2 správního řádu tudíž platí, že podatel rozkladu se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že formální rozklad nebyl v zákonné lhůtě jednoho měsíce podle § 42 odst. 3 zákona o ochranných známkách věcně odůvodněn, žalobkyně tak neuplatnila žádné námitky směřující ke správnosti rozkladem napadeného rozhodnutí. Předseda žalovaného upozornil na to, že jednoměsíční lhůta poskytovaná k odůvodnění rozkladu podle § 42 odst. 3 zákona o ochranných známkách je propadného charakteru a nelze ji prodloužit, ani prominout její zmeškání. Protože žalobkyně uvedenou lhůtu zmeškala, není možné vzhledem k výše uvedené speciální úpravě obsažené v zákoně o ochranných známkách postupovat ve smyslu § 37 odst. 3 správního řádu, který jinak obecně správnímu orgánu ukládá povinnost pomoci podateli odstranit nedostatky podání, popř. vyzvat ho k jejich odstranění, a poskytnout mu k tomu přiměřenou lhůtu. Jelikož předseda žalovaného neshledal ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu v dané věci veřejný zájem a žalobkyně neuplatnila žádné námitky směřující ke správnosti rozkladem napadeného rozhodnutí, předseda žalovaného se správností rozhodnutí dále nezabýval a omezil se pouze na zkoumání, zda bylo rozhodnutí žalovaného a řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s právními předpisy.

Předseda žalovaného dále uvedl, že užívání napadené ochranné známky v rozsahu výrobku "" zařazeného do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb bylo doklady předloženými žalobkyní prokázáno. Žalobkyně jakožto vlastník napadené ochranné známky však předloženými doklady neprokázala její řádné užívání v rozsahu části výrobků zařazených do třídy 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, konkrétně jsou jimi "", v uplynulých pěti letech před podáním návrhu. Vzhledem k výrobkům, pro něž byla užívána napadená ochranná známka v rámci hodnocení dokladů provedeného orgánem I. stupně řízení, jimiž je "", a to včetně piva nealkoholického, orgán I. stupně řízení dospěl k závěru, že bylo prokázáno užívání napadené ochranné známky pro výrobek "", který takto konkrétně má napadená ochranná známka uveden v jejím seznamu výrobků a služeb.

Ve smyslu rozhodnutí Tribunálu (dříve Soudu prvního stupně) ze dne 14. 7. 2005, ALADIN/ALADDIN, T-126/03, Sb. rozh., s. II-02861, orgán I. stupně řízení konstatoval, že nealkoholické pivo lze sice chápat rovněž jako nealkoholický nápoj, stejně jako např. u minerálních vod, ale v případě nealkoholických nápojů se jedná o pojem významově nadřazený, a za situace, kdy seznam přímo vymezuje konkrétně položku pivo, nelze za použití principu podobnosti výrobků a služeb usoudit, že v seznamu mohou být ponechány nealkoholické nápoje typu minerálních vod, když bylo prokázáno užívání napadené ochranné známky pouze pro piva.

Žalobkyně společně s věcným odůvodněním rozkladu předložila následující doklady, resp. jejich kopie:

1. výtisky z webových stránek vlastníka;

2. pětistránkový záměr vlastníka ze dne 5. 5. 1999;

3. třístránkovou nabídku na stáčení nápojů, včetně limonád a minerální vody společnosti NATE - nápojová technika, a.s., Chotěboř, ze dne 24. 7. 2001;

4. několik stránek nabídky společnosti FORTEX - AGS, a.s., Šumperk, ze dne 20. 1. 2003;

5. první stranu nabídky společnosti SAN-JV s. r. o., Šumperk, ze dne 3. 12. 2003;

6. první strany nabídky společností REBEX TRADE s. r. o., Zeleneč, ze dne 11. 3. 2002 a společnosti ALTEC spol. s r. o., Chotěboř, ze dne 14. 5. 2002.

K těmto dokladům nelze dle předsedy žalovaného přihlédnout z toho důvodu, že byly předloženy jako součást věcného odůvodnění rozkladu, které bylo žalovanému zasláno až po uplynutí zákonné lhůty. Na okraj předseda žalovaného podotkl, že rozhodné období v rámci návrhu na zrušení napadené ochranné známky trvalo ode dne 26. 7. 2004 do dne 26. 7. 2009, z důvodu čehož nelze akceptovat doklady č. 2-6. Vypovídací schopnost dokladu č. 1 by i v případě jeho byla nedostatečná, neboť to, že byl v oblasti pivovaru objeven a vystrojen vlastní zdroj vody, není pro řízení rozhodné, stejně jako množství finančních prostředků, které byly investovány do technického a technologického rozvoje pivovaru, o němž v textu není ani konstatováno, zda se týkal zavádění výroby nealkoholických nápojů, přičemž kromě toho uvedené tvrzení žalobkyně na jejich internetových stránkách navíc nebylo ani jakkoliv důkazně podloženo. Předloženými doklady se zřejmě žalobkyně pokouší doložit svůj podnikatelský záměr v době předcházející rozhodnému období, v němž tento záměr nemohl být realizován z jí uváděných důvodů, které vnímá jako ospravedlňující neužívání napadené ochranné známky. S ohledem na skutečnost, že tyto důvody nebylo možno akceptovat z důvodu předložení věcného odůvodnění rozkladu po uplynutí zákonné lhůty, přičemž tyto důvody by i za opačné situace nebyly shledány jako liberační, byla i otázka průkaznosti předložených dokladů shledána jako pro řízení nerozhodná, protože i kdyby předložené doklady z doby před rozhodným obdobím průkazné byly, nebylo by možno následné pětileté neužívání napadené ochranné známky v rozsahu části výrobků liberovat.

Předseda žalovaného závěrem uvedl, že žalobkyně v podání ze dne 27. 4. 2011 avizovala předložení dalších dokladů o užívání napadené ochranné známky, k němuž mělo docházet třetí osobou se souhlasem vlastníka. Požádala o posečkání s vydáním rozhodnutí o rozkladu do doby, než budou tyto doklady předloženy, přičemž by tyto doklady měla mít k dispozici cca do 3 týdnů. Ve zmiňovaném období ani později tyto dokumenty žalovanému doručeny nebyly. Bylo shledáno jako nadbytečné po uplynutí avizované doby vyčkávat na předložení uvedených dokladů, neboť za dané situace by předložení dalších dokladů na výsledek řízení vzhledem k výše zmiňovaným okolnostem případu nemělo žádný vliv, přičemž tyto doklady by bylo nutno posoudit ve smyslu § 82 odst. 4 správního řádu, tedy se zohledněním koncentrační zásady v odvolacím řízení.

Vzhledem k výše uvedenému předseda žalovaného dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného a řízení, jež jeho vydání předcházelo, bylo v souladu s právními předpisy.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě namítla, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, je založeno na nesprávném právním výkladu a závěry uvedené v napadeném rozhodnutí logickým způsobem nevyplývají z obsahu spisu a předložených důkazů. Žalovaný při rozhodování zejména nesprávně posoudil otázku podobnosti chráněných výrobků ve třídě 32 a své závěry v této otázce nijak neodůvodnil. K otázce porovnání "" a "" se žalovaný vyjadřoval mj. již ve věci KLIMO-CITRONELA, kdy uvedl, "". Žalovaný pak posouzení výrobků v daném případě uzavřel s tím, že "".

Ze skutkového stavu obou případů je dle žalobkyně zřejmé, že v obou případech šlo o otázku posouzení podobnosti "" a "" ve vztahu k ochranným známkám, přičemž tato otázka byla ve výše citovaném případě posouzena zcela odlišně než v napadeném rozhodnutí. V citovaném rozhodnutí žalovaný navíc své závěry dostatečně odůvodnil, když mj. uvedl, že "".

Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí rozhodl zcela odlišně, tj. tak, že piva, a to včetně piv nealkoholických, nejsou výrobky podobné nealkoholickým nápojům, jedná se dle názoru žalobkyně o zjevné porušení principu legitimního očekávání, který je uveden jako jedna ze základních zásad správního řízení v § 2 odst. 4 správního řádu.

Z dokumentů předložených žalobkyní k prokázání užívání ochranné známky "AMBROSIUS" v rámci řízení o návrhu na zrušení této ochranné známky jasně vyplývá, že žalobkyně tuto ochrannou známku v ČR užívala v rozhodném období jak pro "", tak pro "". Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí na s. 6 a 7 na všechny uvedené dokumenty předložené žalobkyní odkázal, avšak dochází na jejich základě k nesprávnému závěru o tom, že předmětné dokumenty prokazují užívání ochranné známky "AMBROSIUS" pouze pro "". Žalovaný tak zcela přehlédl fakt, že žalobkyně předloženými dokumenty prokázala rovněž užívání předmětného označení pro "", tj. pro výrobek, který nepochybně spadá minimálně do skupiny "", pro které však žalovaný předmětnou ochrannou známku zrušil s odůvodněním, že žalobkyně pro tyto výrobky neprokázala její užívání, což však podle žalobkyně není pravda a uvedený závěr proto zcela odporuje skutečnostem vyplývajícím z předložených důkazů.

Chybnost závěru žalovaného je patrná zejména ve světle jeho výše zmíněného rozhodnutí ve věci KLIMO-CITRONELA, ve kterém byly shledány jako podobné výrobky "" a "". V daném případě je podobnost posuzovaných výrobků dokonce větší, jelikož nealkoholická piva bezpochyby spadají do skupiny nealkoholických nápojů, neboť slouží k uspokojování stejných potřeb, jsou prodávána na stejných místech a jsou určena stejné skupině spotřebitelů, na rozdíl od piv, kde je skupina spotřebitelů omezena na osoby starší 18 let, neřídící automobil nebo jiný dopravní prostředek a netěhotné ženy. Při aplikaci základního logického výkladového pravidla tak z výše uvedených skutečností jasně vyplývá, že minimálně "" a "" měly být posouzeny jako podobné výrobky. Stejně tak i ostatní výrobky, pro které byla napadeným rozhodnutím předmětná ochranná známka zrušena, tj. "" jsou výrobky, které jsou podobné výrobku "". Jako příklad je možno uvést například výrobky pivovaru Bernard, který je výrobcem mj. nealkoholického piva "", který je prodáván na stejných místech jako pivo a ve stejné lahvi jako pivo, ale jde o ovocný nealkoholický nápoj na bázi sladu. Z uvedeného příkladu je zjevné, že "", tedy minimálně "" jsou výrobky, které je nutno považovat za výrobky, které jsou ze známkoprávního hlediska podobné ostatním nealkoholickým nápojům.

Žalobkyně dále namítla, že žalovaný chybně vyložil a aplikoval rozhodnutí Tribunálu ve věci ALADIN/ALADDIN. Citované rozhodnutí Tribunálu se týká posouzení podobnosti "" a "", tedy nikoli porovnání "" a "". Tribunál navíc v bodu 98 citovaného rozhodnutí shledává posuzované výrobky jako podobné, a uvádí, že přesto, že průměrnými spotřebiteli jsou v daném případě pracovníci v průmyslu, kteří si jsou vědomi rozdílů ve způsobu výroby věcí, ani tito průměrní spotřebitelé tak nutně nedojdou k závěru, že tyto rozdíly by bránily jedinému podniku vyrábět nebo prodávat oba druhy výrobků.

Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že závěry žalovaného o tom, že "", jsou zcela vadné a z citovaného rozhodnutí Tribunálu žádným způsoben nevyplývají. Žalovaný navíc v napadeném rozhodnutí neuvádí, z které právní věty rozhodnutí ALADIN/ALADDIN či z jakého výkladového stanoviska tam uvedeného by měly výše uvedené závěry žalovaného vyplývat, a pouze se omezuje na tvrzení, že tomu tak je. Uvedený závěr žalovaného je tak zcela nepodložený a neodůvodněný. S ohledem na skutečnost, že se jedná o zásadní závěr, na kterém je postaveno celé rozhodnutí o částečném zrušení ochranné známky žalobkyně "AMBROSIUS", je tento nedostatek zásadním pochybením způsobujícím nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z bodu 82 citovaného rozhodnutí Tribunálu naopak vyplývá, že pro porovnání podobnosti výrobků a služeb musí být mimo jiné přihlédnuto k povaze zboží, zamýšlenému účelu, způsobu použití a k tomu, zda jde o doplňkové či konkurenční výrobky a služby. Pokud by žalovaný skutečně aplikoval toto pravidlo, které je součástí ustálené praxe Soudního dvora EU (viz rozhodnutí Soudního dvora ze dne 29. 9. 1998, , C-39/97, Sb. rozh., s. I-05507, či rozhodnutí Tribunálu ze dne 23. 10. 2002, , T-104/01, Sb. rozh., č. II-04359), musel by nepochybně dojít k závěru, že minimálně "" a "" jsou výrobky, které jsou ze známkoprávního pohledu podobné, neboť se jedná o výrobky určené ke stejnému účelu, mají stejný způsob použití a jde o výrobky, které si na trhu nepochybně konkurují.

Odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle mínění žalobkyně rovněž nelogické, neboť žalovaný v něm uvádí, že "", přičemž však na základě tohoto odůvodnění zrušil předmětnou ochrannou známku pro veškeré nealkoholické nápoje, tj. nejen pro "". Proč tak žalovaný učinil, a jakými úvahami se přitom řídil, v napadeném rozhodnutí není vůbec uvedeno. Závěry napadeného rozhodnutí tak logickým způsobem nevyplývají z provedeného dokazování a odůvodnění a napadené rozhodnutí je proto nezákonné, neboť neodpovídá mj. požadavkům kladeným na odůvodnění dle § 68 odst. 3 správního řádu.

Žalobkyně dále považuje za nezákonnou skutečnost, že žalovaný nepřihlédl k dodatečně předkládaným důkazům, které žalobkyně předložila spolu s věcným odůvodněním rozkladu s odvoláním na § 42 zákona o ochranných známkách. Z citovaného ustanovení podle žalobkyně vyplývá, že zákon omezuje navrhovatele jednoměsíční lhůtou pouze co do podání odůvodnění rozkladu. Zákon však nijak nehovoří o tom, že by omezoval navrhovatele uvedenou lhůtou i co do předkládání důkazů v průběhu řízení o rozkladu. Pokud by chtěl zákonodárce omezit navrhovatele i pokud jde o předkládání důkazů, musel by tak výslovně učinit v zákoně, jak to učinil např. v § 114c o. s. ř. Při absenci výslovného omezení práva předkládat důkazy v rozkladovém řízení nelze toto omezení v zákoně o ochranných známkách dovozovat z § 82 odst. 4 správního řádu, neboť úprava obsažená v zákoně o ochranných známkách týkající se rozkladového řízení je vůči úpravě obsažené ve správním řádu úpravou speciální, která má vůči obecné normě přednost. Jakýkoli extenzivní výklad ukládající omezení přihlašovatele by byl v rozporu s článkem 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Rozhodnutí o zrušení ochranné známky na základě návrhu podaného dle § 31 zákona o ochranných známkách je navíc rozhodnutím zasahujícím do vlastnického práva k ochranné známce. S ohledem na skutečnost, že vlastnické právo je zakotveno v článku 11 Listiny jako jedno ze základních práv, musí být při jeho omezení postupováno v souladu s článkem 4 Listiny, tj. výlučně na základě zákona. Případné nejasnosti při výkladu ustanovení omezujících vlastnické právo musí být vždy vykládány ve prospěch vlastníka, tj. restriktivně, neboť opačný přístup by znamenal neoprávněný zásah do vlastnického práva, které je ze své podstaty nedotknutelné.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně směšuje dva rozdílné instituty známkového práva - pravděpodobnost záměny označení, u níž se posuzuje podobnost či shoda výrobků a služeb, a prokázání užívání ochranné známky pro zapsané výrobky a služby. Oba instituty se liší jak z hlediska jejich účelu, tak i prokazování. V prvním případě, kam patří i žalobkyní zmiňované rozhodnutí KLIMO-CITRONELA, se na základě námitek nebo návrhu na neplatnost ochranné známky posuzuje podobnost výrobků a služeb, které se k porovnávaným označením vztahují, z hlediska, zda vedle sebe porovnávaná označení mohou existovat na trhu tak, aby průměrný spotřebitel nebyl uveden v omyl, pokud jde o jejich původ. Ve druhém případě, kterým se zabývá žaloba, jde o prokázání užívání ochranné známky pro zapsané výrobky a služby na základě návrhu na její zrušení. Účelem tohoto institutu je umožnit, aby známka, která není užívána vůbec nebo jen pro některé výrobky a služby, byla zrušena v rozsahu, ve kterém již neplní svou funkci.

Jak vyplývá z rozsudku ve věci ALADIN/ALADDIN, zrušení ochranné známky z důvodu jejího neužívání směřuje k zabránění, aby částečně užívaná ochranná známka požívala rozsáhlé ochrany pouze z důvodu, že byla zapsána pro širokou řadu výrobků a služeb. "[by tak] [byla] [této podkategorie, pod kterou] " (body 44 - 45).

Jak vyplývá z uvedené argumentace i ze závěrů žalovaného v předchozím správním řízení, pro posouzení prokázání užívání ochranné známky není namístě aplikovat podobnost výrobků a služeb (jako je tomu u zkoumání pravděpodobnosti záměny označení), pokud jde o porovnání výrobků a služeb, ke kterým směřují předložené důkazní prostředky, s těmi, pro které je ochranná známka zapsána. V daném případě bylo konstatováno, že blíže nespecifikovaná položka "", pro kterou je napadená ochranná známka "AMBROSIUS" výslovně zapsána, tvoří samostatnou kategorii výrobků, která zcela zahrnuje všechny výrobky, pro něž žalobkyně prokázala užívání ochranné známky.

Je pravdou, že nealkoholické pivo je také zároveň nealkoholickým nápojem. Bylo by však v rozporu s citovanou judikaturou, ustálenou praxí žalovaného i smyslem známkoprávní ochrany z tohoto důvodu uchovat ochrannou známku pro celou obecně pojatou skupinu nealkoholických nápojů, když v seznamu výrobků a služeb napadené ochranné známky je uvedena mnohem výstižnější kategorie "", pod kterou lze nealkoholické pivo přesně zařadit.

Jen na okraj žalovaný uvedl, že i v žalobkyní citovaném rozhodnutí KLIMO-CITRONELA, jež se týká posuzování pravděpodobnosti záměny označení, a tudíž jeho závěry nelze vztáhnout na tento případ, je konstatován nižší stupeň podobnosti výrobků v případě piva a nealkoholických nápojů, který byl v daném případě kompenzován vysokou podobností porovnávaných označení.

Žalovaný dále v replice uvedl, že zákon o ochranných známkách v § 42 odst. 3 výslovně uvádí, že "[v]" Z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že jak lhůta k podání rozkladu dle § 42 odst. 1 zákona o ochranných známkách, tak i lhůta k předložení věcného odůvodnění rozkladu včetně důkazů předložených v rámci odůvodnění jsou lhůtami propadnými, s jejichž zmeškáním spojuje zákon ztrátu práva. Žalobkyně tudíž ztratila své právo hájit se v rozkladu vinou vlastního opomenutí a nikoliv v důsledku údajné nezákonnosti napadeného rozhodnutí. V daném případě nedovozoval žalovaný odmítnutí dodatečně předložených důkazů z koncentrační zásady uvedené v § 82 odst. 4 správního řádu, ale přímo ze speciální úpravy v § 42 odst. 3 zákona o ochranných známkách, neboť odůvodnění včetně dokladů bylo předloženo po skončení zákonné lhůty.

Argumentaci žalobkyně ohledně restriktivního výkladu omezení vlastnického práva ve smyslu článků 4 a 11 Listiny považuje žalovaný za irelevantní, neboť rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, když žalovaný uplatnil § 42 odst. 3 zákona o ochranných známkách, jehož výklad je jednoznačný. Žalobkyně přišla o své právo hájit se v rozkladu tím, že zmeškal zákonem stanovenou lhůtu. Naopak, pokud by žalovaný v napadeném rozhodnutí akceptoval žalobkyní pozdě podané odůvodnění a s ním předložené důkazy, porušil by zásadu zákonnosti ve smyslu § 2 odst. 1 správního řádu a zásadu rovného postavení stran před správním úřadem ve smyslu § 7 odst. 1 správního řádu.

Žalovaný uzavřel, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, opírá se o ustanovení zákona o ochranných známkách a správního řádu, obsahuje úvahu ve smyslu § 50 odst. 4 správního řádu, na základě které správní orgán k rozhodnutí dospěl, a je v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů uvedenými v § 2 až 8 správního řádu.

V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně uvedla, že prokázala v rozhodném období užívání předmětné ochranné známky "AMBROSIUS" pro piva, včetně piva nealkoholického. Stěžejní otázkou pro rozhodnutí je proto podle ní otázka posouzení podobnosti "" a ostatních nealkoholických nápojů chráněných pro předmětnou ochrannou známku ve třídě 32. Výrobky je možno obecně považovat za podobné v případě, že jsou určeny stejné skupině spotřebitelů, jsou prodávány na stejných místech a jsou určeny k uspokojování stejných potřeb. Uvedená kritéria posouzení podobnosti výrobků vyplývají i z judikatury Soudního dvora EU, mj. z rozhodnutí ve věci . Pokud se jedná o "" a "", je zřejmé, že tyto výrobky nejsou určeny stejné skupině spotřebitelů, neboť pivo je jako alkoholický nápoj možno podávat pouze osobám starším 18 let, zatímco nealkoholické pivo takto omezenou skupinu spotřebitelů nemá. Výrobky "" a "" nejsou určeny ani k uspokojování stejných potřeb, neboť přestože jak "", tak "" jsou nápoje, které slouží k utišení žízně, je pivo jako alkoholický nápoj konzumováno rovněž za účelem dosažení ebriety, tj. za účelem, za kterým nealkoholické pivo konzumovat nelze. Pokud jde o otázku, zda jsou pivo a nealkoholické pivo v konkurenčním vztahu, je nutno uvést, že konkurenční vztah mezi těmito výrobky existuje pouze u omezené skupiny spotřebitelů, tj. osob starších 18 let, neřidičů atd., a konkurence u těchto výrobků je proto pouze částečná. Naproti tomu při porovnání nealkoholického piva a jiných nealkoholických nápojů, včetně nápojů, pro které byla chráněna napadená ochranná známka "AMBROSIUS", je zřejmé, že jak nealkoholické nápoje, tak nealkoholické pivo slouží ke stejnému účelu, tj. k tišení žízně, mají stejnou skupinu spotřebitelů, prodávají se na stejných místech a jde o výrobky, které si přímo konkurují. Je tedy zřejmé, že nealkoholická piva jsou výrobky spadající svým určením a povahou spíše do skupiny nealkoholických nápojů a nikoli do skupiny piv, jak shledal žalovaný. K podpoře výše uvedených argumentů žalobkyně znovu poukázala na rozhodnutí žalovaného ve věci KLIMO-CITRONELA, ve kterém žalovaný shledal podobnost nealkoholických nápojů a nealkoholického piva. Žalobkyně nepopírá, že v případě rozhodnutí KLIMOCITRONELA se jednalo o otázku posouzení pravděpodobnosti záměny, kdežto v případě ochranné známky "AMBROSIUS" se jedná o otázku prokázání užívání ochranné známky. Podle ní je ale nerozhodné, zda je otázka podobnosti výrobků posuzována za účelem posouzení pravděpodobnosti záměny nebo prokázání užívání ochranné známky, neboť se vždy jedná o posouzení podobnosti na základě výše uvedených hledisek, která objektivně dána je nebo není. Není proto možné, aby žalovaný v jednom případě shodné výrobky posoudil jako podobné a v druhém jako nepodobné.

Žalobkyně odmítá závěry, které žalovaný dovodil z rozsudku Tribunálu ve věci ALADIN/ALADDIN, jako vadné. Nealkoholická piva nelze podřadit ze známkoprávního hlediska jako zvláštní podkategorii piv, neboť jde o výrobky určené jiné skupině spotřebitelů, sloužící k uspokojování jiných potřeb, které nelze, jak se mylně domnívá žalovaný, přesně zařadit do skupiny pivo. Rozhodnutí Tribunálu v odkazované věci proto nelze v daném případě aplikovat způsobem, jak to učinil žalovaný.

Pokud se jedná o otázku důkazů připojených žalobkyní k rozkladu, žalovaný k nim měl přihlédnout, neboť § 42 odst. 3 zákona o ochranných známkách se výslovně vztahuje pouze na otázku věcného odůvodnění, nikoli na otázku předkládaných důkazů.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.