Vydání 12/2024

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2024, čj. 10 As 208/2023-71)

V této věci se Nejvyšší správní soud při hodnocení zaměnitelnosti ochranných známek zabýval otázkou, zda jsou , pro která byla zapsána starší ochranná známka, podobná jiným výrobkům ve třídě 32 mezinárodního třídění výrobků a služeb, konkrétně a pro které bylo přihlášeno nové označení.

Žalobkyně pochází ze šlechtického rodu Dačických z Heslova. V roce 2018 přihlásila u Úřadu průmyslového vlastnictví (žalovaného) dvě obrazové ochranné známky. Obě tvořil portrét jejího předka Mikuláše Dačického – známého renesančního spisovatele, básníka a kronikáře. U druhé byl k portrétu přidán ještě nápis „Mikuláš Daczický z Heslowa“.

Obě označení byla přihlášena pro tento seznam výrobků a služeb zařazených do tříd podle mezinárodního třídění:

Žalovaný předně na základě námitek uplatněných jinými namítajícími zamítl přihlášky pro služby ve třídě 43. Následně na základě námitek společnosti Heineken (osoby zúčastněné na řízení) zamítl obě přihlášky i pro výrobky ve třídách 32 a 33.Osoba zúčastněná na řízení totiž má už od roku 2000 zapsánu slovní ochrannou známku „DAČICKÝ“ (č. 222535) pro ve třídě 32. Přihlášená označení byla této starší ochranné známce podobná. Výrobky, pro které byla přihlášena, současně byly stejné jako či jim byly podobné. Průměrný spotřebitel by tak mohl nabýt mylného dojmu, že výrobky s napadeným označením pocházejí od osoby zúčastněné na řízení. Přihlášky proto žalovaný zamítl podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách.

Žalobkyně se proti oběma rozhodnutím bránila podáním rozkladů. I ty však předseda žalovaného zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Závěry žalovaného změnil jen v tom, že za nejdůležitější pro podobnost napadených označení se starší ochrannou známkou považoval sémantické (významové) hledisko. Napadená označení totiž netvořil jakýkoli obrázek, ale poměrně známý portrét Mikuláše Dačického. Slovní prvek „DAČICKÝ“ ve starší ochranné známce a vyobrazení Mikuláše Dačického v napadených označeních vedou k závěru o podobnosti z hlediska celkového dojmu, který vychází především ze sémantické shody, protože oba prvky odkazují na tutéž historickou postavu.

Proti rozhodnutím předsedy žalovaného se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze.

Většinu žalobních námitek shledal městský soud nedůvodnými. Nesouhlasil se žalobkyní, že by osoba zúčastněná na řízení jednala v nedobré víře při podání přihlášky ochranné známky, pro kterou využila jméno (Mikuláše) Dačického. Ochranná známka ani neznemožnila žalobkyni užívat své příjmení v běžném obchodním styku; to ostatně vlastníku ochranné známky zakazuje § 10 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách. Fakt, že už existují i jiné ochranné známky, které jsou ochranné známce osoby zúčastněné na řízení podobné, nevylučuje její jedinečnost, rozlišovací způsobilost a hodnotu. Neznamená to, že by se osoba zúčastněná na řízení proti zápisu další podobné ochranné známky nemohla bránit. V otázce podobnosti přihlašovaných označení a ochranné známky městský soud souhlasil s žalovaným (jeho předsedou), že rozhodující bylo významové hledisko. V tom byla porovnávaná označení shodná. Jejich jediným významem totiž byl Mikuláš Dačický z Heslova.

Městský soud však dospěl k závěru, že ne všechny výrobky, pro které žalobkyně označení přihlásila, byly shodné či podobné s výrobky, pro které byla zapsána ochranná známka osoby zúčastněné na řízení. V případě piva a jiných alkoholických nápojů tomu tak je – ovšem mezi pivy (jako alkoholickými nápoji) na straně jedné a nápoji nealkoholickými (včetně výrobků určených k jejich přípravě) na straně druhé není ani podobnost (natož shoda). Podobnost výrobků nezakládá to, že se jedná o nápoje obecně. Koncový spotřebitel bude vždy rozlišovat mezi alkoholickým a nealkoholickým nápojem: buď se bude řídit potřebou obstarat si nápoj k utišení žízně, nebo naopak bude hledat nápoj, který plní spíše roli chuťového a společenského požitku. Městský soud odkázal na svůj starší rozsudek (ze dne 11. 4. 2007, čj. 9 Ca 212/2005-64, č. 1897/2009 Sb. NSS), podle kterého alkoholické a nealkoholické nápoje mají společné jen to, že se jedná o nápoje; pro spotřebitele je však rozhodující právě přítomnost alkoholu a z tohoto hlediska představují obě skupiny nápojů vzájemný protiklad. Na diametrální rozdílnosti alkoholických a nealkoholických nápojů nemůže nic změnit ani to, že mohou být prodávány na stejných místech. Každý dospělý člověk si je totiž vědom odlišnosti obou skupin nápojů, která je dána (ne)přítomností alkoholu v jejich složení. Rozdíl mezi nimi nutně vnímají i nezletilí, kterým je prodej alkoholických nápojů zakázán. Ovocné šťávy a sirupy dokonce nejsou ani nápoji, ale jen výrobky určenými k jejich přípravě. Žalovaný tedy pochybil, dovodil-li podobnost výrobků v celém rozsahu a dospěl-li k závěru o pravděpodobnosti záměny ve vztahu ke všem přihlášeným výrobkům. Proto městský soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, čj. 15 A 51/2021-62, napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Proti rozsudku městského soudu se žalovaný (stěžovatel) bránil kasační stížností.

Nesouhlasil s tím, jak městský soud posoudil otázku (ne)podobnosti porovnávaných výrobků ve třídě 32 mezinárodního třídění. Závěr o nepodobnosti piv s nealkoholickými nápoji a výrobky určenými k jejich přípravě je v rozporu s judikaturou Soudního dvora a Tribunálu i s praxí stěžovatele. Poukaz na rozdílnosti mezi alkoholickými a nealkoholickými nápoji není při porovnání s nealkoholickými nápoji namístě ani s ohledem na současnou situaci na českém trhu, kde je vedle piv alkoholických nabízena široká škála piv nealkoholických, standardně dodávaných i výrobci alkoholických piv.

Městský soud svůj závěr o nepodobnosti porovnávaných výrobků opřel o dřívější rozsudek čj. 9 Ca 212/2005-64. Ten ale podle stěžovatele nebyl pro nynější věc případný. Tehdy totiž soud jen na okraj dodal, že nelze hovořit o podobnosti mezi alkoholickými a nealkoholickými nápoji. V případě to však neplatí, neboť na trhu jsou běžně nabízena i piva nealkoholická. Závěry uvedeného rozsudku navíc nelze přejímat automaticky, protože hodnocení tehdejší (2007) podobnosti výrobků z pohledu průměrného spotřebitele vycházelo ze situace na trhu, která byla odlišná od té nynější, minimálně co se týče nabídky .

Na podporu svého závěru o podobnosti výrobků ve třídě 32 stěžovatel odkázal na několik rozsudků Tribunálu a rozhodnutí Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO).

Stěžovatel považoval za zkratkovitý argument městského soudu, podle nějž spočívala jeho úvaha o podobnosti výrobků jen na tom, že se jedná o nápoje obecně. V odůvodnění svého rozhodnutí totiž stěžovatel poukázal na to, že porovnávané výrobky jsou určeny stejnému okruhu spotřebitelské veřejnosti za totožným účelem; jde tak o konkurenční výrobky, u nichž lze čekat stejný původ. Tato argumentace vycházela z kritérií, ke kterým se podle judikatury při hodnocení podobnosti výrobků standardně přihlíží.

Ačkoli koncový spotřebitel jistě rozlišuje mezi alkoholickými a nealkoholickými nápoji a tyto nápoje si může obstarávat z odlišných potřeb (společenský prožitek, nebo utišení žízně), nesouhlasil stěžovatel ani s tím, že z toho plyne nepodobnost porovnávaných výrobků. Tato argumentace se míjí se závěry rozhodnutí, na která stěžovatel odkázal. Dále je podstatné, že zahrnují jak nápoje s různým obsahem alkoholu, tak i nápoje nealkoholické, které jsou nabízeny jako konkurenční výrobky vedle sebe v obchodech či restauracích a zpravidla slouží ke stejnému účelu, ať je to zahnání žízně, nebo chuťový či společenský prožitek. I s ohledem na to, že některá nízkoalkoholická či nealkoholická piva obsahují ovocné šťávy či mají ovocnou příchuť, se hranice mezi porovnávanými výrobky stírá, a nelze tak přistoupit na závěr o jejich nepodobnosti, ke kterému v napadeném rozsudku dospěl městský soud.

Konečně stěžovatel namítal, že městský soud se žalobní námitkou nepodobnosti výrobků neměl vůbec zabývat, neboť ji žalobkyně neuplatnila v rozkladu. Taková nová tvrzení, která mohla žalobkyně uplatnit v rozkladu, nemůže soud hodnotit. Proto městský soud zatížil svůj rozsudek vadou řízení, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že argumentace stěžovatele je nepřípustně rozšiřující, do jisté míry až . Stěžovatel zneužíval toho, že současný trh je bohatý na různé druhy nápojů, které s pivem – jak je u nás vnímáno – nemají nic společného. Česko je se svou mnohasetletou tradicí výroby piva, které má postavení národního nápoje, specifickou zemí; hledisko běžného spotřebitele zde tak nemusí být srovnatelné s jinými zeměmi, ve kterých se jedná o běžný nápoj na stejné úrovni s jinými nápoji na trhu. Právě v Česku je proto většině spotřebitelů jasné, že mezi pivem a ostatními nápoji je zásadní rozdíl. Dokonce i nealkoholické pivo včetně všech moderních ovocných nápojů, které mohou nést označení „pivo“, spotřebitelé bezpečně odlišují od skutečného piva, které naopak vnímají jako alkoholický nápoj. Úvaha městského soudu nad rozdílem mezi alkoholickými a nealkoholickými nápoji byla správná.

I kdyby správná nebyla, nelze dovodit, že by byla podobná všem ostatním nápojům ve třídě 32. Žalobkyně uvedla (v reakci na jeden z rozsudků Tribunálu, na který odkázal stěžovatel), že si nedovede představit, jak by minerální vody či ovocné sirupy mohly mít stejné spotřebitele či stejný způsob užití jako pivo nebo jak by s ním mohly soutěžit.

Rámcově podle žalobkyně jistě platí, že jsou nápoje s různým obsahem alkoholu i nápoje nealkoholické, což odpovídá vyhlášce č. 248/2018 Sb., o požadavcích na nápoje, kvasný ocet a droždí. Ta definuje nejen „pivo“, ale také „nápoje na bázi piva“. Jedná se však o nápoje, které mají s pivem přímou souvislost. Nelze tedy souhlasit s argumentací stěžovatele, že některá nízkoalkoholická nebo nealkoholická piva obsahují ovocné šťávy či mají ovocnou příchuť. Podle této logiky by ztratila smysl celá třída 32. Klade-li stěžovatel naroveň pivo s minerální vodou nebo dokonce se sirupem, nebylo by nutné v této třídě uvádět jednotlivé druhy nápojů a stačilo by například jen „poživatelné tekutiny“. Výklad stěžovatele je a odpoutává se od skutečné podstaty jednotlivých nápojů.

Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že v roce 2007 byla situace na trhu odlišná přinejmenším co do nabídky . Zásadně totiž nelze určit okamžik, od kdy určité výrobky nejsou zaměnitelné, tedy kdy nastane na trhu taková situace, že v důsledku celkového rozvoje nabídky nápojů začnou být některé nápoje zaměnitelné.

To, že nepodobnost výrobků ve třídě 32 žalobkyně nenamítala v rozkladu, není pro soudní řízení podstatné. Je odpovědností stěžovatele, aby přihlášku přezkoumal podle všech kritérií uvedených v zákoně. Předseda stěžovatele tedy měl podobnost výrobků posoudit z úřední povinnosti bez ohledu na to, jak žalobkyně vystupovala v rozkladovém řízení. Nešlo totiž o otázku správnosti, ale zákonnosti rozhodnutí stěžovatele. Žalobkyně tedy v žalobě mohla namítat i nesprávné posouzení shodnosti a podobnosti výrobků ve třídě 32; městský soud nerozhodl nad rámec rozkladových námitek.

Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření souhlasila s argumentací stěžovatele. Vysvětlila, že městský soud citoval svůj dřívější rozsudek čj. 9 Ca 212/2005-64 mimo kontext. Podstatou tohoto rozsudku byl závěr o tom, že podmínky podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách musejí být splněny současně. Protože tehdy nebyla splněna už první z nich (shodnost či podobnost označení), bylo zbytečné se zabývat druhou.

Za příhodnou společnost považovala judikaturu Tribunálu, na kterou odkázal stěžovatel. Z té vyplývá jasný a jednoznačný závěr o podobnosti porovnávaných výrobků, které mají stejné spotřebitele (širokou veřejnost) a stejný způsob užití (pijí se, slouží k uhašení žízně), a na trhu se tak potkávají běžně. Uvedla, že její ochranná známka je zapsána pro . To zahrnuje nejen piva „klasická“, ale i piva nízkoalkoholická a nealkoholická. Na českém trhu se navíc prodávají různé pivní mixy (piva smíchaná s limonádou či ovocnou šťávou apod.). Kromě toho ovocná šťáva není nápojem jen pro děti, ale běžně ji pijí i dospělí. Průměrný spotřebitel tedy může sáhnout jak po pivu (alkoholickém či nealkoholickém), tak po minerální vodě či ovocné šťávě, užívá je stejně, a to za stejným účelem a na stejném místě. Porovnávané nápoje tedy jsou zčásti shodné, zčásti velmi podobné.

Žalobkyně v replice uvedla, že nelze smývat hranici mezi alkoholickými a nealkoholickými nápoji. Odkázala na rozsudek ze dne 17. 12. 2014, čj. 9 As 197/2014-21, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nepodobnosti nealkoholických nápojů a likérů. Závěry tohoto rozsudku považovala za použitelné i na nynější případ.

Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.