Vydání 3/2007

Z obsahu napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel posuzoval zaměnitelnost předmětných ochranných známek mimo jiné i z hlediska místního dosahu, opíraje se o ustanovení § 52 zákona o ochranných známkách, dle kterého se pro řízení o přihláškách, která neskončila přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použije tento zákon. Účinky procesních úkonů učiněných v těchto řízeních zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle tohoto zákona.

Jakkoliv tedy ochranné známky zapsané podle dříve platných předpisů zůstanou zachovány i za platnosti nového zákona, umožňuje výše citované ustanovení, aby řízení o přihláškách, která dosud pravomocně neskončila, byla dokončena podle tohoto zákona. Nová právní úprava se v souladu s citovaným ustanovením aplikuje přiměřeně. Porovnáním ustanovení § 7 zákona o ochranných známkách a ustanovení § 9 dříve platného zákona o ochranných známkách je zcela zřejmé, že institut námitek je nově upraven a doznal změn jak co do obsahu, náležitostí k prokázání námitkových důvodů, tak i terminologie.

V souladu s ustanovením § 9 odst. 1 písm. d) dříve platného zákona o ochranných známkách může proti zápisu zveřejněného označení do rejstříku ve lhůtě tří měsíců od zveřejnění podat u úřadu zdůvodněné námitky podnikatel, zapsaný před datem podání přihlášky do obchodního nebo obdobného rejstříku, jestliže jeho obchodní jméno, nebo jeho podstatná část, je shodné nebo zaměnitelné se zveřejněným označením a jestliže vyrábí stejné nebo podobné výrobky nebo poskytuje stejné nebo podobné služby, pro které je zveřejněné označení přihlášeno, nebo jsou takové výrobky předmětem jeho obchodní činnosti.

V souladu s ustanovením § 7 odst. 1 písm. g) zákona o ochranných známkách se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u úřadu uživatelem nezapsaného označení nebo jiného označení užívaného v obchodním styku pro shodné nebo podobné výrobky nebo služby, které je shodné s přihlašovaným označením nebo je mu podobné, pokud označení nemá místní dosah a právo k tomuto označení vzniklo před dnem podání přihlášky.

Porovnáním citovaných ustanovení je zřejmé, že kritérium místního dosahu je kritériem novým, zavedeným až s účinností od 1. 4. 2004. V námitkovém řízení vedeném podle dříve platného zákona o ochranných známkách žalobce nemohl předvídat, které skutečnosti budou mít nově povahu právních skutečností rozhodných pro jeho práva a povinnosti, neboť ohledně tohoto kritéria neměl ani povinnost tvrzení, ani povinnost důkazní. Žalobce tak mohl důvodně předpokládat, že pro úspěšné namítnutí postačí jím předložené důkazy, případně nést následky, pokud by tomu tak v rámci jemu známých kritérií nebylo. Bylo-li kritérium „místního dosahu“ jedním z důvodů, pro které stěžovatel námitky zamítl, aniž by dal žalobci, tj. společnosti s ručením omezeným B., jakoukoliv možnost se ke splnění tohoto kritéria vyjádřit, porušil tím jedno z jeho základních procesních práv, a to právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

S ohledem na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit závěru stěžovatele, že žalobce, ačkoliv měl v řízení o námitkách povinnost tvrzení, neprokázal, že přihlašované označení zasahuje do starších práv namítajícího, pokud z napadeného rozhodnutí vyplývá, že důvodem pro zamítnutí námitek bylo mimo jiné i neprokázání územního dosahu namítaného označení.

Nejvyšší správní soud souhlasí také s odmítnutím námitky koncentrace řízení městským soudem jako námitky ryze formalistické, a to právě s ohledem na změnu hmotného práva.

Pojmovým znakem „koncentrační zásady“ je vždy rozlišení vlastního procesního instrumentu od jeho skutkových a právních důvodů a zákonné stanovení, že v určité lhůtě se již také musí zformovat okruh buď skutkových nebo právních výtek, případně obou, s tím, že po uplynutí této lhůty už nemá předestření nových skutkových tvrzení nebo nových právních důvodů právní význam. V posuzovaném případě se však jedná o situaci, kdy důkazní povinnost, na kterou by se ve světle nové právní úpravy zásada koncentrace řízení nepochybně vztahovala v rozhodné době, tj. v době námitkového řízení, neexistovala, a považoval-li ji stěžovatel při svém rozhodování za důvodnou, měl i po uplynutí zákonem stanovené lhůty vyzvat žalobce k předložení relevantních důkazů, a umožnit mu tak unést své důkazní břemeno. Výše uvedený postup není zákonem o ochranných známkách žádným způsobem vyloučen. V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že v době častých, podstatných proměn práva je nutné vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu správních orgánů, ztížena či dokonce odmítnuta.