1132/2007
Ochranné známky: pojem spotřebitel
Ej 308/2005
Ochranné známky: pojem spotřebitel
k § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách*)
Pojem „spotřebitel“ je třeba ve známkovém právu vnímat tak, aby zahrnoval co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat do povědomí co největšího okruhu lidí výrobky či služby daného podnikatele.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 6 A 61/2002-52)
Věc:
Akciová společnost A. proti Úřadu průmyslového vlastnictví o zápis ochranné známky.Žalobce podal dne 31. 5. 1999 přihlášku ochranné známky ploché láhve s etiketou. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2001 zamítl přihlášku žalobce vzhledem k tomu, že přihlášené označení bylo vyloučeno ze zápisu do rejstříku ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Toto rozhodnutí odůvodnil dále tím, že se žalobci nepodařilo prokázat rozlišovací způsobilost přihlašovaného prostorového označení, neboť to je tvořeno výlučně tvarem výrobku a neumožňuje spotřebiteli plně se orientovat na výrobky poskytované z určitého obchodního zdroje.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který dne 11. 3. 2002 předseda žalovaného zamítl, neboť navrhovaná prostorová známka je tvořena v podstatě pouze obecným tvarem, který je běžně užíván, přičemž drobné tvarové odlišnosti jsou zde bez zvýšené pozornosti nepostřehnutelné.
Žalobce proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobou, ve které namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť se domníval, že rozlišovací způsobilost přihlášeného výrobku (ploché láhve) je nutno zkoumat vždy ve vztahu ke spotřebiteli, kterým ovšem v tomto případě není koncový spotřebitel, nýbrž obchodník, který láhev kupuje a rozlišuje. Dále uvedl, že věta, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí na nápoje prodávané v lahvích, které mají stejné nebo podobné znaky jako přihlášené označení, obsažená v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nebyla ničím prokázána; nebylo tedy zřejmé, jakým způsobem žalovaný k tomuto závěru dospěl. Žalobce v neposlední řadě namítl, že se žalovaný nevypořádal s tou skutečností, že srovnatelné láhve dodává na trh právě žalobce, a proto neobstojí námitka žalovaného, že se přihlášená láhev neliší od všeobecně známých.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že termín „spotřebitel“ je nutno vykládat spíše extenzivně, tj. tak, že zahrnuje co největší okruh průměrných spotřebitelů, nikoliv jen omezený okruh podnikatelů, obchodníků, neboť láhve jsou plněny nápojem, který je distribuován široké skupině spotřebitelů; proto nelze tohoto konečného konzumenta z okruhu spotřebitelů vylučovat. Dle jeho názoru nemá miniaturní stylizovaný trojlístek, který je umístěn na dně láhve, způsobilost odlišit přihlašovaný předmět od výrobků jiných podnikatelů, neboť zmíněné označení svým tvarem neindividualizuje výrobek, nýbrž mu propůjčuje pouze běžnou hodnotu, tj. hodnotu obalu, do něhož je nápoj naplněn. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že v každém řízení respektuje princip jednotného rozhodování, ovšem se zachováním jedinečnosti každého přihlašovaného označení a jednotlivých souvislostí, které se označení týkají.
Nejvyšší správní soud, na nějž věc přešla podle § 132 s. ř. s., odmítl žalobu usnesením ze dne 27. 5. 2003 s tím, že se jedná o tzv. soukromoprávní věc a soudem příslušným k rozhodnutí je obecný soud v rámci občanskoprávního řízení. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 2. 9. 2004, kterým byla současně vyslovena příslušnost soudu ve správním soudnictví vydat rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud žalobu zamítl.
Z odůvodnění:
Žalobce v prvé řadě namítá, že není správný závěr žalovaného o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašované prostorové ochranné známky, neboť tato způsobilost musí být posuzována pohledem spotřebitele, tedy obchodníka, nikoliv však konečného spotřebitele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí zcela ve shodě se žalovaným, že dle současného známkoprávního pojetí pojmu „spotřebitel“ je nutno tuto osobu vnímat nikoliv zúženým výkladem, jak činí žalobce, ale naopak tak, aby zahrnovala co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat do povědomí co největšího okruhu veřejnosti výrobky či služby daného podnikatele. Ke stejnému právnímu závěru došla již prvorepubliková
judikatura
(např. Boh. A 10.915/33-II.: „Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti omylu průměrného konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky“
, popř. Boh. A 12.403/36, vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konzumenta a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz), přičemž Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodné se od tohoto konstantního výkladu jakkoliv odlišovat.Žalobce dále v žalobě poukazuje na okolnost, že na trh dlouhodobě dodává ploché láhve podobné té, kterou přihlašuje; současně však namítá, že mu není zřejmá úvaha žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí na nápoje prodávané v lahvích, které mají stejné či podobné znaky jako přihlášené označení. Jak je tedy patrné, obsahují tyto dva žalobní body rozpor; jinak řečeno, žalobce si v žalobě sám vyvrátil jedno ze svých tvrzení. Z výše uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že je mezi žalobcem a žalovaným nesporné, že na trhu existují jiné ploché láhve podobné té, kterou přihlásil žalobce k řízení o zapsání ochranné známky. Vzhledem k okolnosti, že základní funkcí ochranné známky je rozlišovací způsobilost, tedy taková vlastnost, která činí předmět, jenž je chráněn, jedinečně identifikovatelným mezi výrobky či službami, pro které je přihlašován, bylo na žalobci, aby prokázal, že jeho plochá láhev takové vlastnosti má. On měl v průběhu správního řízení přinést důkazy, kterými by prokázal odlišnost svého výrobku od ostatních. Nebylo tedy povinností žalovaného, jak se žalobce mylně domnívá, dokazovat opak.
V případě, že žalobce neunesl své důkazní břemeno spočívající v prokázání, že běžný spotřebitel odliší jeho plochou láhev od ostatních, je zcela správným právní závěr správního orgánu o vyloučení ploché láhve v podobě, v jaké ji navrhoval žalobce, ze zápisu do rejstříku.
*) Zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, byl s účinností od 1. 4. 2004 zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.