Vydání 4/2007

Úřad průmyslového vlastnictví (dále též „Úřad“) dne 9. 11. 2001 žalobci částečně zamítl jeho přihlášku slovní ochranné známky „VRBOSKA“ pro víno. Přihlašované označení totiž obsahovalo zeměpisný údaj VRBOSKA, přičemž Vrboska je městečko a přístav v Chorvatsku na ostrově Hvar, kde se pěstuje víno známé ve světě. Označení nelze zapsat pro vína či lihoviny, neboť spotřebitel by mohlo být klamán o zeměpisném původu výrobků. Žalobce sice nepopíral skutečnost, že Vrboska je zeměpisným údajem, polemizoval však se „světoznámostí“ vína tam pěstovaného. Uvedl mimo jiné, že se jedná o malou obec, která má 552 obyvatel a v jejím okolí jsou borové háje, pole levandule a také vinice; správní orgán však neprokázal, že z tohoto místa pocházejí vína, která mají charakteristické znaky, pověst a jakost, dané jednoznačně právě touto konkrétní lokalitou. Tvrzení, že se na ostrově Hvar pěstuje víno známé ve světě, není dle názoru žalobce důkazem, že lokalitě Vrboska lze připsat danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží. Podle žalobce nebylo prokázáno, že vinice na ostrově Hvar vůbec slouží k výrobě vína, a když, tak vína jiného než místního významu. Úřad však i přes tyto argumenty žalobce v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že se ve smyslu § 2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách jedná v daném případě o absolutní výluku zápisu pro všechna označení přihlašovaná pro vína a lihoviny, které obsahují zeměpisný údaj, aniž by víno či lihovina měly takový zeměpisný původ.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad; namítal v něm zejména, že § 2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách vyplývá z Dohody a znamená dodatečnou ochranu pro zeměpisná označení přihlášená pro víno a lihoviny, přičemž definovaný pojem „zeměpisné označení“ lze uplatnit v námitce jen tehdy, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu. Označení Vrboska je odvozeno od názvu obce Vrbovec u Znojma, odkud pochází. Město Vrboska není navíc vůbec známé či charakteristické výrobou vína; vzhledem ke klimatu se víno pěstuje v oblastech jižní a střední Evropy takřka všude. Jedná se o skalnaté, rybářské a turistické centrum; místní víno je možno považovat za víno z ostrova Hvar, ale v žádném případě za víno z Vrbosky. Předseda úřadu průmyslového vlastnictví ovšem tento rozklad svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2002 zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce dne 20. 8. 2002 žalobou, ve které mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí žalovaného je v důsledku nesprávné právní normy a aplikace práva nezákonné a nesprávné. Tuto nesprávnost spatřuje především v tom, že žalovaný nevzal v úvahu úpravu obsaženou v Dohodě, a má za to, že legální definicí vymezení pojmu „zeměpisné označení“ je čl. 22 Dohody a tato definice je ve smyslu čl. 10 Ústavy, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., součástí našeho právního řádu a je nutno k ní přihlížet. Při aplikaci práva není doslovný (gramatický) výklad jedinou metodou právní normy; není ani metodou nejspolehlivější. Cílem právní úpravy provedené zákonem č. 116/2000 Sb., kterým se mění některé zákony na ochranu průmyslového vlastnictví, je, v souvislosti se zájmem České republiky na integraci do Evropských společenství, reagovat na Dohodu, která obsahuje minimální standardy ochrany práv k duševnímu vlastnictví. Znění čl. 23 Dohody bylo v souladu s tímto záměrem zkráceně vtěleno do § 2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách. Zákonodárce je nepochybně suverénní a může úpravu provést jakkoli. Je-li však jeho cílem, a tudíž smyslem právní normy upravit tuzemské podmínky v souladu s Dohodou, pak při výkladu přejaté právní normy nelze odhlédnout od souvislostí zmíněné mezinárodní dohody. Klade-li Dohoda v čl. 23 požadavky na zacházení s pojmem „zeměpisné označení“, nelze od toho, jak smlouva tento pojem definuje, to znamená od jejího čl. 22. Dohoda zeměpisný původ nerozlučně spojuje s tím, že právě jemu lze připsat charakteristické znaky zboží. Naproti tomu žalovaný chápe zeměpisné označení jako pouhou identifikaci místa, aniž by se zabýval jeho vazbou na povahu a charakter výrobku. V době, kdy žalovaný rozhodoval o rozkladu žalobce, došlo navíc ke změně ústavního rámce českého právního řádu; z čl. 10 Ústavy ve spojení s ustanovením o účinnosti vyplývá, že od 1. 6. 2002 jsou součástí právního řádu ČR mezinárodní smlouvy, pokud byly se souhlasem Parlamentu ratifikovány a Česká republika je jimi vázána. Žalovaný byl tedy povinen posoudit, zda čl. 10 Ústavy dopadá na Dohodu a pokud ano, byl povinen se s definicí obsaženou v jejím čl. 22 vypořádat.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nesouhlasí s tvrzením, že by napadené rozhodnutí bylo „“ v důsledku chybné § 2 odst. 1 písm. j) zákona o ochranných známkách. Rozpor, který žalobce spatřuje mezi doslovným výkladem předmětného ustanovení, jakož i čl. 23 Dohody, jak jej provedl žalovaný, a čl. 22 Dohody, má původ v zásadním nepochopení vzájemného poměru mezi ustanovením článků 22 a 23 Dohody či záměrném zkreslování tohoto poměru. Z hlediska systematického () je čl. 23 Dohody ke čl. 22, a to včetně bodu 1 obsahujícímu legální definici pojmu „zeměpisné označení“, v poměru speciality. Platí tedy právní maxima . Tento závěr v konkrétním případě potvrzuje i . Dále platí, že čl. 22 Dohody obsahuje úpravu na ochranu zeměpisných označení zboží ve smyslu Dohody (bod 1) před označeními nebo prezentacemi klamavými (uvádějícími veřejnost v omyl), pokud jde o zeměpisný původ zboží obecně, tedy jakýchkoli zeměpisných označení bez toho, že by se zde stanovily další specifikující znaky; čl. 23 Dohody obsahuje speciální úpravu pro specifikovaná zeměpisná označení, a sice ta, která identifikují vína/lihoviny. Zde smluvní strany výslovně sjednaly pro zeměpisná označení vín a lihovin vyšší stupeň ochrany, než je tomu u zeměpisných označení identifikujících jiné výrobky. Tento vyšší stupeň ochrany spočívá mimo jiné v tom, že smlouva (čl. 23 bod 1 Dohody) stanoví nevyvratitelnou domněnku, podle které lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky ve smyslu čl. 22 bod 1 Dohody v případě lihovin a vína vždy připsat v podstatě jejich zeměpisnému původu. Z čl. 23 bod 1. Dohody pak plyne, že se tato skutečnost presumuje bez možnosti prokázat v incidentním případě u konkrétních vín a lihovin opak. Takový je smysl ustanovení a taková byla dle názoru žalovaného nepochybně i vůle smluvních stran. Žalovaný tedy trvá na tom, že smyslem ustanovení čl. 23 bod 1 Dohody je zabránit užívání zeměpisných označení, identifikujících vína a lihoviny, které nepocházejí z místa uvedeného v dotyčném zeměpisném označení. Tomu odpovídá i formulace zmíněného ustanovení, a proto není namístě jiný výklad než doslovný. K aplikaci čl. 10 Ústavy pak závěrem žalovaný konstatoval, že uvedené ustanovení se zde neuplatní, protože v konkrétním případě mezinárodní smlouva ve smyslu čl. 10 Ústavy „“ nestanoví.

Nejvyšší správní soud, který věc v souladu s § 132 s. ř. s. převzal, žalobu zamítl.