Vydání 3/2007

Podle ustanovení § 4 písm. d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, se do rejstříku nezapíše označení, které je tvořeno výlučně označeními nebo údaji, jež se staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých obchodních zvyklostech.

Podle ustanovení § 5 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, může být označení uvedené v § 4 písm. d) cit. zákona zapsáno do rejstříku, pokud přihlašovatel prokáže, že takové označení získalo před zápisem ochranné známky do rejstříku užíváním v obchodním styku ve vztahu k výrobkům nebo službám přihlašovatele, pro které je požadován jeho zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.

Základní otázkou posuzovaného sporu tedy je, zda stěžovatel mohl na základě jím zjištěného skutkového stavu dospět k závěru, že se přihlašované označení nebo údaje, ze kterých je tato ochranná známka výlučně složena, staly obvyklými v běžném jazyce nebo v poctivých a zavedených obchodních zvyklostech pro označení výrobků nebo služeb, pro které je uvedená ochranná známka předložena k zápisu, a že tento nedostatek nebyl překonán prokázáním vžitosti přihlašovaného označení ve smyslu § 5 cit. zákona.

Při výkladu citovaných ustanovení je nutno zohlednit všeobecně známou skutečnost, že výše citovaný zákon o ochranných známkách byl připravován tak, aby byl účinný i v době přístupu České republiky do Evropské unie. Evropské komunitární právo upravuje mimo jiné také oblast národních ochranných známek, a to nepřímo, prostřednictvím první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, kterou jsou členské státy povinny implementovat do národního práva. Příslušné předpisy národního práva k implementaci směrnice je pak třeba vykládat ve světle textu a cíle směrnice (rozsudek Soudního dvora Evropských společenství ze dne 10. dubna 1984, ve věci 79/83, ., Recueil 1984, str. 1921).

Obvyklost ochranné známky může být posouzena pouze jednak ve vztahu k výrobkům a službám, na které se ochranná známka vztahuje, a jednak ve vztahu k tomu, jak ochrannou známku vnímá cílová veřejnost (rozsudek Soudu prvního stupně z 16. dubna 2006, ve věci T-322/03, , dosud nebylo publikováno ve Sbírce). Co se týče cílové veřejnosti, je třeba konstatovat, že obvyklost označení se posuzuje s ohledem na předpokládané očekávání průměrného spotřebitele dotčeného druhu výrobku, o kterém se má za to, že je běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný (výše uvedený rozsudek ve věci bod 50).

Obvyklost slovního označení SPINNER musí tedy být analyzována ve vztahu k těmto výrobkům, vzhledem k tomu, že tyto výrobky jsou určeny spotřebiteli obecně, jde o analýzu vnímání průměrného spotřebitele na území České republiky. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že z prvostupňového rozhodnutí není seznatelné, zda kromě výsledku průzkumu, provedeného podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o ochranných známkách, měl stěžovatel k dispozici další důkazní prostředky prokazující, že přihlašované označení nemá dostatečnou rozlišovací způsobilost, neboť se jedná o generické označení. Kasační námitka stěžovatele, že shromáždil dostatečný důkazní materiál o tom, že se přihlašované označení stalo součástí slovní zásoby jakožto označení pro druh sportovního zařízení již před samotným podáním přihlášky předmětné ochranné známky, nebyla stěžovatelem žádným způsobem doložena, a zůstává tak pouze v rovině tvrzení. Napadené rozhodnutí stěžovatele pak vychází pouze z podkladů opatřených v druhostupňovém řízení bez součinnosti s žalobcem, jimiž jsou vyjádření jazykové poradny Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR ze dne 22. 7. 2004 a slovník neologizmů „Nová slova v češtině“ s tím, že jeden z těchto důkazů byl při soudním jednáním žalobcem úspěšně zpochybněn.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že stěžovatel při svém hodnocení zcela pominul otázku žalobcem uzavřených licenčních smluv ve vztahu k rozsahu užívání přihlašovaného označení. Tato okolnost již sama o sobě dostatečně prokazuje nesprávné zjištění skutkového stavu, neboť její posouzení je pro předmět sporu .

Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani druhé stěžovatelově námitce, ve které namítá, že důkazy opatřené v řízení o rozkladu nebylo nutné poskytnout žalobci k vyjádření. Z napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že stěžovatel rozhodoval zejména na základě důkazních prostředků opatřených v řízení o rozkladu. Jestliže za této procesní situace nedal žalobci jakoukoliv možnost se k takto opatřeným důkazním prostředkům vyjádřit, znemožnil žalobci uplatnění jednoho ze základních práv, a to práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Porušení tohoto práva pak nelze omlouvat procesní ekonomií. Obdobně neobstojí ani námitka stěžovatele spočívající v tom, že stěžovatel nemohl předem předpokládat, že poradna Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR vydá k posouzení věci rozdílné stanovisko. Právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům totiž nestojí na předpokladu správního orgánu, zda jednotlivá vyjádření účastníků řízení budou způsobilá vyvrátit dosavadní zjištění, či nikoliv.

Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s názorem městského soudu, že pro posouzení sporu musí být postaveno najisto, zda již v době před podáním přihlášky bylo užíváno navrhované označení SPINNER obecně, aniž by parazitovalo na známosti stejného označení registrovaného v různých zemí, včetně ochranné známky Společenství. Argumentace stěžovatele ustanovením § 10 zákona č. 441/2004 Sb., o ochranných známkách, je nepřípadná. Stěžovatel v dosavadním řízení žádným způsobem neprokázal, zda vůbec třetí osoby přihlašované označení v obchodním styku užívají, natož zda je takové označení užíváno v souladu s obchodními zvyklostmi, dobrými mravy a pravidly hospodářské soutěže.