Vydání 11/2014

Dne 24. 4. 2008 podal žalobce u žalovaného návrh na zrušení české části mezinárodní slovní ochranné známky ve znění "", jejímž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení. Návrh žalobce odůvodnil tím, že se napadená ochranná známka po dni jejího zápisu do rejstříku ochranných známek v důsledku užívání jejím vlastníkem pro výrobky, pro které byla zapsána (parfémy a esence všeho druhu, tř. 3 mezinárodního třídění výrobků a služeb), stala klamavou ve vztahu k veřejnosti. Veřejnost považuje výrobky osoby zúčastněné na řízení označené touto ochrannou známkou za výrobky pocházející od žalobce, a to zejména vzhledem k dobrému jménu ochranných známek žalobce, jejichž dominantním prvkem je rovněž výraz "".

Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 6. 2009 žalobcův návrh zamítl. Podle žalovaného napadená ochranná známka sama o sobě žádné klamavé údaje neobsahuje, a skutečnost, že se určité části veřejnosti při spatření výrobků označených napadenou ochrannou známkou nevybaví její vlastník, ale spíše žalobce, nepramení z užívání napadené ochranné známky jejím vlastníkem, ale spíše z rozsahu užívání ochranných známek patřících žalobci. Podmínky § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách tedy nebyly splněny.

Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal rozklad. Uvedl, že nesouhlasí s tím, že by se klamavost označení měla posuzovat pouze na základě údajů obsažených v samotné ochranné známce bez ohledu na vztah k třetím osobám. Podle navrhovatele není pro takový výklad zákona opora z jazykového, logického ani teleologického hlediska. Označení nelze posuzovat ve vakuu bez jakékoli interference s okolním prostředím, naopak je nutné označení posoudit ve vztahu s jinými existujícími údaji. Podle žalobce zákon při posuzování klamavosti označení nevylučuje možnost jeho srovnání s označeními konkurenčními, neboť výčet skutečností, ohledně nichž může být spotřebitel klamán, je pouze demonstrativní. Případnou dodatečnou klamavost označení je třeba posuzovat mj. i v kontextu již existujících ochranných známek s přihlédnutím k faktickému stavu na trhu, přičemž v daném případě je faktickým stavem situace, kdy významná část spotřebitelské veřejnosti se mylně domnívá, že původcem výrobků opatřených napadenou ochrannou známkou je žalobce. Žalobce též upozornil na základní funkci ochranné známky, kterou je jednoznačná identifikace obchodního původu výrobků či služeb. Tuto funkci již napadená ochranná známka neplní. Žalobce rovněž zdůraznil, že v daném případě je nerozhodné, zda se on sám cítí dotčen ve svých právech či nikoli, ale že podal návrh na zrušení napadené ochranné známky veden názorem, že na českém trhu dochází ke klamání spotřebitelské veřejnosti. Na základě tohoto návrhu je pak třeba objektivně posoudit, zda napadená ochranná známka může vést ke klamání veřejnosti bez ohledu na to, zda budou rozhodnutím žalovaného případně ovlivněna též subjektivní práva žalobce. Zdůraznil, že jeho ochranná známka ve znění "" je jednou z vůbec nejznámějších světových značek. Prokazováním světové známosti a dobrého jména ochranné známky žalobce mají za cíl prokázat, že označení a společnost žalobce se staly v průběhu let fenoménem, jehož dopady z hlediska chování spotřebitelské veřejnosti je třeba při hodnocení možné klamavosti napadené ochranné známky brát v úvahu. Dobré jméno a známost označení žalobce determinuje vnímání napadené ochranné známky spotřebitelem, který označení "" právě díky jeho rozšíření a známosti automaticky spojuje s žalobcem. Žalobce upozornil na to, že podmínkou postačující k naplnění § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, je pouhá možnost klamání veřejnosti.

Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření k rozkladu zejména uvedla, že jediný přípustný výklad § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách je ten, který je v souladu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, tj. že § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, nemůže odkazovat na relativní důvody zápisné nezpůsobilosti jako důvody pro zrušení ochranné známky. Ochranná známka tedy nemůže být považována za klamavou z důvodu její možné zaměnitelnosti s jiným označením. Ochranné známky slouží primárně k ochraně specifických práv jejích vlastníků, jejichž duševní činností většinou vznikly. Případné dobré jméno označení žalobce je tedy v této věci irelevantní, neboť nejde o srovnávání napadené ochranné známky a označení žalobce, ale o posouzení klamavosti napadené ochranné známky z hlediska údajů v ní obsažených. Osoba zúčastněná na řízení dále uvedla, že neužívala napadenou ochrannou známku způsobem, který by mohl vést k možnosti záměny napadené ochranné známky s označeními žalobce.

Rozklad žalobce předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 12. 8. 2010 zamítl. Uvedl, že § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách řeší situaci, kdy se ochranná známka v důsledku svého užívání stává dodatečně klamavou. Klamavost označení se posuzuje vždy ve vztahu k vlastníkovi ochranné známky a ve vztahu k výrobkům a službám, pro které je označení zapsáno. Důvodem vyloučení zápisu klamavých označení z rejstříku ochranných známek je ochrana veřejných zájmů, přičemž klamavost a nepravdivost označení by měla být zřejmá především ze samotné ochranné známky, tj. např. na základě porovnání údajů obsažených v ochranné známce se seznamem výrobků a služeb a s ostatními údaji v ochranné známce. Za klamavé lze považovat takové údaje, které vyvolávají nesprávnou představu o podstatě zboží, jeho složení, vlastnostech nebo jakosti, zeměpisné údaje neodpovídající skutečnému místu původu či nepravdivé časové údaje. Klamavá jsou tedy ta označení, z jejichž obsahu by bylo možno usoudit, že zboží takovým označením opatřené má určité vlastnosti (pokud jde o druh, jakost, účinek výrobku apod.), které ve skutečnosti nemá, označení, jejichž užití v obchodě je schopno klamat veřejnost, pokud jde o původ, způsob zhotovení, vhodnost použití nebo množství zboží apod., nebo poukazuje-li označení na nepravdivé okolnosti, které přímo či nepřímo vytvářejí dojem, že výrobky či služby jím označené mají určité vlastnosti, které ve skutečnosti nemají. Klamavost je nutno zkoumat objektivně, ve vztahu k zapsaným výrobkům a službám, nikoliv ve vztahu ke konkrétním třetím osobám.

Žalobce v dané věci argumentuje tím, že napadená ochranná známka je klamavá, neboť spotřebitelé se mylně domnívají, že výrobky jí označené pocházejí od žalobce, ač tomu tak není. Předseda žalovaného se ztotožnil s názorem žalovaného, že takovouto situaci nelze považovat za naplnění podmínky § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Předseda žalovaného sice přisvědčil žalobci, že výčet skutečností, ohledně nichž lze klamat veřejnost, je v daném ustanovení demonstrativní, nicméně to neznamená, že takovouto skutečností může být naprosto cokoliv. Pokud by byl výklad zastávaný žalobcem správný, tj. pokud by bylo možno dané ustanovení vykládat v tom smyslu, že za klamavé označení se považuje i takové, které samo o sobě neobsahuje žádné prvky, které by mohly vést spotřebitele k omylu, ale i takové, které spotřebitelé považují za označení jiného soukromoprávního subjektu, nemohlo by vůbec docházet k převodům známých ochranných známek. Pokud by např. žalobce převedl své ochranné známky na jiný subjekt, významná část veřejnosti by tuto změnu jistě nezaregistrovala a i nadále by považovala výrobky označené převedenými ochrannými známkami za výrobky pocházející od žalobce, přestože by již pocházely od jiného subjektu, a tyto ochranné známky by pak mohly být zrušeny jako klamavé.

Žalobce označuje klamavostí v podstatě nebezpečí záměny, případně těžení z dobrého jména jeho označení. Z těchto důvodů je však možné podat pouze návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou podle § 32 odst. 3 zákona o ochranných známkách. Tento zákon stanoví časový limit pro možnost prohlášení ochranné známky za neplatnou na základě starší ochranné známky, a to 5 let od doby, kdy se vlastník starší ochranné známky dozvěděl o užívání pozdější ochranné známky, pokud toto užívání po uvedenou dobu strpěl (§ 12 odst. 1 uvedeného zákona). Tímto ustanovením omezil zákonodárce práva vlastníka starší ochranné známky tak, že nebrání-li se užívání pozdější ochranné známky do 5 let od doby, kdy se o jejím užívání dozví, nemá již dále možnost tuto ochrannou známku zneplatnit. Z toho plyne úmysl zákonodárce nezasahovat již do práv k ochranným známkám, pokud na trhu určitou dobu koexistují. Předseda žalovaného v této souvislosti poukázal na skutečnost, že napadená ochranná známka je platná na území České republiky pro parfémy a esence všeho druhu od roku 1984. Žalovaný v této době neměl důvod odepřít přiznání právní ochrany napadené ochranné známce pro území České republiky.

Podstatou zkoumání v řízení o zrušení je tedy pouze ta skutečnost, zda předpoklady pro vlastnictví ochranné známky (pro její užívání) i nadále trvají či zda se tato napadená ochranná známka stala v důsledku užívání jejím vlastníkem klamavou. Žalobce ve svém návrhu nepředložil důkazy o tom, že skutkové okolnosti, které existovaly při zápisu napadené ochranné známky, se v důsledku jednání jejího vlastníka změnily tak, že ochranná známka se stala klamavou. Žalobce v řízení o zrušení napadené ochranné známky nemůže být úspěšný s tvrzením, že dříve nezávadná ochranná známka se stala klamavou, protože žalobcova označení se stala časem na trhu známějšími než napadená ochranná známka. Institut později nastalé klamavosti ochranné známky nemá co do činění s otázkou získání známosti žalobcových ochranných známek. Výklad, že dodatečnou klamavost nelze chápat jako situaci, kdy spotřebitelé považují výrobky označené určitým označením jako výrobky pocházející od jiného subjektu než skutečného výrobce, je ostatně i v souladu s výkladem Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu.

Předseda žalovaného dále přisvědčil závěru žalovaného, že i v případě, že by bylo možno vykládat § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách v souladu s tvrzením žalobce, bylo by třeba zkoumat podmínku, zda napadená ochranná známka může vést ke klamání veřejnosti v důsledku užívání vlastníkem nebo s jeho souhlasem. V daném případě nebylo prokázáno, že by spotřebitelé považovali výrobky označené napadenou ochrannou známkou za výrobky pocházející od žalobce v důsledku užívání napadené ochranné známky jejím vlastníkem. Pokud tomu tak skutečně je, lze se domnívat, že k takovéto situaci došlo spíše v důsledku užívání označení žalobce. Předseda žalovaného k tomu poznamenal, že nezpochybňuje dobré jméno označení žalobce ve znění "". Toto nebylo zpochybněno ani žalovaným, který pouze konstatoval, že tato skutečnost není pro dané řízení . Skutečnost, že činnost žalobce se rozšířila a jeho označení se stala známými, nelze považovat za situaci, kdy by napadená ochranná známka mátla veřejnost v důsledku užívání jejím vlastníkem. Pokud je veřejnost matena, děje se tak spíše právě v důsledku činnosti žalobce, takže podmínky § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, nejsou splněny.

Ohledně účelu institutu ochranné známky předseda žalovaného přisvědčil žalobci, že základní funkcí ochranné známky je určovat původ výrobků a služeb, a tím umožňovat spotřebiteli, aby při dalším nákupu mohl dané výrobky či služby koupit znovu, pokud s nimi měl dobrou zkušenost, nebo se jim mohl vyhnout, pokud byla jeho zkušenost špatná (viz např. rozhodnutí Soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2002, , T-79/00). Na druhou stranu nelze vůbec nerespektovat práva vlastníků ochranných známek. Jak vyplývá z § 12 zákona o ochranných známkách, úmyslem zákonodárce bylo rovněž chránit právní jistotu vlastníků pozdějších označení, která existují na trhu po určitou dobu vedle starších označení a která by vlastníky starších označení jinak mohla být napadena. Nemůže být k tíži osoby zúčastněné na řízení, která ochrannou známku (od roku 1984) řádně užívá, že po jejím zápisu, bez jejího zavinění, se jiné označení stalo známějším.

Žalobce podal u Městského soudu v Praze žalobu, v níž předně konstatoval, že žalovaný nevzal při rozhodování v potaz všechny tvrzené skutečnosti a předložené důkazy, na základě čehož nesprávně zjistil skutkový stav, a následně nesprávně interpretoval a aplikoval § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. S odkazem na preambuli první směrnice Rady 89/104/EHS, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách, § 1 zákona o ochranných známkách, a ustálenou judikaturu Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 17. 10. 1990, , C-10/89, Recueil, s. I-3711; rozsudek ze dne 11. 3. 2003, , C-40/01, Recueil, s. I-2439) žalobce uvedl, že základním účelem ochranné známky je garantovat spotřebiteli původ výrobků nebo služeb v tom smyslu, že pocházejí od určitého jediného podniku, a že ochranné známky jsou užívány v souladu s jejich základní funkcí, kterou je zajistit identitu původu výrobku nebo služeb, pro které byly zapsány, a že jsou užívány v soutěži jako prostředek soutěžení mezi podnikateli v souvislosti s označováním druhu výrobků nebo služeb, pro něž je ochranná známka zapsána. Primárním účelem § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách je zabránit tomu, aby spotřebitelská veřejnost byla nebo mohla být uvedena v omyl, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ výrobků nebo služeb nabízených pod ochrannou známkou, a to v důsledku užívání takové ochranné známky jejím vlastníkem po dni jejího zápisu do rejstříku ochranných známek. Klamavost označení se nevztahuje pouze k povaze, jakosti nebo zeměpisnému původu výrobků nebo služeb, jak je uvedeno ve znění tohoto ustanovení, ale jedná se o demonstrativní výčet důvodů klamavosti, který nevylučuje, že v konkrétním případě může mít označení klamavou povahu i z jiných důvodů.

Dle žalobce je v daném případě evidentní, že ke klamání spotřebitele skutečně dochází, přičemž podmínkou postačující k naplnění § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, je pouhá možnost (nebezpečí, pravděpodobnost) klamání spotřebitele. Ke klamání dochází na základě užívaní napadené ochranné známky jejím vlastníkem, tedy osobou zúčastněnou na řízení, přičemž tato ke klamání přispívá i tím, že celou dobu toleruje skutečnost, že její výrobky spotřebitelé zaměňují za výrobky žalobce. Osoba zúčastněná na řízení nepodnikla žádné kroky, které by klamání zamezily, např. tím, že by ke svému označení přidala jiný rozlišovací prvek, kontrolovala by, zda na trhu nedochází k záměně, zda její distributoři nabízejí a propagují její výrobky řádně, zda její výrobky nejsou na trhu prezentovány jako výrobky žalobce. Zákon o ochranných známkách přitom také klade důraz na péči vlastníka o vlastní zachování funkce ochranné známky, tj. zejména její způsobilosti odlišovat jí chráněné výrobky a služby od výrobků a služeb konkurenčních. U osoby zúčastněné na řízení však tento zájem na zachování hodnoty ochranné známky spatřit nelze. Tolerance hromadné identifikace výrobků osoby zúčastněné na řízení se značkou žalobce ze strany spotřebitelů a prodejců svědčí o tom, že osoba zúčastněná na řízení je s oslabením funkce své ochranné známky přinejmenším srozuměna. Lze rovněž předpokládat, že tak činí vědomě, aby zvýšila prodej svých výrobků, neboť spojení se světoznámou firmou žalobce tomu jistě napomůže. Napadená ochranná známka je tak nositelem nepravdivé informace o tom, že jí označované výrobky pocházejí od žalobce, což neodpovídá skutečnosti, a spotřebitelé jsou uváděni v omyl ohledně toho, kdo je výrobcem takto označovaných výrobků. Užívání napadené ochranné známky tak u průměrného spotřebitele vyvolává klamnou představu, že je to žalobce a nikoliv osoba zúčastněná na řízení, kdo vyrábí a uvádí na český trh parfémy pod označením "". Tyto skutečnosti považuje žalobce za bezezbytku naplňující požadavky kladené § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách.

Dle žalobce nelze dovodit, že by zákon principiálně vylučoval možnost srovnání posuzovaného označení s označeními konkurenčními. Tato se nikterak nepříčí povaze demonstrativního výčtu skutečností, ohledně nichž může být spotřebitel klamán, tak jak je uveden v předmětném ustanovení zákona. Případnou dodatečnou klamavost označení vzniklou na základě existence či užívání napadené dotčené známky jejím vlastníkem je dle názoru žalobce třeba posuzovat mj. i v kontextu existujících ochranných známek třetích osob a s přihlédnutím k faktickému stavu, jež panuje na relevantním trhu, a konkrétním specifikům každého jednotlivého případu, což však žalovaný neučinil. Ustanovení § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách je primárně zaměřeno na ochranu široké spotřebitelské veřejnosti (v důsledku všeobecně přijímaného názoru, že spotřebitel je fakticky slabším subjektem v právním vztahu). Proto je povinností žalovaného na základě podaného návrhu posoudit, zda nedochází k zásahům do oprávněných zájmů spotřebitele, v tomto případě tím, že je spotřebitel napadenou ochrannou známkou klamán. Rozhodnutím žalovaného byla v podstatě odepřena ochrana českému spotřebiteli, neboť k jeho klamání dále dochází, případně může docházet. Rovněž byl porušen princip legitimního očekávání spotřebitele, neboť fenomén "" do značné míry determinuje vnímání napadené ochranné známky spotřebitelem, a to tak, že si ji spotřebitel implicitně spojuje s podnikem žalobce a legitimně očekává, že se žalobce podílí na výrobě produktů vlastníka napadené ochranné známky.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutečnosti předložené žalobcem by byly pro případný návrh na neplatnost, kde je - na rozdíl od projednávaného případu - zkoumán vztah napadeného označení k jiným označením a následně pravděpodobnost jejich záměny. Pojem pravděpodobnosti záměny, který je vždy relativní, tzn. v relaci k jinému označení, však nelze směšovat s pojmem klamavosti, který je kritériem objektivním a který je zásadně zkoumán z hlediska vztahu předmětného označení k jeho vlastníku a k výrobkům či službám, pro něž je toto označení zapsáno (k tomu viz např. Horáček, R. o Zákon o 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 218). Veřejnoprávní povaha tohoto ustanovení vyplývá i ze systematického zařazení obsahově totožného a korespondujícího § 4 písm. g) zákona o ochranných známkách mezi absolutní důvody zápisné nezpůsobilosti ochranné známky, tj. důvody nezávislé na právech třetích osob. Jak již bylo žalovaným vícekrát zdůrazněno, nároky žalobce na ochranu jeho ochranných známek jsou soukromoprávní povahy, a spadají tedy do kategorie relativních důvodů neplatnosti obsažených zejména v § 7 citovaného zákona. Tyto důvody mohou být uplatněny v rámci námitkového řízení (§ 7), popř. v řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky (§ 32). V této souvislosti je však dle žalovaného nutno upozornit na to, že zmeškání pětileté lhůty pro podání soukromoprávního návrhu na neplatnost (§ 12) ze strany žalobce nelze zhojit tím, že bude podán návrh založený na veřejnoprávním titulu, a to tím spíše, pokud opodstatněnost takového návrhu nebyla prokázána. V podstatě veškeré tvrzené skutečnosti směřovaly k prokazování vztahu napadeného označení k ochranným známkám žalobce, a nikoli k prokázání toho, že samo napadené označení je pro spotřebitele klamavé z pohledu znění označení ve vztahu k zapsaným výrobkům či službám a s ohledem na jejich vlastnosti, zeměpisný původ, jakost apod. Ačkoli tedy žalovaný nezpochybňuje tvrzení žalobce týkající se jeho ochranných známek (např. známost či dobré jméno), není možné tyto skutečnosti v rámci řízení dle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách zkoumat. Rovněž tak není možné se v tomto řízení zabývat případnou zaměnitelností předmětných označení navzájem.

Městský soud v Praze žalobu zamítl.