857/2006
Ochranné známky a správní poplatek za podání rozkladu
Ej 27/2006
Ochranné známky: správní poplatek za podání rozkladu
k § 42 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách)
k § 6 zákona ČNR č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích vybíraných správními orgány České republiky,*) ve znění zákonů č. 85/1994 Sb., č. 273/1994 Sb. a č. 305/1997 Sb.
k § 79 soudního řádu správního
Protože zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků, je nutno postupovat při vybírání správního poplatku ve známkoprávních věcech dle zákona o správních poplatcích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2006, čj. 7 Ans 5/2005-75)
Věc:
Akciová společnost T. proti Úřadu průmyslového vlastnictví ve věci nečinnosti při rozhodování o rozkladu, o kasační stížnosti žalovaného.Dne 24. 2. 2003 byla na základě žádosti společnosti E. zapsána ochranná známka O. do rejstříku ochranných známek (později byla převedena na společnost T., tj. na žalobce). Na návrh pana L. byla ochranná známka rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví 26. 1. 2004 z rejstříku vymazána. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad.
Z přípisu Úřadu ze dne 9. 8. 2004 vyplynulo, že Úřad o rozkladu nerozhodl, neboť účastník řízení nezaplatil ve stanovené lhůtě správní poplatek. Proto Úřad považoval rozklad za nepodaný. Žalobce pak sice poplatek 21. 10. 2004 zaplatil, ale rozhodnutím Úřadu ze dne 23. 11. 2004 mu byl poplatek vrácen.
Žalobce se poté proti Úřadu jako žalovanému domáhal žalobou proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.), aby soud uložil žalovanému o podaném rozkladu rozhodnout. Městský soud v Praze žalovanému uložil, aby ve lhůtě jednoho měsíce rozhodnutí o rozkladu vydal.
Ve včas podané kasační stížnosti namítl žalovaný (stěžovatel), že městský soud ve svém rozhodnutí nesprávně aplikoval § 42 zákona o ochranných známkách, který ve svém odst. 2 stanoví, že rozklad se považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu. Tento zákon však nestanoví mechanismus vybírání poplatku, ale pouze jeho výši. Tvrdil, že nebylo jeho povinností vyzvat toho, kdo podává rozklad, k zaplacení správního poplatku, což je zřejmé z kontextu odst. 1 a 2 citovaného ustanovení. Lhůtu jednoho měsíce k podání rozkladu totiž nelze prodloužit. Ve věcech známkových není možné aplikovat § 6 zákona ČNR č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, neboť není možné kumulativně splnit podmínky, že rozklad je nutno podat do jednoho měsíce, že lhůtu k jeho podání nelze prodloužit a její zmeškání prominout, že se rozklad považuje za podaný, jen je-li zaplacen správní poplatek, a že je stěžovatel povinen vyzvat podatele rozkladu k zaplacení poplatku a stanovit mu k tomu lhůtu patnácti dnů. Názor městského soudu spatřuje proto stěžovatel v rozporu s pravidly formální logiky, v důsledku čehož byl § 42 zákona o ochranných známkách nesprávně vyložen. S ohledem na okolnost, že rozklad je podán teprve tehdy, je-li zaplacen správní poplatek, je nutno konstatovat, že rozklad nebyl podán. Proto byl žalobci dodatečně zaplacený poplatek vrácen.
Stěžovatel dále poukázal i na to, že je nereálné rozhodnout o rozkladu ve lhůtě jednoho měsíce, neboť je nutno učinit úkony dle § 56 správního řádu. Soud tedy k rozhodnutí o rozkladu nestanovil lhůtu přiměřenou a zvláštní právní předpis nestanoví lhůtu žádnou.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 42 odst. 1 zákona o ochranných známkách proti rozhodnutí Úřadu lze podat ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení rozhodnutí rozklad. Rozklad má odkladný účinek. Lhůtu k podání rozkladu nelze prodloužit a její zmeškání nelze prominout. Dle odst. 2 citovaného ustanovení se rozklad považuje za podaný až poté, co je zaplacen správní poplatek podle zvláštního právního předpisu.
Dle § 6 odst. 1 zákona o správních poplatcích poplatky stanovené v sazebníku pevnou částkou se platí bez vyměření a jsou splatné před provedením úkonu uvedeného v jednotlivých položkách sazebníku, není-li stanoveno jinak v poznámkách k jednotlivým položkám sazebníku. Nezaplatí-li poplatník poplatek v této době, vyzve ho správní orgán, aby tak učinil do 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy. Současně ho poučí, že nebude-li výzvě vyhověno, zahájené řízení se zastaví. Proti výzvě k zaplacení poplatku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy.
Zásadní stížní námitkou stěžovatele je jeho nesouhlas s výkladem ustanovení § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách ve spojení s § 6 odst. 1 zákona o správních poplatcích tak, jak ho učinil městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší správní soud spornou věc posoudil tak, jak je uvedeno níže.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že obě výše citovaná ustanovení nelze vykládat způsobem, který prezentuje stěžovatel ve své kasační stížnosti. Stěžovatel uvádí, že "
na podání rozkladu ve věcech známkových nebylo možné aplikovat ustanovení § 6 zákona o správních poplatcích
". Z předmětného zákona ani ze zákona o ochranných známkách však nevyplývá, že by některý z nich aplikaci § 6 zákona o správních poplatcích v řízení dle § 42 zákona o ochranných známkách výslovně vylučoval. V případě, že tomu tak není, je tedy stěžovatel při vybírání správního poplatku za jakékoliv podání povinen postupovat dle zvláštního právního předpisu, na který odkazuje sám zákon o ochranných známkách, tedy dle zákona o správních poplatcích, neboť právní předpis, dle kterého je postupováno ve známkoprávních věcech, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků. Jestliže tedy § 6 zákona o správních poplatcích stanovuje správnímu orgánu v případě, že správní poplatek není zaplacen, vyzvat podatele k jeho zaplacení, byl stěžovatel povinen postupovat tímto způsobem i vůči účastníkovi řízení, neboť mu tak výslovně stanoví právní předpis, a není zde tudíž prostor pro uvážení správního orgánu, zda výzvu podateli pošle či nikoliv. Až poté, co je podateli (v souzené věci účastníkovi řízení) doručena předmětná výzva, a poté, co podatel zaplatí příslušný správní poplatek, je stěžovatel oprávněn posuzovat dodržení lhůty k podání rozkladu dle § 42 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Její nedodržení, tedy opožděnost podání, pak je nutno přičítat k tíži účastníka řízení, který v případě, že má zájem na projednání rozkladu, musí nejen rozklad podat, ale i ve lhůtě pro jeho podání zaplatit správní poplatek.K námitce stěžovatele týkající se nepřiměřenosti délky lhůty stanovené mu městským soudem pro rozhodnutí o rozkladu účastníka řízení uvádí Nejvyšší správní soud, že lhůta je s ohledem na všechny okolnosti případu přiměřená.
*)
S účinností od 16. 1. 2005 nahrazen zákonem č. 634/2005 Sb., o správních poplatcích.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.