Vydání 11/2005

Žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví, podle něhož se návrh na výmaz zamítá a napadená ochranná známka zůstává v platnosti, bylo vydáno dne 15. 1. 2001. Tento den spadá do období účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., proto Nejvyšší správní soud vycházel z úpravy tam uvedené. Z přechodného ustanovení v § 42 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. vyplývá, že rozhodující pro určení zákonnosti zápisu napadené ochranné známky je zákon platný a účinný v době vydání rozhodnutí o zápisu, tj. zákon č. 137/1995 Sb. Protože však přihláška napadené ochranné známky byla původně podána za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb., přihlédl Nejvyšší správní soud při posouzení případu i k této předcházející právní úpravě. V rámci úvah o tom, kdo může být přihlašovatelem a majitelem ochranné známky, učinil Nejvyšší správní soud i komparaci s aktuálně platnou právní úpravou známkového práva v České republice; přihlížel částečně též k mezinárodní právní úpravě a podpůrně k úpravě ochranných známek v evropském právu.

Podle § 2 zákona č. 174/1988 Sb. se ochrannou známkou rozumělo slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které bylo způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a bylo zapsáno do rejstříku ochranných známek. Podle § 1 zákona č. 137/1995 Sb. se ochrannou známkou rozumělo označení tvořené slovy, písmeny, číslicemi, kresbou nebo tvarem výrobku nebo jeho obalu, popřípadě jejich kombinací, určené k rozlišení výrobků nebo služeb pocházejících od různých podnikatelů a zapsané do rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví. Konečně podle § 1 v současné době platného zákona č. 441/2003 Sb. může za podmínek stanovených tímto zákonem být ochrannou známkou jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.

Co se týká určení okruhu subjektů, jež mohly být přihlašovateli ochranné známky, mohla přihlášku ochranné známky k zápisu do rejstříku podle § 8 odst. 1 zákona č. 174/1988 Sb. podat u Úřadu průmyslového vlastnictví právnická nebo fyzická osoba, která vykonává povolenou hospodářskou činnost, a to pro výrobky nebo služby, které byly předmětem její činnosti. Podle § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb. mohla přihlášku ochranné známky podat fyzická nebo právnická osoba pro výrobky nebo služby, které byly k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání.

Právní následky podání nekompletní přihlášky ochranné známky za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. upravovalo jeho ustanovení § 12 odst. 2. Podle něj platilo, že nesplňovala-li přihláška ochranné známky náležitosti stanovené v tomto zákoně nebo v prováděcím předpisu, vyzval Úřad přihlašovatele, aby nedostatky v přiměřené lhůtě odstranil. Podle § 10 odst. 1 a 2 téhož zákona měl přihlašovatel právo přednosti před každým, kdo později podal přihlášku shodné nebo zaměnitelné ochranné známky pro výrobky nebo služby téhož druhu, a to od okamžiku, kdy Úřadu dojde přihláška ochranné známky. Neodstranil-li přihlašovatel nedostatky ve stanovené lhůtě, bylo povinností Úřadu řízení zastavit. Tehdejší právní úprava rovněž zapovídala změny v přihlášené ochranné známce nebo rozšíření seznamu výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka přihlášena (§ 11 odst. 1 cit. zákona). Výjimku z tohoto zákazu mohl udělit pouze Úřad na žádost přihlašovatele, a to pouze tehdy, jestliže se změna týkala jeho názvu nebo jména a příjmení anebo sídla nebo bydliště, které ochranná známka obsahovala (§ 11 odst. 2 cit. zákona).

Podrobnosti o přihláškách ochranných známek a o řízení ve věci ochranných známek v době podání přihlášky napadené ochranné známky upravovala vyhláška Úřadu pro vynálezy a objevy č. 187/1988 Sb., o řízení ve věcech ochranných známek, jež byla vydána na základě zmocnění uvedeného v § 30 zákona č. 174/1988 Sb. a k jeho provedení. Podle § 1 odst. 1 této vyhlášky se přihláška ochranné známky podávala podle vzoru uvedeného v příloze č. 1 k této vyhlášce. Podle § 2 písm. b) této vyhlášky pak přihláška musela obsahovat znění nebo vyobrazení přihlašované ochranné známky, popřípadě její popis. Podle § 3 odst. 1 písm. b) cit. vyhlášky bylo třeba k přihlášce vždy připojit dvě fotografie a 10 fotokopií ochranné známky nebo její tiskový štoček a 10 otisků štočku; to podle odst. 2 neplatilo, pokud se přihlašovala slovní ochranná známka. Vzor přihlášky ochranné známky, který tvořil přílohu č. 1 uvedené vyhlášky, obsahoval kolonku označenou jako „znění, vyobrazení nebo plošné zobrazení ochranné známky“ a rovněž pokyn k označení, zda přihlašovaná ochranná známka je ochrannou známkou slovní, obrazovou, kombinovanou či prostorovou.

Podle § 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., který platil v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí, musela každá přihláška ochranné známky obsahovat mj. znění nebo vyobrazení přihlášeného označení a u prostorového označení jeho plošné vyobrazení. Podle § 7 odst. 1 cit. zákona Úřad průmyslového vlastnictví na žádost přihlašovatele povolil v přihlášeném označení úpravu týkající se názvu přihlašovatele nebo jeho jména a příjmení, popřípadě obchodního jména, anebo sídla či trvalého pobytu, popřípadě místa podnikání, k jejichž změně došlo po podání přihlášky, jestliže tato úprava uvedla údaje obsažené v přihlášeném označení do souladu se skutečností, aniž měnila celkový ráz přihlášeného označení. Jiné změny v údajích uvedených v § 5 odst. 1 písm. c) cit. zákona nebyly po podání přihlášky přípustné. Neobsahovala-li přihláška potřebné náležitosti, Úřad vyzval podle § 8 odst. 2 cit. zákona přihlašovatele, aby nedostatky ve stanovené lhůtě odstranil. Nesplňovala-li přihláška náležitosti podle § 5 odst. 1 cit. zákona, stanovil Úřad k odstranění nedostatků lhůtu dvou měsíců; za den podání přihlášky se v tomto případě považoval den, kdy byly doručeny údaje, jimiž byly tyto nedostatky odstraněny.

Podrobnosti o přihláškách ochranných známek a o řízení ve věci ochranných známek v době zápisu napadené ochranné známky upravovala vyhláška Úřadu průmyslového vlastnictví č. 213/1995 Sb., k provedení zákona o ochranných známkách, jež byla vydána na základě zmocnění uvedeného v § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 137/1995 Sb. a k jeho provedení. Podle § 1 odst. 1 písm. a) cit. vyhlášky bylo třeba, aby každá přihláška ochranné známky obsahovala mj. údaj o tom, zda měla být ochranná známka zapsána v běžném písmu užívaném Úřadem nebo v jiném písmu, nebo že šlo o prostorovou ochrannou známku; obsahovalo-li přihlašované označení údaje v jiném než latinském písmu, uvedl se přepis těchto údajů do latinského písma. Přitom podle § 2 odst. 1 cit. vyhlášky měl přihlašovatel k přihlášce ochranné známky v jiném než běžném písmu přiložit pět vyobrazení přihlášeného označení, která byla schopna jasně reprodukovat přihlášené označení ve všech podrobnostech.

Podle § 42 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. se řízení o přihláškách ochranných známek, která neskončila před nabytím účinnosti tohoto zákona, dokončila podle tohoto zákona s tím, že přihlašovatel byl povinen na výzvu Úřadu průmyslového vlastnictví v jím stanovené lhůtě uvést svou přihlášku do souladu s požadavky, které na ni kladl tento zákon.

Zapsaná ochranná známka může být z rejstříku ochranných známek vymazána. Podle § 25 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. bylo povinností Úřadu průmyslového vlastnictví vymazat ochrannou známku z rejstříku, jestliže v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu zjistil, že byla zapsána v rozporu s tímto zákonem; v tomto případě se na ochrannou známku hledí tak, jako by vůbec nebyla zapsána. To neplatí, jestliže známka byla zapsána v rozporu s § 2 odst. 1 písm. b) až d) cit. zákona a svým užíváním v obchodním styku získala rozlišovací způsobilost pro ty výrobky či služby svého majitele, pro které byla zapsána.

Institut ochranné známky tradičně slouží výrobcům a obchodníkům k ochraně označení jimi vyráběných nebo jimi dodávaných výrobků nebo služeb. Tato skutečnost vyplývá historicky z mezinárodněprávní úpravy ochranných známek, což např. nepřímo dokládá i text Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (české znění publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 65/1975 Sb., ve znění vyhlášky č. 78/1985 Sb.), z tam použitého pojmu „tovární nebo obchodní známky“. Ochranná známka jednak slouží k snazší identifikaci výrobku ze strany spotřebitelů, a tím usnadňuje jejich orientaci na trhu, jednak usnadňuje svému majiteli budovat dobrou pověst a proslulost jeho podniku nebo jeho výrobků či služeb, a tím je odlišit od výrobků a služeb nabízených jinými výrobci nebo obchodníky na trhu. Budování a propagace ochranné známky vyžaduje od jejího majitele investování nemalých finančních prostředků; zato ale vybudovaná ochranná známka představuje nemalou majetkovou hodnotu, která může tvořit nezanedbatelnou část hodnoty podniku jejího majitele. Lze tedy shrnout, že ochranné známky jednak odlišují výrobky nebo služby téhož druhu pocházející od různých subjektů, jednak plní funkci ochrannou a soutěžní.

Institut ochranné známky má své místo především tam, kde má ochranná známka odlišit zboží produkované nebo dodávané jedním subjektem od podobného nebo dokonce zcela shodného zboží od subjektů jiných. Ochranná známka je jedním z nástrojů legálního konkurenčního boje mezi konkurenty, jehož cílem je získat zákazníka, tedy přesvědčit jej, aby si z různě širokého portfolia často homogenních výrobků či služeb nabízených různými subjekty pořídil zboží opatřené konkrétní ochrannou známkou patřící konkrétnímu výrobci či dodavateli. To je rovněž hlavním a původním cílem subjektu usilujícího o ochranu označení své produkce prostřednictvím institutu ochranné známky. Obdobné zájmy vedly na mezinárodní i vnitrostátní úrovni k tvorbě a aplikaci známkového práva a k poskytování právní ochrany ochranným známkám. Ochranná známka navíc nikdy nemůže existovat samostatně, nýbrž je vždy spojena s konkrétním zbožím, tj. s výrobky, které jsou známkou označeny, nebo se službami, které jsou pod ochrannou známkou poskytovány.

Z uvedených obecných úvah lze dovodit základní princip, na kterém bylo známkové právo historicky budováno, a to, že ochranná známka slouží především subjektům, které se svými výrobky nebo službami vstupují na trh, tj. vstupují do soutěžních vztahů s producenty obdobných výrobků nebo poskytovateli obdobných služeb. Takovými subjekty tradičně byly a stále jsou především osoby soukromého práva, nejčastěji nejrůznější právnické osoby soukromého práva (tedy především obchodní společnosti, družstva apod.) nebo fyzické osoby, neboť zejména v jejich řadách je třeba hledat většinu výrobců a dodavatelů konkrétních výrobků či služeb.

Ačkoliv to není prvotním účelem jeho činnosti, může se trhu jako výrobce, poskytovatel nebo dodavatel (a pochopitelně také jako zákazník) účastnit stát, resp. jeho jednotlivé složky. Jestliže stát v takové pozici vstupuje do konkurenčních vztahů s jinými, zejména privátními subjekty, může mít obdobný zájem na ochraně označení svého zboží, jako má subjekt soukromý. Naopak v případech, kdy stát působí jako zabezpečovatel veřejných potřeb svých občanů (mezi takové činnosti lze typicky zařadit zajišťování chodu státního aparátu, zajišťování obrany či vnitřního pořádku apod.), není z povahy věci zpravidla vystaven konkurenci jiných subjektů; v obdobných situacích pak nelze hovořit o tom, že by svou činnost, resp. její výsledky, nabízel na trhu. V takových případech tedy odpadá základní účel známkoprávní ochrany.

To, zda a kterým subjektům je k dispozici známkoprávní ochrana, záleží na pozitivní právní úpravě. Výše uvedený základní princip se v průběhu času vyvíjel, což se odrazilo v jednotlivých právních úpravách, které v různých státech či v různé době vykazovaly svá specifika, a to i ve vztahu k určení, kdo může být přihlašovatelem, a tedy majitelem ochranné známky. Jinými slovy, odpověď na otázku, jak široký okruh subjektů může být majitelem ochranné známky, je třeba dovozovat vždy z konkrétní právní úpravy známkového práva platné a účinné v konkrétní době.

Rozhodující pro posouzení této otázky je právní úprava platná a účinná v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky. Z definice ochranné známky obsažené v § 1 zákona č. 137/1995 Sb., jakož i z definičního vymezení okruhu osob, které se za tehdejší právní úpravy mohly stát přihlašovateli ochranné známky, obsaženého v § 4 odst. 2 téhož zákona, lze jednoznačně dovodit, že přihlašovatelem a majitelem ochranné známky mohla být pouze osoba, již uvedený zákon nazýval podnikatelem, a to pouze tehdy, mělo-li být takto chráněno označení výrobků nebo služeb, které byly k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání. Tuto skutečnost ostatně nezpochybňuje ani žalovaný. Předmětem sporu mezi stranami je otázka výkladu uvedených pojmů, kdy žalovaný tvrdí, že pojmy „podnikatel“ a „podnikání“ použité v uvedeném zákoně je třeba vykládat natolik široce, že to umožní zapsat ochrannou známku i pro orgán státu (v daném případě ministerstvo), a to ve vztahu k činnosti, jíž tento orgán přednostně zajišťuje státní správu na svém úseku, resp. ke koordinaci jednotlivých složek tzv. integrovaného záchranného systému.

Pojmy „podnikatel“ a „podnikání“ nejsou v zákoně č. 137/1995 Sb. definovány. Tyto pojmy jsou naopak definovány v § 2 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Nejsou-li tyto pojmy definovány odlišným způsobem pro oblast známkového práva a přijímají-li se jejich definice obecně i v jiných právních odvětvích, je požadavek, aby tyto pojmy byly i v oblasti známkového práva vykládány v intencích jejich definic v obchodním zákoníku, v souladu se zásadou jednotné terminologie právního řádu a rovněž s presumpcí racionálního zákonodárce. Soud přitom nepřehlédl, že v případě právní úpravy živnostenského podnikání jsou tyto pojmy vymezeny úžeji než v obchodním zákoníku. V prvém případě se však hovoří o „živnostenském podnikání“, které je dále označováno jako „živnost“ (§ 1 a § 2 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona). Definice podnikatele v živnostenském právu (§ 5 odst. 1 živnostenského zákona) je ještě užší než definice v obchodním zákoníku; proto je možné pro účely tohoto rozhodnutí setrvat na předpokladu aplikace definice obsažené v posléze uvedeném předpise, jež je z pohledu argumentace žalovaného příznivější.

Podle § 2 odst. 2 obchodního zákoníku je podnikatelem osoba zapsaná v obchodním rejstříku, osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, nebo osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu. Tento výčet je třeba považovat za . Je nepochybné, že ministerstvo, resp. stát, jehož je složkou, není možné zařadit ani do jedné ze zmíněných subkategorií uvedené nejširší definice podnikatele v českém právu.

Podle § 2 odst. 1 obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikáním je tak pouze ta hospodářská činnost, která vykazuje všechny v zákoně vymezené znaky, tedy samostatnost, soustavnost, uskutečňování vlastním jménem, vlastní odpovědnost, uskutečňování za účelem zisku a konečně to, že jejím aktérem je podnikatel. Přinejmenším právě z absence posléze uvedeného znaku lze dovodit, že činnost ministerstva při poskytování služeb v souvislosti se zajišťováním řádného chodu integrovaného záchranného systému nemůže být podnikáním ve smyslu výše uvedené definice.

Žalovaný však argumentuje tím, že pojmy „podnikání“ a „podnikatel“ (jejichž relevanci ve vztahu ke zkoumání možnosti zápisu ochranné známky žádným způsobem nezpochybňuje) je třeba vykládat šířeji, a to tak, že přihlašovatelem, resp. majitelem, ochranné známky může být v podstatě jakýkoli subjekt obchodních vztahů, resp. účastník obchodního styku, který má zájem na ochraně označení jím produkovaných výrobků nebo jím poskytovaných služeb. K tomu dodává, že takto širší pojetí pojmu podnikatel zamýšlel i zákonodárce a žalovaný sám je ve své aplikační praxi běžně uplatňuje.

Aniž by hodlal cokoli měnit na svém rezervovaném přístupu k relevanci historického výkladu, resp. výkladu podle úmyslu zákonodárce (), ve vztahu k ostatním interpretačním metodám, kdy tento výklad může sloužit maximálně podpůrně, Nejvyšší správní soud musí tento argument žalovaného o úmyslu zákonodárce odmítnout. Z důvodové zprávy k zákonu č. 137/1995 Sb., resp. k jeho § 4, vyplývá, že záměrem zákonodárce bylo požadovat od přihlašovatele ochranné známky, „aby měl oprávnění k podnikatelské činnosti“. V této souvislosti je pak třeba přihlédnout ke skutečnosti, že v současné době platný a účinný zákon č. 441/2003 Sb. se pojmům „podnikatel“ a „podnikání“ důsledně vyhýbá, když např. ve svém § 1 ochrannou známku definuje jako jakékoliv označení, „pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby“. Nepřípadnost argumentace žalovaného o záměrech zákonodárce pak vyplývá z důvodové zprávy k uvedenému ustanovení, podle níž „na rozdíl od dosavadní úpravy zákona o ochranných známkách (tedy zákona č. 137/1995 Sb. – pozn. soudu), podle které mohli ochranné známky nabývat pouze podnikatelé v rozsahu předmětu svého podnikání zapsaného v živnostenském nebo v jiném rejstříku ke dni podání přihlášky, návrh zákona (tj. zákona č. 441/2003 Sb. – pozn. soudu) tuto podmínku nadále nestanoví a rozšiřuje tím možnost vlastnit ochrannou známku na jakékoli fyzické nebo právnické osoby způsobilé k právním úkonům“. Z toho lze dovodit, že i zákonodárce novou úpravou známkového práva hodlal rozšířit okruh osob, které mohou být majiteli ochranné známky, nad rámec dřívější právní úpravy, neboť i on byl přesvědčen, že tato předcházející právní úprava připouštěla pouze zápis ochranné známky podnikateli.

Ani v případě akceptování širšího výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“, které by se striktně nedrželo jejich vymezení v obchodním zákoníku, by nebyl zápis napadené ochranné známky přípustný. Výše je uvedeno, že ochranná známka plní mimo jiné i soutěžní funkci, tj. je legálním nástrojem konkurenčního boje. Tato funkce přitom úzce souvisí se základní funkcí ochranné známky, kterou je funkce rozlišovací. Ochranná známka má odlišit zboží jednoho účastníka trhu od zboží jiného účastníka trhu, a tím mu zajistit konkurenční výhodu. V tomto bodě známkové právo velmi úzce souvisí se soutěžním právem (a svým způsobem na ně navazuje), které je v České republice upraveno zejména v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 143/2001 Sb.“), resp. v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky, popř. žalobou napadeného rozhodnutí, v zákoně č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů. K hospodářské soutěži může docházet pouze na relevantním trhu, který je v soutěžním právu obvykle definován jako prostorový a časový souběh nabídky a poptávky po určitém druhu zboží, jež je z pohledu spotřebitele vzájemně zastupitelné, tedy (jinými slovy) po zboží, které je schopno uspokojovat stejné potřeby zákazníka (v obdobném duchu § 2 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb.). S pojmem trhu je pak neoddělitelně spojena alespoň potenciální možnost výběru mezi alternativními nabídkami, resp. mezi alternativním zbožím od různých výrobců. Tento předpoklad je přitom splněn i v případech, kdy na trhu působí monopolní dodavatel určité komodity, neboť i v takových případech většinou existuje alespoň potenciální možnost alternativních dodávek, např. od výrobců či dodavatelů, kteří doposud na trhu nepůsobí, ale mohou na něj s nikoliv nepřekonatelnými náklady vstoupit. Ze souvislosti známkového práva s právem soutěžním, jakož i ze základních principů, na nichž je právní úprava známkové ochrany vystavěna, tedy vyplývá, že i v případě širšího výkladu by bylo možné jako ochrannou známku zapsat pouze takové označení výrobků nebo služeb, kterými se subjekt, který není podnikatelem ve smyslu obchodního zákoníku, účastní trhu, resp. soutěže na tomto trhu. Pro zjištění, zda by tomu tak bylo i v posuzovaném případě, je třeba posoudit povahu integrovaného záchranného systému, zboží nebo služeb, na něž se napadená ochranná známka vztahovala a jež byly a jsou „dodávány“ do integrovaného záchranného systému, jakož i okruh příjemců tohoto zboží, tedy v daném případě okruh subjektů zúčastněných na integrovaném záchranném systému.

Integrovaný záchranný systém (dále též „IZS“) byl od počátku své existence budován jako systém umožňující koordinaci záchranných a likvidačních prací při vzniku mimořádných událostí. Integrovaný záchranný systém koordinuje činnost záchranných a pohotovostních služeb a sborů (např. hasiči, zdravotnická záchranná služba, pohotovostní komunální služby apod.), bezpečnostních a ozbrojených sborů (Policie ČR, obecní policie, Armáda ČR apod.), s územními, popř. ústředními správními úřady, a to zejména při řešení mimořádných událostí (požárů, havárií, dopravních nehod atd.). Existuje rovněž předpoklad, že IZS využije ke spolupráci při záchranných a likvidačních pracích i právnické osoby nebo odborníky z řad fyzických osob (srov. zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Mezi stranami není sporu o tom, že ministerstvo v době podání přihlášky napadené ochranné známky a v době jejího zápisu připravovalo, resp. provozovalo, radiokomunikační systém, který měl sloužit jednotlivým složkám IZS. Pro tento radiokomunikační systém a pro radiostanice byla ministerstvu zapsána i napadená ochranná známka. Nejvyšší správní soud ve shodě se žalovaným považuje za klíčové pro posouzení, zda provozování služeb radiokomunikačního systému pro jednotlivé složky integrovaného záchranného systému lze považovat za činnost, jejíž výsledky by bylo i při výše naznačeném flexibilnějším výkladu pojmů „podnikání“ a „podnikatel“ možno chránit pomocí ochranné známky, to, zda mají příjemci těchto služeb i jen potenciální možnost volby z alternativních nabídek, popř. zda je okruh jejich uživatelů pojmově otevřený nebo uzavřený.

Výše uvedený základní účel integrovaného záchranného systému, tj. umožnění koordinace mezi jeho jednotlivými složkami, vyžaduje zavedení jednotného komunikačního systému. Za tímto účelem tedy ministerstvo zřídilo a zabezpečuje radiokomunikační systém, jenž byl nazván PEGAS. Jednotlivé složky nemají možnost si za účelem vzájemné koordinace svých aktivit v rámci IZS zvolit jiný radiokomunikační systém, resp. musí prvotně používat radiokomunikační systém zabezpečovaný ministerstvem. Takové řešení je logické, neboť kdyby jednotlivé složky IZS zvolily rozdílné radiokomunikační systémy, byla by ohrožena funkčnost celého systému a plnění jeho základních úkolů. Radiokomunikační systém, na nějž se vztahuje napadená ochranná známka, tedy není vystaven konkurenci, a to ani potenciální, ze strany jiných výrobků, byť by plnily obdobnou funkci. Dále platí, že okruh uživatelů služeb radiokomunikačního systému PEGAS je omezen pouze na jeho jednotlivé složky; kromě těchto subjektů nejsou uvedené služby poskytovány již nikomu dalšímu, tj. žádná jiná právnická nebo fyzická osoba, není-li součástí IZS, nemůže tyto služby od jejich poskytovatele zásadně nakoupit a používat je k vlastní komunikaci mimo IZS. Předmětné služby tak nejsou vystaveny konkurenci ani mimo integrovaný záchranný systém, neboť tam nejsou a nemohou být vůbec poskytovány, resp. nakupovány. Z uvedeného vyplývá, že služby radiokomunikačního systému PEGAS, poskytované ministerstvem, nejsou realizovány v prostředí, jež by bylo možno označit jako trh, resp. které by bylo možno označit jako byť jen potenciálně soutěžní. Jejich provozovatel není vystaven konkurenci, neboť uživatelé těchto služeb nemají jinou alternativu, a mimo IZS tyto služby být nabízeny nemohou. Ministerstvo se tedy nemusí obávat konkurenčního jednání ze strany jiných poskytovatelů služeb.

I při akceptování žalovaným naznačené argumentace ve prospěch širšího výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“ obsažených v zákoně č. 137/1995 Sb. neplní přidělení ochranné známky PEGAS ministerstvu za účelem označení radiokomunikačního systému pro IZS ani jednu ze základních funkcí ochranné známky. Funkce odlišení od jiných výrobků nebo služeb téhož druhu v daném případě není plněna proto, že žádné takové jiné služby téhož druhu k dispozici jejich uživatelům prostě nejsou. Ze stejného důvodu není třeba označení takového radiokomunikačního systému chránit známkoprávními prostředky. V neposlední řadě napadená ochranná známka nemůže plnit funkci soutěžní, neboť není vůči komu soutěžně „bojovat“, není vůči komu se vymezovat.

Je-li tomu ovšem tak a stát se se službami jím poskytovanými trhu neúčastní, je v rozporu s výše uvedenými principy známkového práva, a proto nepřípustné, pokud stát prostřednictvím svých složek, tím, že si přihlásí ochrannou známku pro takové služby, zabraňuje soukromým či jiným skutečným účastníkům trhu používat ochrannou známku za účelem ochrany jimi používaného označení.

Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že přihlašovatelem a majitelem ochranné známky mohl být v době zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ochranných známek pouze podnikatel ve smyslu § 2 odst. 2 obchodního zákoníku, a to pouze ve vztahu k výrobkům a službám, jejichž výroba nebo prodej byly v době podání přihlášky předmětem jeho podnikání ve smyslu § 2 odst. 1 obchodního zákoníku. Ani při akceptování extenzivního výkladu pojmů „podnikatel“ a „podnikání“, jak jej navrhl žalovaný, by tehdy platný zákon nepřipouštěl zápis napadené ochranné známky pro služby radiokomunikačního systému pro integrovaný záchranný systém. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit případná odlišná aplikační praxe žalovaného, které se tato strana sporu dovolává.

Nejvyšší správní soud tedy po uvedených úvahách dospěl k závěru, že ministerstvo nebylo ani v době podání přihlášky napadené ochranné známky, ani v době vydání rozhodnutí o zápisu napadené ochranné známky do rejstříku ochranných známek aktivně legitimováno k podání přihlášky napadené ochranné známky, a nemohlo se tak ani stát jejím majitelem. Tato skutečnost by sama o sobě byla dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.

Jakkoli hlavním pochybením, jež způsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, je nesprávné posouzení otázky způsobilosti ministerstva být přihlašovatelem ochranné známky, považuje soud za vhodné rozebrat podrobněji i otázku data vzniku práva přednosti napadené ochranné známky, a to vzhledem k jejímu obecnějšímu významu. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. vznikalo přihlašovateli právo přednosti podáním přihlášky splňující náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 cit. zákona. Toto právo přednosti přitom poskytuje přihlašovateli ochranu před každým, kdo podá později přihlášku shodné nebo zaměnitelné ochranné známky pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, a to i po dobu předcházející samotnému zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek.

Právo přednosti vznikalo podle § 6 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb. podáním přihlášky ochranné známky, avšak pouze tehdy, pokud tato přihláška splňovala všechny náležitosti stanovené v § 5 odst. 1 cit. zákona. Uvedený zákon neobsahoval žádné speciální pravidlo pro posouzení okamžiku vzniku práva přednosti v situaci, kdy byla podána přihláška ochranné známky, která však některou z požadovaných náležitostí nesplňovala, a tato náležitost byla doplněna později. Při posouzení této otázky Nejvyšší správní soud uvážil, že řízení o zápisu ochranné známky do rejstříku ochranných známek je řízením správním, které může být zahájeno pouze na návrh účastníka řízení – přihlašovatele; tento návrh se přitom v kontextu konkrétního typu správního řízení nazývá přihláškou ochranné známky. Zatímco správní řízení je obecně zahájeno v okamžiku, kdy návrh na zahájení řízení dojde správnímu orgánu, a to zásadně i tehdy, pokud návrh vykazuje vady (srov. § 18 odst. 2 správního řádu), právo přednosti vzniká až v okamžiku, kdy je návrh bezvadný, tj. kdy přihláška obsahuje veškeré zákonem stanovené náležitosti. Tato konstrukce odpovídá základním zásadám, na nichž je známkoprávní ochrana vystavěna, konkrétně pak zásadnímu významu práva přednosti v známkovém právu. Toto právo je překážkou zápisu obdobné ochranné známky. Konstrukce, kdy právo přednosti vzniká teprve odstraněním vad přihlášky, a to , je rovněž jednou z překážek stanovených spekulativnímu přihlašování ochranných známek, jehož cílem by mohlo být zabránit jiným subjektům v přihlašování podobných ochranných známek. Uvedený princip se odrazil i v textu § 8 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., podle něhož se za den doručení přihlášky (a tedy i den vzniku přednosti) považoval den, kdy byly doručeny údaje, jimiž byly nedostatky přihlášky (tj. chybějící náležitosti) odstraněny. Této koncepci pak odpovídá rovněž výslovný zákaz změn údajů v přihlášce obsažených (s výjimkou výslovně uvedených identifikačních údajů o přihlašovateli, které stanoví § 7 odst. 1 cit. zákona).

Jednou z náležitostí přihlášky ochranné známky bylo uvedení znění nebo vyobrazení přihlášeného označení [§ 5 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb.]. Z tohoto ustanovení, jakož i z § 1 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 213/1995 Sb., lze dovodit, že další náležitostí přihlášky, byť explicitně neuvedenou, bylo rovněž určení, zda přihlašovaná ochranná známka má charakter slovní, obrazové, kombinované nebo prostorové ochranné známky; měla-li být ochranná známka vyjádřena v jiném než v žalovaným běžně užívaném písmu, bylo k přihlášce třeba přiložit i patero jejích vyobrazení a tato vyobrazení bylo třeba rovněž považovat za náležitost přihlášky. Konstrukci vystavěnou na obdobných principech přitom obsahovala i právní úprava ochranných známek obsažená v zákoně č. 174/1988 Sb. [srov. § 11 odst. 1 a 2, § 12 odst. 2 uvedeného zákona, § 1 odst. 1, § 2 písm. b), § 3 odst. 1 písm. b) a příloha č. 1 vyhlášky č. 187/1988 Sb.], s tím rozdílem, že podle předchozí právní úpravy se požadovalo přiložení dvanácti fotokopií vyobrazení ochranné známky.

Pro posouzení okamžiku vzniku práva přednosti napadené ochranné známky tak bylo klíčové její vymezení v přihlášce podané ministerstvem. Jestliže ministerstvo v přihlášce podané za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. přímo označilo přihlašovanou ochrannou známku za kombinovanou ochrannou známku, a to zatržením příslušné možnosti na tiskopise přihlášky ochranné známky a škrtnutím ostatních variant, bylo povinnou náležitostí návrhu i přiložení dvanácti fotokopií ochranné známky. Po účinnosti zákona č. 137/1995 Sb. pak bylo povinností přihlašovatele uvést přihlášku do souladu s ustanoveními tohoto zákona, a tedy doložit pět vyobrazení přihlášeného označení. V této souvislosti Nejvyšší správní soud nesdílí názor žalovaného a ministerstva, podle nějž tím, že v příslušné kolonce byla ochranná známka vepsána strojově, přičemž k přihlášce nebyl doložen potřebný počet vyobrazení, byla podána fakticky přihláška ke slovní ochranné známce. Rozhodující je totiž podle soudu vůle přihlašovatele vyjádřená označením konkrétní formy ochranné známky v tiskopise. Vyobrazení kombinované ochranné známky má být k přihlášce přiloženo, což je mj. odrazem skutečnosti, že ve valné většině případů by nebylo technicky možné provést toto vyobrazení v příslušné kolonce tiskopisu přihlášky odpovídajícím způsobem.

Vymezilo-li tedy ministerstvo přihlašovanou ochrannou známku jako ochrannou známku kombinovanou, resp. slovní v jiném než běžném písmu, mohlo vzniknout právo přednosti teprve v okamžiku, kdy přihlašovatel doplnil všechny náležitosti přihlášky, tedy i potřebný počet vyobrazení, resp. fotokopií ochranné známky. Jestliže se tak stalo až současně s podáním rozkladu proti rozhodnutí o zastavení řízení, pak právo přednosti takové ochranné známky mohlo vzniknout až v den, kdy rozklad došel žalovanému, tj. 13. 8. 1996, a to bez ohledu na žádost ministerstva, aby s jeho původní přihláškou bylo nakládáno jako s přihláškou slovní ochranné známky, mělo-li by pozdní dodání příloh za následek posun práva přednosti. Žalovaný tedy pochybil, jestliže právo přednosti přihlášené ochranné známky přiznal již ke dni, kdy mu došla nekompletní přihláška napadené ochranné známky.

Jestliže žalovaný zdůvodnil tento svůj postup tím, že se ve skutečnosti jednalo o ochrannou známku slovní, pak takové zdůvodnění je v hrubém rozporu nejen se základními zásadami správního řízení, ale též s konkrétními ustanoveními tehdy platného a účinného zákona č. 137/1995 Sb. Vymezení předmětu řízení je v návrhových správních řízeních zásadně věcí účastníka řízení. Jen on může disponovat předmětem řízení, v což lze zahrnout oprávnění vzít návrh na zahájení řízení zpět nebo – v případech, kdy to zákon připouští – předmět řízení pozměnit. Naopak správnímu orgánu, není-li odlišné úpravy ve zvláštních předpisech, je zapovězeno v návrhovém řízení rozhodovat o jiném předmětu, než jak jej vymezil účastník řízení, tedy rozhodovat o něčem jiném, než o co žádal tento účastník. Jestliže tedy účastník řízení – ministerstvo – ve své přihlášce napadené ochranné známky učinil předmětem správního řízení kombinovanou ochrannou známku, resp. slovní známku psanou jiným než běžně užívaným písmem, nemohl žalovaný bez dalšího rozhodnout o zápisu napadené ochranné známky jako slovní. Výše uvedená zásada dispoziční byla navíc ve vztahu k účastníku řízení o zápisu ochranné známky výrazným způsobem modifikována, neboť zákon č. 137/1995 Sb. ve svém § 7 odst. 1 připouštěl úpravy podané přihlášky pouze ve velmi omezeném rozsahu: změna charakteru přihlášeného označení z kombinované ochranné známky na slovní ochrannou známku, resp. z ochranné známky vyjádřené v jiném než běžně užívaném písmu na slovní ochrannou známku vyjádřenou v běžně užívaném písmu, mezi modifikacemi přihlášky, které podle uvedeného zákona mohly být na žádost uživatele povoleny, uvedeny nebyly. Proto hodlal-li přihlašovatel ochrannou známku stejného nebo velmi podobného znění přihlásit jako známku slovní, nezbylo mu než podat novou přihlášku, a teprve od podání přihlášky obsahující veškeré zákonem předepsané náležitosti by takové přihlášce bylo lze přiznat přednostní právo.

Z uvedených úvah lze dovodit závěr, že žalovanému nepříslušelo změnit předmět přihlášky ochranné známky, a v zahájeném řízení takovou možnost nemělo ani ministerstvo. Pokud tedy žalovaný v řízení zahájeném podáním přihlášky kombinované ochranné známky rozhodl o zápisu slovní ochranné známky, nepřípustným způsobem překvalifikoval napadenou ochrannou známku a změnil zásadním způsobem její charakter, přičemž tak učinil v přímém rozporu s § 7 odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.

Nejvyšší správní soud tak přisvědčil též námitce žalobce, že žalovaný v řízení o návrhu na výmaz napadené ochranné známky nedostatečně posoudil zákonnost svého postupu při zápisu napadené ochranné známky, a to nejen ve vztahu k datu, od něhož přihlášce příslušelo právo přednosti, nýbrž také ve vztahu k určení, zda bylo možno napadenou ochrannou známku zapsat jako ochrannou známku slovní.

Nejvyšší správní soud tedy po posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem, konkrétně s § 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., neboť ministerstvo nebylo aktivně legitimováno podat přihlášku napadené ochranné známky a nemohlo se stát ani jejím majitelem. Sekundárně též uzavírá, že napadená ochranná známka byla zapsána v rozporu s § 7 odst. 1 cit. zákona, neboť, ačkoli byla přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, byla v rozporu s uvedeným ustanovením zapsána jako ochranná známka slovní. Toto pochybení žalovaného pak bylo spojeno s nesprávným a nezákonným postupem při určení data vzniku práva přednosti ochranné známky, neboť toto právo, byla-li ochranná známka přihlášena jako ochranná známka kombinovaná, mohlo vzniknout teprve v okamžiku doplnění všech náležitostí přihlášky, tedy až po doplnění příslušného počtu vyobrazení.