Vydání 10/2010

Podle § 103 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jednou ze základních podmínek řízení je pravomoc a věcná příslušnost soudu. (...)

V daném případě je tedy třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí žalovaného správního orgánu je rozhodnutím o veřejném subjektivním právu (o žalobě proti jeho porušení jedná a rozhoduje soud ve správním soudnictví), nebo rozhodnutím o věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, čili rozhodnutím v soukromoprávní věci (o žalobě proti jeho porušení jedná a rozhoduje soud v občanském soudním řízení).

Podle § 28a zákona na ochranu zvířat „[n]a návrh krajské veterinární správy může obecní úřad obce s rozšířenou působností správním rozhodnutím nařídit a zajistit umístění týraného zvířete do náhradní péče, vyžaduje-li to jeho zdravotní stav, nebo pokud je opakovaně týráno“ [odstavec 1 písm. a)]. „Náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj hradí osoba, jíž bylo zvíře odebráno“ (odstavec 3). „Náklady na léčení zvířete, které bylo týráno a poškozeno tak na jeho zdraví, ponese osoba, jež tento stav způsobila, i když přesahují hodnotu zvířete“ (odstavec 4). „O nákladech podle odstavců 3 a 4 rozhoduje obecní úřad obce s rozšířenou působností ve správním řízení“ (odstavec 6).

Z příloh žalobce a z listin opatřených soudem pro posouzení splnění podmínek řízení soud zjistil, že rozhodnutím o zvláštním opatření vydaným dne 23. 2. 2009 Magistrát města Karlovy Vary, odbor životního prostředí, nařídil podle § 28a odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat zajištění a umístění 17 ks skotu ve vlastnictví žalobce do náhradní péče, která bude zajištěna osobou Farma Fojtov, s. r. o. (...)

Ohledně diferenciace rozhodnutí správních orgánů na rozhodnutí ve věcech veřejnoprávních a ve věcech soukromoprávních došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „Nejspolehlivější je rozlišování soukromého a veřejného práva v závislosti na uplatňující semetodě právního regulování (srov. Macur, J.: Občanské právo procesní v systému práva. UJEP, Brno, 1975, s. 111 a násl.). Metodou právní úpravy se zde rozumí specifický způsob právního regulování, vyjadřující povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřující povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu. Tato teorie vychází z teze, že právní vztahy představují funkční vazby mezi různými objektivními zájmy existujícími ve struktuře zájmu. Právní vztahy tyto zájmy integrují a umožňují jejich interakci, přičemž dochází k interakci a integraci objektivních zájmů různého druhu a významu. Výrazem povahy těchto funkčních spojení v rámci vnitřní struktury právního vztahu je potom metoda právní regulace. Nelze jednoznačně říci, že by povaha účasti jednotlivých subjektů na vzniku a rozvíjení právního vztahu a formování jeho obsahu byla buď absolutně stejná, nebo maximálně rozdílná, k čemuž tenduje teorie mocenská. Totéž platí i o míře této účasti, tedy o míře autonomie vůle (dispoziční autonomie) účastníků právního vztahu. Základní dělení na vztahy rovnosti a vztahy je tedy zjednodušující a představuje pravidlo, z něhož nalezneme v moderním právu četné výjimky. Zpravidla tedy platí, že soukromoprávní metoda právní regulace je metodou rovnosti (srov. § 2 odst. 2 občanského zákoníku): žádný účastník soukromoprávního vztahu nemůže druhému účastníku jednostranně ukládat povinnosti, ale ani na něj jednostranně převádět práva; povaha a míra účasti subjektů soukromoprávních vztahů na vzniku a rozvíjení tohoto vztahu a na formování jeho obsahu je tedy stejná, zatímco veřejnoprávní metoda právní regulace je naopak vertikální: jeden ze subjektů právního vztahu vystupuje jako nositel veřejné moci a může jednostranně ukládat povinnosti druhému účastníku právního vztahu, mnohdy nejen bez jeho vůle, ale i proti jeho vůli; povaha a míra účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku, rozvíjení a formování jeho obsahu je tedy zcela odlišná“ (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, čj. 4 As 47/2003-125, č. 448/2005 Sb. NSS).

K věci nutno předeslat, že zvíře je v českém právním řádu považováno za věc ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku, byť právě vzhledem k zákonu na ochranu zvířat za věc poněkud specifickou (viz jeho § 1 odst. 1: zvíře je živý tvor schopný pociťovat bolest a utrpení, proto je chráněno před týráním, poškozováním jeho zdraví či bezdůvodným usmrcením ze strany člověka). Právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zahrnuje proto také právo vlastnit zvíře. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.

Magistrát města Karlovy Vary, odbor životního prostředí, rozhodl nejprve o nařízení a zajištění umístění týraných zvířat do náhradní péče podle § 28a odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat (rozhodnutí ze dne 23. 2. 2009) a poté pro období od 1. 6. do 31. 8. 2009 rozhodl o nákladech spojených s umístěním týraných zvířat do náhradní péče a s následnou péčí o ně podle § 28a odst. 3 a 6 zákona na ochranu zvířat (rozhodnutí ze dne 29. 12. 2009).

Umístění týraných zvířat do náhradní péče má za následek pouze omezení vlastnického práva (vlastník ztrácí možnost, aby sám toto zvíře choval) za účelem naplnění smyslu zákona na ochranu zvířat vyjádřeného v jeho § 1 odst. 1 (srov. též poslední výrok rozhodnutí o zvláštním opatření: „Zvířata budou vrácena chovateli, pominou-li důvody k umístění do náhradní péče a zajistí-li chovatel potřebné podmínky tak, aby byl schopen plnit povinnosti dané zákonem“). V důsledku umístění skotu vznikly Farmě Fojtov, s. r. o., náklady spojené s následnou péčí o předmětný skot (např. náklady vynaložené na krmení, vyhánění skotu na pastvu, mzdové náklady na osoby ošetřující skot apod.). Jde tudíž o náklady, které by v případě řádné péče z titulu vlastnického práva vynakládal vlastník skotu, resp. jeho chovatel. Povinnost hradit náklady spojené s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj nese podle § 28a odst. 3 zákona na ochranu zvířat osoba, jíž bylo zvíře odebráno. V daném případě osobou, kterou stíhá povinnost uvedené náklady hradit, je žalobce. Farma Fojtov tudíž plnila za žalobce to, co po právu měl plnit sám (§ 454 občanského zákoníku).

Na základě shora uvedeného vymezení metody právní regulace lze konstatovat, že ohledně samotného umístění zvířete do náhradní péče se uplatňuje veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto případě jsou osoba, jíž má být zvíře odebráno, na straně jedné a stát reprezentovaný správním úřadem na straně druhé. Osoba, jíž má být zvíře odebráno, a správní úřad nevstupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Správní úřad jako nositel veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje dotčené osobě, tj. sám správním aktem založí právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne ve věci umístění zvířete do náhradní péče. Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu o umístění zvířete do náhradní péče je z těchto příčin veřejnoprávní záležitostí.

Naproti tomu otázka hrazení nákladů za náhradní péči je již otázkou soukromoprávní. Na rozdíl od samotného umístění zvířete do náhradní péče v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný správním úřadem, ale pouze osoba, jíž bylo zvíře odebráno, a osoba, jež zajišťuje náhradní péči, přičemž tyto subjekty mají v tomto závazkovém právním vztahu rovné postavení. Účelem uvedeného závazkového právního vztahu je dosažení základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.

To, že žalobce je povinen příslušné částky uhradit nikoliv Farmě Fojtov, s. r. o., nýbrž Magistrátu města Karlovy Vary, resp. městu Karlovy Vary, které uhradilo Farmou Fojtov vyfakturované náklady, na vlastní povaze právního vztahu nic nemění, uvedené odráží pouze tu skutečnost, že plnění věřiteli (Farmě Fojtov) poskytla za dlužníka (žalobce) na základě existujícího právního vztahu osoba třetí (město Karlovy Vary), a rozhodnutí o povinnosti uhrazené náklady zaplatit má tak povahu regresu.

Lze tedy uzavřít, že zatímco rozhodnutí o nařízení a zajištění umístění týraného zvířete do náhradní péče podle § 28a odst. 1 písm. a) zákona na ochranu zvířat je rozhodnutím správního orgánu ve veřejnoprávní věci, rozhodnutí o nákladech spojených s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj a o nákladech na léčení zvířete, které bylo týráno a poškozeno tak na jeho zdraví, podle § 28a odst. 3, 4 a 6 zákona na ochranu zvířat je podle názoru zdejšího soudu rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, neboť se jím rozhoduje o právní věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, konkrétně z práva vlastnického, resp. bezdůvodného obohacení.

Vzhledem k uvedenému má zdejší soud za to, že rozhodnutí (o odvolání proti rozhodnutí) o nákladech spojených s umístěním týraného zvířete do náhradní péče a s následnou péčí o něj podle § 28a odst. 3 a 6 zákona na ochranu zvířat není rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl ve veřejnoprávní věci, nýbrž rozhodnutím, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. (...)