Vydání 10/2022

Číslo: 10/2022 · Ročník: XX

4383/2022

Ochrana životního prostředí: změna integrovaného povolení; podstatná změna zařízení; prodloužení doby skládkování

Ochrana životního prostředí: změna integrovaného povolení; podstatná změna zařízení; prodloužení doby skládkování
k čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění; v textu jen „směrnice o průmyslových emisích“)
k § 2 písm. i) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci; v textu jen „zákon o integrované prevenci“)
Pouhé prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, které současně nemění kapacitu či celkové rozměry skládky, není podstatnou změnou podle § 2 písm. i) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, a čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, čj. 10 As 322/2020-128)
Prejudikatura:
č. 4135/2021 Sb. NSS;
rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 6. 2022,
FCC Česká republika
(C-43/12).
Věc:
a) Městská část Praha-Ďáblice a b) Spolek pro Ďáblice proti Ministerstvu životního prostředí, za účasti FCC Česká republika, s.r.o., o účastenství v řízení, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení.
Nejvyšší správní soud se zabýval výkladem pojmu
podstatná změna
zařízení podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci a podle čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích. Konkrétně řešil, zda je
podstatnou změnou
v případě skládky odpadu pouhé prodloužení doby skládkování, pokud se současně nemění kapacita či schválené maximální rozměry skládky.
Tato právní otázka vznikla během sporu o účastenství dvou žalobců v řízení o prodloužení provozu skládky odpadu v Praze-Ďáblicích. Skládku provozuje společnost FCC Česká republika, s.r.o. (v řízení před městským soudem osoba zúčastněná na řízení, v řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatelka), a to na základě integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. Integrované povolení pro provoz skládky bylo vydáno v roce 2007, následně bylo mnohokrát změněno. Stěžovatelka ke konci roku 2015 požádala Magistrát hlavního města Prahy o již 13. změnu integrovaného povolení. Především žádala o prodloužení doby skládkování, která by jinak vypršela s koncem roku 2015. Magistrát rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015 mj. prodloužil dobu skládkování o dva roky, a to do konce roku 2017.
Proti tomuto rozhodnutí se odvolali oba žalobci (městská část, kde se skládka nachází, a spolek podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Žalovaný nicméně jejich odvolání zamítl. Žalobci podle něj nebyli účastníky řízení o změně integrovaného povolení a jejich odvolání tak nebyla přípustná.
Žalobci proti rozhodnutí žalovaného podali žalobu k Městskému soudu v Praze. Ten rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, čj. 10 A 116/2016-143, žalobám vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud považoval za zásadní, zda byla podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci změnou integrovaného povolení schválena
podstatná změna
zařízení – skládky provozované stěžovatelkou. Od toho se totiž odvíjí účastenství subjektů podle § 7 odst. 1 písm. c) a e) zákona o integrované prevenci a rozsah zapojení dotčené veřejnosti podle § 9b a násl. zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí; dále jen „zákon o posuzování vlivů na životní prostředí“). Podle městského soudu se však ani jeden správní orgán nezabýval tím, jaký vliv na životní prostředí a lidské zdraví má právě
prodloužení
doby skládkování. Mimo jiné proto soud uložil žalovanému, aby se v dalším řízení zabýval časovým hlediskem změny integrovaného povolení.
Proti rozsudku městského soudu se osoba zúčastněná na řízení (stěžovatelka) bránila kasační stížností, ve které mj. tvrdila, že změna integrovaného povolení spočívající v pouhém prodloužení doby skládkování nemůže být
podstatnou změnou
podle zákona o integrované prevenci. Časové hledisko povolení musí podle stěžovatelky ustoupit záměru naplnit celkovou kapacitu skládky. Ze stejného důvodu stěžovatelka také namítla, že řízení o 13. změně integrovaného povolení nemůže být tzv. navazujícím řízením podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
Oba žalobci navrhli kasační stížnost zamítnout. Ve svých vyjádřeních mj. uvedli, že prodloužení doby skládkování je změnou integrovaného povolení a doba provozu je klíčovou součástí podmínek povolení provozu skládky. Namítali, že všechny negativní důsledky spojené s provozem skládky (
emise
hluku, prachu, zápachu a dalších škodlivin do okolí) budou trvat déle. Bez prodloužení by však dále nepokračovaly. Pokud bylo integrované povolení vydáno předem jen na omezenou dobu, pak prodloužení této doby představuje nový záměr a nový zásah do životního prostředí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 1. 2021, čj. 10 As 322/2020-69, předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích a řízení v této věci přerušil.
Čtvrtý senát Soudního dvora rozhodl o předběžné otázce rozsudkem ze dne 2. 6. 2022,
FCC Česká republika
, C-43/21. Vyslovil závěr:
Článek 3 bod 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) musí být vykládán v tom smyslu, že samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, kdy se nemění ani maximální schválené rozměry skládky ani její celková možná kapacita, není „podstatnou změnou“ ve smyslu tohoto ustanovení.
Tím odpadla překážka řízení a předseda senátu podle § 48 odst. 6 s. ř. s. usnesením ze dne 7. 6. 2022 vyslovil, že se v řízení pokračuje. Současně dal účastníkům řízení možnost vyjádřit se k citovanému rozsudku Soudního dvora. Této možnosti využila pouze stěžovatelka, která stručně uvedla, že Soudní dvůr potvrdil její dosavadní argumentaci, Nejvyšší správní soud proto musí napadený rozsudek zrušit.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(…) [17] Nejvyšší správní soud se následně věnuje dosavadnímu chápání pojmu podstatná změna (IV.A), rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce (IV.B) a nakonec důsledkům rozhodnutí o předběžné otázce pro nynější věc (IV.C)
IV.A K dosavadnímu chápání „podstatné změny“ zařízení podle zákona o integrované prevenci
[18] Městský soud v řízení o žalobě vyhověl dvěma z celkem sedmi žalobních bodů (ostatní posoudil jako nedůvodné, poslední žalobní bod ohledně toho, zda magistrát upřel žalobcům možnost se v řízení vyjádřit, bylo naopak podle městského soudu předčasné řešit). Tyto dva žalobní body se týkaly jednak otázky, zda bylo prodloužení doby skládkování
podstatnou změnou
ve smyslu § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci, jednak navazující otázky, zda měl magistrát právě z tohoto důvodu vést řízení o 13. změně integrovaného povolení v režimu tzv. navazujícího řízení podle § 9b a násl. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.
[19] Stěžovatelka skládku provozuje na základě integrovaného povolení podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci. Skládka v Praze-Ďáblicích [která je slovy § 2 písm. a) téhož zákona
zařízením
] toto povolení vyžadovala podle § 1 ve spojení s bodem 5.4. přílohy zákona o integrované prevenci (podle přílohy spadala do kategorie
skládky, které přijímají více než 10 t odpadu denně nebo mají celkovou kapacitu větší než 25 000 t odpadu, s výjimkou skládek inertního odpadu
). Povolení stěžovatelka získala v roce 2007.
[20] Řízení o změně integrovaného povolení je upraveno v § 19a zákona o integrované prevenci. Z textu § 19a odst. 1, 2 a 4 plyne zásadní rozdíl mezi řízením o
podstatné změně
zařízení a řízením o změně, která podstatná není. V řízení o
podstatné změně
jsou účastníky řízení všechny subjekty vyjmenované v § 7 zákona o integrované prevenci. Naopak v řízení o „nepodstatné“ změně jsou účastníky jen subjekty podle § 7 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2:
(1) Účastníky řízení o vydání integrovaného povolení jsou vždy
a) provozovatel zařízení,
b) vlastník zařízení, není-li provozovatelem zařízení,
c) obec, na jejímž území je nebo má být zařízení umístěno,
d) kraj, na jehož území je nebo má být zařízení umístěno,
e) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, zaměstnavatelské svazy nebo hospodářské komory, jejichž předmětem činnosti je prosazování a ochrana profesních zájmů nebo veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, dále obce nebo kraje, na jejichž území může toto zařízení ovlivnit životní prostředí, pokud se jako účastníci písemně přihlásily úřadu do 8 dnů ode dne zveřejnění stručného shrnutí údajů ze žádosti podle § 8.
(2) Za účastníka řízení se považuje také ten, kdo by jím byl podle zvláštních právních předpisů, není-li již jeho postavení účastníka vymezeno v odstavci 1.
[21] Žalobci spadají pod § 7 odst. 1 písm. c) a e) – podle zákona o integrované prevenci tedy nejsou účastníky řízení o změně zařízení, která není podstatná [pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že Spolek pro Ďáblice jako žalobce b) před městským soudem alternativně namítal, že mu svědčí i postavení podle § 7 odst. 2; městský soud však jeho argumentaci nepřisvědčil a kasační stížnost tuto část rozsudku pochopitelně nenapadá]. Právě proto je pro žalobce zásadní, zda bylo prodloužení doby skládkování
podstatnou změnou
zařízení podle zákona o integrované prevenci, či nikoliv.
[22] Podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci je
podstatnou změnou změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí
; podle bodu 1 tohoto ustanovení platí, že
za podstatnou změnu se vždy považuje změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, pokud sama o sobě dosahuje prahových hodnot uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.
Ostatní body § 2 písm. i) nyní nejsou podstatné.
[23] K závěru, že jde o
podstatnou změnu
podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci, se tak nabízí dvě cesty. První je založena na posuzování nepříznivých účinků změny na lidské zdraví nebo životní prostředí v konkrétní situaci (hlavní část výše citovaného ustanovení, resp. věta před středníkem). Druhá stojí na tom, že samotná změna dosahuje prahových hodnot uvedených v příloze č. 1 k zákonu o integrované prevenci (bod 1 citovaného ustanovení). V obou případech ale zároveň zákon uvádí, že musí jít o změnu
v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení
.
[24] Městský soud dospěl k závěru, že pouhé prodloužení doby skládkování
může
být
podstatnou změnou
zařízení podle zákona o integrované prevenci. Zaprvé, podle městského soudu lze pojem
rozsah zařízení
v § 2 písm. i) vyložit tak, že zahrnuje i dobu provozu zařízení. Byl-li provoz určitého zařízení předem povolen jen na určité období, prodloužení doby provozu znamená prodloužení zásahu do životního prostředí (body 99 a 100 rozsudku městského soudu). Je tak splněna podmínka, že jde o změnu
v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení
. Zadruhé, prodloužení doby skládkování může naplnit i další část definice
podstatné změny
v § 2 písm. i), protože přinejmenším může
mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí
(body 102 a 103 tamtéž). K tomu městský soud podrobně rozebral obsah integrovaného povolení a jeho aktuální změny, poukázal také na to, že sekce č. 26 skládky, jejíž provoz byl 13. změnou integrovaného povolení prodloužen, sama o sobě přesahovala prahové hodnoty v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci (body 104 až 118 tamtéž). Žalovaný však časový rozměr změny integrovaného povolení při posuzování, zda šlo o
podstatnou změnu
, vůbec nevzal v úvahu.
[25] K pojmu
podstatné změny
podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci [resp. § 2 písm. j) ve znění účinném do 18. 3. 2013, které navazovalo na dřívější verzi směrnice o průmyslových emisích a pracovalo s pojmem
podstatné změny v provozu zařízení
] rovněž existuje, byť nepříliš početná, česká
judikatura
. Nejvyšší správní soud např. již dříve obecně dovodil, že nepodstatné budou typicky
„změny, které se netýkají rozšíření technologie nebo výrobní kapacity
[…].
Na druhé straně to však neznamená, že za podstatné změny budou
a contrario
považovány pouze změny mající za následek rozšíření technologie či výrobní kapacity“
(již městským soudem citovaný rozsudek ze dne 3. 12. 2015, čj. 9 As 113/2015-42,
Skládkový komplex CELIO
, bod 39, který se zabýval výše zmíněným zněním zákona o integrované prevenci do 18. 3. 2013).
[26] Konkrétněji se Nejvyšší správní soud k otázce prodloužení provozu zařízení jako podstatné změny vyjádřil krátce po vydání rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud za
podstatnou změnu
považoval „
prodloužení doby (zde 3,5 roku), po kterou je povolen provoz zařízení s oprávněním vypouštět vyšší než obecně povolené množství znečišťujících látek do vnějšího ovzduší
“, a výslovně odmítl, že by „pouhé“ prodloužení mírnějších a výjimečných emisních limitů bylo nepodstatnou změnou zařízení (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2020, čj. 4 As 150/2019-54, č. 4135/2021 Sb. NSS,
TAMEH Czech
, body 41 a 42). Nutno dodat, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud podřadil (byť již pracoval s aktuálním zněním definice
podstatné změny
) prodloužení provozu zařízení, resp. jeho emisních limitů, pod
změnu provozu zařízení
. Potvrdil tak nepřímo názor městského soudu, že prodloužení provozu zařízení za dosavadních podmínek nelze automaticky vylučovat z pojmu
podstatná změna
podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci.
[27] S tím, zda je prodloužení doby skládkování
podstatnou změnou
zařízení podle zákona o integrované prevenci, úzce souvisí též otázka, zda měl magistrát vést řízení o 13. změně integrovaného povolení v režimu tzv. navazujícího řízení definovaného v § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. V takovém případě by totiž magistrát musel např. o řízení informovat způsobem stanoveném v § 9b či umožnit účast veřejnosti podle § 9c zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (což by žalobci uvítali).
[28] Podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je navazujícím řízením
řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí
, jde-li o některé z vyjmenovaných typů řízení. Podle § 3 písm. g) bodu 10 mezi tato řízení spadá
řízení o vydání integrovaného povolení
a podle § 3 písm. g) bodu 14
řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, má-li dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska
.
[29] Mezi účastníky není sporné, že navazujícím řízením bylo prvotní řízení o vydání integrovaného povolení. Naopak, zda řízení o 13. změně integrovaného povolení mělo být vedeno jako navazující, zůstává mezi účastníky sporné. Jak uvedl městský soud, správní orgány založily řešení této otázky
„pouze na tom názoru, že se v případě 13. změny integrovaného povolení právě jednalo o nepodstatnou změnu ve smyslu zákona o IPPC“
(bod 140 rozsudku městského soudu). Městský soud dospěl k závěru (bod 139 tamtéž), že řízení o 13. změně integrovaného povolení by bylo třeba vést jako navazující řízení jen tehdy, pokud by prodloužení doby skládkování skutečně bylo
podstatnou změnou
– právě tuto otázku však vrátil žalovanému k dalšímu posouzení.
[30] Jak však Nejvyšší správní soud vysvětluje níže, závěry městského soudu v nynější věci ohledně prodloužení doby skládkování jako
podstatné změny
zařízení nemohou obstát s ohledem na rozsudek Soudního dvora o předběžné otázce ve věci
FCC Česká republika
.
IV.B K rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce
[31] Zákon o integrované prevenci provádí do českého práva již výše zmíněnou směrnici o průmyslových emisích. Definice
podstatné změny
v § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci vychází z definice podstatné změny, kterou uvádí směrnice (shodně již citovaný rozsudek NSS čj. 4 As 150/2019-54, bod 34, podobně důvodová zpráva k zákonu č. 69/2013 Sb., který zákon o integrované prevenci novelizoval po přijetí současné směrnice).
[32] Podle čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích je
„podstatnou změnou“ změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení, spalovacího zařízení, zařízení na spalování odpadu nebo zařízení na spoluspalování odpadu, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí
. Čl. 20 odst. 3 směrnice pak doplňuje [podobně jako bod 1 v § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci], že
každá změna povahy, funkce či rozsahu zařízení se považuje za podstatnou, pokud sama o sobě dosahuje kapacitních prahových hodnot stanovených v příloze I
(prahové hodnoty český zákon upravil shodně jako bod 5.4 přílohy I směrnice).
[33] Ve věci
FCC Česká republika
Soudní dvůr rozhodoval po vyslechnutí stanoviska generální advokátky. Tato věc je jednou z menšiny, kde Soudní dvůr takové stanovisko nenásledoval. Stanovisko generální advokátky Kokott ze dne 27. 1. 2022 se v mnohém shodovalo s tím, jak pojem
podstatné změny
chápal městský soud. Soudní dvůr však rozhodl v podstatě zcela opačně, než generální advokátka navrhla.
[34] Generální advokátka především argumentovala, že prodloužení doby skládkování – tedy „
časové rozšíření provozu zařízení
“ – může být změnou
rozsahu
zařízení podle první části čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích. Význam pojmu
rozsah
podle stanoviska „
nutně nevylučuje, aby bylo prodloužení povolení považováno za časové rozšíření provozu zařízení
“ (bod 37 stanoviska). Generální advokátka navrhovala, aby pro zařazení pod pojem
podstatná změna
bylo stěžejní, zda může mít změna „
dodatečné významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí
“ (body 40 a 41 tamtéž). Dodatečné účinky na životní prostředí se podle stanoviska vyznačují tím, že „
ještě nebyly zohledněny v některém dřívějším povolení činnosti a v souvislosti s ním zajištěné účasti veřejnosti
“ (bod 72 tamtéž).
[35] Generální advokátka též navrhla, aby Soudní dvůr směrnici o průmyslových emisích vyložil s ohledem na ustanovení Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.; dále jen „Aarhuská úmluva“), kterou má směrnice provádět (srov. bod 27 preambule), a praxi Výboru pro dohled nad dodržováním Aarhuské úmluvy. Zejména upozornila, že podle čl. 6 odst. 10 Aarhuské úmluvy mají smluvní strany zajistit, že
pokud orgán veřejné správy přehodnotí nebo zaktualizuje provozní podmínky pro činnost v odstavci 1
(mezi které patří na základě stejných kritérií jako u zákona o integrované prevenci a směrnice o průmyslových emisích i provoz nynější skládky – srov. bod 5 přílohy I k Aarhuské úmluvě), budou obdobně uplatněna ustanovení čl. 6 upravující účast veřejnosti
v případech, kdy je to vhodné
. Současně dodala, že podle praxe Výboru znamená prodloužení doby trvání činnosti přehodnocení nebo aktualizaci provozních podmínek a že „
výjimky z použití článku 6 jsou namístě, pouze pokud ke změně povolené doby provozu dochází jen na minimální dobu a pokud zjevně nemá žádné nebo jen zanedbatelné účinky na životní prostředí
“ (srov. ke všemu bod 42 a násl. stanoviska generální advokátky).
[36] Rozhodnutí Soudního dvora se však vydalo jiným směrem. Soudní dvůr se např. vlivem Aarhuské úmluvy vůbec nezabýval a soustředil se především na samotné znění směrnice. Dospěl k závěru, že změnu zařízení lze považovat za podstatnou, jen pokud jsou
současně
splněny obě podmínky v čl. 3 odst. 9 směrnice:
„Změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení totiž není ‚podstatná‘ ve smyslu čl. 3 bodu 9 směrnice 2010/75, nemůže-li mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Skutečnost, že určitá změna může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí, naopak nestačí k tomu, aby se jednalo o změnu ‚podstatnou‘ ve smyslu této směrnice. Kdyby tomu tak bylo, neupřesňoval by unijní normotvůrce, že podstatnou změnou je změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení.“
(bod 34 rozsudku ve věci
FCC Česká republika
).
[37] Pokud jde o první podmínku, tedy že jde o změnu
v povaze, funkci či rozsahu zařízení
, Soudní dvůr nenavázal na stanovisko generální advokátky. Prodloužení doby skládkování podle něj nijak nemění
funkci
ani
povahu
skládky (v tom se s generální advokátkou ještě shodl), nejde však ani o změnu
rozsahu
zařízení (v tom již ne). Rozsudek Soudního dvora k tomu výslovně uvádí, že „
samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu nepředstavuje jako takové změnu rozměrů zařízení ani skladovací kapacity stanovené v původním povolení
“. Článek 3 odst. 9 směrnice definuje podstatnou změnu jako změnu
zařízení
(body 36 a 37). Kromě odkazu na samotné znění směrnice Soudní dvůr též uvedl, že jeho výklad je podporován i „kontextem“ čl. 3 odst. 9 směrnice – především „
žádné ustanovení směrnice 2010/75 nezmiňuje dobu provozování jako znak charakterizující funkci zařízení, který by nutně musel figurovat v povolení
“, a proto ji není možné „
vykládat v tom smyslu, že požaduje, aby samotné prodloužení provozu bylo předmětem nového povolení
“ (body 40 a 41).
[38] Protože samotné prodloužení doby skládkování nepředstavuje
změnu v povaze, funkci či rozsahu zařízení
, nebylo podle Soudního dvora vůbec potřeba zkoumat druhou podmínku, zda může mít změna zařízení významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí (bod 43).
IV.C Užití právního názoru Soudního dvora na nynější věc
[39] Obsahem integrovaného povolení i jeho 13. změny se již podrobně zabýval městský soud. Jen ve stručnosti proto Nejvyšší správní soud shrnuje jeho závěry. Jak městský soud detailně rozebral, v 13. změně došlo jen ke
třem
úpravám v textu dosavadního povolení: o dva roky se prodloužilo datum ukončení skládkování, aktualizoval se výčet sektorů skládky, které byly uzavřeny či rekultivovány, a prodloužila se platnost provozního řádu skládky (bod 104 rozsudku městského soudu). Jakékoli zásadnější změny (např. vybudování nové sekce č. 26 skládky) byly schváleny jako součást dřívějších verzí integrovaného povolení. Také ostatní podmínky pro provoz skládky (emisní limity pro vypouštění odpadních vod, hlukové limity) zůstaly z dřívějška (body 104 až 111 tamtéž). Stěžovatelka žádost o 13. změnu zdůvodnila tím, že do původně plánovaného data ukončení skládkování by nebyla naplněna plánovaná kapacita skládky (se všemi důsledky – nebylo by např. možné skládku vytvarovat podle původního předpokladu). Jak shrnul městský soud:
„Na jedné straně tak sice neměla být kapacita skládky navyšována a její provoz měl proběhnout ve stávajících kapacitních mezích a skládka měla být pouze „doplněna“ na své maximum. Fakticky však šlo také o prodloužení zásahu do životního prostředí již zmíněnými faktory na další dobu, kdy již k tomuto zásahu původně dojít ani nemělo.“
(body 112 a 113 tamtéž).
[40] Dopad rozhodnutí Soudního dvora na nynější věc je však jasný. Prodloužení doby skládkování o dva roky, ale beze změny celkových rozměrů skládky či její kapacity (byť s sebou ponese pokračující zásah do životního prostředí), není
podstatnou změnou
zařízení podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Nemůže totiž jít o změnu
v povaze, funkci či rozsahu
zařízení. Není tak nutné zkoumat, zda může mít změna nepříznivé účinky na životní prostředí, zda jsou významné či zda už se s nimi dříve v povolení činnosti počítalo. Stejně tak není prostor zkoumat, zda samotná změna znamená dosažení prahových hodnot v příloze I zákona o integrované prevenci.
[41] Na základě výkladu pojmu
podstatná změna
, který provedl Soudní dvůr, nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu prostor pro jiný závěr, než že pouhé prodloužení doby skládkování v Ďáblicích není
podstatnou změnou
podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Z toho též plyne, že řízení o změně integrovaného povolení nemohlo být tzv. navazujícím řízením podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
z toho důvodu
, že změna integrovaného povolení nebyla změnou podstatnou.
[42] Nejvyšší správní soud dodává, že mezi směrnicí o průmyslových emisích a zákonem o integrované prevenci je jeden formulační rozdíl – směrnice v čl. 3 odst. 9 hovoří o
funkci
zařízení, zatímco zákon v § 2 písm. i) na témže místě o
způsobu provozu
zařízení. Z toho však podle Nejvyššího správního soudu nelze dovozovat, že by se snad český zákonodárce chtěl od směrnice jakkoli, natož významně odchýlit (naopak, i z důvodové zprávy k zákonu lze usoudit, že o žádnou vědomou odchylku nešlo).

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.