Vydání 6/2014

Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložil svým rozhodnutím ze dne 21. 1. 2010 žalobkyni pokutu ve výši 40 000 Kč podle § 37 odst. 2 a odst. 4 písm. b) zákona o integrované prevenci za správní delikt spočívající v provozování zařízení bez platného integrovaného povolení.

Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, o kterém žalovaný rozhodl dne 28. 5. 2010 tak, že snížil uloženou pokutu na 10 000 Kč.

Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, čj. 11 A 174/2010-67, zamítl. V žalobě byla nastolena otázka, zda zařízení na výrobu volantů provozované žalobkyní spadá do kategorie 4.1 písm. h) přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci. Městský soud zaujal názor, že jednou z výrobních operací je vypěnění korpusu volantu polyuretanovou pěnou (dále jen „PUR pěna“) a je zde využíván proces vzniku této plastické hmoty. PUR pěna je vyrobena nanesením a smísením polyolu a diisokyanátu, přičemž polyadicí těchto komponentů vzniká makromolekulární látka polyuretan jako přímá součást výrobku. O tom, že je zde přítomen chemický proces (polyadice), není mezi účastníky řízení sporu.

Podle městského soudu bylo v dané věci rozhodující, zda při posuzované výrobě volantů dochází k chemickým reakcím a zda je výroba realizována v průmyslovém měřítku. Podstatné není naopak to, že konečné produkty výroby, tj. volanty, obsahují polymery (PUR pěnu), a nikoli základní plastické hmoty. Jde totiž o průmyslovou výrobu, při které dochází k chemické reakci. Městský soud nesouhlasil s tím, že pokud výsledek chemické reakce není produktem chemického průmyslu, nelze jej podřadit pod působnost zákona o integrované prevenci. Tento závěr podporuje i stanovisko Evropské komise ze dne 11. 12. 2009, které bylo vypracováno k dané problematice. Městský soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně byla povinna požádat o povolení podle zákona o integrované prevenci. Vzhledem k tomu, že tak neučinila ani na výzvu správního orgánu I. stupně, byla jí pokuta uložena důvodně. Žalobkyně namítla, že se správní orgán I. stupně dozvěděl o tvrzeném deliktu nejpozději dne 7. 2. 2008, kdy mu žalobkyně oznámila výpočet poplatků za znečišťování ovzduší pro rok 2008 a dále poukázala na to, že jí správní orgán I. stupně v době, kdy již měla údajně provozovat zdroj s platným integrovaným povolením, povolil změnu provozního řádu zdroje znečišťování ovzduší. Městský soud k tomu uvedl, že žalobkyně měla mít pro svou činnost ke dni 30. 10. 2007 vydáno integrované povolení. Skutečnost, že se jednalo o problematickou otázku a že u žalovaného došlo v tomto směru k vývoji jeho stanoviska, se projevila ve výši uložené pokuty. Neopodstatněnou byla podle městského soudu též námitka, že správní orgán I. stupně měl žalobkyni nejprve vyzvat k podání žádosti o integrované povolení podle § 42 a § 33 písm. d) zákona o integrované prevenci. Z uvedených ustanovení tato povinnost správnímu orgánu nevyplývá. Jedná se pouze o jeho oprávnění. Žalobkyně dále namítla, že pokud je názor žalovaného správný, neměla obdržet číslo Odvětvové klasifikace ekonomických činností 34300 – Výroba dílů a příslušenství pro motorová vozidla, ale 241600 – Výroba plastů v primárních formách nebo 241000 – Výroba základních chemických látek. Městský soud k této námitce uvedl, že dané označení je vypracováno pro kategorizaci údajů, které souvisí s organizační jednotkou – ekonomickým subjektem; na zařazení dle přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci nemá žádný vliv.

Jako nedůvodný shledal městský soud návrh žalobkyně na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru z důvodu sporného zařazení výroby polyuretanových dílů pod režim směrnice Rady 96/61/ES. Učinil tak z důvodu, že jednak není soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, a jednak proto, že z obsahu správního spisu vyplývalo, že žalovaný rozhodoval poté, co si k této otázce opatřil stanovisko Evropské komise.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž nesouhlasila s tím, že jedinými kritérii pro povinnost získat integrované povolení je to, zda při výrobě dochází k chemickým reakcím a zda je realizována v průmyslovém měřítku. Městský soud dle jejího názoru zcela opomenul, že výsledkem výroby musí být základní organická chemická látka, resp. základní plastická hmota. Naopak městský soud uvedl, že produktem výroby nemusí být základní plastická hmota. Stěžovatelka se domnívala, že výroba volantů nespadá do odvětví chemického, ale zpracovatelského a spotřebního průmyslu. Konečným produktem není základní plastická hmota, ale průmyslové strojní spotřební výrobky pro další přímé užití. Stěžovatelka nevyrábí PUR pěnu do zásoby. Již v žalobě tvrdila, že reakční produkty izokyanátů nejsou podle zákona o chemických látkách považovány za polymery. Výčet látek v bodu 4.1 písm. h) přílohy č. 1 zákona o integrované prevenci je konečný a nikoli demonstrativní.

Přestože stěžovatelka upozorňovala, že zákon ani nedefinují pojmy jako průmyslové měřítko či základní plastické hmoty, městský soud se jejich výkladem nezabýval. Naopak provedl výklad pojmů z chemického průmyslu, aniž by k tomu měl odbornou kvalifikaci anebo se opřel o odborný posudek či stanovisko znalců. Řadou znaleckých posudků a dalších důkazů předložených stěžovatelkou se nezabýval. Městský soud vyložil předmětné ustanovení způsobem, který neodpovídá jazykovému ani teleologickému výkladu. Vyšel pouze ze stanoviska Evropské komise ze dne 11. 12. 2009, ale již nevysvětlil, z jakých důvodů jej považoval za rozhodující. Podle stěžovatelky bylo toto stanovisko nedostatečné. Odborné problematice byly věnovány pouhé dvě, nikterak zdůvodněné, věty. Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že městský soud nebyl povinen se obrátit na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Rovněž navrhla, aby o výklad předmětného bodu směrnice 96/61/ES požádal Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka v kasační stížnosti zrekapitulovala vady řízení, které vytkla žalovanému v žalobě (zejména porušení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu). Dále uvedla, že žalovaný ani městský soud se nezabývali námitkou, že správní rozhodnutí nesmí být rozporu s pravidlem, že v pochybnostech nelze rozhodovat k tíži účastníka řízení. Rozsudek městského soudu je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Městský soud se nezabýval žádným z důkazů, na základě kterých stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že nelze zaměňovat výrobu a použití chemické látky.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěru, že zařízení provozované stěžovatelkou podléhá integrovanému povolení. Je nerozhodné, zda PUR pěna je vyráběna jako konečný produkt, nebo jako základ pro konečný výrobek. Podstatné je, že během výroby probíhá činnost vymezená v příloze č. 1 zákona o integrované prevenci. Ohledně zařazování polyuretanového vypěňování pod bod 4.1 písm. h) přílohy č. 1 předmětného zákona dříve panovala nejasnost, žalovaný ji však odstranil stanoviskem ze dne 18. 10. 2006. Žalovaný považuje předložené znalecké posudky za irelevantní. V dané věci není důvod pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru, jelikož odborným orgánem je zde správní orgán. Městský soud si nemusel opatřit odborný posudek a naopak sám mohl vyložit příslušná ustanovení zákona o integrované prevenci. Žalovaný odmítl, že by správní řízení bylo zatíženo vadami a že by rozsudek městského soudu byl nepřezkoumatelný.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.