Vydání 6/2007

Žalobce vznesl námitky týkající se nestanovení emisních limitů pro vody. Nejprve bylo třeba posoudit, zda otázka vypouštění odpadních vod byla v posuzované věci aktuální, zda šlo skutečně o jednu z reálně existujících okolností, majících vliv na vydání či podobu vydaného integrovaného povolení. Bylo třeba posoudit, zda v posuzované věci vůbec šlo o případ, kdy jsou odpadní látky, potažmo nebezpečné látky, do kanalizace vypouštěny.

Ze správního spisu vyplývá, že Povodí Vltavy ve svém vyjádření ze dne 11. 8. 2004 sice vyslovilo, že předkládaný záměr je z hlediska zájmů daných Směrným vodohospodářským plánem možný, avšak v rámci stanovených podmínek mimo jiné konstatovalo, že se jedná o vypouštění nebezpečných látek do veřejné kanalizace, s tím, že jde o látky mající nepříznivý vliv na kyslíkovou rovnováhu. Proto doporučil rozšířit monitoring vlivu na životní prostředí a specifikoval četnost a jeho podmínky v návaznosti na nařízení vlády č. 61/2003 Sb. Agentura integrované prevence ve vyjádření dle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 76/2002 Sb. v rámci návrhu závazných podmínek provozu dle ustanovení § 13 odst. 4 zákona č. 76/2002 Sb. v podmínce 3.1.2. uvedla, že vzhledem k tomu, že v žádosti nejsou uvedeny všechny používané chemické látky, je třeba sledovat obsah AOX a P-celk. v odpadních vodách, a uvedla emisní limity těchto ukazatelů, které nesmí být překročeny. V rámci vypořádání se se stanovisky účastníků řízení pak k obsahově totožným námitkám Povodí Vltavy poukázala na to, že tyto okolnosti nejsou předmětem integrovaného povolení a vypouštění odpadních vod je v kompetenci vodoprávního úřadu.

Je tedy zcela nepochybné, že otázka stanovení emisních limitů odpadních vod měla být v integrovaném povolení řešena, a pokud dospěl správní orgán k závěru, že není oprávněn uvedené limity stanovit, bylo třeba, aby uvedené stanovisko podrobným způsobem odůvodnil. Je třeba zdůraznit, že otázka, co je či není předmětem integrovaného povolení, který orgán je popř. příslušný emisní limity stanovit, je otázkou právní, nikoli skutkovou. Bylo proto na žalovaném, resp. správním orgánu I. stupně, aby se jí náležitě a podrobně zabýval. Z obsahu rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, že správní orgán výslovně uvedl, že emisní limity pro vodu nejsou stanoveny (str. 3 rozhodnutí). Byly sice stanoveny podmínky zajišťující ochranu zdraví člověka a ochranu životního prostředí, v rámci kterých byla stanovena četnost monitoringu, ukazatele, které budou monitorovány, jakož i nepřípustnost ředění odpadní vody za účelem snížení cukernatosti, avšak emisní limity stanoveny nebyly. V rámci odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně správní orgán toliko zopakoval názor Agentury integrované prevence o tom, že uvedené okolnosti nejsou předmětem integrovaného povolení.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žádost o integrované povolení ani stanoviska zúčastněných subjektů nedoložila vypouštění zvlášť nebezpečných látek ze zařízení (str. 3 napadeného rozhodnutí). Tento závěr obsažený v napadeném rozhodnutí je nepřezkoumatelný. Jak již bylo uvedeno, Povodí Vltavy ve svém vyjádření tuto okolnost navodilo a rovněž rozhodnutí správního orgánu I. stupně se k této otázce vyjádřilo. Nelze proto k odvolání žalobce celou záležitost uzavřít pouze s tím, že otázka emisních limitů nebyla v řízení vůbec nastolena. Proto je námitka žalobce důvodná.

Nad rámec shora uvedeného považuje soud za vhodné vyjádřit se k tomu, zda posouzení otázky emisních limitů náleží vodoprávním úřadům, či zda je třeba ji posoudit v řízení o vydání integrovaného povolení. Podle ustanovení § 13 odst. 4 písm. a) zákona č. 76/2002 Sb. v závazných podmínkách provozu úřad stanoví emisní limity. Podle ustanovení § 14 odst. 1 věty první tohoto zákona úřad stanoví emisní limity pro znečišťující látky uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu, pokud jsou ze zařízení vypouštěny, a další emisní limity, které se stanovují na základě jiných právních předpisů. Podle druhého odstavce věty druhé tohoto ustanovení v případě výpustí odpadních vod do kanalizace úřad při určování emisního limitu příslušného zařízení může přihlédnout k čisticímu efektu čistírny odpadních vod za předpokladu, že je zaručena rovnocenná úroveň ochrany životního prostředí jako celku a že výsledkem není vyšší úroveň znečištění životního prostředí. Z citovaných ustanovení je nepochybné, že úřad, který je místně příslušný k vydání integrovaného povolení, má povinnost se v rámci vlastní pravomoci otázkou, zda je třeba emisní limity i pro vypouštění odpadních vod, ať již do kanalizace či do povrchových či podzemních vod, zabývat. Správní orgán I. stupně proto nepostupoval správně, pokud k námitce účastníka řízení toliko stručně bez řádného odůvodnění konstatoval, že stanovení emisních limitů není předmětem integrovaného povolení. Na závěru o tom, že zákon ukládá správnímu orgánu rovněž emisní limity odpadních vod v rozhodnutí o integrovaném povolení stanovit, pokud jsou pro to splněny podmínky, nemění nic ani odlišné právní názory žalobce a žalovaného na smysl a účel zákona č. 76/2002 Sb. obsažené ve vyjádření žalovaného k podané žalobě, jakož i v replice žalobce k tomuto vyjádření.