Vydání 9/2008

(...) Opodstatněné jsou rovněž námitky obsažené ve třetím okruhu žalobních bodů, v nichž žalobce označil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, za nezákonná z toho důvodu, že v integrovaném povolení nebyly stanoveny emisní limity týkající se nakládání provozovatele s vodami a podmínky s tím související. Nelze než přisvědčit žalobci, že tato problematika měla být správním orgánem v integrovaném povolením obligatorně řešena a že postup správního orgánu I. stupně, který tak neučinil, když namísto toho zakotvil do integrovaného povolení podmínku E 1 ukládající provozovateli po dokončení vodoprávního řízení ve věci vypouštění odpadních vod z Rafinérie Kralupy povinnost zažádat o změnu integrovaného povolení, a zahrnout tak ČOV do povolovaného zařízení, je v příkrém rozporu se zákonem. Řešení, které správní orgán v integrovaném povolení zvolil, odporuje jak § 2 písm. h) zákona o integrované prevenci, dle něhož se integrované povolení vydává (mj.) namísto rozhodnutí vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, pokud to tyto předpisy umožňují, tak i § 13 odst. 6 téhož zákona, podle kterého závazné podmínky provozu uložené úřadem musí vždy zahrnovat podmínky, postupy a opatření, které by jinak byly stanoveny na základě zvláštních právních předpisů, podle kterých by byla vydána rozhodnutí, stanoviska, vyjádření a souhlasy, které se nahrazují integrovaným povolením. Zákon o vodách přitom v § 126 odst. 5 výslovně stanoví, že rozhodnutí vydaná podle § 8 odst. 1, § 16 odst. 1, § 17 odst. 1, § 36, 37, § 39 odst. 2 písm. a) a vyjádření podle § 18 odst. 1 se nevydají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydávání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. V dříve zahájeném vodoprávním řízení ve věci vydání povolení k vypouštění odpadních vod provozovatelem z povolovaného zařízení tudíž ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení po zahájení řízení ohledně žádosti o vydání integrovaného povolení nemělo být pokračováno, protože integrované povolení toto povolení vodoprávního úřadu, vydávané podle § 8 odst. 1 písm. c) zákona o vodách, nahrazuje (vydává se namísto něj), čímž důvod pro dokončení vodoprávního řízení zmiňovaného v podmínce E 1 integrovaného povolení odpadl. K variantě, kterou v podmínce E 1 integrovaného povolení zvolil správní orgán I. stupně a kterou žalovaný v napadeném rozhodnutí - při vědomí určité nesprávnosti předchozího postupu správního orgánu I. stupně - nakonec akceptoval, soud dále uvádí, že samotné vydání povolení vodoprávního úřadu k vypouštění odpadních vod z povolovaného zařízení nelze považovat za podstatnou změnu v provozu zařízení, a tudíž za skutečnost, na jejímž základě by mohlo dojít k zahájení řízení o změně integrovaného povolení.

Soud nemohl přisvědčit argumentaci žalovaného, že v důsledku nesprávného postupu správního orgánu I. stupně, který nevyzval provozovatele k doplnění jeho žádosti tak, aby ČOV byla zahrnuta jako součást zařízení, o jehož povolení se v řízení jedná, byl nastolen právní stav, který neumožňuje jiný způsob nápravy než prostřednictvím řízení o změně integrovaného povolení. Soud si je vědom ustanovení § 3 odst. 2 zákona o integrované prevenci, jež nastoluje právní fikci úplné žádosti o vydání integrovaného povolení v případě, že správní orgán nevyzve provozovatele zařízení ve lhůtě do 20 dnů ode dne obdržení žádosti k jejímu doplnění. Má však za to, že uvedené ustanovení nebránilo správnímu orgánu vyrozumět provozovatele o tom, že podmínkou a nezbytnou součástí integrovaného povolení je v daném případě též stanovení emisních limitů pro vypouštění znečišťujících látek do vod a dalších závazných podmínek provozu povolovaného zařízení týkajících se nakládání s vodami, a upozornit jej na nutnost zahrnutí ČOV mezi ostatní jednotky tvořící povolované zařízení s tím, že pokud tak provozovatel neučiní, nebude možné jeho žádosti (třebas v důsledku nastoupení zákonné považované za úplnou) vyhovět. Z obsahu předmětné žádosti o vydání integrovaného povolení ostatně vyplývá, že provozovatel si byl nutnosti stanovení emisních limitů souvisejících s provozem ČOV v integrovaném povolení dobře vědom. To vyplývá ze skutečnosti, že v žádosti v rámci návrhu závazných podmínek provozu zařízení a jejich časového plnění pod bodem 13.1.2. - ochrana vod - sám uvedl navrhované hodnoty emisních limitů pro jednotlivé znečišťující látky ve vztahu k čistírně odpadních vod z rafinérie. Lze se tudíž domnívat, že provozovatel ve skutečnosti ČOV považoval za součást zařízení, pro které žádal o vydání integrovaného povolení, a že jí v části 5 podané žádosti (popis zařízení a s ním přímo spojených činností) neuvedl pouze z toho důvodu, že se v této části zaměřil výlučně na technické a technologické jednotky výrobního charakteru, z nichž povolované zařízení sestává.

Ve vztahu k třetímu okruhu žalobních bodů tedy soud uzavírá, že nestanovení emisních limitů pro vypouštění znečišťujících látek do vod, resp. vynětí problematiky nakládání s vodami z projednání v rámci řízení o vydání integrovaného povolení s poukazem na probíhající vodoprávní řízení ve věci vypouštění odpadních vod z povolovaného zařízení představuje natolik závažné porušení § 13 odst. 4 písm. a), § 13 odst. 6 a § 14 odst. 1 zákona o integrované prevenci, že by samo o sobě muselo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Soud závěrem dodává, že ani dohoda účastníků řízení o k níž došlo při ústním projednání věci konaném dne 15. 10. 2003, nemůže vytčené porušení zákona o integrované prevenci zhojit, neboť správní orgán je vázán zákonem, který jasně a striktně stanoví, jaké náležitosti má integrované povolení mít, pro jaké znečišťující látky mají být správním orgánem emisní limity stanoveny, jakož i to, že integrované povolení se vydává namísto rozhodnutí vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, které se jím nahrazují. Tyto požadavky zákona nelze v žádném případě obejít s poukazem na to, že se tak účastníci řízení dohodli.