Vydání 5/2007

(...) Vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi určité konkrétní osobě je proto přiznáním mimořádného oprávnění a záleží výlučně na správním orgánu, aby na základě a v mezích zákonného zmocnění a v rámci správního uvážení posoudil, zda toto zvláštní oprávnění navrhované osobě přizná, či nikoli. Předmětem správního uvážení je pak posouzení neurčitého právního pojmu . Je zřejmé, že v rámci tohoto posouzení jsou zjištěné skutečnosti posuzovány individuálně, vždy v úzkém vztahu k osobě posuzovaného, není možné vymezit určité druhy jednání, které by vždy a v každém případě znemožňovaly vydání předmětného osvědčení. Z tohoto důvodu ustanovení § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností neuvádí ani přibližný výčet skutečností, které by vždy měly mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat. Správní orgán je povinen v každém jednotlivém případě podrobně a srozumitelně popsat, jakým způsobem hodnotil skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, jaké z nich vyvodil závěry, k čemu v řízení přihlédl a co naopak považoval za nerelevantní. Jeho správní uvážení musí být přezkoumatelné, tj. posuzovaná osoba musí mít možnost znát důvody rozhodnutí.

V přezkoumávaném případě žalovaný nevydal stěžovateli osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Přísně tajné“, neboť jej neshledal osobou bezpečnostně spolehlivou. Bezpečnostní riziko žalovaný u stěžovatele shledal nejen v jeho jednání spočívajícím v uvádění zavádějících a nepravdivých informací o svém předchozím trestním stíhání z roku 1996 v bezpečnostním dotazníku i pohovoru, ale i v samotném jednání stěžovatele, pro které byl ve zmiňovaném roce 1996 trestně stíhán.

Ve správním spisu je obsažena kopie obžaloby, kopie usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1998, jakož i kopie usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1998, všechny tyto písemnosti byly stěžovateli doručeny, tudíž znal jejich obsah. Z těchto podkladů nepochybně vyplynulo, že stěžovatel byl pro uvedené jednání trestně stíhán, této skutečnosti si musel být vědom. V průběhu druhé bezpečnostní prověrky měl stěžovatel k bodu 14 dle zcela jednoznačných instrukcí uvést „“, což však neučinil a uvedl zde pouze trestní stíhání z roku 1967 týkající se dopravní nehody. Dle Nejvyššího správního soudu byla tato skutečnost správními orgány a následně městským soudem zcela správně hodnocena jako mající vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Stěžovatel si měl a musel být vědom významu, který má pro vydání osvědčení řádné, správné a úplné vyplnění dotazníku, na tuto skutečnost byl správním orgánem opakovaně upozorňován. V instrukci k bodu 14 dotazníku je výslovně uvedeno, že zde mají být vypsána nejen pravomocná odsouzení (a to včetně zahlazených a amnestovaných), ale i veškerá vznesená a sdělená obvinění z trestných činů. Tento text není rozporuplný a nepřipouští různé možnosti výkladu, v žádném případě z něho nelze dovodit, že zde mají být uvedeny skutečnosti, které nastaly pouze v určitém časovém úseku. Pokud stěžovatel nesdělil údaje o trestním stíhání pro trestný čin zatajení věci ani při následném pohovoru, kdy mu byla zdůrazněna závažnost těchto informací pro udělení osvědčení, jsou pochybnosti o jeho důvěryhodnosti ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností zcela namístě.

Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i jednání stěžovatele (který věděl, že mu částka zaslaná na jeho bankovní účet nepatří, a přesto ji odmítl vrátit a finanční prostředky z účtu částečně odčerpal) bylo předmětem posouzení žalovaného. Nikoli však z hlediska trestního, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale z hlediska hodnocení, zda toto jednání rovněž nepředstavuje bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení.

Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že není pravdou, že by důvodem pro nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi byla skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti trestně stíhán; stejně jako není pravdou, že by obsahem rozhodnutí žalovaného i městského soudu bylo řešení otázky, zda stěžovatel spáchal trestný čin či nikoliv. Správní orgány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona pohlížely na stěžovatele jako na osobu bezúhonnou, neboť jeho trestní stíhání bylo zastaveno s poukazem na amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky. To však neznamená, že jeho jednání, které bylo příčinou trestního stíhání, nemohou správní orgány v řízení dle zákona o ochraně utajovaných skutečností hodnotit jako rizikové ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že správní orgány v daném řízení hodnotily negativně zejména skutečnost, že stěžovatel zmíněné trestní stíhání v dotazníku ani při následném pohovoru nesdělil, přičemž si byl či měl být vědom závažnosti této informace.