Vydání 11/2022

[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že skutkovým stavem nynější věci se zabýval podrobně v prvním rozsudku čj. 10 As 301/2020-29 (k výslovné kasační námitce, zda správní orgány skutkový stav zjistily dostatečně). V podrobnostech proto Nejvyšší správní soud na předchozí rozsudek odkazuje a níže rekapituluje jen ty části skutkových zjištění, které jsou pro vypořádání kasačních námitek nezbytné. Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 10 As 301/2020-29 řešení ani jedné z níže podrobně rozebíraných otázek nepředjímal, a naopak zavázal krajský soud, aby je posoudil jako první (srov. body 12 a 18 citovaného rozsudku). (…)

[11] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že jednání stěžovatelky nenaplnilo formální stránku přestupku. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by formulace „“ uvedená v obchodních podmínkách na jejím webu nebyla jednoznačná. Upozorňuje, že je potřeba přihlédnout k rozdělení rubrik „Doručení“ a „Doprava“ a že fráze „“ se váže k předání přepravci.

[12] Přestupek stěžovatelky v nynější věci spočívá v porušení zákazu používání nekalých obchodních praktik podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona o ochraně spotřebitele je obchodní praktika nekalá, . Podle § 4 odst. 3 téhož zákona se nekalou obchodní praktikou rozumí . Podle § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele je užívání nekalé obchodní praktiky zakázáno .

[13] Konkrétně prohřešek stěžovatelky posoudila žalovaná jako tzv. klamavé opomenutí podle § 5a odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele spočívající v tom, že prodávající (mj.) tzv. podstatné informace, pokud taková praktika . Podstatnými informacemi jsou podle § 5a odst. 1 informace,

[14] Ke skutkovému stavu Nejvyšší správní soud uvádí následující. Ve všeobecných obchodních podmínkách na webových stránkách http://domara.webnode.cz stěžovatelka uváděla v kapitole „Okamžik uzavření kupní smlouvy, datum zaplacení a dodání“ a podkapitole „Dodání“ následující: „“. V další kapitole „Doprava“ pak bylo napsáno: „“ Nic jiného ohledně doručování zboží obchodní podmínky neříkaly.

[15] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovanou, že stěžovatelka uvedla podstatné informace nejasným způsobem. V současné době pravděpodobně nelze pochybovat o tom, že informace, jak dlouho potrvá dodání či doprava zboží z e-shopu k zákazníkovi, je důležitá a zákazník se na jejím podkladu přinejmenším rozhodovat o koupi [ostatně podle § 5a odst. 3 písm. d) zákona o ochraně spotřebitele se v případě nabídky ke koupi za podstatné informace, nejsou-li patrné ze souvislostí, považují i informace o dodání]. Nejvyšší správní soud uznává, že ustanovení obchodních podmínek jsou v projednávaném případě napsaná spíše nešikovně než záměrně klamavě. Stejně tak vnímá, že nejasnost, zda se doba vztahuje k odeslání objednávky zákazníkem v rozhraní internetového obchodu, nebo k odeslání zboží stěžovatelkou, je již na hraně toho, co pro průměrného spotřebitele může být podstatné. Nutno ale dodat, že stěžovatelku nikdo nenutil detailní údaje o doručovací době psát přímo do obchodních podmínek (ostatně je dnes běžné, že spotřebitelé nehledají všechny informace o dodací době přímo v obchodních podmínkách, ale jinde na stránkách e-shopu).

[16] Především však výše uvedené nemá vliv na to, že jednání stěžovatelky formálně naplnilo skutkovou podstatu přestupku. Výše citovaná ustanovení zákona o ochraně spotřebitele je podle Nejvyššího správního soudu potřeba vykládat v souladu s cílem právní úpravy, tj. ve prospěch ochrany spotřebitele (podobně např. rozsudek NSS ze dne 7. 6. 2022, čj. 3 As 70/2020-73, , bod 34). Nejvyšší správní soud též připomíná, že spotřebitel nemusí uskutečnit nákup, aby učinil rozhodnutí o obchodní transakci, k ovlivnění spotřebitele může dojít ještě před uskutečněním nákupu (srov. též rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2018, čj. 8 As 260/2017-53, , bod 22 a judikaturu a odbornou literaturu tam citovanou).

[17] Na naplnění formální stránky přestupku též nic nemění argumenty stěžovatelky. Žalovaná má totiž pravdu, že v obchodních podmínkách stěžovatelka často pracovala s pojmem „objednávka“ právě ve smyslu objednávky učiněné zákazníkem v prostředí e-shopu. Ani z rozdělení částí podmínek na kapitoly „Doručení“ či „Doprava“ neplyne jiný závěr (koneckonců tyto dva pojmy jsou v kontextu internetových obchodů skoro shodné a obchodní podmínky v projednávaném případě nejsou jejich rozdělením o nic jasnější).

[18] Druhou, obsáhlejší námitku směřovala stěžovatelka proti závěru o naplnění materiální stránky přestupku. Zdůrazňuje, že neměla žádný úmysl zboží nabízené na stránkách prodat a že učinila řadu kroků k tomu, aby „nákup“ nebylo možné uskutečnit. Webové stránky upravila tak, aby si je žádný zákazník nespletl se „skutečným“ e-shopem, proto, vyjma pracovnic žalované, ani žádný zákazník objednávku neučinil.

[19] Zde je potřeba podrobněji připomenout závěry z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu v této věci. Stěžovatelka totiž i nyní tvrdí, že na stránkách http://domara.webnode.cz se nenacházel „“. Již v prvním rozsudku však Nejvyšší správní soud vysvětlil, že prostředí na webových stránkách umožňovalo nejenom učinit rozhodnutí o koupi ve smyslu § 4 odst. 4 zákona o ochraně spotřebitele, dokonce podle obchodních podmínek umožňovalo uzavřít kupní smlouvu. Podle obchodních podmínek mohl zákazník nakoupit zboží „klasicky“ přes rozhraní obchodu (vložením zboží do košíku, vybráním způsobu platby a dokončením objednávky). Především ale již samotné obchodní podmínky uváděly, že „ [stěžovatelkou] “. Tak se při kontrolním nákupu také stalo – pracovnice žalované si vybraly zboží, způsob vyzvednutí i úhrady kupní ceny, dokončily objednávku a stěžovatelka jim následně přijetí objednávky potvrdila. Není sporné, že k potvrzení došlo automaticky, skrze funkci stránek, kterou stěžovatelka nemohla vypnout (blíže viz rozsudek NSS čj. 10 As 301/2020-29, bod 8 násl.).

[20] Na druhé straně ani žalovaná nezpochybňuje, že stěžovatelka nechtěla stránku http://domara.webnode.cz provozovat jako e-shop, pouze ji zamýšlela (patrně dočasně) využít jako online katalog zboží (Nejvyšší správní soud ani nemá důvod nevěřit stěžovatelce, že by případnému nechtěnému nákupu zákazníka zkusila zabránit). Není sporu ani o tom, že stěžovatelka podnikla kroky k tomu, aby si zákazníci nespletli webovou stránku se skutečným e-shopem – jak sama uvádí, hned na několik stránek umístěných na http://domara.webnode.cz dala tučný výrazný text „“ (v průběhu správního řízení nakonec celý obsah stránek smazala).

[21] Nejvyšší správní soud připomíná vymezení přestupku podle § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

[22] Obecně lze vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, „.“ (rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, tehdy ještě ve vztahu ke staré právní úpravě zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; obdobně ve vztahu k novému zákonu o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2020, čj. 9 As 173/2020-32, č. 4093/2020 Sb. NSS, body 57 až 58). V obvyklých situacích tedy bude materiální stránka přestupku dána, jen ve výjimečných a zvláštních situacích dána nebude. To platí tím spíše u přestupků ohrožovacích, o který jde též v nynější věci (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2016, čj. 6 As 187/2016-23, bod 20).

[23] Okolnostmi, které snižují společenskou škodlivost, mohou být „“ (opět rozsudek NSS čj. 5 As 104/2008-45).

[24] Lze též dodat (především k vyjádření žalované), že materiální stránka protiprávního jednání se v případě přestupků musí projevit nejen při stanovení výše sankce, ale již při posuzování trestnosti sporného jednání (rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS).

[25] V této otázce shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, jednání stěžovatelky nenaplnilo materiální stránku přestupku. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že jeho závěry jsou omezeny na specifické okolnosti právě projednávaného případu a nelze je zobecňovat nad rámec níže vysvětlený.

[26] Materiální stránka přestupku má větší význam především u přestupků s abstraktně formulovanou skutkovou podstatou. Na rozdíl například od celé řady konkrétně vymezených přestupků z dopravní oblasti (typicky přestupků spočívajících v překročení povolené rychlosti či porušení jiné zákonem konkrétně stanovené povinnosti) je skutková podstata přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele (navázaná mj. na klamavé opomenutí podle § 5a tohoto zákona) a může pod ni spadat širší a pestřejší paleta případů. Proto je zde i prostor pro zkoumání materiální stránky přestupku podstatně větší než například u dopravních přestupků (pokud u nich zákonodárce zcela přesně vymezil, jaké jednání chce postihovat). Právě u přestupků s abstraktně formulovanou skutkovou podstatou dává smysl zvažovat, zda se určité jednání z hlediska míry společenské škodlivosti nevymyká typovým případům.

[27] Současně Nejvyšší správní soud dodává, že zákonodárce v § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele nemířil jen na prohřešky středně či méně ohrožující zákonem chráněný zájem. Naopak, § 24 odst. 17 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele počítá s pokutou až 5 mil. Kč. Tím Nejvyšší správní soud neříká, že každé použití nekalých obchodních praktik musí být velmi závažné, posiluje to však argumenty pro zvážení materiální stránky přestupku.

[28] Jak Nejvyšší správní soud již uvedl výše (bod [15]), jednání stěžovatelky sice lze považovat za klamavé opomenutí podle § 5a zákona o ochraně spotřebitele, jde však již o hraniční případ, nikoli o tak matoucí ustanovení obchodních podmínek, které by bylo na první pohled zjevně klamavé. Především je však potřeba vzít do úvahy, jakým způsobem se stěžovatelka k naplnění formální stránky přestupku vůbec dostala a za jakých okolností se tak stalo. Stěžovatelka se do problému dostala proto, že jednoduše v začátku podnikání podcenila technické parametry stránek, které si zkusila vytvořit. Nadto se stěžovatelka již předem snažila zamezit tomu, aby si spotřebitelé její stránky pletli s aktivně využívaným e-shopem, opakovaně na stránkách upozorňovala na to, že nejde o e-shop, ale o katalog.

[29] Konečně, byť jde o delikt ohrožovací (ovšem svou povahou velmi specifický), je podle Nejvyššího správního soudu třeba přihlédnout i k tomu, že krom pracovnic žalované nikdo sporné stránky za e-shop nepovažoval (Nejvyšší správní soud opakuje, že ve věci není sporné, že nikdo jiný ani nezkusil vytvořit na těchto stránkách objednávku). Nejvyšší správní soud k této skutečnosti opět přihlíží jako ke způsobu spáchání přestupku, resp. okolnosti jeho spáchání. Stěžovatelka do 17. 7. 2017, tedy až do kontroly provedené pracovnicemi žalované, stránky úspěšně provozovala tak, že nikdo ke stránkám nepřistoupil jako k funkčnímu e-shopu. Všichni – tedy krom žalované – chápali sporné stránky v souladu s jejich výslovným označením jako katalog, nikoli jako e-shop.

[30] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že nynější věc se zcela vymyká tomu, co zamýšlí zákon o ochraně spotřebitele postihovat. Jednání stěžovatelky nedosahuje takové společenské škodlivosti, aby na něj bylo možno pohlížet jako na přestupek podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatelka na všechny zvláštní okolnosti tohoto případu poukazovala od počátku správního řízení, žalovaná však tyto zcela specifické okolnosti dostatečně nezohlednila. Nejvyšší správní soud doufá, že žalovaná v budoucnosti rozliší banální podnikatelské chyby, jako je tento případ, od skutečných škodlivých jednání, a ve své praxi se zaměří nikoli na triviality, ale na to, co trestat podle zákona opravdu má.