Vydání 4/2009

(...)

Takový soulad mezi názorem městského soudu a soudu zdejšího ovšem nenastává ohledně stěžovatelovy poslední kasační námitky, tedy ohledně tvrzení, že neporušil ustanovení § 12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle nějž v době rozhodování žalovaného platilo: „“ Podle žalovaného byly porušeny právě zde zmíněné cenové předpisy, konkrétně § 13 odst. 1 a 2 zákona o cenách, jenž v předmětné době zněl: „

Tato zákonná ustanovení pak byla na podzákonné úrovni provedena v § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb.:“

Žalovaný z těchto dvou posledně jmenovaných ustanovení, tedy § 13 odst. 2 zákona o cenách a jej provádějícího § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb., jejich spojením dovozuje, že jedině přípustným postupem sdělení ceny konečnému spotřebiteli je vybavení zboží údajem o ceně platné v okamžiku nabídky připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží nebo rozhodnutím o něm. S tímto výkladem se zdejší soud neztotožňuje, neboť dává stěžovateli v této poslední námitce zapravdu v tom, že nelze přehlížet alternativnost podmínek stanovených v citovaném zákonném ustanovení.

Citovaný § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. totiž pouze vykládá, co je „“, na něž pamatuje začátek daného zákonného ustanovení. Žalovaný ovšem nezohledňuje, že toto zákonné ustanovení dále pokračuje uvedením alternativy k tomuto způsobu seznámení s cenou. Touto alternativou je možnost „“. Tato alternativa má přitom další tři subalternativy, tedy tři možné formy sdělení informace o této ceně, jimiž jsou ceníky, vývěsky nebo jiné přiměřené způsoby. To jistě neznamená, že by pro tuto alternativu a její tři formy bylo citované podzákonné ustanovení nepodstatné či nepoužitelné. Jistě že nelze tyto alternativy vykládat tak, že by pro ně nemělo podzákonné výkladové ustanovení žádný dopad a za ony „“ by bylo lze pokládat cokoli, neboť pak by bylo samotné zákonné ustanovení neurčité a vše připouštějící. Na druhé straně ale nelze ani tvrdit, že je nutno dodržovat jedině příkaz obsažený v prvé alternativě § 13 odst. 2 zákona o cenách, a to tak, jak je upřesněna podzákonným ustanovením, neboť pak by ona druhá alternativa byla naopak bezpředmětná.

Za situace, kdy oba tyto - jazykově možné, ale logicky - výklady vedou buď k neurčitosti celého zákonného ustanovení, nebo k obsoletnosti jeho podstatné části, je namístě dospět k výkladu, že zatímco při aplikaci prvé z alternativ umožněných zákonem, tedy při označení cenou platnou v okamžiku nabídky, stejně jako při informaci o této ceně formou ceníků či vývěsky - což jsou prvé dvě formy druhé alternativy, na něž ovšem citované podzákonné ustanovení také přímo pamatuje - je třeba následovat i § 5 odst. 3 citované vyhlášky plně; při použití „“ je třeba toto podzákonné ustanovení aplikovat přiměřeně.

To znamená, že pokud má být spotřebitel seznámen s cenou platnou v době nabídky jiným přiměřeným způsobem, musí se jednat o způsob, který bude z hlediska komfortu spotřebitele při zjišťování ceny obdobný ostatním způsobům tohoto seznámení, tedy „“ či informací o této ceně formou ceníků či vývěsky. Přitom obdobnost znamená jednak to, že požadavky kladené na tyto přesně upravené způsoby budou naplněny v maximálně možné míře, a jednak to, že tímto jiným přiměřeným způsobem seznámení nebude spotřebitel jakkoli znevýhodněn oproti těmto ostatním způsobům, k čemuž by došlo zejména tehdy, kdy by byla porušena některá z kautel, na něž výslovně pamatuje § 12 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele. Na tomto místě je vhodné připomenout, že zdejší soud již ve svém dřívějším rozsudku (sp. zn. 2 As 42/07, in: www.nssoud.cz) uvedl, že „.“

Na základě shora uvedeného soud konstatuje, že způsob, jakým stěžovatel ve své provozovně v Jihlavě uplatnil plošnou slevu 20 % na veškerou obuv prodávanou v dané době v tomto obchodním domě, koresponduje se všemi popsanými podmínkami. Informaci o ceně výrobku v době nabídky totiž sdělil způsobem, který byl v nejvyšší možné míře obdobný tomu, jak požaduje přesné znění § 5 odst. 3 citované vyhlášky, když na zboží byla jednak transparentně uvedena cena původní a na několika místech v obchodním domě, ale i v denním tisku, byla jednoznačně, jednoduchou procentní měrou, vyjádřena výše slevy. Odchylka od požadavků stanovených v § 5 odst. 3 citované vyhlášky spočívala pouze v tom, že novými konečnými cenami nebylo označeno veškeré prodávané zboží. Takový postup, který je žalovaným po stěžovateli fakticky požadován, je však podle názoru zdejšího soudu nepřiměřeně náročný a touto svou náročností, tedy požadavku náhlého přeceňování možná až stovek druhů či desítek tisíc kusů zboží pro účely jednodenní slevy, neodpovídá ani smyslu ani realitě krátkodobých slev a v tomto směru by bylo pokutování stěžovatele trestáním postupu, který je jinak pokládán při těchto slevách za zcela běžný.

Zdejší soud přitom považuje za rozhodující, že tímto jednáním nemohlo dojít ke znevýhodnění spotřebitele. Spotřebitel měl totiž v posuzovaném případě jednoznačně k dispozici informace, na jejichž základě mohl snadno a přitom kvalifikovaně učinit své spotřebitelské rozhodnutí. Jiná situace by jistě nastala například tehdy, kdyby sleva byla stanovena netransparentně a vztahovala by se jen na některé druhy zboží, aniž by spotřebitel mohl jednoznačně zjistit, na které zboží se ve skutečnosti vztahuje, a to bez dalších úkonů, jak na to pamatoval například Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. 11 Ca 203/2005 (č. 898/2006 Sb. NSS): „“ Nepřípustné by také bylo, kdyby byla sleva stanovena složitějším algoritmem, než pouhým uvedením jednoduché procentní míry, o niž se cena plošně snižuje, což by mohlo pro některé spotřebitele představovat komplikaci při jejich rozhodování. Nepřípustné by také bylo, kdyby takováto plošná změna ceny byla učiněna nikoli při slevě, ale při zvýšení cen, typicky např. uváděním cen pouze bez daně z přidané hodnoty, jež by byla až následně připočítána. A konečně by jistě bylo zcela nepřípustné, kdyby byla cena určená prostým odečtem oněch 20 % od ceny původní jakkoli manipulována (například formou pro spotřebitele nevýhodného „zaokrouhlování“) při určení konečné ceny na pokladně. Žádné takové ani jim obdobné pochybení však v daném případě nebylo kontrolory inspektorátu České obchodní inspekce v provozovně v Jihlavě zjištěno.

Nejvyššímu správnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že způsob, jakým stěžovatel uplatnil slevu ve svém obchodním domě v Jihlavě, byl souladný se zákonem, a pokud byla stěžovateli uložena pokuta mimo jiné i za toto jednání, které bylo správními orgány chybně pochopeno jako porušení zákona, je taková pokuta nezákonná a rozsudek městského soudu, v němž nebylo takto odůvodněné žalobní námitce vyhověno, je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky. (...)