Vydání 1/2008

Důvod kasační stížnosti je uveden v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena. Stěžovatel tento důvod kasační stížnosti specifikoval tvrzením, že tarif a v něm uvedené ceny jízdného byly vyvěšeny na autobusovém nádraží, v sídle žalobce, na internetu a ve voze městské hromadné dopravy. Dále stěžovatel namítl, že na danou právní problematiku dopadá více právních předpisů a neupravují ji shodně. Nejvyšší správní soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a rozsudku Městského soudu v Praze ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který doplňuje následovně. Problematikou toho, jakým způsobem má být spotřebitel informován o ceně zboží, a s ní spojeným výkladem § 12 zákona o ochraně spotřebitele, se zabýval Městský soud v Praze již v rozsudku ze dne 2. 3. 2006, čj. 11 Ca 203/2005-30, publikovaném jako č. 898/2006 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí dospěl Městský soud v Praze k závěru, že . Toto rozhodnutí tedy rovněž akcentovalo, že po spotřebiteli nelze požadovat vyvíjení zvláštní aktivity při zjišťování ceny výrobku; naopak zdůraznilo, že by informace o ceně měly být spotřebiteli dostupné bezprostředně bez nutnosti činit další úkony ke zjištění ceny výrobku. V souzené věci pak bylo prokázáno, že spotřebitel - cestující obdržel informace o ceně přepravní služby až poté, co nastoupil do vozidla městské hromadné dopravy a nacházel se v placené zóně, tedy uzavřel se žalobcem smlouvu o přepravě.

Podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákon o cenách"), se zákon vztahuje na uplatňování, regulaci a kontrolu cen výrobků, výkonů, prací a služeb (dále jen "zboží"). Podle § 13 odst. 2 zákona o cenách je prodávající při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určenými podmínkami, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem. Podle § 5 odst. 3 vyhlášky č. 580/1990 Sb. se označením zboží cenou při prodeji konečnému spotřebiteli rozumí vybavení zboží údajem o ceně připevněným viditelně na zboží nebo umístěným způsobem vylučujícím záměnu na regále, ve vitríně, na vývěsce nebo ve veřejně přístupném ceníku tak, aby měl kupující možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě se správními orgány a soudem prvního stupně k závěru, že stěžovatel porušil výše uvedená ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, zákona o cenách a prováděcí vyhlášky k tomuto zákonu tím, že neseznámil spotřebitele s cenou poskytované služby před jednáním o koupi zboží, nýbrž teprve v okamžiku, kdy se spotřebitel nacházel v placené zóně ve vozidle. Jednalo se tedy o situaci, kdy byla dispozice spotřebitele tím, zda uvedenou službu za danou cenu akceptuje či nikoliv, značně limitována. Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele, že se jedná o situaci, kdy různé právní předpisy ukládají žalobci povinnosti, jež jsou ve vzájemném rozporu, neboť, jak bylo výše uvedeno, uvedená ustanovení naopak v souladu ukládají prodávajícímu povinnost informovat spotřebitele včas o ceně poskytované služby. Městský soud v Praze správně dovodil, že žalobce nedostál své povinnosti informovat spotřebitele o ceně v souladu s cenovými předpisy. V této souvislosti nemůže obstát argument obsažený v kasační stížnosti, že přepravní tarif byl vyvěšen na autobusovém nádraží, v sídle žalobce, na jeho internetových stránkách a dále i v autobuse. Povinnost informovat spotřebitele řádně o ceně poskytovaných služeb řádně v autobuse splnil stěžovatel až v důsledku správního řízení a uložené sankce, jak vyplývá z protokolu o kontrole dne 15. 11. 2005. Pokud jde o vyvěšení přepravního tarifu na autobusovém nádraží, v sídle žalobce a na jeho internetových stránkách, tyto skutečnosti lze označit za vstřícný krok vůči spotřebitelům, samy o sobě však neznamenají naplnění zákonné povinnosti prodávajícího, resp. poskytovatele služby tak, jak o ní bylo výše pojednáno. Pokud jde o přesvědčení žalobce, že by zákon o ochraně spotřebitele byl vůči zákonu o silniční dopravě, pak je zapotřebí zdůraznit, že oba uvedené právní předpisy jsou předpisy samostatnými, bez toho, že by jeden vůči druhému uplatňoval pravidla obecnosti a speciality. Městský soud v Praze tedy posoudil věc v souladu se zákonem, tvrzený důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán.