Vydání 3/2026

(…) [24] Z výše uvedené rekapitulace věci je zřejmé, že stěžovatelka byla prvostupňovým rozhodnutím shledána vinnou ze spáchání tří přestupků. V případě jednoho přestupku [dle § 24 odst. 17 písm. q) zákona o ochraně spotřebitele] žalovaná řízení zastavila a spáchání dalšího přestupku [podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele] stěžovatelka nijak konkrétně nezpochybnila v žalobě (ani v kasační stížnosti). Tento přestupek tudíž nebyl předmětem přezkumu v řízení před městským soudem. Předmětem přezkumu v řízení před městským soudem bylo tedy pouze to, zda stěžovatelka spáchala přestupek podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. I Nejvyšší správní soud se proto nyní bude zabývat výlučně otázkou spáchání tohoto přestupku.

[25] Podle § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele se prodávajícíPodle § 6 zákona o ochraně spotřebitele

[26] Uvedeného přestupku se stěžovatelka podle rozhodnutí žalované dopustila tím, že umožnila účast ve věrnostním programu a možnost využívat služby Tesco Online nákupy jen osobám starším 18 let, čímž stanovila odlišné podmínky pro registraci do uvedených služeb pro sobě rovné subjekty; tím porušila zákaz diskriminace spotřebitele podle § 6 zákona o ochraně spotřebitele. (…)

[38] Veškerá zbývající kasační argumentace tedy napadá závěr o tom, že stěžovatelka spáchala přestupek dle § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Stěžovatelka se dle svého přesvědčení nedopustila diskriminace osob mladších 18 let.

[39] Městský soud i žalovaná dospěly k závěru, že stěžovatelka sice svým přístupem sledovala legitimní cíl, ale způsob, jakým tak učinila, byl nepřiměřený. Stěžovatelka i podle městského soudu diskriminovala osoby mladší 18 let tím, že jim neumožnila registraci ve věrnostním programu a neumožnila jim využívat službu Tesco Online nákupy. Stěžovatelka podle městského soudu postupovala nepřiměřeně, jestliže všechny osoby mladší 18 let vyloučila z možnosti využít dané služby, resp. jim k těmto službám odepřela přístup. Svým jednáním tedy porušila zájem na rovném zacházení se spotřebiteli, čímž podle žalované i městského soudu naplnila skutkovou podstatu přestupku dle § 24 odst. 7 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele.

[40] S posouzením, jak jej provedl městský soud, Nejvyšší správní soud souhlasí.

[41] Již správní orgány ve svých rozhodnutích konstatovaly, že zákaz diskriminace obsažený v § 6 zákona o ochraně spotřebitele není v tomto zákoně dále nijak blíže vymezen. Tuto skutečnost uvedl již i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2014, čj. 4 As 1/2014-28, č. 3156/2015 Sb. NSS, bod [24], který společně s rozsudkem čj. 7 As 9/2021-22 představuje stěžejní rozhodnutí tohoto soudu ohledně posuzování případů diskriminace spotřebitele z důvodu věku.

[42] Obecně Nejvyšší správní soud vychází z toho, že „“ (rozsudek čj. 4 As 1/2014-28, bod [18]; tamtéž i citace další judikatury). Sám městský soud přitom odkázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 338/2016-27, bod [20], dle kterého „- [správní orgány nebo správní soudy] “.

[43] Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty však lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí dojít k tomu, že se i) s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, ii) zachází rozdílným způsobem, aniž by iii) existovaly objektivní rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup (blíže např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, č. 405/2006 Sb.). Zde lze doplnit, že Evropský soud pro lidská práva ve své ustálené judikatuře obdobně konstatuje, že odlišnost v zacházení mezi osobami nacházejícími se v analogických nebo srovnatelných situacích je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud nejsou použité prostředky sledovanému cíli přiměřené. Rovněž Výbor OSN pro lidská práva při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech opakovaně vyjádřil názor, že vyloučení libovůle spočívá v tom, že nelze uplatnit diskriminaci mimo rozumná a objektivní kritéria (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 9/2021-22, body [10] a [11]).

[44] V rozsudku čj. 4 As 1/2014-28 Nejvyšší správní soud konstatoval také to, že v jím projednávané věci „“ (bod [25] citovaného rozsudku). Čtvrtý senát v uvedeném rozsudku sice posuzoval skutkově jinou situaci spočívající, zjednodušeně řečeno, v zákazu vstupu do restaurace pro děti mladší 6 let, avšak principiálně šlo o srovnatelný případ. Ve stávajícím sporu jde o vyloučení osob mladších 18 let z užívání služeb stěžovatelky spočívajících ve využívání věrnostním programu a online nakupování. Stěžovatelka v rámci ospravedlnění tohoto zákazu argumentuje zejména nutností dodržování jejích zákonných povinností a povahou předmětných služeb. Přitom podle Nejvyššího správního soudu je třeba povahu dotčených subjektů a charakter jejich omezení, včetně důvodů vedoucích k tomuto omezení, posuzovat jako vzájemně se ovlivňující faktory. S ohledem na níže uvedené důvody pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve srovnatelné situaci stěžovatelka nedůvodně zvýhodnila dospělé spotřebitele před spotřebiteli mladšími 18 let, resp. že bezdůvodně znevýhodnila osoby mladší 18 let jako spotřebitele v porovnání se spotřebiteli dospělými.

[45] V obecné rovině jistě platí, že i osoby mladší 18 let mají zájem na využívání služeb stěžovatelky jako provozovatelky prodejen se širokou škálou nejrůznějšího zboží v rámci maloobchodního řetězce. Stěžovatelka konstantně upozorňuje, a tato její argumentace představuje v zásadě podstatu jejích námitek, že je v případě nabízení svých služeb (resp. zboží) rovněž vázána veřejnoprávní regulací spočívající zejména v zákazu prodeje a inzerce alkoholu a dalších škodlivých či návykových látek osobám mladším 18 let. Tento zákaz vyplývá zejména ze zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, a zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.

[46] Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku čj. 4 As 1/2014-28 upozornil, že opatření podnikajícího subjektu je možné hodnotit jako nediskriminační tehdy, pokud má omezení objektivní a rozumné (ospravedlnitelné) důvody, tedy jestliže sleduje legitimní cíl a prostředky použité k jeho dosažení jsou tomuto cíli přiměřené (bod [26] daného rozsudku). Jako jeden z takových důvodů již čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu zmínil povahu poskytovaných služeb (bod [23] citovaného rozsudku), pokud se tak děje na základě právních předpisů na daném úseku a z objektivních důvodů (bod [28] rozsudku). Hledisko povahy nabízených služeb považoval za klíčové Nejvyšší správní soud i v rozsudku čj. 7 As 9/2021-22. V této souvislosti také uplatnil test spočívající v hodnocení toho, zda postup podnikatele při vyloučení vymezeného okruhu osob z poskytování služeb z důvodu věku sleduje legitimní cíl, nakolik je toto omezení způsobilé a nezbytné k dosažení daného cíle, a zda nezpůsobuje nepřiměřené zásahy do práv spotřebitelů.

[47] Po vyhodnocení těchto kritérií se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s právním názorem žalované i městského soudu. Jak bude popsáno dále, po zhodnocení všech okolností nynějšího sporu je zřejmé, že se stěžovatelka posuzovaným jednáním spočívajícím ve vyloučení osob mladších 18 let z možnosti užívání jejích služeb (využívání věrnostního programu a možností online nákupu) dopustila diskriminace. Ačkoli její jednání sledovalo legitimní cíl a zvolené omezení práv osob mladších 18 let bylo způsobilé k dosažení tohoto cíle, nebylo toto omezení nezbytné a přiměřené.

[48] Stěžovatelka setrvale uvádí (činila tak již ve správním řízení), že se svým jednáním snažila o dodržení veřejnoprávních povinností vyplývajících zejména z § 4 písm. b) zákona o regulaci reklamy. Podle tohoto ustanovení . Zároveň poukazovala na to, že by nemohla zaručit, že dodrží povinnost zákazu prodeje alkoholických nápojů těmto osobám, pakliže budou moci využívat online nákupů. Již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí upozorňovala na to, že osobě, která je členem věrnostního programu , je zasílána markentingová komunikace ohledně veškerého sortimentu stěžovatelky, tedy včetně alkoholu a případně dalších produktů, u nichž je reklama či prodej omezen věkem. Taková osoba se může zúčastnit i spotřebitelských soutěží a zobrazují se jí nabídky slev apod., a to včetně produktů, u nichž platí věková omezení. Stěžovatelka uváděla, že by musela zcela změnit svůj marketingový koncept či informační systémy, což by pro ni představovalo nepřiměřenou zátěž, která by se navíc promítla i do cen pro zákazníky; nadto zmiňovala, že nezná přesný věk svých zákazníků.

[49] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že argument ochrany nezletilých před „zakázanou“ reklamou a snahu vyhovět zákonu o regulaci reklamy lze považovat za legitimní cíl. To se týká i souvislostí se zákonem o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, dle jehož § 11 odst. 5 se […] . Společnost má legitimní zájem na tom, aby mládež nebyla vystavena přímému marketingu na alkohol či obdobné komodity, což koresponduje s cílem prezentovaným stěžovatelkou. Stejně tak lze akceptovat, že stěžovatelka chce předcházet porušení zákona ze své strany. Tyto cíle rozhodně nejsou svévolné či irelevantní – naopak, lze je označit za rozumné důvody, které odlišují danou situaci od čistě komerční selekce zákazníků dle libovůle. Opatření stěžovatelky tedy mělo věcný důvod, nebylo iracionální a je zřejmé, že nesledovalo zakázaný motiv (nejde o snahu osoby mladší např. ponižovat apod. – srov. rozsudek čj. 7 As 9/2021-22, bod [13] a tam obsažený odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3212/18). Kritérium legitimního cíle bylo splněno – ochrana nezletilých i snaha o dodržení zákona představují objektivně aprobovatelné úmysly.

[50] Dále je třeba posoudit, zda úplné vyloučení osob mladších 18 let z věrnostního programu a online nakupování je způsobilé dosáhnout výše uvedených cílů a zda neexistují jiné, méně omezující prostředky. Zvolený postup (tj. neumožnit registraci pod 18 let vůbec) bezesporu spolehlivě zamezí tomu, aby obchodník zasílal nezletilým jakékoli obchodní nabídky či reklamy – pokud se nemohou ani přihlásit, nebudou na seznamu adresátů. Z hlediska „vhodnosti“ (účinnosti) tedy opatření zcela plní svůj účel. Ovšem právě pro svou absolutnost zároveň omezuje i veškeré neutrální či prospěšné aspekty služby, kterých by nezletilí jinak mohli využívat bez konfliktu se zákonem (např. samotné sbírání bodů za nákupy, získávání slev na potraviny či drobné dárky k narozeninám apod., a to podle konkrétních podmínek, které jednotlivý podnikatel, zde tedy stěžovatelka, nastaví). Proto je namístě následně zkoumat, zda není možné dosáhnout souladu s veřejnoprávní regulací mírnějším způsobem, resp. zda je tedy zvolené omezení nezbytné.

[51] Správní orgány i městský soud ve svých rozhodnutích předestřely v obecné rovině různé způsoby, jakým by stěžovatelka mohla zabránit tomu, aby oslovovala například reklamou na alkoholické nápoje osoby mladší 18 let, a jak může zabránit tomu, aby si tyto osoby alkoholické nápoje zakoupily (viz rozhodnutí žalované, popř. body 48 a 49 napadeného rozsudku). Nabízí se různé formy ověřování věku, upravení marketingových akcí apod. Nad rámec toho, co uvedl městský soud či žalovaná, lze uvažovat např. o filtrování obsahu reklam, nezasílání žádných marketingových e-mailů členům mladším 18 let (i to by představovalo omezení, ale méně výrazné než to, které zvolila stěžovatelka), technická opatření při online nákupu apod.

[52] Je sice pravda, že pokud jde o tato doporučení, zůstaly rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalované v obecné rovině a nezkoumaly konkrétně, nakolik by se promítla do organizace činnosti stěžovatelky či jejích nákladů. Na druhou stranu ani sama stěžovatelka nenabídla k těmto otázkám cokoli uchopitelného. Nedala tedy správním orgánům ani městskému soudu k dispozici nic, co by umožnilo provést důkladnější test přiměřenosti požadavků na ni kladených a jinak vyplývajících z právní úpravy. Nejvyšší správní soud si je vědom, že v oblasti správního trestání tíží břemeno spočívající v povinnosti zjistit skutkový stav především na správním orgánu, nicméně i v přestupkovém řízení má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011-66). Požadavek na prokazování ospravedlnitelného důvodu pro zvolené omezení, kterému se dle okolností věci nemůže zcela vyhnout ani subjekt, s nímž je vedeno řízení ohledně možné diskriminace, lze dovodit již z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 1/2014-28 (viz body [26] až [28]).

[53] Jak již Nejvyšší správní soud naznačil, tak „nákladová zátěž“ pro stěžovatelku sice z obecného pohledu představuje argument; pro bližší posouzení proporcionality zvolených omezení z hlediska požadavků vyplývajících pro stěžovatelku z právních předpisů (regulace reklamy a prodeje vybraného zboží nezletilým) však neposkytla stěžovatelka žádné konkrétní údaje. Zároveň je třeba vycházet z toho, že dodržování zákona a zásad rovného zacházení může od podnikatele v některých případech vyžadovat investice či administrativní náročnost, což přirozeně vyplývá ze samotného principu právní regulace podnikání – to však samo o sobě není důvodem pro rezignaci na přijetí odpovídajících opatření. Přitom svoboda podnikání zaručená čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod umožňuje podnikatelům mj. rozhodovat o své obchodní strategii, avšak podle čl. 26 odst. 2 Listiny . Zároveň „[p]“ (Wintr, J. In: Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Wolters Kluwer). Mezi taková omezení lze bezesporu zařadit i požadavky na dodržení zákazu diskriminace či ochranu spotřebitele. Jak již bylo zmíněno, kromě obecných proklamací stěžovatelka nijak relevantně netvrdila (a nedoložila), že by v daném kontextu požadavek na dodržování rovného zacházení s osobami mladšími 18 let představoval neúměrný zásah do její činnosti. Jelikož je posuzování otázek spojených s diskriminací vysoce kontextuálně závislé, a to může platit zvláště u diskriminace z důvodu věku (viz např. Kühn, Z. v oblasti diskriminace podle zákona na ochranu spotřebitele. , 1/2023, s. 35 a 42), lze v této souvislosti konstatovat, že u subjektu, který provozuje rozsáhlý e-shop a propracovaný věrnostní program, lze očekávat, že implementace potřebných opatření (filtr věku apod.) je organizačně zvládnutelná.

[54] K argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud doplňuje, že stěžovatelka nijak netvrdila a neprokázala, že by poskytovala vysoce specifické služby či zboží, měla zvláštní podnikatelský záměr, či se zaměřovala na vybranou klientelu tak, aby to ospravedlnilo její odlišný přístup vůči osobám mladším 18 let. Právě taková hlediska by teoreticky mohla ospravedlnit rozlišující zacházení s osobami mladšími 18 let. To plyne z opakovaně vzpomínaných rozsudků čj. 4 As 1/2014-28 (body [27] a [28]) a čj. 7 As 9/2021-22 (body [19] až [22]). Je naopak zjevné, že stěžovatelka poskytuje běžné služby maloobchodu, bez jakéhokoli konkrétního zaměření na specifickou klientelu, zvláštní zboží nebo originální a výjimečný podnikatelský koncept. Neprodává výlučně či převážně sortiment, jehož prodej je mladistvým a nezletilým zakázán (srov. rozsudek čj. 4 As 1/2014-28, bod [27]). Do jejích prodejen mohou osoby mladší 18 let běžně vstupovat a nakupovat v nich. Pro své jednání stěžovatelka nepředložila ani argumentaci, v níž by na misku vah položila tak závažné důvody, které vedly Ústavní soud k tomu, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3212/18 akceptoval odlišné zacházení s určitou skupinou zákazníků (svoboda projevu, nesouhlas s okupací území cizího státu). Už jen proto není daný nález na nynější věc přiléhavý (další důvody nepřiléhavosti na problematiku diskriminace zákazníka z důvodu věku vyplývají jak z odborné literatury, tak z judikatury – viz Kühn, Z., op. cit. v bodě [53], či rozsudek čj. 7 As 9/2021-22, bod [14]). Proto také obstojí závěr městského soudu vyslovený v bodě 54 napadeného rozsudku, kde městský soud sice stručně, ale s ohledem na výše uvedené věcně správně, mj. konstatoval, že „[v].

[55] Nerelevantní jsou také námitky týkající se toho, že žalovaný (a poté městský soud) nevzal v potaz, že osoby mladší 18 let mohou služby stěžovatelky využívat prostřednictvím svého zákonného zástupce, resp. že žalovaný (a městský soud) nesprávně uzavřel, že stěžovatelka osoby mladší 18 let zcela vyloučila z možnosti registrace do věrnostního programu a využívání online nákupů, resp. že tyto skutkové okolnosti nevyplývají z obsahu správního spisu.

[56] K tomu je třeba uvést, že argumentace stěžovatelky se do značné míry míjí s podstatou argumentace městského soudu. V napadeném rozhodnutí se sice objevuje formulace o „“, stejně jako v bodě 62 napadeného rozsudku, ale i zde je třeba přihlížet k celkovým souvislostem. Městský soud totiž stěžovatelce např. v bodě 46 svého rozsudku srozumitelně vysvětlil, že „[z]‚Programu se mohou účastnit všechny osoby starší 18 let s adresou pro doručování na území České republiky.‘, ‚K využití Služby je oprávněna pouze fyzická osoba starší 18 let‘.“ Na formulaci o „absolutním vyloučení“ by sice bylo možné nahlížet izolovaně (účelově), ale v celkových souvislostech případu a rozhodnutí žalovaného jde o to, že se žalovaný zabýval tím, že osoby mladší 18 let byly z daných služeb vyloučeny z hlediska možností jejich využití. To opět plyne právě z bodu 62 napadeného rozsudku, dle kterého „[s]“ (srov. také bod 38 napadeného rozsudku, či přiměřeně jeho bod 47 s odkazem na stanovisko Veřejné ochránkyně práv ve zprávě ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 4218/2014/VOP/VP).

[57] Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelkou zvolené opatření dopadá na všechny osoby mladší 18 let, tedy na poměrně širokou skupinu spotřebitelů. Těmto osobám je znemožněno získávat slevy a výhody, které jsou jinak běžnou součástí nákupů dospělých. Věrnostní program přináší pro zákazníka benefity. Lze tak vycházet z toho, že mladistvý zákazník bez členství může zaplatit při totožném nákupu více, než člen s kartou – ilustrativně např. nemá nárok na „akci pro členy klubu“ (lze si představit slevu na určité zboží apod.). To představuje spotřebitelskou nevýhodu. Dále, pokud nemůže nakupovat online na svůj účet, přichází o komfort e-commerce (musí fyzicky do prodejny, nebo vše řešit přes účet zákonných zástupců). Věková hranice 18 let je přitom poměrně vysoká – mnoho 16–17letých již má vlastní prostředky, umí nakupovat samostatně a v digitálním prostředí se orientují. Nelze tedy říci, že by vyloučená skupina o benefit „stejně nestála“ nebo ho nepotřebovala. Ostatně například studenti by uvítali možnost levnějšího nákupu potravin, drogerie apod. Argument stěžovatelky, že tak mohou činit prostřednictvím zákonných zástupců a jejich věrnostních karet, nebere v potaz situace, kdy osoba mladší 18 let kupř. studuje mimo domov, nebo nemá možnost se zákonnými zástupci koordinovat každý nákup. Zásah do práv těchto spotřebitelů je tudíž přinejmenším potenciálně značný, a to jen kvůli jejich věku. Stěžovatelka přitom, jak již bylo opakovaně řečeno, nijak relevantně netvrdila a nedoložila, že omezující opatření není pro adresáty nepřiměřeně zatěžující v poměru k zátěži ležící na stěžovatelce, pakliže by k tomuto opatření nepřistoupila.

[58] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatelka uváděla, že se zvoleným přístupem k zákazníkům mladším 18 let snažila předcházet porušení svých veřejnoprávních povinností vyplývajících ze zákona o regulaci reklamy, popř. ze zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Jí zvolené řešení však bylo z pohledu ochrany zákazníků příliš široké, a tedy diskriminační. Měla hledat kompromisní opatření, které jí umožní naplňovat požadavky zvláštních zákonů (např. nezasílat reklamu na alkoholické nápoje, či zajistit, že neprodá osobám mladším 18 let zboží, u kterého platí věkové omezení) a současně respektovat právo všech spotřebitelů na rovný přístup ke službám. Stěžovatelka jen zcela obecně tvrdila, že nemůže využít filtrování obsahu, ověření věku apod., resp. nijak nekonkretizovala, že se pro ni jedná o nepřiměřené břemeno. Z hlediska služeb a zboží, které poskytuje, stěžovatelka nedoložila, že by se její podnikatelská činnost vyznačovala takovými specifiky, která by si vyžadovala odlišný přístup k zákazníkům mladším 18 let než k zákazníkům dospělým. Osoby mladší 18 let a osoby starší 18 let v tomto smyslu byly v postavení rovných subjektů a takto s nimi (nediskriminačně) měla stěžovatelka jednat. (…)