Vydání 12/2018

(…)[14] Nejvyšší správní soud se ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. 8. 2017, čj. 2 As 338/2016-27, vyslovil, že právní názor krajského soudu, že správní orgány byly při posuzování porušení zákazu diskriminace dle zákona o ochraně spotřebitele vázány jen diskriminačními důvody vyjmenovanými v antidiskriminačním zákoně, a proto nemohlo rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti vést k porušení § 6 zákona o ochraně spotřebitele, byl nesprávný. V nyní posuzované kasační stížnosti stěžovatelka vznáší otázky, kterými se Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku nezabýval. Kasační stížnost je tedy přípustná. (…)

[17] Předně má Nejvyšší správní soud za to, že testu diskriminace, který krajský soud využil v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze nic vytknout. Za podstatné východisko je třeba považovat judikaturu Ústavního soudu, podle níž k porušení principu rovnosti dochází, jestliže se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné, nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud odlišnost v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené sledovanému cíli (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, č. 405/2006 Sb., či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07, č. 10/2010 Sb.). Z tohoto pojetí diskriminace Nejvyšší správní soud opakovaně vycházel při výkladu § 6 zákona o ochraně spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, čj. 4 As 63/2005-69, č. 1238/2007 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 1 As 14/2006-68, č. 1162/2007 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, čj. 3 As 67/2007-54) a vedle toho v rozsudku ze dne 11. 4. 2006, čj. 8 As 35/2005-51, č. 956/2006 Sb. NSS, dovodil, že diskriminaci spotřebitele představují „“ (shodně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 3 As 49/2007-43, č. 1467/2008 Sb. NSS).

[18] Doplňkově lze na tomto místě poukázat rovněž na novější judikaturu Ústavního soudu, v níž jsou výše uvedené znaky diskriminace zformulovány do podoby přehledného testu sestávajícího z následujících otázek: „“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, č. 44/2014 Sb., nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, č. 162/2014 Sb.). Tento test již převzal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 9. 2014, čj. 6 As 33/2013-50, ve věci týkající se státních maturit a není důvod, proč by nemohl být využitelný i v oblasti ochrany spotřebitele.

[19] Krajský soud tedy v napadeném rozsudku postupoval zcela správně, když na projednávanou věc aplikoval test diskriminace, který obsahově odpovídal judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Ostatně ani stěžovatelka proti formulaci tohoto testu nevznesla žádné výhrady a své kasační námitky zaměřila jen na způsob jeho užití v daném případě.

[20] Stěžovatelka namítala, že její jednání nelze posoudit jako diskriminační, protože jím ve skutečnosti nedošlo ke zvýhodnění či znevýhodnění žádné konkrétní osoby. To však není v projednávané věci rozhodující. Stěžovatelka prokazatelně zacházela s občany Ruské federace odlišně, když u nich ubytování ve svém hotelu podmínila podpisem prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu, což se potvrdilo i v rámci kontroly při simulovaném zájmu inspektorky o ubytování. Takové jednání bylo pro občany Ruské federace zjevně omezující, neboť pro ně mohlo představovat překážku v přístupu k ubytování, která byla způsobilá je odradit od uzavření smlouvy se stěžovatelkou. Pro zájemce o ubytování jiné než ruské státní příslušnosti byl přístup k ubytovacím službám nepodmíněný, tedy snadnější. Není přitom třeba zkoumat a prokazovat, zda znevýhodňující jednání poškodilo nějakého konkrétního spotřebitele ruské státní příslušnosti. Podstatným znakem diskriminace dle § 6 zákona o ochraně spotřebitele je samotné rozdílné zacházení s určitou skupinou spotřebitelů, nikoli jeho následky pro některou individuálně vymezenou osobu. Ani v žádném z výše citovaných rozhodnutí týkajících se diskriminace v oblasti ochrany spotřebitele se Nejvyšší správní soud nezabýval tím, zda byly diskriminačním jednáním dotčeny konkrétní osoby (např. v již zmiňovaných rozsudcích čj. 4 As 63/2005-69, čj. 1 As 14/2006-68 a čj. 3 As 67/2007-54 shodně vedla ke konstatování porušení zákazu diskriminace samotná existence dvojích cen dopravy na základě trvalého pobytu, aniž by byly identifikovány jednotlivé osoby, na něž dané opatření reálně negativně dopadlo). To odpovídá rovněž smyslu veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele, v jejímž rámci není primárním úkolem příslušných správních orgánů chránit před diskriminací konkrétní jednotlivce, ale spíše zajišťovat celkovou regulérnost prostředí kontrolou dodržování právních norem sledujících ochranu spotřebitele a postihováním jejich případného porušení. Právní prostředky ochrany před diskriminací určené přímo dotčeným jednotlivcům naopak nabízí soukromé právo, zejména antidiskriminační zákon. Námitka stěžovatelky směřující proti posouzení rozdílného zacházení krajským soudem tedy není důvodná.

[21] Na negativním dopadu jednání stěžovatelky na občany Ruské federace nic nemění ani to, že dotčené prohlášení spočívalo ve vymezení se vůči událostem, které stěžovatelka vnímá jako porušení mezinárodního práva. Mezinárodní právo na projednávanou věc nedopadá ani nemá žádnou spojitost s poskytováním ubytovacích služeb. Občané Ruské federace tak byli znevýhodněni oproti ostatním spotřebitelům, pro něž byl přístup k ubytování v hotelu stěžovatelky snadnější.

[22] Z kasační stížnosti dále vyplývá nesouhlas stěžovatelky s posouzením státní příslušnosti jako diskriminačního důvodu, ačkoli v tomto směru nepředložila nikterak rozsáhlou argumentaci a pouze uvedla, že žádný předpis neupravuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Možnými diskriminačními důvody se již Nejvyšší správní soud zabýval v předchozím rozhodnutí v projednávané věci, tj. v rozsudku ze dne 16. 8. 2017, čj. 2 As 338/2016-27. V něm vyslovil právní názor (jímž je nyní sám také vázán), že k diskriminaci podle zákona o ochraně spotřebitele může docházet i z jiných důvodů než těch uvedených v antidiskriminačním zákoně. Při interpretaci a aplikaci § 6 zákona o ochraně spotřebitele je tak třeba vycházet jak z obecného chápání zákazu diskriminace, tak z regulace zákazu diskriminace napříč celým právním řádem, a zároveň mít na paměti smysl a účel daného ustanovení. Nejvyšší správní soud navíc v tomto rozsudku výslovně připustil, že ve věcech přístupu ke službám si lze dobře představit, že může docházet k diskriminaci mimo jiné i z důvodu státní příslušnosti.

[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku čj. 2 As 338/2016-27 poukázal na předpisy, které státní příslušnost jako diskriminační důvod upravují (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění od 29. 7. 2017, a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění od 29. 7. 2017), a to přestože v době rozhodné pro projednávanou věc ještě tento diskriminační důvod neobsahovaly. Na tomto místě lze doplnit, že v současné době je státní příslušnost diskriminačním důvodem také podle antidiskriminačního zákona. Státní příslušnost jako diskriminační důvod by dále mohla připadat v úvahu i v případě čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), neboť ani v jednom z těchto dokumentů nejsou diskriminační důvody vyjmenovány taxativně. Nápomocná může být zejména Evropského soudu pro lidská práva, který již několikrát shledal porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy na základě státní příslušnosti [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 9. 1996 ve věci (stížnost č. 17371/90), rozsudek ze dne 18. 2. 2009 ve věci (stížnost č. 55707/00) či rozsudek ze dne 30. 9. 2003 ve věcistížnost č. 40892/98)].

[24] Krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou diskriminačního důvodu explicitně nezabýval, ale z jím provedeného testu diskriminace zřetelně vyplývá, že důvod rozdílného zacházení s některými spotřebiteli spatřoval ve státní příslušnosti Ruské federace. V situaci, kdy § 6 zákona o ochraně spotřebitele žádný výčet zakázaných diskriminačních důvodů neuvádí, považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na výše popsanou relevanci státní příslušnosti při posuzování diskriminace právní názor krajského soudu za správný a odpovídající smyslu daného ustanovení.

[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítala, že neporušila čl. 3 odst. 1 Listiny (). Toto ustanovení však správní orgány ani krajský soud vůbec neaplikovaly, neboť stěžovatelce byla uložena pokuta výhradně za porušení zákazu diskriminace dle § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Adresátem zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny je stát vystupující ve vertikálních vztazích vůči jednotlivci, a stěžovatelka jej proto z podstaty věci nemohla porušit. Na projednávanou věc mohl mít čl. 3 odst. 1 Listiny vliv jedině nepřímý při ústavně konformním výkladu § 6 zákona o ochraně spotřebitele, což se v napadeném rozsudku projevilo zejména tak, že krajský soud při formulaci testu diskriminace přihlížel k související judikatuře Ústavního soudu. Argumentace stěžovatelky o neporušení čl. 3 odst. 1 Listiny je tedy lichá a nemůže ohrozit zákonnost napadeného rozsudku.

[26] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky týkající se střetu svobody projevu a ochrany spotřebitele. Svoboda projevu je chráněna čl. 17 Listiny jako ústavně zaručené základní právo, avšak není bezbřehá. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Přesně takové omezení v projednávaném případě představoval zákaz diskriminace dle § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Když dané ustanovení krajský soud aplikoval v napadeném rozsudku, nejednalo se o nepřípustné nadřazení obyčejného zákona nad zákon ústavní, jak se domnívá stěžovatelka, ale o standardní situaci omezení svobody projevu na základě zákona pro ochranu práv a svobod druhých dle čl. 17 odst. 4 Listiny. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že v takovém případě je třeba zákon omezující svobodu projevu vykládat restriktivně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05,č. 111/2007 Sb. ÚS, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, č. 44/2012 Sb. ÚS). To však krajský soud v napadeném rozsudku učinil, když nejprve náležitě zohlednil výkon svobody projevu stěžovatelky v rámci testu diskriminace jako legitimní cíl jejího jednání a poté mimo jiné právě s ohledem na svobodu projevu snížil výši uložené pokuty. Krajský soud tedy v tomto ohledu správně posoudil ústavněprávní rozměr projednávané věci a postupoval v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny.

[27] Nejvyšší správní soud v žádném případě nehodlá zpochybnit právo stěžovatelky projevit svůj politický názor veřejně a otevřeně a mnohokrát se již na obranu svobody projevu postavil (naposledy např. viz rozsudek ze dne 31. 5. 2018, čj. 2 As 18/2018-38). To, co shledává soud nevhodným, je jeho vyjádření. Jinými slovy nepokládá jednání stěžovatelky za ospravedlnitelné právě pro prostředky, které k výkonu svého ústavně zaručeného práva zvolila, tzn. má je za nepřiměřené. Stěžovatelka se totiž neomezila na deklaraci adheze nebo kontroverze vůči určitému politickému aktu, ale jde dál. Požaduje po zájemci o navýsost všední službu (ubytování v běžném hotelu), aby se hodnotově vymezil vůči zahraniční politice státu, jehož občanství má, a v případě, že s ní nesouhlasí, projevil svůj politický názor výslovně, s uvedením údajů o své totožnosti a stvrdil jej vlastnoručním podpisem. Poskytnutí noclehu v běžném hotelu je přitom podobně jako prodej chleba nebo knihy všední záležitostí nevyžadující od zájemce vyjevit své hodnotové priority a morální ukotvení ani od poskytovatele jakýkoli specifický osobní (např. umělecký) vklad (viz specifické cukrářské schopnosti nutné k ozdobení svatebního dortu, rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických ze dne 4. 6. 2018 ve věci ). Podmínit přístup k běžné službě popsaným politickým „“ je druhem nátlaku, který Nejvyšší správní soud nepovažuje za přípustný. Projev politického mínění by neměl „“, zejména ne toho, kdo není původcem kritizovaného aktu, ani mu nelze připisovat participaci na něm. Státní občanství není dle Nejvyššího správního soudu dostatečným důvodem pro založení spoluodpovědnosti jeho nositele za aktuální skutky politické reprezentace země.

[28] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že přitakání způsobu, který stěžovatelka zvolila pro prezentaci svého názoru (na nějž má „“ právo), by mohlo posloužit coby další pražec umožňující, aby ve veřejném prostoru zas o něco povyrostla kolej zrychlující cestu k prorůstání nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Akcelerace tohoto trendu (již nyní se přirozeně vyskytujícího a samovolně sílícího) nemůže přinést nic pozitivního. Zejména ne to, co stěžovatelka chtěla svým projevem dosáhnout – zamyšlení se veřejnosti i politické reprezentace země nad tím, jaké hodnoty stojí za hájení a kdy už pokrytectví či ztrátu historické paměti nelze tolerovat. Nikdo nechce žít v zemi, kde zákazník musí před nákupem zboží nebo služby nejprve vyhledat, zda podle seznamu na dveřích nepatří aktuálně do skupiny těch, kterým poskytovatel nebo obchodník službu nebo zboží nabízet nehodlá, resp. není ochoten bez dalšího poskytnout či prodat (např. brýlatých, abstinentů, schvalovačů expanze katolicismu do Nového světa, ale i veganů nebo lidí bez hudebního sluchu apod.). Podle názoru soudu nelze třídit zákazníky, byť jen určité státní příslušnosti, podle kritérií jako je (politický) názor, který má stejně silné právo projevit, jako si jej nechat pro sebe. V krystalické podobě se podařilo stejný společenský problém vystihnout už Jaroslavu Haškovi, který inspiruje v každé době: „řekl Palivec“ (Hašek, Jaroslav. [online].V MKP 1. vyd. Praha : Městská knihovna v Praze, 2011, s. 12).

[29] Pro úplnost je vhodné dodat, že si představit situace, kdy by odlišné zacházení mohl soud shledat ospravedlnitelným. Právo podnikatele vyloučit některé osoby z okruhu těch, kterým poskytne služby, by však mělo být vyhrazeno jen pro extrémní případy. Těžko by bylo možné postihnout hospodského, který odmítne obsloužit např. vraha svého příbuzného, pozná-li ho, anebo malíře bránícího se umělecky portrétovat toho, jehož osobnostními rysy, které jsou ze široce sdíleného pohledu zavrženíhodné, pohrdá (např. Anderse Breivika). Ovšem vyfotit masového vraha na průkaz totožnosti v rámci pracovní náplně je, podobně jako ubytovat osobu s jinými politickými názory, něco zcela jiného, ne příliš vzdáleného od odpovědi na pozdrav nebo běžné společenské zdvořilosti.

[30] Právní posouzení Nejvyššího správního soudu se, a to je třeba zdůraznit, vztahuje na tento konkrétní případ výhradně v kontextu, jak byl před správními soudy prezentován. Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by jí osobně či osobám jí blízkým byla v souvislosti s anexí Krymu způsobena jakákoli újma, nebo by zde byly další důležité individuální okolnosti, které by bylo zapotřebí při posouzení zohlednit. Soud hodnotí každý případ individuálně, každá kombinace skutkových okolností je jedinečná a jako taková je subsumována pod právní normu. Nelze proto dovozovat, že by se soud stejně postavil i k jiné situaci, kdy by podnikatel projevil svůj názor odlišným způsobem. Opačně však lze s určitostí konstatovat, že „“ skutkových rysů případu (tj. kdyby se stěžovatelka zastala stejným způsobem Ruska vůči Ukrajině) by nepochybně vedlo ke stejnému výsledku.

[31] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že respektuje, že stěžovatelka vnímá danou mezinárodněpolitickou událost jako natolik palčivou, že se na ni rozhodla veřejně projevit svůj názor i za cenu podnikatelských ztrát. Vyslovení jakýchkoli hodnotících úvah ze strany soudu ve vztahu k tomuto incidentu však není namístě, protože to není předmětem řízení (byť ona událost zcela oprávněně probouzí diskuze ve veřejném prostoru). V důsledku tak soud musel od těchto diskuzí odhlédnout a posoudit věc perspektivou střetu dvou ústavněprávních principů, přičemž v posuzované věci upřednostnil z výše popsaných důvodů ochranu práv spotřebitele jako slabší strany. Oblast antidiskriminačního práva je podrobně upravena na ústavní, evropské i zákonné úrovni a úkolem soudů není tuto hodnotovou volbu zákonodárce měnit, ale citlivě řešit konkrétní spory a konflikty ve společnosti.