Vydání 5/2005

Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava udělila svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2001, vydaným na základě § 22 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas navrhovateli - Správě Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava (jako uživateli lesa ve státním vlastnictví) k použití ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, k zásahům proti škůdcům - kůrovcům a k opatřením v případech mimořádných okolností a nepředvídaných škod v lesních porostech, zařazených do I. zóny ochrany přírody Národního parku Šumava. (Označení rozhodujícího správního orgánu jako "Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava" je v této věci s ohledem na § 78 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny poněkud nepřesné - správně jde o "Správu Národního parku Šumava", které toliko přísluší také vykonávat působnost "Správy Chráněné krajinné oblasti Šumava"; proto je dále v textu užíván jen výraz "Správa NP Šumava".)

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal; žalovaný však dne 25. 9. 2001 jeho odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného u Vrchního soudu v Praze obsáhlou žalobou; mj. namítl, že správní orgány obou stupňů rozhodovaly, aniž navrhovatel předložil nezbytné podkladové (subsumované) rozhodnutí. Tím žalobce rozumí rozhodnutí podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, podle něhož může orgán ochrany přírody povolit výjimky ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů podle § 46 odst. 2, § 49, § 50 a § 51 odst. 2 téhož zákona v případech, kdy jiný veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Takovým orgánem je podle názoru žalobce s ohledem na § 79 odst. 3 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny Ministerstvo životního prostředí. Žalobce nesouhlasí s tím, že jak opatření proti škůdcům podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, tak i zvláštní ochrana organismů podle § 49 a § 50 téhož zákona jsou zájmem ochrany přírody. Protože na území národních parků má přednost ochrana přírody jako celku, určuje § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, že k zásahům proti škůdcům musí být dán souhlas orgánu ochrany přírody. Žalobce k tomu dovozuje, že pro udělení souhlasu měla být vydána výjimka podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny a že o výjimce mělo rozhodnout Ministerstvo životního prostředí. Tím, že správní orgány obou stupňů rozhodly bez udělení výjimky, porušily § 3 odst. 1 a § 46 správního řádu, protože rozhodly v rozporu se zákonem, a současně tak zasáhly do práva žalobce na příznivé životní prostředí podle čl. 35 Listiny.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že žalobci bylo již opakovaně vysvětlováno, že jeho názor je nesprávný. To z toho důvodu, že při rozhodování orgánu ochrany přírody o souhlasu podle § 22 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jsou zvažovány všechny okolnosti a vztahy vyplývající ze zákona o ochraně přírody a krajiny a v rozhodnutí je otázka ochrany rostlin a živočichů dostatečně řešena. O poškozování práva na příznivé životní prostředí by naopak podle žalovaného bylo možné mluvit spíše v tom případě, že by byl les ponechán vlastnímu osudu.

Vrchní soud v Praze neskončil řízení o věci do 31. 12. 2002, a věc tak přešla na Nejvyšší správní soud (§ 132 s. ř. s.). Ten žalobu zamítl jako nedůvodnou.