Vydání 8/2013

(...) Pokud jde o kasační námitku týkající se aplikace § 126 stavebního zákona z roku 1976, souhlasí Nejvyšší správní soud se závěrem, že stanoviska, vyjádření, souhlasy, posudky apod. orgánu ochrany přírody bylo možné v souladu s uvedeným ustanovením vyžadovat tehdy, když to vyplývalo z tzv. složkových zákonů. V rozsudku ze dne 29. 3. 2007, čj. 1 As 16/2006-54, č. 1201/2007 Sb. NSS, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že účelem § 126 citovaného zákona byla vedle ochrany dalších důležitých veřejných zájmů zejména ochrana životního prostředí, přičemž tyto zájmy chrání tzv. "", které tvořily právní okolí stavebního zákona z roku 1976 a které upřesňovaly, jaká povolení, závazná stanoviska, posudky nebo vyjádření byly v daném řízení podle stavebního zákona zapotřebí, případně zda byl souhlas orgánu, jenž příslušné zájmy hájí, vůbec nutný.

Je však třeba vzít v potaz, že stěžovatelka požádala o změnu umístění části stavby dne 6. 2. 2006, tedy až poté, kdy dne 13. 1. 2005 nabylo účinnosti nařízení č. 28/2005 Sb. Jak již bylo uvedeno, byla tímto nařízením vymezena Ptačí oblast Východní Krušné hory, a to k ochraně populace tetřívka obecného () a jeho biotopu. Ustanovení § 45h odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění, mj. stanovilo, že "[j]". Navazující § 45i odst. 1 citovaného zákona, v relevantním znění, dodával, že "[t][...]". Samotné nařízení č. 28/2005 Sb. pak s odkazem na § 32 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 v § 3 odst. 1 písm. a) stanovilo, že v ptačí oblasti, mimo současně zastavěné a zastavitelné území obcí, lze měnit druh pozemků a způsoby jejich využití jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu ochrany přírody.

Je skutečností, že citovaná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny pojem "" sama nedefinují, ale odkazují formou poznámky pod čarou na zákon o posuzování vlivů na životní prostředí. Ten pak v § 4 odst. 1 dále rozlišuje mezi pojmy "" a "". V dané věci však pro otázku, zda bylo třeba stanovisko orgánu ochrany přírody vydané podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny k tomu, zda může změna umístění části stavby mít významný vliv na danou ptačí oblast, tj. na ochranu populace tetřívka obecného a jeho biotopu, a tedy zda by případně následně bylo třeba provést hodnocení tohoto vlivu na populaci tetřívka obecného a jeho biotop podle § 45h a § 45i citovaného zákona, není rozhodné, zda bylo toto nové umístění dvou stožárů VTE třeba považovat za nový záměr nebo takovou jeho změnu, která podléhala podle § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životního prostředí, v tehdy účinném znění, posuzování podle tohoto zákona, či nikoliv.

Tato skutečnost je podstatná pouze pro závěr o tom, zda bylo třeba změnu umístění části stavby podrobit novému celkovému posouzení vlivů na životní prostředí, resp. jemu předcházejícímu zjišťovacímu řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nebo zda postačuje původní posouzení, jež vyústilo do stanoviska k posouzení vlivů původního záměru na životní prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 26. 7. 2004, jehož trvající platnosti se dovolávali jak žalovaný, tak stěžovatelka. Jednalo se však v každém případě o posouzení záměru z hlediska "" vlivů na životní prostředí; přitom povinnost podrobit daný záměr zjišťovacímu řízení vyplývala přímo z § 4 odst. 1 písm. b) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Stavba předmětných větrných elektráren, o nichž probíhalo ode dne 27. 10. 2004 sloučené územní a stavební řízení, totiž bezpochyby spadala mezi záměry uvedené v příloze č. 1 kategorii II citovaného zákona, které vyžadují provedení zjišťovacího řízení.

Z hlediska "" posouzení podle § 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny však v každém případě musí být nové umístění dvou stožárů VTE považováno za samostatný záměr ve smyslu citovaných ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, protože původní záměr umístění a stavby stožárů VTE takto samostatně posuzován nebyl, neboť daná ptačí oblast v době posuzování původního záměru ještě neexistovala. Jakkoli ze správního spisu vyplývá, že v rámci obecného hodnocení vlivů původního záměru nejen na živou přírodu, ale na veškeré složky životního prostředí a na veřejné zdraví (viz § 2 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí), byl posuzován také potenciální vliv původního záměru na avifaunu, včetně populace tetřívka obecného, jednalo se, jak již bylo řečeno, pouze o jednu z dílčích řešených otázek v rámci celkového procesu EIA. Toto posouzení tedy v žádném případě nemůže být považováno za speciální stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody [byť jím je v daném případě rovněž Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství - srov. § 22 písm. a) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a § 77a odst. 3 písm. w) zákona o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění] podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a případně na něj navazující speciální "" hodnocení věnované výlučně otázce dopadu záměru na ochranu populace tetřívka obecného a jeho biotopu v dané ptačí oblasti. Takové stanovisko k původnímu záměru vydáno nebylo a ani případné následné hodnocení provedeno nebylo, a to právě proto, že daná ptačí oblast v tu dobu ještě neexistovala.

Je tedy třeba důsledně odlišovat obecné posuzování vlivů záměru na životní prostředí (případně jemu předcházející zjišťovací řízení) podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí od speciálního posuzování vlivů záměru na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti podle § 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. v tomto případě na populaci a biotop tetřívka obecného v dané ptačí oblasti vyhlášené nařízením vlády č. 28/2005 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že i "" hodnocení procesně probíhá, až na odchylky stanovené přímo v citovaných ustanoveních zákona o ochraně přírody a krajiny, podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (viz § 45h odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny); má však jiný (specificky zaměřený) obsah než obecný proces EIA (k tomu viz Miko, L.; Borovičková, H. a kol. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 218). V argumentaci žalovaného a zčásti i stěžovatele jsou tyto dvě otázky zcela nesprávně směšovány.

S uvedenými závěry pak úzce souvisí i skutečnost, že žalovaný sice v oznámení ze dne 13. 2. 2006 uváděl, že žádostí stěžovatele o změnu umístění dvou stožárů VTE bylo zahájeno "", fakticky však postupoval a rozhodl výhradě podle § 68 stavebního zákona z roku 1976, tj. o změně stavby před jejím dokončením. Rovněž tento postup hodnotí Nejvyšší správní soud jako nezákonný. Je totiž třeba souhlasit s názorem krajského soudu, že došlo-li ke změně umístění stavby, byť se jednalo o stejné parcely, mělo být o věci rozhodnuto v územním řízení; žalobou napadené rozhodnutí tak nemělo oporu v územním rozhodnutí o umístění stavby.

Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2005 totiž bylo vydáno ve sloučeném územním a stavebním řízení ve smyslu § 32 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976. Územní rozhodnutí přitom dle § 39 tohoto zákona muselo obsahovat (a v daném případě také obsahovalo) určení umístění stavby na pozemku (viz Doležal, J. a kol. . 11. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2005, s. 103); cílem územního řízení tak bylo mj. rozhodnout o konkrétním umístění stavby na stavebním pozemku, přičemž byla zároveň sledována ochrana rozličných veřejných zájmů. Na této skutečnosti se nic neměnilo ani v případě, že bylo rozhodováno ve sloučeném územním a stavebním řízení, jehož výsledkem bylo pouze jedno rozhodnutí, mezi jehož podmínky dle § 20 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, ovšem patřilo stanovení umístění stavby na pozemku.

Z uvedeného plyne, že i ve sloučeném stavebním a územím řízení bylo třeba dostát požadavkům obou těchto řízení, byť výsledkem bylo pouze jediné rozhodnutí. Totéž platilo pro případné změny tohoto rozhodnutí, docházelo-li ke změně umístění stavby; a to už z toho důvodu, že sloučené územní a stavební řízení se týkalo konkrétního umístění stavby na pozemku a k tomuto umístění se vyjadřovaly dotčené orgány státní správy.

Je přitom zřejmé, že v případě žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 25. 5. 2006 žalovaný, jak již bylo řečeno, fakticky postupoval pouze dle § 68 stavebního zákona z roku 1976, přičemž žádost stěžovatele o změnu stavby před jejím dokončením ve smyslu citovaného ustanovení projednal pouze "". Skutečnost, že věc měla být projednána v prvé řadě v územním řízení, potvrzuje např. § 62 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, dle něhož "[v]". Dle § 32 odst. 1 téhož zákona bylo možné stavby umisťovat jen na základě územního rozhodnutí, a žalovaný přitom fakticky změnil územní rozhodnutí pouze rozhodnutím vydaným ve stavebním řízení.

K tomu dlužno dodat, že v případě žádosti stěžovatelky o změnu stavby před jejím dokončením se jednalo především o změnu v umístění části stavby, přičemž stavba samotná nedoznala zásadních změn. V takovém případě bylo třeba trvat na tom, aby tato změna byla v souladu s územním rozhodnutím, přičemž o změně územního rozhodnutí bylo možné rozhodnout opět ve sloučeném územním a stavebním řízení ve smyslu § 32 odst. 3 a § 65 stavebního zákona z roku 1976, který stanovil, že "[s]" (viz také citovaný komentář ke stavebnímu zákonu, s. 145-146).

Posouzení změny umístění stavby na zájmy chráněné zvláštními předpisy, včetně jednotlivých složkových zákonů v oblasti ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tak v souladu s § 126 stavebního zákona z roku 1976 mělo proběhnout v novém územním řízení, případně ve sloučeném řízení o změně umístění stavby a změně stavby před jejím dokončením. Krajský soud byl ovšem toho názoru, že ve věci nebyl možný postup dle § 41 uvedeného zákona, který upravoval možnost změny územního rozhodnutí, neboť se v daném případě ve smyslu tohoto ustanovení nezměnila "". Nejvyšší správní soud však nevylučuje, jak již bylo naznačeno, že v tomto případě - vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádostí o změnu umístění stavby reagovala na výsledky místního referenda - mohlo dojít ve sloučeném územním a stavebním řízení ke změně územního rozhodnutí a nemuselo proběhnout zcela nové územní řízení. V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud na § 94 stavebního zákona z roku 2006, který upravuje otázku změny územního rozhodnutí obdobně, jak to činil § 41 stavebního zákona z roku 1976. Zde odborná literatura s ohledem na kontext věci a možnost široké pojmu "" dovozuje, že "[...] pro libertatejestliže se změnily podmínky v území' " (Potěšil, L.; Roztočil, A.; Hrůšová, K.; Lachmann, M. . 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2013).

Podstatné je však především to, že, jak již konstatoval krajský soud, ve věci mohla být v důsledku změny umístění stavby dotčena celá řada veřejných zájmů chráněných zvláštními předpisy a tyto otázky měly být v územním řízení ve spolupráci s dotčenými orgány státní správy v souladu s § 126 stavebního zákona z roku 1976 a zvláštními zákony řádně posouzeny, což se nestalo, resp. stalo se tak jen v omezené a nedostatečné podobě, když stěžovatelka doložila z nezbytných vyjádření a stanovisek dotčených orgánů státní správy pouze vyjádření Vojenské ubytovací a stavební správy Litoměřice a Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru životního prostředí (pouze k otázkám ochrany krajinného rázu, vodního hospodářství, ochrany zemědělského půdního fondu, státní správy lesů a odpadového hospodářství). Přitom, jak již bylo řečeno, ze správního spisu nevyplývá, že by např. další příslušný orgán ochrany přírody, Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vůbec byl kontaktován. Na tomto nezákonném postupu pak nemůže nic změnit, jak správně konstatoval krajský soud, ani "" právě Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 15. 6. 2007, podle něhož změna umístění 2 stožárů VTE nebude mít vliv na území evropsky významných lokalit nebo ptačích oblastí, a to už jen z toho důvodu, že časově následuje až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Krajskému soudu je třeba přisvědčit i v tom, že by nemělo žádný smysl provádět v řízení před krajským soudem důkaz spisem Krajského úřadu Ústeckého kraje, jestliže nezbytné stanovisko tohoto orgánu ochrany přírody vydané podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny není součástí správního spisu v předmětné věci ani se o něm žalobou napadené rozhodnutí nezmiňuje a ani žalovaný či stěžovatelka netvrdí, že by takové stanovisko krajský úřad pro účely daného řízení vydal.

Byť tedy Nejvyšší správní soud korigoval některé dílčí závěry krajského soudu, dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.