Vydání 1/2007

Účelem zákona o ochraně přírody a krajiny je v souladu s jeho § 1 (ve znění účinném v době rozhodování žalovaného) přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitosti forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Zákon o ochraně přírody a krajiny tedy chrání mj. krajinu jakožto součást zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a chrání též prostřednictvím § 12 její ráz. Krajinným rázem je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. Krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umísťování a povolování staveb, jakož i jiné činnosti, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, na harmonické měřítko a vztahy v krajině. Zásahy do krajinného rázu, pokud by byly s to jej snížit nebo změnit, je možno provádět jedině se souhlasem orgánu ochrany přírody.

Účelem a smyslem rozhodování orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny je ochrana krajinného rázu před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují jeho estetickou nebo přírodní hodnotu, mimo jiné i harmonické měřítko a vztahy v krajině. Orgán ochrany přírody je tedy zákonem povolán k tomu, aby posoudil, zda posuzovaná činnost může snížit či změnit krajinný ráz (tj. zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti).

Jestliže před účinností tohoto zákona (č. 114/1992 Sb.) vydaly dřívější správní orgány předpisy podle dříve platných předpisů, jimiž upravovaly některá omezení ve vymezené oblasti, které se v souladu s § 90 odst. 10 zákona o ochraně přírody a krajiny (ve znění účinném k 1. 6. 1992, v současné době jde o odstavec 11) staly oblastmi přírodního parku, nemění to nic na použitelnosti § 12 odst. 1 a 2 zákona ve vztahu k činnostem, jež takovýmto předpisem vydaným před účinností zákona omezeny nebyly.

Pokyny odboru ministerstva jako metodické návody pro subjekty podřízené ústřednímu orgánu státní správy, které se vyjadřují k metodám přípravy předpisu podle § 12 odst. 3 citovaného zákona, nemají pro posuzovanou věc žádnou právní relevanci. To, že ministerstvo nevydalo prováděcí předpis podle § 12 odst. 2 citovaného zákona, také nemůže mít pro stěžovatele právní význam; městský soud správně vyložil, v jakých mezích by se tento prováděcí předpis musel pohybovat. Rozhodující je, že zákon sám o sobě stanoví v § 12 příslušnou povinnost v dostatečně konkretizované podobě. Jde o povinnost požádat orgán ochrany přírody o souhlas k činnosti, která by mohla snížit nebo změnit krajinný ráz. Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem městského soudu, že nebylo rozhodující, zda umístěním dřevěné buňky a suchého WC došlo ke "stavbě", anebo nikoli, neboť zákon předpokládá, že souhlas je třeba i k jakékoli jiné činnosti, než kterou je umístění či povolení stavby. Nejvyšší správní soud neshledává v právní úpravě § 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žádné možnosti pro uplatnění libovůle správního orgánu, jenž je povolán k ochraně přírody a krajiny. Jedná se o právní úpravu zcela standardní; představa stěžovatelů, že prováděcí právní předpisy by mohly obsahovat detailní výčty činností postihující veškerou rozmanitost možných zásahů do krajinného rázu, nemá v zákonné konstrukci žádnou oporu.

Jestliže správní orgán přistoupí k zahájení řízení o přestupku, musí v tomto řízení zjistit náležitě skutkový stav věci a tento skutkový stav subsumovat pod právní normu, přičemž musí vyložit, v čem spatřuje naplnění skutkové podstaty přestupku. To se v posuzované věci i stalo. Stěžovatelé provedli na vymezeném pozemku, jenž se nachází v údolní nivě řeky Jihlavy a je součástí přírodního parku [přičemž údolní niva je významným krajinným prvkem - srov. § 3 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně přírody a krajiny], skrývku zeminy, umístili zde dva objekty (k jednomu z nich posléze přičinili kola, aby se tento objekt stal mobilním). V tomto jednání správní orgány spatřovaly zásah do krajinného rázu, jenž se hrubě dotkl přírodní charakteristiky krajinného rázu údolní nivy řeky Jihlavy. S tímto hodnocením, které aproboval městský soud, se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud. Stěžovatelé byli povinni požádat orgán ochrany přírody o souhlas k zamýšlenému zásahu do krajiny spočívajícímu v zemních pracích (skrývka zeminy) a umístění dvou objektů; tento souhlas je vydáván ve správním řízení a stěžovatelé by byli bývali měli veškeré právní možnosti v takovém správním řízení předestřít své argumenty a vyjasnit povahu zásahu, k němuž hodlali přikročit. Pokud tuto svou právní povinnost nesplnili, naplnili výše popsanou činností skutkovou podstatu přestupku vymezeného v § 87 odst. 2 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny.