Vydání 2/2006

Z řady námitek je za nejzávažnější třeba považovat námitku, že vůbec nebyly naplněny podmínky pro uložení předmětného zákazu, když žalobce zejména poukazuje na skutečnost, že vodohospodářskou stavbu považoval za legální a odběr vody za povolený. Podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. bylo možno omezit nebo zakázat činnost, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně nebo zvláště chráněných částí přírody. Rozhodnutí o takovém omezení či zákazu je v pravomoci orgánu ochrany přírody. Ten také posuzuje naplnění podmínek, tedy existenci a míru ohrožení částí přírody, kterým je tímto ustanovením poskytována ochrana. Toto posouzení ovšem nemůže být libovůlí. Musí vycházet z řádně zjištěného skutkového stavu, zjištěné skutečnosti musí být v souladu se zákonem vyhodnoceny a závěr musí být ve vydaném rozhodnutí dostatečně zdůvodněn. Činností, o kterou se v daném případě jednalo, bylo zadržování a odběr povrchových vod z vodního toku Střední Opava. Tento vodní tok byl biotopem zvláště chráněného živočicha vranky pruhoploutvé (proti tomuto zjištění žalobce ničeho nenamítá), součástí chráněné krajinné oblasti, a tedy podle § 25 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. předmětem ochrany s omezením hospodářského využití s cílem zachování a vytvoření optimálních ekologických funkcí. Zadržování a odběr vody pro provoz malé vodní elektrárny by mohl teoreticky způsobit nedovolenou změnu, a využití postupu podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. tak nebylo ve vztahu k dané činnosti vyloučeno. Přitom se nemusí jednat o hrozbu fakticky naplněnou, tedy nemusí být zjištěno, že změny již skutečně nastaly; zákon možností daného postupu sleduje předcházení negativním důsledkům, postačí tedy možnost ohrožení. Takovou možnost ohrožení lze spatřovat i v živelném dlouhodobém odběru vody z vodního toku, tedy v odběru, u něhož nebyl příslušným orgánem posouzen jeho přípustný rozsah z hlediska vlivu na dané přírodní podmínky. Přitom ani skutečnost, že by se jednalo o odběr povolený, by z hlediska využití ustanovení § 66 zákona č. 114/1992 Sb. nebyla rozhodující, neboť takové povolení vychází z určitých standardních podmínek. Mohou však nastat situace, kdy i povolená činnost se stane hrozbou a je nezbytný zákaz činnosti dříve jiným orgánem povolené. Rozhodující pro užití zákazu činnosti podle § 66 zákona č. 114/1992 Sb. tedy je hrozba změn chráněných částí přírody v důsledku realizované činnosti, ať povolené či nikoliv. Jde-li však o činnost nepovolenou, je ohrožení přírody reálné, neboť nejsou stanoveny ani respektovány žádné meze. K tomu jsou zjištění učiněná ve správním řízení dostačující. Po zahájení řízení bylo provedeno místní šetření konstatující neměřitelný průtok vody v místě zadržování a odběru vody, a tomu koresponduje i sdělení správce vodního toku (Lesy České republiky, a.s.) ze dne 13. 7. 1999 o výsledku jeho šetření, kdy bylo zjištěno, že zemní hráz postavená přes tok brání průtoku vody. Není přitom sporu o tom, že jde o území chráněné krajinné oblasti, rovněž tak existenci chráněného biotopu žalobce nezpochybňuje. Vůči žalobci byla vedena v dané souvislosti i jiná řízení, když využití poznatků z těchto jiných řízení v daném správním řízení není vyloučeno. Vytýká-li žalobce žalovanému, že vycházel pouze ze zjištění učiněných před prvostupňovým orgánem, nelze v tom shledat porušení zákona. Žalovaný vychází z těchto zjištění, pouze z nich důsledněji dovozuje právní závěry a obsáhleji zjištěné skutečnosti hodnotí ve vztahu k užitému opatření. Soud nemůže přihlížet k žalobcem předloženým výsledkům kontrol konaných po vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Porušení zákona co do úplnosti skutkových zjištění (§ 46, § 32 a násl. správního řádu) tak soud neshledal.

Pokud jde o náležitosti vydaných rozhodnutí, která žalobce považuje za nepřezkoumatelná, a to zejména pokud jde o rozhodnutí prvostupňové, je pravda, že prvostupňové rozhodnutí obsahuje důvody nedostatečné, když vychází pouze z toho, že odběr vody považuje v daném místě za nepovolený. Vady prvostupňového rozhodnutí však mohou být odstraněny v řízení odvolacím (§ 59 odst. 1 správního řádu). Zákonnost konečného rozhodnutí ve věci je také soudem k žalobě zkoumána. V daném případě žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku (§ 59 odst. 2 správního řádu), a to upřesněním ukládaného zákazu a jeho časovým omezením, aniž se přitom odchýlil od předmětu řízení, a v odůvodnění v souladu s § 47 odst. 3 téhož zákona zdůvodňuje i naplnění podmínek zákazu, tedy ohrožení spočívající ve vlivu zadržování a odvádění vody na nutný minimální průtok a ohrožení konkrétního chráněného biotopu. Časové omezení pak vztahuje k vydání povolení k odběru vody příslušným rozhodnutím vodohospodářského orgánu. Takové povolení je sice vydáváno podle zákona o vodách [tehdy § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)], ale v rámci takového řízení vodohospodářský orgán rozhoduje v součinnosti s orgánem ochrany přírody (§ 65 zákona č. 114/1992 Sb.); tedy ve vodoprávním řízení by mohly být podmínky ochrany ekosystému uplatněny tak, aby k ohrožení nedocházelo. Žalobce namítá, že byl držitelem takového povolení, které bylo vodohospodářskými orgány považováno za platné, a zpochybnění jeho zákonnosti v rozsudku Vrchního soudu čj. 6 A 198/1995-20 ze dne 24. 3. 1998 nemělo na existenci povolení žádný vliv. I v tom shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a nesprávnost skutkových zjištění, když odběr považuje za povolený a za takové situace vydání zákazu za protiprávní. Vrchní soud v Praze v daném rozsudku (ve věci žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty) sice hodnotil vodoprávní rozhodnutí jako nicotné, je však pravdou, že nebyl nadán pravomocí nicotnost deklarovat (takovou možnost zákon v té době neznal) a nemohl je ani zrušit, neboť proti němu podaná žaloba nesměřovala. Takové rozhodnutí je třeba považovat za existující; z hlediska dané žaloby je však tato skutečnost zcela nerozhodná. Rozhodnutí ONV Bruntál ze dne 2. 10. 1989, včetně opravy ze dne 12. 12. 1995, se totiž týká odběru vody z vodního toku Střední Opava v říčním km 3600 pro zřízení vodohospodářského díla, jehož zřízení v daném místě je tímto rozhodnutím rovněž povolováno. Žalobce sám uvádí, že se jedná o jiné vodní dílo umístěné v jiném místě než stávající, jen zdůvodňuje, proč musel vodohospodářskou stavbu umístit jinde. Tyto důvody nejsou rozhodné. Podstatné je, že pro provoz nového vodohospodářského díla umístěného v jiném místě vodního toku (km 3650) odběr vody povolen nebyl. Nelze vycházet z toho, že žalobce vykonával povolenou činnost; povolení se vztahovalo k jinému vodnímu dílu, k jinému místu vodního toku, když nebylo posuzováno, zda provoz nového díla vyžaduje stejné množství vody a zda jsou přírodní podmínky v novém místě shodné a odběr vody v potřebném množství je možný bez negativního vlivu na chráněný zájem. Je rovněž zcela irelevantní, že žalobce ohlásil obnovu vodního díla vodohospodářskému orgánu; zákonný důsledek ohlášení nemohl nastat, jednalo-li se o stavbu jinou, v jiném místě, než byla stavba zničená povodní. Navíc jen skutečnost, zda jde o stavbu povolenou či nikoliv, není rozhodná pro závěr o ohrožení chráněné části přírody. Odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného hodnotí ve vztahu k užitému zákonnému ustanovení rozhodné skutečnosti, tedy hrozbu změny poměrů a její negativní vliv na chráněnou část přírody. Hodnotí-li navíc skutečnosti další, byť z hlediska užitého zákonného ustanovení podružné, není to na újmu přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

Soud tak dospěl k závěru, že skutkové podklady byly pro vydání rozhodnutí dostačující a že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a podmínky užití předmětného opatření byly naplněny a v konečném rozhodnutí i dostatečně odůvodněny.