Vydání 1/2006

Číslo: 1/2006 · Ročník: IV

745/2006

Ochrana přírody a krajiny a vstup správního orgánu na cizí pozemek

Ej 416/2005
Ochrana přírody a krajiny: vstup pracovníka správního orgánu na cizí pozemek
Správní řízení: ohledání
k § 62 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
k § 3 odst. 1 a 2, § 4 odst. 1, § 22 a § 38 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)
I. Ustanovení § 62 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, upravuje oprávnění pracovníka správního orgánu vstupovat na cizí pozemek. O takovém vstupu přitom musí být vlastník pozemku vyrozuměn: jak plyne přímo z citovaného ustanovení, vstup pracovníka správního orgánu na pozemek je vázán na povinnost prokázat se služebním průkazem.
II. Ohledání dle § 38 správního řádu umožňuje správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro své rozhodnutí. O ohledání jako o každém jiném důkazu musí být sepsán protokol (§ 22 správního řádu), v němž musí být provedený předmět ohledání popsán, popř. pořízen jeho náčrt nebo fotodokumentace. Účastníci řízení pak musí být k ohledání přizváni a mají právo klást otázky přítomným svědkům, popř. znalcům.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005, čj. 5 As 38/2004-74)
Věc:
Ing. Eva M. proti Krajskému úřadu Středočeského kraje o zásah do krajinného rázu, o kasační stížnosti žalobkyně.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 7. 2001 zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu, referátu životního prostředí v Mělníku ze dne 5. 3. 2001, kterým správní orgán I. stupně podle § 12 odst. 2 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), vyslovil nesouhlas se zásahem do krajinného rázu (oplocením pozemku, který žalobkyně hodlala podnikatelsky využít, a to jako zahradu pro pěstování květin a okrasných rostlin a dřevin). Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou rozsudkem ze dne 30. 3. 2004 zamítl Městský soud v Praze.
Žalobkyně (stěžovatelka) pak proti rozsudku Městského soudu v Praze brojila kasační stížností; tvrdila, že žalovaný především nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil povinnost uloženou v § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Pro posouzení skutečné situace na místě samém si žalovaný neopatřil potřebné informace; vycházel údajně z dlouhodobých pozorování, která však nebyla během projednávání věci doložena. Při skutečné znalosti podstaty věci a důkladném prověření místních poměrů a podmínek by musel být učiněn především zcela jiný závěr o přístupu na pozemek, protože původní cesta i vjezd by v případě oplocení zcela jednoznačně zůstaly zachovány. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem soudu o tom, že žádná z jejích žalobních námitek nebyla důvodná; soud přitom neprovedl vlastní dokazování a spokojil se výlučně s tím, jak věc hodnotily správní orgány.
Žalovaný v písemném vyjádření k namítaným vadám řízení a nedostatku zjištění skutkové podstaty uvedl, že dne 30. 5. 2001 provedl na místě samém prověření věci formou pochůzky v terénu. Nejednalo se o místní šetření dle správního řádu, a proto stěžovatelka nebyla o tomto úkonu vyrozuměna, ani nebyl vyhotoven protokol. Pozemek stěžovatelky je volně přístupnou součástí krajiny bez označení, že se jedná o soukromý majetek, kam je vstup zakázán. Situaci lze na místě prověřit také z veřejné cesty vedoucí podél pozemku bez toho, aby bylo třeba vstoupit na pozemek stěžovatelky. K porušení § 62 zákona č. 114/1992 Sb. tak nedošlo. Žalovaný setrval na tom, že oplocení pozemku stěžovatelky je z pohledu orgánu ochrany přírody a krajiny nepřípustné a zahradnická činnost je zde nežádoucí s ohledem na přírodní ráz lokality (v blízkosti se nachází biocentrum „Sprašová rokle“). Ve správním řízení bylo vydáno negativní stanovisko především z důvodu ochrany krajinného rázu, který je podle § 12 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Umístění požadované stavby stěžovatelky by harmonické vztahy v krajině narušilo. Požadované souvislejší sledování migrace zvěře v krajině je dle názoru žalovaného v daném případě nadbytečné.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Podle § 62 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. pracovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná šetření, sledování, dokumentaci a požadovat informace nezbytné ke zjištění stavu přírodního prostředí.
Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje právo žalovaného provést ohledání na místě samém, neztotožňuje se však s tím, že není jeho povinností o takovém úkonu vlastníka pozemku vyrozumět. Z dikce výše uvedeného ustanovení ostatně předpoklad účasti dotčené osoby, popř. jiné oprávněné osoby, přímo vyplývá, je-li realizace práva vstupu na pozemek vázána na povinnost prokázat se služebním průkazem;
a contrario
osoby, které se služebním průkazem neprokáží, nemají právo vstupu na pozemek. Není potom zřejmé, komu by totožnost pracovník prokazoval, nebylo-li by na místě žádné osoby s právem součinnosti. Uvedené ustanovení je zákonným průlomem do ústavní zásady nedotknutelnosti vlastnictví; upravuje pouze oprávnění a jeho rozsah pracovníka správního orgánu vstupovat na cizí pozemek. Tím však není dotčeno ustanovení § 38 správního řádu, které je nutno aplikovat vždy, je-li vedeno správní řízení. Stejně tak není dotčeno ustanovení § 3 odst. 1 a 2, resp. § 4 odst. 1 cit. zákona.
Podle odstavce 3 ustanovení § 38 cit. zákona k místnímu ohledání přizve správní orgán účastníka řízení a toho, kdo je oprávněn předmětem ohledání nakládat. Ohledání je jeden z nejbezpečnějších důkazů umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit potřebné závěry pro rozhodnutí. O ohledání jako o každém jiném důkazu musí být sepsán protokol, v něm musí být provedený předmět ohledání popsán, popř. se pořídí jeho náčrt nebo fotodokumentace. Účastníci řízení musí být k ohledání přizváni, mají právo klást otázky svědkům, popř. znalcům, jsou-li přítomni (v daném případě však znalecké posouzení nebylo provedeno, ačkoli to stěžovatelka navrhovala).
Žalovaný v dané věci nepostupoval v souladu se zákonem, nelze proto provedené „šetření“, které žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí, označit za důkaz. Jeho rozhodnutí potom postrádá přesvědčivé odůvodnění, když na základě šetření, které nelze za důkaz považovat, pouze konstatuje, že pozemek navazuje na volnou krajinu, dále, co se týče zpochybňovaného biocentra, odkazuje na pořadové č. 28, aniž podkladový materiál pro své hodnocení specifikuje, závěrem odůvodnění konstatuje, že remízek s břízami je součástí nenarušené volné krajiny, stavba sice navazuje na sousední zahrady, je však umístěna do volné krajiny, není žádoucí z pohledu orgánu ochrany přírody oplocenou část dále rozšiřovat.
Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné doklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků řízení. Samo rozhodnutí pak musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 správního řádu). Podle § 3 odst. 2 správního řádu správní orgány jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky a dát jim vždy příležitost, aby mohli svá práva účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy; rovněž jim musí poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu. Základní zásadu správního řízení – zásadu materiální pravdy, vyjádřenou v § 3 odst. 4 správního řádu, porušil žalovaný jednak tím, že neumožnil stěžovatelce seznámit se a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, a dále tím, že dostatečně spolehlivě neověřil její tvrzení a neprovedl jí navrhované důkazy, a to ve vztahu k dotčeným ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. (viz § 4 až § 54).
Není tedy zřejmé, z jakých podkladů poté soud dospěl k závěru, že odborné podklady byly zpracovány na základě dlouhodobých pozorování; přitom sám žalovaný naopak ve vyjádření uvádí, že požadované souvislejší sledování migrace zvěře v krajině je nadbytečné, tudíž je zjevné, že žádné dlouhodobé pozorování neexistuje. Má-li být odborným relevantním podkladem označený list ORG 28, je třeba uvést, že tento pochází z roku 1997 a není zřejmé, za jakým účelem byl ve spisu založen až k rozhodnutí o odvolání, není jako důkaz zmiňován správním orgánem v I. stupni, nelze ani dovodit, že stěžovatelka o jeho existenci má povědomí. Posuzoval-li žalovaný situaci v dané lokalitě v roce 2001, nelze bez dalšího vycházet z hodnocení před pěti lety, aniž by správní orgán, při respektování ustanovení § 3 odst. 4 správního řádu, dostál své povinnosti zjistit úplný a přesný stav věci v době, kdy rozhodoval, tedy zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro věc významné. Žalovaný měl proto, neučinil-li tak správní orgán v I. stupni, dostát tomuto požadavku a provést minimálně nová šetření, jak navrhovala stěžovatelka, když si ve věci odborného posouzení nevyžádal posudek, z něhož by bylo možno spolehlivě odpovědět na sporné otázky stran současného charakteru lokality, vymezení biocentra a přírodní památky „Sprašová rokle“, ohrožení migrace žijících živočichů atd., sám, ač pro takový postup byly dány objektivně důvody. Zcela potom pominul vyjádření stavebního úřadu o účelu využití dotčených pozemků.
V daném případě soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení spolehlivě nezjišťované, resp. zjištěné v rozporu se zákonem.

Zasílání aktuálního vydání na e-mail


Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.