3056/2014
Ochrana ovzduší: poplatek za množství neuvedeného biopaliva v pohonných hmotách
Ochrana ovzduší: poplatek za množství neuvedeného biopaliva v pohonných hmotách
k § 3a odst. 3 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění zákonů č. 180/ 2007 Sb., č. 37/2008 Sb. a č. 172/2010 Sb.*)
Ustanovení § 3a odst. 3 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění rozhodném pro období od 1. 6. do 31. 12. 2010, umožňovalo kompenzovat nedostatečné přidávání biopaliv u jednoho typu pohonných hmot v jednom roce „
nadměrným
“, ale přitom v mezích maximálních dovolených limitů se pohybujícím přidáním biopaliv do jiného typu pohonných hmot v předchozím roce.(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2014, čj. 7 Afs 25/2013-37)
Prejudikatura:
č. 1778/2009 Sb. NSS.Věc:
Společnost s ručením omezeným A + S proti Generálnímu ředitelství cel o poplatek, o kasační stížnosti žalobkyně.Celní úřad Znojmo rozhodnutím ze dne 7. 4. 2011 žalobkyni uložil povinnosti zaplatit poplatek za množství neuvedeného biopaliva v pohonných hmotách pro dopravní účely za období od 1. 6. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 2 038 321 Kč. Žalobkyně podala proti rozhodnutí celního úřadu odvolání, které žalovaný [zde ještě Celní ředitelství Brno, které s účinností od 1. 1. 2013 bylo dle § 81 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se stalo Generální ředitelství cel, s nímž bylo v řízení pokračováno] rozhodnutím ze dne 20. 1. 2012 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 7. 3. 2013, čj. 62 Af 30/2012-63, zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že unijní právní úprava (směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/30/ES o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě) stanoví pouze minimální standardy týkající se množství biopaliv v celkovém množství motorových benzínů a motorové nafty, které musí členský stát do vnitrostátní právní úpravy promítnout. Konkrétní postup však ponechává na uvážení členského státu. Možnost či nemožnost vzájemného „
započítání
“ množství biopaliv v celkovém množství motorových benzínů a motorové nafty nijak neřeší. Zákon o ochraně ovzduší v § 3a odst. 1 písm. e) a f) stanoví pravidla pro povinné použití biopaliv u motorového benzinu a motorové nafty tak, že odpovědným osobám ukládá zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádějí do volného daňového oběhu, byl určitý podíl biopaliv. Tento podíl je přitom u benzínu (4,1 %) a motorové nafty (6 %) rozdílný. Nadměrné množství biopaliv může odpovědná osoba převést do plnění povinnosti v bezprostředně následujícím kalendářním roce v množství nejvýše 0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty. Podle krajského soudu je skutečnost, že k dosažení účelu citované směrnice bylo zákonodárcem použito pravidlo o odlišném podílu objemu biopaliv v různých druzích pohonných hmot, klíčovým argumentem pro závěr, že nelze „započítat
“ přebytek biopaliva obsažený v určitém druhu pohonných hmot pro stanovení minimálního množství biopaliv v pohonných hmotách jako celku. Pokud by měl platit výklad opačný, pak by stanovení odlišného podílu objemu biopaliv pro různé druhy pohonných hmot postrádalo smyslu. Výkladu žalobkyně nenasvědčuje ani záměr zákonodárce. Pokud si tedy žalobkyně započetla vyšší objemový podíl biopaliva z motorových benzinů na objemový podíl biopaliva z motorové nafty, nepostupovala v souladu se zákonem a napadené správní rozhodnutí je třeba považovat za zákonné a věcně správné.Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž namítala, že v českém právním řádu se hovoří na všech místech o biopalivech jako celku, přičemž § 3a odst. 1 písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší stanoví pouze minimální množství biopaliv (nerozlišuje mezi jeho druhy) na celkový objem motorových benzinů nebo motorové nafty. V případě překročení stanoveného minimálního množství biopaliva v kalendářním roce zákon o ochraně ovzduší v citovaném ustanovení výslovně stanoví možnost převést nadměrné množství biopaliv do následujícího kalendářního roku, a to v množství maximálně 0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo uvedených do volného daňového oběhu pro dopravní účely v jiném členském státě Evropské unie a dodaných na daňové území České republiky v uplynulém kalendářním roce. V tomto případě se sčítá množství biopaliv na celkové množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky. Zákon o ochraně ovzduší tak umožňuje započítávat biopalivo bez ohledu na skutečnost, bylo-li dovezeno již jako součást motorové nafty nebo motorových benzinů. Podle § 2 písm. c) vyhlášky č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci, je biopalivo definováno jako „
kapalné nebo plynné palivo používané pro dopravu a vyráběné z biomasy
“. S touto definicí koresponduje i definice biopaliva obsažená v § 2 písm. s) zákona o ochraně ovzduší, kde je stanoveno, že „biopalivem se rozumí kapalné nebo plynné hmoty, které jsou uvedeny ve zvláštním právním předpisu, vyrobené z biomasy, a určené pro pohon vozidel na pozemních komunikacích
“. Výklad krajského soudu je podle stěžovatelky ústavně nekonformní. Podle článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod totiž může každý „činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá
“. Pokud tedy zákon výslovně nezakazuje započítání nadměrného množství biopaliva, které lze fakticky přimíchat do jedné skupiny pohonných hmot, k druhé skupině pohonných hmot v jednom posuzovaném období, pak byl postup stěžovatelky při vyplňování hlášení naprosto správný. Stěžovatelka proto odmítala, aby byla perzekvována pokutou za domnělé nesplnění povinnosti pouze na základě nejasného výkladu zákona, neboť z jejího jednání naopak bylo zjevné, že postupovala v souladu s platnými právními předpisy. Stanovením nemožnosti započíst biopalivo obsažené v motorové naftě a v motorovém benzinu v jednom období a možnost započíst pomyslnou „směs
“ těchto biopaliv bez ohledu na to, dochází-li k započítání na chybějící biopalivo obsažené v motorové naftě nebo v motorovém benzinu v jiném období, dochází podle stěžovatelky k prolomení právní jistoty osob povinných podle § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Pokud by motorová nafta, resp. benziny, byly po přimíchání biopaliva méně škodlivé pro životní prostředí, bylo by možné argumenty krajského soudu považovat za správné. Stěžovatelka se však domnívala, že primárním účelem předmětné právní úpravy je zajistit určitý podíl biopaliv v pohonných hmotách, a tím šetřit spotřebu fosilních paliv. Rovněž unijní úprava ukládá členským státům dosáhnout alespoň minimálního množství biopaliv v úrovni 5,75 % z obsahu celkového množství benzinů a motorové nafty prodávaného na jejich daňovém území. Stěžovatelka z toho vyvodila, že cílem bylo zajistit procentuální množství biopaliv v uváděných pohonných hmotách jako celku. Podle stěžovatelky tak i požadavky unijního práva zcela korespondují s výkladem ustanovení zákona o ochraně ovzduší, jež stěžovatelka považovala za správný, tedy že zákon umožňuje započítávat celkové množství biopaliv na celkové množství pohonných hmot uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky.Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že výklad zákona o ochraně ovzduší není nejasný, přičemž tento zákon neumožňoval v posuzovaném období započítání přebytku přimíchaných biopaliv způsobem, který navrhovala stěžovatelka. Z tohoto výkladu vychází i pokyny k vyplňování příslušného hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro daňové účely.
Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
(...) V dané věci je nesporné, že stěžovatelka je povinnou osobou ve smyslu § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Dne 25. 1. 2011 podala hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za období od 1. 6. 2010 do 31. 12. 2010, ve kterém uvedla, že v tomto období uvedla do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky 17 043 902 l motorové nafty s obsahem 699 191 l biopaliva. Oproti zákonem požadovanému množství biopaliva ve výši 6 % tak došlo ke vzniku nedostatku ve výši 323 443 l biopaliva. Dále stěžovatelka uvedla do oběhu 6 060 606 l motorových benzinů s obsahem 301 574,76 l biopaliva. Oproti zákonem požadovanému množství biopaliva ve výši 4,1 % tak došlo ke vzniku přebytku ve výši 53 090,76 l biopaliva. Vedle toho stěžovatelka dovezla 192 944 l biopaliva. Stěžovatelka v hlášení uplatnila pro výpočet poplatku ve vztahu ke vzniklému nedostatku biopaliva v motorové naftě odpočet přebytku ve výši 79 541,1 l biopaliva z minulého období od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2010, odpočet dovezeného biopaliva ve výši 192 944 l a také vzniklý přebytek biopaliva v motorových benzinech ve výši 53 090,76 l. Tím došlo celkově ke vzniku přebytku ve výši 2 132,86 l biopaliva, a proto poplatek podle stěžovatelky činil 0 Kč.
Podle § 3a odst. 1 písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší je „[o]
soba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie,
[...] povinna zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok, bylo obsaženo i minimální množství biopaliv
– od 1. června 2010 ve výši 4,1 % objemových z celkového množství motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů; obsah biopaliva, konkrétně bioethanolu, v motorových benzinech, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku musí být maximálně do 5 % objemových a nesmí dojít k překročení obsahu kyslíku stanoveného v maximální výši 2,7 % hmotnostních,
– od 1. června 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty; obsah biopaliva v motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku, nesmí překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových.
“Podle odstavce 3 citovaného ustanovení „[v]
případě, že osoba uvedená v odstavci 1 překročí v kalendářním roce povinné minimální množství biopaliv stanovené v odstavci 1 (dále jen ,nadměrné množství biopaliv‘), může toto nadměrné množství biopaliv převést do plnění povinnosti podle odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce. Množství biopaliv převáděné do následujícího kalendářního roku může činit nejvýše 0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo uvedených do volného daňového oběhu pro dopravní účely v jiném členském státě Evropské unie a dodaných na daňové území České republiky v uplynulém kalendářním roce.
“Výše uvedená povinnost přidávat do motorových benzinů a motorové nafty uváděných na trh v České republice určité minimální množství biopaliv byla doplněna do zákona o ochraně ovzduší zákonem č. 172/2010 Sb. za účelem implementace směrnice č. 2003/30/ES. Ta stanovila v čl. 3 bodu 1. písm. b), ii), že „[r]
eferenční hodnota pro tyto cíle je 5,75 %, vypočítaná podle energetického obsahu celkového množství benzinu a nafty pro dopravní účely prodávaného na jejich trzích, do 31. 12. 2010
“. Takto sice stanovila zřetelně formulovaný cíl, ale jinak nestanovila podrobnější hmotněprávní pravidla pro to, jaké minimální, příp. maximální, podíly biopaliv musí splňovat jednotlivé druhy pohonných hmot (motorové benziny, motorová nafta apod.). To bylo, stejně jako procesní pravidla a kontrolní mechanismy, ponecháno na členských státech.V průběhu projednávání návrhu této novely v Poslanecké sněmovně byl cestou schválení pozměňovacího návrhu navrženého sněmovním Výborem pro životní prostředí (sněmovní tisk 967/2, viz též sněmovní tisk 967/3 obsahující přehled podaných pozměňovacích návrhů k tisku 967, oboje viz Poslanecká sněmovna, 5. období, 2006–2010, elektronicky dostupné na www.psp.cz) zaveden mechanismus upravený v § 3a odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší. Rovněž schválením pozměňovacího návrhu byly do citovaného ustanovení doplněny též podmínky maximálního přípustného množství biopaliv v těchto pohonných hmotách. Oproti návrhu předkladatele Ministerstva životního prostředí byl stanoven nejen nejnižší, ale i nejvyšší přípustný podíl biopaliv v motorových benzinech (maximálně do 5 % objemových, přičemž nesmí dojít k překročení obsahu kyslíku stanoveného v maximální výši 2,7 % hmotnostních) a v motorové naftě (maximální podíl stanovený do 7 % objemových). To znamená, že biopaliva lze do motorových benzinů a motorové nafty, na něž se vztahuje § 3a odst. 1 písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší, přidávat pouze v určité míře a jejich podíl v uvedených pohonných hmotách nesmí přesáhnout stanovenou mez.
Zákon č. 172/2010 Sb. tedy zajišťuje, že do motorových benzinů a motorové nafty uváděných do volného daňového oběhu je nezbytné biopaliva přidávat v určité minimální stanovené míře, a pokud tak příslušná osoba nečiní, je povinna zaplatit poplatek z objemu biopaliv, které měla uvést do volného daňového oběhu (§ 3a odst. 9 a 10 zákona o ochraně ovzduší). Zároveň je však stanovena i horní hranice podílů biopaliv v těchto pohonných hmotách. Navíc podle § 3a odst. 3 a 4 zákona o ochraně ovzduší lze v určité míře nadměrné množství biopaliv z jednoho roku převádět na následující rok, přičemž zákon o ochraně ovzduší opět stanoví množstevní omezení takových přesunů vázané na celkové množství pohonných hmot uvedených do volného daňového oběhu v roce, z něhož se povinnost převádí na následující rok.
Zákon o ochraně ovzduší tedy stanoví okruh povinností, který omezuje prostor pro to, jakým způsobem a v jaké míře mohou být biopaliva do pohonných hmot přidávána. Zároveň ovšem citovaný zákon zejména v těch pasážích, o které byl doplněn zákonem č. 172/2010 Sb., pracuje s biopalivy a povinnostmi, jež se jich týkají, jako s jedním celkem. Limit pro převod nadměrného množství biopaliv z jednoho roku na následující rok vychází z celkového množství „
motorových benzinů a motorové nafty
“ uvedených na trh, aniž by stanovil pravidla zvlášť pro motorový benzin a zvlášť pro motorovou naftu. Stejně tak v dalších ustanoveních zákona o ochraně ovzduší se hovoří o biopalivech a nikoli o jednotlivých typech biopaliv přidávaných do motorových benzinů nebo do motorové nafty. Z dikce těch částí zákona, které na základě pozměňovacích návrhů zavedly institut převodu nadměrného množství biopaliv z roku na rok, nelze dovodit, že by zákonodárce chtěl u takového převodu rozlišovat zvlášť motorové benziny a zvlášť motorovou naftu. Navíc je nutno zdůraznit, že zákon o ochraně ovzduší stanoví nejen minimální, ale i maximální podíl biopaliv jak v motorových benzinech, tak v motorové naftě. Maximální hodnoty, jakkoli nejsou shodné, se od sebe nijak výrazně neliší a jsou v obou případech zvoleny tak, aby maximální podíl biopaliv v obou typech pohonných hmot byl s rezervou takový, aby to pokud možno nemělo významné negativní dopady na provoz motorů v běžných automobilech, které tyto pohonné hmoty spalují.To tedy znamená, že není důvod vykládat zákon o ochraně ovzduší přísněji, a mít za to, že není přípustné při použití institutu převodu nadměrného množství biopaliv kompenzovat nedostatečné přidávání biopaliv u jednoho typu pohonných hmot „
nadměrným
“, ale přitom v mezích maximálních dovolených limitů se pohybujícím splněním této povinnosti u jiného typu pohonných hmot. Ospravedlnění pro takový zpřísňující výklad nelze najít ani v důvodech zavedení povinnosti přidávat biopaliva do pohonných hmot. Z odůvodnění směrnice č. 2003/30/ES je patrné (zejména body 1 až 5), že hlavním deklarovaným účelem zavádění povinnosti využívat ve zvýšené míře biopaliva je snaha Evropské unie snižovat emise
oxidu uhličitého do atmosféry používáním tzv. obnovitelných zdrojů energie. Na otázku, zda používání biopaliv skutečně vede při zohlednění všech okolností ke snížení emisí oxidu uhličitého do atmosféry, autoritativně a závazně odpověděl kladně unijní normotvůrce. Přijmeme-li tedy tuto logiku, je zřejmé, že deklarovaného cíle spočívajícího ve snížení podílu fosilních paliv (v případě motorových benzinů a motorové nafty především z ropy) na celkovém množství paliv spalovaných v motorech automobilů na míru předvídanou směrnicí č. 2003/30/ES se dosáhne stejně jak v případě, že bude možno převádět nadměrné množství biopaliv „křížově
“, tedy přebytek umotorové nafty uplatnit v následujícím roce umotorových benzinů a naopak, tak jako kdyby takový „křížový
“ převod možný nebyl. V obou variantách bude muset být do každého z obou typů paliva přidáváno minimální množství biopaliva, plnění zákonných povinností může být přesouváno pouze z jednoho roku na druhý a ve velmi úzkých mantinelech daných podmínkou, že přesunout lze pouze „0,2 % z celkového množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového oběhu
“. V žádné z obou variant tak nebude dotčen smysl a účel zákonné úpravy, pouze se připustí větší variabilita možností, jak plnit zákonné povinnosti, a bude tak ve větší míře respektován prostor pro svobodné jednání jednotlivce.Je nutno si totiž uvědomit, že veřejnoprávní regulace spočívající v povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot znamená omezení svobody a práva podnikat, neboť nutí podnikatele prodávající pohonné hmoty činit, co by zpravidla bez zákonného příkazu sami dobrovolně nečinili, neboť by k tomu neměli žádný racionální důvod. Pokud již k takovému omezení stát schválením příslušných zákonů přikročí, je nutno tato omezení vykládat restriktivně a v případě, že zákon umožňuje více srovnatelně přesvědčivých výkladů, dát přednost tomu z nich, který svobodu jednotlivce omezuje nejméně (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS, zejména body 56–64, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11, zejména bod 36). V projednávaném případě navíc neexistuje vedle alternativy, že „tedy nutno dovodit, že není-li z textu zákona, jeho smyslu a účelu, a ani z důvodů, jež vedly zákonodárce k jeho přijetí, patrné, že by měl obsahovat určité omezení jednotlivce, pak takové omezení také neobsahuje. Stěžovatelka oprávněně poukazuje na to, že takové omezení by ze zákonné úpravy muselo dostatečně jasně plynout, neboť jen tak by bylo s ohledem na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (a čl. 2 odst. 4 Ústavy dodává Nejvyšší správní soud) ústavně konformní. Není-li však tomu tak, je výklad, k němuž se přiklonily správní orgány a krajský soud, nesprávný.
křížový
“ převod nadměrného množství biopaliv možný je, srovnatelně přesvědčivá alternativa vedoucí k závěru, že „křížový
“ převod přípustný není. Takový závěr, totiž nelze dovodit z dikce zákona o ochraně ovzduší, neboť § 3a hovoří pouze o biopalivech, příp. celkovém množství motorových benzinů a motorové nafty (viz odstavec 3 větu druhou citovaného ustanovení), aniž by rozlišoval biopaliva přidávaná do motorových benzinů a do motorové nafty. Pojem biopaliv byl přitom vcelku jednoznačně definován, jak také stěžovatelka argumentuje, v legální definici v § 2 písm. s) zákona o ochraně ovzduší, v němž se uvádí, že „biopalivem se rozumí kapalné nebo plynné pohonné hmoty, které jsou uvedeny ve zvláštním právním předpisu, vyrobené z biomasy a určené pro pohon vozidel na pozemních komunikacích
“. Rozlišení mezi jednotlivými druhy biopaliv podle toho, do jakých konkrétních druhů pohonných hmot se přidávají, je jen na jediném místě, a sice v § 3a odst. 1 písm. e) a f) zákona o ochraně ovzduší, kde jsou stanoveny různé dolní a horní limity pro množství biopaliv přidávaných do motorových benzinů a do motorové nafty. Účel citovaného ustanovení je ovšem, s ohledem na vývoj legislativního procesu v Poslanecké sněmově, spíše ten, že má být jasně stanoveno, jaké minimální, avšak zároveň i maximální množství, biopaliv má být do pohonných hmot přidáváno. Nepřipustit „křížový
“ převod nadměrného množství biopaliv by tedy znamenalo v první řadě pominout text zákona o ochraně ovzduší. Dále by to znamenalo nebrat v úvahu jako rozhodující výkladové hledisko smysl a účel unijní úpravy, jež je jeho podkladem, a domýšlet si další účely právní regulace, které z textu zákona o ochraně ovzduší, ani z jiných rozhodných okolností, nejsou patrny. Konečně by byl takový výklad možný, pouze pokud by bylo odhlédnuto od skutečnosti, že z jednání zákonodárce není patrné, že zamýšlel zakázat „křížový
“ převod biopaliv. Přitom naopak z diskusí, které byly při projednávání zákona č. 172/2010 Sb. v Poslanecké sněmově vedeny, není vůbec patrné, že by poslanci otázku přípustnosti, či naopak nepřípustnosti „křížového
“ převodu řešili. A contrario
Výše uvedené argumenty tedy vedou Nejvyšší správní soud k závěru, že jediná výkladová alternativa § 3a zákona o ochraně ovzduší je, že jeho odstavec 3 umožňuje i „
křížový
“ převod nadměrného množství biopaliv z roku na rok. Výkladovou alternativu, k níž se přiklonily správní orgány a krajský soud, nelze považovat za srovnatelně přesvědčivou. (...)*) S účinností od 1. 9. 2012 zrušen zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.
Zasílání aktuálního vydání na e-mail
Zadejte Vaši e-mailovou adresu a budeme Vám nové vydání zasílat automaticky.